náhled|Etiopský šlechtic, polovina 19. století Dějiny Etiopie představují dějiny jednoho z nejdéle lidmi osídlených území na světě. Pocházejí odsud jedny z nejstarších nálezů lidských předků, zachovaly se i důkazy lidské činnosti od paleolitu po neolit. Ve starověku zde vzniklo vlivem Egypta a říše Kuš několik států, z nichž většina není dobře zdokumentována pro nedostatek nalezených pozůstatků. Prvním lépe doloženým státem je aksumská říše, existující pravděpodobně někdy od 3. století př. n. l. Kolem roku 325 přijali aksumští vládci křesťanství. V zemi podle legendy vládli Šalomounovci, kteří v Etiopii udrželi přímou dědickou linii, s výjimkou období dynastie Zagwe a italské okupace, až do roku 1974, kdy byla dynastie svržena a namísto ní nastolena republika. Spolu s úpadkem obchodu a expanzí islámu začala aksumská říše upadat, dokud nebyla nahrazena dynastií Zagwe někdy kolem roku 1150. O více než sto let později se příslušníci tohoto rodu vzdali vlády ve prospěch rodu Šalomounovců. V následujících staletích se zintenzivňovaly srážky s islámskými státy, především sultanátem Adal. Od roku 1541 úspěšně pomáhali v boji proti islámu Etiopii Portugalci. Protože se však v zemi snažili prosadit katolickou víru, byli cizí misionáři v první polovině 17. století vyhnáni. Následoval postupný úpadek centrální moci, jenž vyvrcholil v letech 1784 až 1855 v období vlády feudálních šlechticů zvané Zemene Mes'afint, neboli doba princů.
Počátky moderního etiopského státu položil Tewedros II., který se pokusil od roku 1855 společnost zmodernizovat, nenalezl však silnou podporu ani doma, ani u evropských mocností. Jeho nástupce Yohannes IV. se aktivně věnoval soupeření s koloniální expanzí evropských mocností, účastnil se také bojů proti súdánským mahdistům. Rozsáhlých úspěchů dosáhla Etiopie za vlády Menelika II. Nedošlo jen k dalším modernizačním opatřením, podařila se i rozsáhlá expanze na jih a na jihovýchod. Zisky z nových území umožnily s lepším vybavením porazit na Etiopii útočící italskou armádu v bitvě u Adwy roku 1896. Za první světové války se dostal k moci nejdříve jako regent a posléze jako císař Haile Selassie I. Tento panovník se snažil taktéž pokračovat ve společenských a sociálních reformách. Jeho vládu předčasně ukončila etiopsko-italská válka a následné obsazení Etiopie Itálií roku 1936. Již o pět let později zaútočila během druhé světové války na tato italská koloniální území spojená etiopsko-britská armáda a Haile Selassieho se podařilo dosadit zpět na císařský trůn. Snahy o centralizaci a neochota k dalším a hlubším reformám vytvářely v poválečné Etiopii sociální pnutí, které vyústilo roku 1974 v puč, jímž byla nastolena v Etiopii komunistická diktatura dergu (derg znamená v překladu „rada“) pod vedením Mengistu Haile Mariama. Ta zde vydržela až do roku 1991, než jí svrhlo několik spojených odbojových organizací. V současnosti je země pod autokratickou vládou Etiopské lidové revoluční demokratické fronty, ministerským předsedou a faktickým vládcem země je Meles Zenawi.
Nejstarší období náhled|Rekonstruovaná kostra Lucy Lidské osídlení v Etiopii je jedno z nejstarších na světě. Přítomnost lidských předků zde lze sledovat již od přelomu miocénu a pliocénu, kdy v oblasti středního toku řeky Awaš žili zástupci rodu Ardipithecus. Reprezentuje je především velmi dobře dochovaná kostra samice, pojmenovaná svými nálezci Ardi (stáří 4,4 miliony let). V Afarské pánvi byly dále objeveny početné kosterní pozůstatky druhu Australopithecus afarensis, staré přibližně 3 - 3,8 milionu let. Nejznámější je téměř z poloviny dochovaná kostra samice, pojmenovaná Lucy. K dalším významným zástupcům patří i kostra samce Kadanuumuu a zhruba tříletého mláděte Selam.
