Národní památník Domažlice je památník na vrchu Baldov u Domažlic, který připomíná zdejší husitské vítězství nad křižáky v bitvě u Domažlic 14. srpna 1431. Práce na budování památníku začaly koncem 20. let 20. století. Vítězný soutěžní návrh předpokládal vybudování 18 m vysokého monumentálního památníku–rozhledny a jeho autorem byl Kamil Roškot. Po položení základních kamenů v srpnu roku 1931 však zájem o památník postupně opadl a na místě více než 80 let zůstala pouze základna ve tvaru kvádru. V roce 2015 byl na základně odhalen nový pomník ve tvaru kalicha o hmotnosti 50 tun a o výšce 6 metrů, jehož autorem je klatovský sochař Václav Fiala.
Záměr a příprava Původně zamýšlený skromný a nevýrazný husitský pomník, navrhovaný v přiléhající zahradě Chodského hradu v Domažlicích, byl pro význačnost bitvy, která zásadně předznamenala pozdější a již nezastavitelný nástup protestantismu a postupné rozšiřování náboženské svobody v celé Evropě, záhy opuštěn. Toto náhlé rozhodnutí však mělo za následek pozdější zmatečné výklady a často nesprávné chápání záměru.
Stavbu monumentálního památníku a zároveň i výškové rozhledny řídil Výbor pro postavení pomníku na oslavu vítězství u Domažlic roku 1431, založený roku 1926. Inspirátorem projektu byl pravděpodobně stavitel a tehdejší dobrovolný správce domažlického muzea Alois Procházka, který byl i jeho prvním předsedou, významně byl přitom podporovaný také místní Legionářskou jednotou. Ve výboru byli dále zástupci předních spolků a jeho členem se stal také známý chodský spisovatel Jan Vrba. Ten (jako další hlavní iniciátor projektu) však zpočátku navrhoval velmi mocně vizuálně působící jezdeckou sochu význačného husitského státníka a politika Prokopa Holého v nadživotní velikosti, ale ustoupil námitkám, že obří solitér by mohl v otevřené a nezastavěné krajině působit nepatřičně až přízračně. Výbor k postavení 18 metrů vysokého celobetonového konstruktivistického giganta disponoval částkou kolem 200 000 Kč, jež byla získána pomocí celonárodní sbírky. Pro vysokou pořizovací cenu betonu a pro značnou nedůvěru ke zcela tehdy v Československu novému a ještě málo ověřenému stavebnímu materiálu Domažličtí zvažovali i použití osvědčeného kamene z nedalekého baldovského povrchového lomu, a proto byla základna složeného základního kamene připravena snadno přijmout obě z možných variant vysokoobjemné mnohatunové majestátné nástavby se schodišťovitým výstupem s výhledem z chráněného ochozu do krajiny.
Největší prvorepublikový projekt na Chodsku doporučil svým odborným posudkem také profesor dějin umění z Univerzity Komenského v Bratislavě Dr. František Žákavec a souhlasně tak podpořil verdikt hodnotící komise (v juře uznávaných porotců zasedal známý architekt, sochař a profesor sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze Bohumil Kafka, dále umělecký kritik, historik a člen komitétu s hlasovacím právem z místní vojenské posádky), která uznala Roškotův návrh za vítězný (v soutěži uspěli také akademický architekt Ludvík Hilgert a architekt Dr. Václav Neckář). Již světově uznávaný architekt Kamil Roškot je u nás nejvíce znám svou účastí na zbudování Hrobky českých králů na Pražském hradě. Absence vlivného církevního porotce v konečném výsledku znamenala nezakrývaný odměřený odstup vysokých církevních hodnostářů a také značný úbytek jejich příklonu ke stavbě mimořádně sekularizovaného atypického bezúdržbového památníku a také možná rozhodujícího toku financí, které mohly vydatně plynout ze sbírek od věřících, jak se to podařilo pouze na Moravě v Olomoucké diecézi Církve československé husitské kolem jejího biskupa ThDr. J. R. Stejskala, který racionálně odolal tehdy velmi moderním, ale nijak žádnými důkazy nepotvrzeným a jen dobrovolným sbírkám přitěžujícím dohadům o zatajovaném projektu z tajemné dílny Svobodných zednářů.
