Zámek Brtnice je renesanční zámek ve městě Brtnice okresu Jihlava v kraji Vysočina. Na místě brtnického zámku původně stál vrcholně gotický hrad, který na konci husitských válek začal stavět Zdeněk z Valdštejna a jehož zbytky jsou dodnes patrné na třetím nádvoří. V období renesance dostal zámek definitivní trojdílnou dispozici, kterou si uchoval dodnes. Posledním valdštejnským držitelem zámku byl Zdeněk IV., syn Jindřicha II. Brtnického z Valdštejna.
Po bitvě na Bílé hoře byl zámek zkonfiskován a novým pánem se stal italský rod Collalto. Po konfiskaci collaltovského velkostatku v roce 1945 byl zámek zestátněn, ale protože se pro něj nenašlo využití, začal chátrat. Tato devastace stále pokračuje, jelikož spor o vlastnictví se táhne již od roku 1989 a žádná strana nedosáhla rozhodujícího soudního vítězství.
Zámek chráněn jako kulturní památka.
Historie Ve 13. století nedaleko soutoku řek Brtnice a Jihlavy stál hrad Rokštejn, který postupem času přestal vyhovovat, jednak kvůli značné odlehlosti od městečka, jednak kvůli špatné strategické poloze v údolí řeky. Během husitských válek pak došlo ke zhoršení vztahů mezi brtnickými Valdštejny a Jihlavou, a posádka z Rokštejna začala napadat jihlavské kupce a zúčastnila se i přepadení Jihlavy. V odvetě byl mezi roky 1423–1436 Rokštejn dobyt, pobořen a zůstal opuštěný. Zdeněk z Valdštejna tak před rokem 1436 hodlal založit brtnický hrad, proti čemuž se Jihlavští ohradili. Až v roce 1444 se tak výslovně mluví o brtnickém hradu. Je pravděpodobné, že na místě již předtím stávalo jakési menší opevnění nebo hradiště, z něhož se ovšem do dnešní doby nezachoval žádný hmotný ani písemný důkaz. V roce 2022 archeologové však našli nejstarší zeď hradu na třetím nádvoří zámku, nejstarší objekty by měly být ze 14. století, dle nových výzkumů možná i starší.
Původně bezvěžová dispozice byla postupem času obehnána plášťovou zdí s jednou poloválcovou věžicí, vysunutou ze severovýchodního obvodu. Nejstarší palác se nacházel na jihovýchodě a hradba vybíhala od jeho severovýchodního nároží k východu, aby se pak zalomila k severu. Vytvořila tak ozub zastavěný ve druhé fázi, kdy na něj také navázal další palác, přiléhající k východnímu průběhu hradby. Z jihu odděloval hrad od terénu příkop. Do konce 15. století byl hrad na jihu rozšířen o předhradí s mohutnou hranolovou věží, jež byla v renesanci využita jako kuchyně. Po uherských válkách došlo k dílčímu vylepšením opevnění. Na samém sklonku gotického období pak bylo vybudováno vnější opevnění s protáhlými baštami.
Rozsáhlé úpravy a přestavby hradu na renesanční zámek proběhly ve druhé polovině 16. století. Přestavěno a zvýšeno bylo východní palácové křídlo na třetím nádvoří a k němu bylo připojeno severní křídlo s dvoupatrovou loggií. Architektonické prvky přestavby, zejména loggie, mají shodné rysy s pracemi známého italského architekta Baldassara Maggi de Ronio v Telči, Jindřichově Hradci a na zámku Sádek u Moravských Budějovic. V Brtnici mohly přestavby započít snad již za vlády Zdeňka z Valdštejna před rokem 1560, pokračovat za Hynka Brtnického a Kateřiny Zajímačky a ukončeny byly v roce 1593 nebo až 1604, jak svědčí dochované letopočty na osazených kamenných deskách a nadpraží portálu. V této době byly upraveny budovy s průjezdní věží kolem prvního nádvoří, které bylo také s největší pravděpodobností vybudováno až v renesančním období a přestavěny budovy kolem druhého nádvoří. Jeho východní část, otevřená dnes k městu, byla před požárem v roce 1760 též zastavěna a po ohni snesena, podobně jako gotická věž v jižním příčném křídle druhého nádvoří. Zámek dostal v renesanci definitivní trojdílnou dispozici, kterou si uchoval dodnes i po barokních úpravách, při obnově po požáru v roce 1760 i po romantických novogotických přístavbách a přestavbách druhého nádvoří z roku 1842.
