náhled|Jindřich hrabě Larisch-Mönnich (1793–1859), představitel Larisch-Mönnichů, kteří v Horní Suché začali s průmyslovou výrobou
Dějiny Horní Suché, hornické obce ve střední části Těšínského Slezska, počínají koncem 13. století, kdy došlo k pravděpodobnému založení obce polskými benediktiny z Týnce u Krakova. V roce 1471 připadla obec těšínským Piastovcům. V následujících staletích obec patřila mnoha různým majitelům, přičemž severní a jižní část obce měly odlišné vlastníky. Klíčové pro další vývoj obce bylo sjednocení obou částí v polovině 19. století, kdy se Horní Suchá dostává pod správu podnikavých Larisch-Mönnichů. Ti v obci v roce 1911 otevřeli důl František, kde postupně našla zaměstnání výrazná část Hornosušanů. Během druhé světové války zemřely desítky obyvatel obce (někteří v rámci tzv. životické tragédie); Hornosušané se angažovali v domácím i zahraničním odboji.
Po konci války zažívá opětovný rozkvět hornictví. V roce 1975 byla obec připojena k nově vystavenému Havířovu, v roce 1990 se však na přání větší poloviny obyvatel znovu osamostatnila.
Dějiny obce jsou úzce spjaty s okolními bývalými obcemi Prostřední a Dolní Suchá, které jsou součástí Havířova. Zejména ve 20. století byl vývoj obce výrazně ovlivněn její geografickou polohou; obec se totiž nachází v oblasti Ostravsko-karvinské uhelné pánve, takže původní zemědělská obec byla v průběhu 20. století prakticky zcela přeměněna na hornickou. Horní Suchá dále náleží do oblasti Těšínska, pročež se jí bezprostředně týkal dlouholetý československo-polský spor o Těšínsko.
Počátky náhled|vlevo|Výřez mapy Těšínského Slezska; Horní Suchá je na mapě jako Ober Sucha (Matthäus Seutter, přelom 17. a 18. století) První písemná zmínka o obci pochází z roku 1305. Pod názvem („Vyšší“ či „Horní“ Sucha) obec figuruje v listině Liber fundations episcopatus Vratislaviensis, která představovala seznam obcí s povinností odvádět desátky vratislavskému arcibiskupovi Jindřichu I. z Vrbna.Horní Suchá (2005), s. 9. Společně s Horní Suchou se v této listině objevuje i Dolní Suchá (). Původ názvu obce nebyl dosud objasněn; podle tradiční pověsti byl název odvozen od místa, kde stála suchá borovice a lidé mu proto říkali „Suchá Polana“. Když borovice spadla, lidé se zde usadili a založenou osadu nazvali „Suchá“. Nicméně se jedná o pověst a za pravděpodobné historické zakladatele obce jsou pokládáni polští mniši z benediktinského kláštera v Týnci u Krakova (kdysi vesnice, dnes součást Krakova), kteří sem přišli na pozvání Měška I. Křivonohého.Horní Suchá (2001), s. 7.
Nejstarší historické období V roce 1471 připadla obec do majetku těšínských Piastovců. Následující majetnický vývoj obce je až do 18. století velice složitý a každá ze dvou hlavních částí obce (severní a jižní), které od sebe odděluje potok Sušanka, prošla odlišným vlastnickým vývojem. Severní část obce vlastnil od roku 1573 Maxmilián Prockel a Harrasowský z Harrasowa, v roce 1805 obec odkoupil Jan de Mathe Larish-Mönnich. Vlastníkem jižní části byl od roku 1536 Melichar Przyznar, poté se majiteli obce stali mj. Václav Bees, Rucecki von Eyvann, Karl Saint Genois, Schmidt von Eisenberg či Antonin Starzyński. V roce 1825 připadla Horní Suchá hraběti Jindřichu Larisch-Mönnichovi a tím se obě části dostávají do vlastnictví podnikavých a ekonomicky zajištěných Larisch-Mönnichů. Až do této doby se obyvatelé obce živili převážně zemědělstvím, v menší míře i řemeslnou výrobou. Přechod obce pod správu Larisch-Mönnichů však znamenal trvalou změnu v charakteru obce i způsobu obživy jejích obyvatel. Larisch-Mönnichové totiž v obci začali s průmyslovou výrobou. Nejdříve zde v roce 1833 otevřeli cukrovar, který byl nejmodernějším zařízením svého druhu v celé střední Evropě a vůbec první výrobnou cukru v rakouské části Slezska. Cukrovar zaměstnával v době své existence 600 dělníků a zpracoval 58 tis. centů čerstvé a 40,8 tis. centů sušené řepy U cukrovaru byla zřízená v roce 1860 plynárna. Na rozvoji cukrovaru měli podíl především Karol Forner, ředitel spojených továren hraběte Larische-Mönnicha, který zaváděl strojovou výrobu a Josefu Dostálovi, který se staral o administrativní řízení podniku. Díky různým faktorům (od požáru po několikaletou neúrodu cukrové řepy) byl v roce 1873 cukrovar přestavěn na lihovar, který zde vydržel až do konce druhé světové války. V roce 1910 hrabě Jindřich Larisch-Mönnich postavil v Horní Suché cihelnu s keramickou dílnou. Cihelna fungovala do roku 1928; definitivně byla zrušena až v 70. letech.