Z Etiopie pochází i nejstarší známé výrobky, nejjednodušší kamenné nástroje, staré asi 2,5 milionu let. Nalezeny byly i četné další nástroje pocházející z období od nejstaršího paleolitu až po neolit, tedy důkazy lidské činnosti zhruba z let 1 000 000 př. n. l. až po 4000 př. n. l. Název zdejší kultury je odvozen od druhého jména Lucy, Din'ineš (v překladu Jsi nádherná). Zdejší obyvatelé později přejímali četné podněty ze sousední říše Meroe a stejně tak i například z Egypta či z dalších civilizací Úrodného půlměsíce, později také Řecka a Říma.Mojdl, s. 11
Etiopský stát se postupně utvářel pod vlivem kušitských států a také působením semitského etnika, které sem přišlo v posledním tisíciletí před naším letopočtem. Etnicky se obyvatelé Etiopie vyvinuli smíšením semitských a kušitských národů. Z tohoto míšení vznikl i jazyk ge'ez, užívaný v Etiopii po několik staletí. Množství událostí máme doloženo jen z legend. Nejvýznamnější z nich je mýtus o královně ze Sáby, která ve spojení s jeruzalémským vládcem Šalomounem zplodila syna Menelika, jenž se stal zakladatelem Šalomounské dynastie. Ta údajně vládla v Etiopii od roku 982 př. n. l. s určitými přestávkami až do roku 1974, kdy byla monarchie svržena. Dokladem této legendy mohla být několik tisíc let trvající přítomnost židovské komunity na etiopském území, jejichž příslušníci jsou známi jako Felašové.Mojdl, s. 17-19
O prvních etiopských státech nemáme příliš mnoho zpráv. Je doloženo, že sídlem jednoho z nich bylo město Yeha, dalším prokazatelně existujícím státem je D'mt.Mojdl, s. 19-20 Popis oblasti dnešní Etiopie je poprvé věrohodně zaznamenán Periplem Erythrejského moře, následně se o ní zmiňuje také Kosmas Indikopleustés ve svém díle Christianike topografia (Křesťanská topografie). Etiopie bývá také ztotožňována se zemí Punt či s legendární zemí kněze Jana.Mojdl, s. 12-13
Aksumská říše
vlevo|náhled|upright 1.6|aksumská říše kolem roku 230 První lépe zdokumentovaný státní útvar zvaný aksumská říše vznikl přibližně ve 3. století př. n. l. Nerozkládal se pouze v Africe, kde zabíral území dnešního etiopského státu Tigraj, severní část Amhary a pravděpodobně i území zaniklé říše Meroe, ale také na Arabském poloostrově – zde byla pod aksumským vlivem dnešní severozápadní část jemenského pobřeží a částečně i vnitrozemí, vláda aksumských panovníků pravděpodobně sahala až k jihu dnešní Saúdské Arábie. Jednalo se nejspíše o společenství poplatných států, jemuž vládl z hlavního města Aksumu panovník s titulem niguse negest, král králů.Mojdl, s. 21 Během rozkvětu státu se dařilo řemeslům a obchodu, kulturní a technickou vyspělost dosvědčují na mnoha místech vystavěné mohutné paláce, chrámy a dodnes zachované 30metrové zdobené stély.Mojdl, s. 21-22 Docházelo již také k ražbě mincí. Zatímco pro normální chod státu se užíval jazyk ge'ez, pro obchodní potřeby přejímali tehdejší Etiopané řečtinu.Library of Congress, s. 2
Díky obchodním stykům s Egyptem a Arábií se v zemi začalo šířit křesťanství. Tento proces vyvrcholil vládou krále Ezana, jenž nastoupil na trůn zhruba roku 325. Zásluhou svatého Frumentia přijal křesťanství, což vedlo k vytvoření samostatné etiopské církve, formálně pod svrchovaností alexandrijského patriarchy. V zemi se začalo také šířit mnišské hnutí a rozsáhlá misionářská aktivita, jejíž nejvýznamnější představitelé jsou známi jako devět svatých.Mojdl, s. 22-24
Zlatým věkem Aksúmu se stala vláda krále Kaleba, panujícího počátkem 6. století, který ve spojení s císařem Justinem vedl tažení proti sásánovské Persii. Značnou část jeho vlády však spíše vyplnily boje v arabské části říše s povstaleckým vůdcem Dunasem, který roznítil povstání za účelem svrhnutí aksumské nadvlády. Jakožto vyznavač judaismu se zasloužil o zničení mnoha křesťanských kostelů na arabské půdě. Kaleb byl nucen s ním opakovaně bojovat, dokud nedosáhl roku 522 konečného vítězství. Traduje se, že se poté Kaleb vzdal vlády a odešel do kláštera. Později byl kanonizován a spolu s Frumentiem je uznáván za světce i katolickou církví.Mojdl, s. 24-25