Brtnice za Collaltů náhled|Starý kámen s erbem rodu Collalto Po Bitvě na Bílé hoře byl brtnický majetek Valdštejnům zkonfiskován, novým pánem se stal Rambaldo XII., zvaný též Veliký (1579–1630), který v roce 1622 od Ferdinanda II. zakoupil za 111 000 tolarů brtnický konfiskát po Zdeňku Brtnickém z Valdštejna, k němu připojil za 68 000 tolarů získané panství Německý Rudolec (dnes Rudolec) a Černá, konfiskát po Rafaelu Chroustenském, a za 10 000 tolarů přikoupil u Brtnice ležící Příseku, původně majetek Jana Vlka Křineckého z Ronova. Z těchto moravských statků vytvořil svou poslední vůlí fideikomis. Thomas Vinciguerra Collalto (1710–1768) připojil k moravskému fideikomisu v roce 1768 Uherčice, Písečné, Slavětín a alodiální Okříšky.
Stavební úpravy zámecké budovy Na úpravách interiérů zámku se patrně po roce 1627 podílel na objednávku hraběte Rombalda XIII. z Collalta a San Salvatore císařský architekt Giovanni Battista Pieroni. Přestavoval také kostel na předhradí brtnického zámku. Vlastní stavební práce zde řídil italský stavitel Giovanni Petruzzi. Tito umělci se mohli podílet i na štukové úpravě některých interiérů. Stavební zásahy do organismu zámku však v tomto období nebyly významné. Větší stavební aktivity zde počaly až po smrti Rombalda XIII. (1630), za jeho syna Claudia III. a jeho manželky Marie Isabely de Gonzago (alianční erb se dosud nachází nad vchodem na III. nádvoří). K úpravám, zejména vzniku štuk, došlo pravděpodobně někdy kolem roku 1650, ale další stopy této raně barokní fáze výstavby zcela smazala stavební rekonstrukce zámku prováděná po požáru v roce 1760. Dochovaným dokladem nejstarší barokní etapy je zřejmě pouze parapet studny z roku 1670, přenesený v roce 1935 na třetí nádvoří ze vstupní aleje a patrně i substrukce mostu přes příkop před vstupní věží do prvního nádvoří. Ta byla přebudována v roce 1764. Úpravy budovy mezi II. a III. nádvořím datuje pak deska s letopočtem 1668 a aliančním znakem Antonína Františka Collalta a jeho manželky Marie Terezie z Portia.
Bohatou štukaturu má sál v prvním patře východního palácového křídla, v němž je umístěno 11 rozměrných olejomaleb obrazového cyklu tzv. "Vjezdů habsburských panovníků do Brtnice". Představují návštěvy Ferdinanda II. v roce 1630, Ferdinanda III. roku 1638, Leopolda I. z roku 1679, Josefa I. roku 1701 a Karla VI. v roce 1723. Tato návštěva také dala popud k vytvoření celého cyklu. Obrazy z let 1723–1724 jsou dílem velkomeziříčského malíře Karla Františka Teppera a patří k jeho nejlepším dílům. Cenné jsou zejména jako ikonografický doklad. Zachycují architektonický vývoj zámku i celého městečka Brtnice a jeho jednotlivých stavebních objektů včetně lidové architektury, ale i lidového kroje jihozápadní Moravy z první čtvrtiny 18. století.