Záměr stavby vycházel z předpokladu, že k památníku budou každoročně proudit početné davy poutníků, výletníků a turistů, a že se zde budou pravidelně konat společenské a kulturní akce celonárodního významu. Tomu také odpovídalo, že podle vzoru pokládání základních kamenů Národního divadla byl sokl památníku složen z jednotlivě věnovaných a na Chodsko přivážených kamenů a z prsti pocházející z nejslavnějších husitských bojišť.
Po souhlasu všech majitelů pozemků, potřebných pro vybudování památníku a přístupových cest (písemný doklad je datován dnem 13. října 1931), byl pro postavení památníku vybrán vrch Baldov a byla založena (zmiňovány asi spořitelní folia č. 48411 a Bú. 377) dvě bankovní konta pro sběr darů, k tomu byla uveřejněna masivní tisková podpůrná dárcovská kampaň (Posel od Čerchova, Domažlické noviny, Důstojnické noviny – Týdeník Svazu Čsl. důstojnictva, Český jih, Časopis Čsl. úřednictva železničního, Zprávy z Plzně a Českého západu, Legie – Orgán nezávislé Jednoty Čsl. legionářů a Kruhu přátel, Národní politika, Denní zprávy, Nedělní list, Český deník, Nový večerník, Polední list, Nová doba, Pražský ilustrovaný zpravodaj, Venkov – příloha k rannímu číslu Národní politiky, České slovo – večerní vydání aj.). Na účty se postupně scházely prestižní dary, tvůrčí honoráře, subvence a příspěvky od všech vrstev lidu i od významných firem a závodů, spolků a korporací, jednot a svazů, bankovních domů, církví a jejich jednotlivých zástupců, státních úřadů a organizací, politických stran, sportovních klubů, uměleckých svazů a osvětových sborů. Přispěly také zvláště české malé i větší obce a města. Nejštědřejšími na Moravě byli občané Olomouce. Silně emotivně účinkovaly „podarúnky" od českých duchovních, působících na Slovensku. Na památník pamatovali také krajané a rodáci v Americe v Chicagu, podobně tak učinili svými dary i naklonění zahraniční hosté a sympatizanti Chodska vkládáním peněz do připravených pokladniček ve vestibulech příhraničních hotelů.
V roce 1933 bylo na geodeticky zaměřený historický areál na Baldově o celkové výměře 775 m² (prvotní očekávání výboru bylo až trojnásobné) smlouvou mezi majitelem určujícího pozemku Juliem Weissem, prezidentem soukromé komerční společnosti v. v. a vlastníkem velkostatku na Horním Baldově v Domažlicích (v zastoupení JUDr. Antonínem Ekrtem), a starostou a členy zastupitelstva města Domažlic ještě uvaleno právo služebnosti a bezplatné právo užívací, a dále bylo úředně ustanoveno, že jedinou oprávněnou „ochranitelkou a vlastnicí pomníku toho bude obec města Domažlic“. Smlouva, vyhotovená pouze v jednom prvopise, nabyla platnosti po schválení Okresním úřadem v Domažlicích dne 19. března roku 1934.
Roškotův husitský památník byl pro dodatečně zjištěné pozemkové nesrovnalosti s městem Domažlice paralelně připravován také ve Kdyni na Domažlicku, v místě údajného vojenského ležení Prokopa Holého v bitvě u Domažlic na výšině Ráj, ale od toho bylo brzy upuštěno, neboť to zapříčiňovalo tříštění sbírky pro mylné zdání o dvou zcela odlišných záměrech. (Dnes zde stojí v roce 2009 obnovený pět a půl metru vysoký památník významného sokolského činovníka Emila Tšídy, slavnostně odhalený společně Plzeňskou a Šumavskou župou České obce sokolské, Klubem českých turistů a zástupci města Kdyně a obce Nová ves, za umocněného zpěvu české hymny v podání operního pěvce a následné řeči poslance Ing. Vladislava Vilímce).