Podle knihy Julia Bayera z roku 1879 měla obec 148 domovních čísel a žilo zde 1479 obyvatel, byl zde mlýn a pila, které se nacházely na potoce ze Životic, fungovaly zde hostince Josefa Wicherka, Mojžíše Steinhauera a Jana Krzistka. V obci byly obchody s galanterijním zobožím, které provozoval Andrzej Pawlas, obchod s koloniálním a střižním zbožím provozované Gompertem Freudem, obchod s koloniálem a potravinami Lazara Pollaka a koloniál Josefiny Schulzové.
Začátek těžby černého uhlí náhled|Jména zemřelých Hornosušanů na pomníku padlým v první světové válce; pomník se nachází v rohu hornosušského hřbitova Klíčový moment pro další vývoj obce nastal roku 1911, kdy byl otevřen černouhelný důl („šachta arcivévody Františka“, podle následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este). Později se stal známý jako důl František. Již o dva roky později, roku 1913, bylo z dolu vytěženo 13 tisíc tun černého uhlí. V té době v dole pracoval 214 lidí. S odchodem havířů na počátku první světové války byla těžba utlumena a v době vzniku Československa na dole pracovalo jen zhruba 45 lidí. Navíc když v roce 1920 došlo na dole k výbuchu metanu, těžba byla zastavena úplně a šachta zatopena. Od roku 1921 však začalo docházet k obnově dolu a v roce 1922 bylo vytěženo 30 tisíc tun uhlí. Počet havířů i množství vytěženého uhlí se trvale navyšovalo, až v roce 1937 dosáhla těžba předválečného maxima. V tomto roce bylo na Františku vytěženo 400 tisíc tun uhlí a důl zaměstnával kolem tisícovky lidí.Horní Suchá (2001), s. 57.
Do katastru Horní Suché ještě zasahuje dobývací prostor závodů 1 a 3 karvinského dolu Darkov,Horní Suchá (2001), s. 58. který se však nachází dále od obce a do utváření obce nezasáhl tolik, jako důl František, který je přímo na území obce. S počátky těžby na Františku do obce přišlo velké množství lidí; zásadní nárůst obyvatel s sebou přinesl výstavbu nových domů, založení mnoha různých spolků a organizací a vůbec rozkvět kulturního života obce.
Ze spolků zde vznikly mj. Kroužek krojovaných horníků (1921) či první tělovýchovná organizace v Horní Suché s názvem .Horní Suchá (2001), s. 28. Roku 1926 vznikla v obci první družina polských harcerů. V roce 1930 prošel generální rekonstrukcí římskokatolický kostel svatého Josefa, jehož podoba se od té doby prakticky nezměnila. Mimo římskokatolickou církev v obci od roku 1919 působí sbor Církve bratrské.Horní Suchá (2001), s. 29.