náhled|Rekonstrukce paláce v Aksumu Roku 525 se však arabská část osamostatnila a aksumský vliv zde byl v druhé půli 6. století nahrazen nadvládou Persie. I v souvislosti se vznikem a expanzí islámu začal Aksúm postupně upadat, zejména díky ztrátě kontroly nad obchodem v oblasti. Na mnoha místech vzbouřené kmeny svrhávaly své vládce, peníze se přestaly používat a jejich místo opět nahradila směna. Etiopie se dostala do období izolace. Vrcholem úpadku 8. a 9. století se stalo vystoupení Yodit, královny židovských Felašů, proti ústřední moci a její následné převzetí vlády. Následovala série perzekucí proti křesťanům a cílená likvidace kostelů, zatímco se právoplatný vládce Anbesa Widim ukryl v horách u svých příbuzných. Po Yoditině smrti se sice opět dostal k moci a došlo k obnovení postavení křesťanství, ale silné postavení Etiopie bylo již dávno ztraceno. Úpadek státu dokonalo zhruba kolem roku 1150 svrhnutí Šalomounovců, jeho nahrazení dynastií Zagwe a přenesení sídla z Aksumu do Rohy, zvané později Lalibela.Mojdl, s. 27-29
Počátky feudální Etiopie náhled|vlevo|Chrám svatého Jiří, vystavěný na popud krále Lalibela Za vlády dynastie Zagwe se Etiopie, svíraná z mnoha stran muslimskými státy, takřka úplně izolovala od světa. Styk se světem se omezil na poutě do Jeruzaléma a příchody před islámem prchajících východních křesťanů, zejména Koptů z Egypta.Mojdl, s. 30 Mocenský posun se vedle dynastie projevil i ve vládnoucím etniku – namísto původních Aksumitů se dostávali k moci příslušníci kmene Agewů, spřízněných s dynastií. Výrazněji jednota státu ohrožena nebyla, protože tento kmen byl silně smíšen s Aksumity, oficiálním jazykem státu také nadále zůstal ge'ez. Vzhledem ke stoupajícímu ohrožení islámem se etiopské křesťanství více přiblížilo k původním starozákonním tradicím a odlišilo se tak od ostatních východních, převážně monofyzitských církví. Přes tuto izolovanost dosáhla etiopská skalní chrámová architektura v éře dynastie Zagwe největšího rozmachu. To se týkalo zejména okolí hlavního města Rohy. Největší množství chrámů bylo vytvořeno za vlády Lalibely, právě jehož jméno přejala později Roha. Konec dynastie je zaznamenán v legendách. Podle nich svatý Tekle Haymanot přesvědčil zagewského vládce, aby předal moc nazpět dynastii Šalomounovců. K tomu skutečně došlo, pravděpodobně za vlády Yitbareka kolem roku 1270, avšak odstupujícímu rodu byla zaručena rozsáhlá autonomie a řada privilegií. Novým vládcem, s titulem císaře, se stal šalomounovský šlechtic jménem Tesfa Yesuse.Mojdl, s.31
Po nástupu nové dynastie došlo k upevnění státu jak navenek, tak zevnitř. Předně se upevnila feudální forma státu. Vládce již nevyžadoval pouze poplatky, ale udržoval si nad místními vládci určitý vliv. Výměnou za jejich služby jim uděloval v držení půdu, což vedlo ke vzniku vlivné pozemkové aristokracie. Na rozdíl od období aksumské říše se vládci více angažovali v bojích s muslimy. V těch byl zejména úspěšný císař Amda S'ion I., kterému se podařilo pokořit některé muslimské pobřežní státy a znovu částečně otevřít zemi obchodu. Zároveň došlo k rozsáhlému rozvoji literatury psanou v tehdejší době již mrtvým jazykem ge'ez, jež ovládali zejména duchovní.Mojdl, s. 32 V pozdějších letech se dosud úspěšný postup proti muslimským státům zpomalil. Na vině byl vedle opakovaných suchých období i jednotnější postup muslimů, zejména vlivného sultanátu Adal. Poslední velká vítězství na válečném poli se odehrály za vlády císaře Zar'e Ya'k'oba v 15. století. Tento panovník se mimo jiné snažil posílit centralizaci říše reformou správního aparátu, omezením vlivu církve, sjednocením sekt a potíráním pohanství. Při svém úsilí často využíval násilné metody. Snažil se také znovu navázat kontakty se západními křesťanskými panovníky a papežem, což se mu v mnoha případech podařilo – na koncilu ve Florencii roku 1439 tak bylo vysláno i etiopské poselstvo. Po jeho smrti však nenastoupil žádný silný panovník, který by v jeho reformách pokračoval.Mojdl, s. 33
Kontakty s Portugalci a úpadek císařské moci náhled|Pozůstatky portugalského kostela u jezera Tana