Před okupací ČSR bylo celé stávající jmění výboru skrytě převedeno do pokladny městského muzea, aby nebylo zabaveno nacisty.
Položení základních kamenů Oslavy položení základních kamenů probíhaly v Domažlicích ve dnech 14. až 16. srpna roku 1931. Organizoval je zmíněný Výbor pro postavení pomníku, který zamýšlel těmito oslavami a účastí na nich získat od návštěvníků stále se nedostávající finance potřebné k celkové dostavbě. Odznak, jenž zároveň byl vstupenkou ke stání na tábor lidu u Baldova, stál 3 Kč a autorem motivu stejně jako na plakátech s husitským ozbrojencem ve voze byl prof. Jan Trefný, místo k sezení stálo pětikorunu. Souběžně byla pořádána tradiční Vavřinecká pouť a také národopisná slavnost Chodský den, jež byla tehdy konána na Sokolišti. Ještě těsně před oslavami místní tisk nešetřil superlativy, byly ohlašovány „grandiosní rozměry“ celé akce, konané pod záštitou Okresního úřadu a Městské rady v Domažlicích a za čestného předsednictví zemského prezidenta. I přes úctyhodný počet zástupců a starostů husitských měst a také mnoha čestných hostů, jako byli zemský prezident Hugo Kubát, rada politické okresní správy Engelthaler, pražský primátor Karel Baxa, starosta města Plzně poslanec Pik, okresní hejtman Dr. Karel Kupka, domažlický starosta prof. Václav Pavlík, básník Antonín Klášterský nebo historik Jan Slavík, se nakonec pro naprostou nepřízeň počasí sešlo mnohem méně lidí, než se čekalo. Také připravovanou emisi poštovní známky a prodej malých propagačních cihliček se do programu oslav sice již nepodařilo zařadit, ale podporovatelé památníku získávali od výboru diplom s nejhezčími výtvarnými výjevy hraniční krajiny a s historickými dominantami města Domažlic vysoké umělecké hodnoty. Na návrh krajana Dr. Reinla z Olomouce výbor po říjnu 1934 vydával přispěvatelům umělecký lept od malíře Karla Wellnera, znázorňující jedním motivem náměstí v Domažlicích a druhým příhraniční scenérii domažlického krajinného panoramatu s Baldovským návrším v pozadí.
Dne 14. srpna ve 20 hodin večer se z reflektory osvětlené věže Chodského hradu rozezněly slavnostní fanfáry a rozhořely „rakety“ (světlice). Na toto smluvené znamení se odtud vydal osvětleným městem kolem pomníku Svobody, náměstím, kolem poštovní budovy, Týnským předměstím k dívčí škole (u dnešní ulice Komenského) a přes Kostelní, Branskou a Hradskou ulici na Chodské náměstí početný a slavnostně naladěný lampionový průvod. Na balkonu Adamičova hostince přednesla všem přítomným vojenská hudba husitský chorál Kdož jste Boží bojovníci. Ke shromáždění měl podle ohlášeného programu otištěném v místním tisku promluvit také farář Českobratrské církve evangelické Jaroslav Řepa z Velimi. Po ukončení proslovu měla zaznít státní hymna a po dobu průvodu měl na kašně na náměstí Čsl. legií hořet mohutný řecký oheň a na obou koncích domažlického náměstí měly být odpáleny „ohně bengálové“ (ohňostroje). Přáním organizátorů bylo, aby byla zfunkčněna veškerá elektrická světla ve městě, aby byla výrazně osvětlena dolní kamenná brána a objekt Chodského hradu a k slavnostní iluminaci měli přispět také majitelé domů a bytů rozžetím svíček a lampionů v oknech a hlavně rozvěšením lampionů v klenbách a vrcholech oblouků podloubí pro umocnění „nádherného pohádkového dojmu“.