Na druhou stranu spuštění těžby uhlí znamenalo závislost většiny obyvatel Horní Suché i okolních obcí na jednom zaměstnavateli. Počátkem třicátých let, kdy vrcholila velká hospodářská krize, se finanční úpadek dotkl v oblasti Karviné především horníků. Úroveň jejich života v hornosušských hornických koloniích se stále zhoršovala a když vedení Františku oznámilo plán propouštět horníky a ještě více snížit mzdy, horníci započali 29. března 1930 stávkovat. 30. března 1930 byla svolána schůze dělnictva do Dělnického domu. Schůze však byla policejním komisařstvím zakázána. Horníci se tedy sešli na jiném improvizovaném stanovišti, a to v lesíku zvaném Chrost. Až 3 000 osob shromážděných v lese bylo však policií postupně rozehnáno. Policie nejdříve dav vytlačila na obecní cestu, a když demonstranti začali na policii útočit kameny i střelnými zbraněmi, strážníci použili palebnou sílu. Výsledkem potyček a přestřelek byli zranění na obou stranách (4 osoby byly zraněny lehce a 2 těžce); 1 z horníků později zraněním podlehl. 1. dubna horníci opět nastoupili do práce.Horní Suchá (2005), s. 20.
Mezi Československem a Polskem náhled|Domovský list učitele z roku 1934
Obec svou polohou náleží do příhraniční oblasti Těšínska, díky čemuž se jí od roku 1918 týkal dlouholetý československo-polský spor o Těšínsko. Po první světové válce připadla část Těšínska i s Horní Suchou Československu, nicméně v Horní Suché převažovali obyvatelé polské národnosti.Horní Suchá (2005), s. 22. To vyvolávalo občasné, avšak dlouhodobé napětí a třenice, podporované i tím, že polské úřady si dlouhodobě činily nárok na území Těšínska. Jejich požadavky ve třicátých letech nabíraly na intenzitě a vrcholily v roce 1938, kdy polské úřady spustily propagandistickou kampaň za připojení Těšínska k Polsku. Polská armáda zároveň započala výcvik polských dobrovolníků, kteří žili na československé straně Těšínska. Dne 22. září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Polští obyvatelé na československé straně Těšínska začali přebíhat za hranice, kde se formovali do diverzních oddílů Legionu Zaolžanského (); čeští obyvatelé včetně hornosušského družstva Stráže obrany státu zaujali bojové pozice na hranicích.
Už 23. září přišel z Varšavy povel k zahájení diverzních akcí. Na území Těšínska došlo k několika ozbrojeným bojůvkám, avšak k jejich většímu rozvinutí nedošlo. Důvodem bylo ustoupení československé vlády, která pod tlakem mnichovských událostí přistoupila na požadavky polské vlády a postoupila polské straně výraznou část Těšínska, mj. i Horní Suchou. Ta byla společně s Dolní a Prostřední Suchou oficiálně předána 19. října polské straně. Polští obyvatelé Těšínska nadšeně přijímali přičlenění k Polsku. U příležitosti oslav Svátku nezávislosti zavítala do Těšína vládní delegace včetně prezidenta Ignacy Moścického a premiéra Sławoje Składkowského, kteří navštívili i Horní Suchou. V Horní Suché se setkali mj. se starostou Alojzem Sznapkou.
Během období polské vlády docházelo k porušování práv osob s českou národností. Státní občanství bylo přiznáno pouze lidem s polskou národností a dlouhodobě usazeným. Z toho důvodu obec opustilo velké množství obyvatel hlásících se k české národnosti. Podle odhadů ze všech tří Suchých odešlo až tisíc obyvatel, mnoho dalších se raději přihlásilo k polské národnosti. V důsledku polské intervence roku 1938 opustilo Těšínsko až 30 tisíc lidí. Poláci často vnímali tyto kroky jako odplatu za diskriminační postupy československých úřadů proti Polákům v meziválečném období i jako odplatu za vysídlení Poláků v roce 1920, kdy jich kolem 14 tisíc bylo různými prostředky přinuceno opustit československou část Těšínska.Horní Suchá (2005), s. 22–23.
Polský zábor Těšínska neměl dlouhého trvání. Již následující rok, 1. září 1939, se v důsledku napadení Polska Německem polské jednotky i mnozí polští obyvatelé stáhli za původní československo-polské hranice. Polští vojáci ještě stačili vyhodit do povětří železniční most v Horní Suché, k žádným vážnějším střetům však nedošlo.Horní Suchá (2005), s. 26. To se dá říci i o celém období let 1938–1939, kdy Horní Suchá patřila Polsku. Občasné bojové přepady a menší akce sice prováděly české skpuiny Slezského odboje, avšak jejich činnost se soustředila do těsné blízkosti hranic; v Horní Suché nebyl žádný výraznější útok zaznamenán.Horní Suchá (2005), s. 23.
Druhá světová válka