Další opravy interiérů i výzdoba stropů novou štukaturou proběhla po požáru v roce 1760 – tehdy dostaly hlavní zámecké budovy definitivní podobu, pouze západní a jižní křídlo II. nádvoří má novogotickou úpravu fasád z roku 1842. Roku 1764 byl na místě starého mostu před první branou postaven nový. V prvním poschodí západního, jižního a východního křídla I. nádvoří vzniklo nové členění místností včetně štukatury některých stropů. Sneseno bylo západní spojovací křídlo III. nádvoří i budova tvořící východní stranu II. nádvoří směrem k městečku, podobně jako hranolová věž v příčném křídle mezi I. II. nádvořím. Tato věž gradovala stanovou střechou zakončenou lucernou s cibulí a představovala do této doby výškovou dominantu zámku a předtím i hradu. Po požáru nebyly obnoveny všechny starší části zámeckého komplexu, došlo zřejmě ke zboření západního křídla u III. nádvoří a budovy kosočtverečného půdorysu, která stávala na jižní straně druhého nádvoří. Mezi severní stranou tohoto odbouraného objektu a hlavní palácovou budovou probíhal příkop.
Na zámku po rozsáhlých stavebních opravách provedených po požáru docházelo po dobu téměř sedmdesáti let jen k dílčím změnám. Měnilo se využití jednotlivých místností, zřizovaly a přestavovaly se hospodářské prostory, vkládaly se dodatečné příčky. Z velkého množství těchto úprav lze snad uvést pouze zaklenutí schodiště u zámeckého rybníka, zbourání a znovu vystavění v menší výšce polozřícené bašty na východní straně zámku v roce 1818, zřízení krytých klenutých spojovacích chodeb v roce 1835 a hlavně snesení jednoho z rondelů v roce 1837. U zámeckých budov nastala kvalitativně nová fáze jejich vývoje v roce 1842. Jihlavský stavitel Jan Rathauský postavil v tomto roce nákladem 2389 zlatých patro nad do té doby přízemním traktem západního křídla II. nádvoří. Budova byla také prodloužena směrem k severu a tak došlo k zastavění dosud volného prostoru někdejšího příkopu. S těmito přestavbami zřejmě souvisí také úprava příčného křídla mezi II. a III. nádvořím. S použitím romantických novogotických architektonických detailů pak bylo upraveno křídlo mezi II. a I. nádvořím. Tím se v podstatě architektonický vývoj na brtnickém zámku uzavřel.
Brtnická ústřední správa majetku Sídlem nejvyššího úředníka – vrchního hejtmana moravských collaltských panství a hlavní pokladny byla Brtnice. V letech 1672–1677 byl vrchní hejtman nahrazen regentem, který zastával až do roku 1676 též funkci nejvyššího úředníka v Brtnici. Ve 2. čtvrtině 18. století se ustálil pro vrchního úředníka ústřední správy název vrchní hejtman, po roce 1749 ředitel a od šedesátých let 18. století inspektor. Na začátku 19. století tyto uvedené úřady často splývaly a ve třicátých letech se ustálily a byly rozděleny mezi tři osoby: hospodářského radu, inspektora a vrchního.
Ve 2. čtvrtině 19. století vykonával vrchní správu a dohled nad panstvím brtnickým, Černou-Rudolcem, Uherčicemi, Písečným a rakouskými panstvími hospodářský rada František Habermann, jenž byl nejvyšším řídícím a revizním orgánem a jako externí člen collaltovské dvorní kanceláře ve Vídni tvořil spojovací článek s ústřední správou v Brtnici. V 2. polovině 19. století převzala řídící funkci brtnická ústřední inspekce, které byla podřízena inspekce statků, hlavní pokladna a účetní revident. Od roku 1869 byl pro revizi účtů ustanoven samostatný účetní.
Vrchní hospodářský inspektor v Brtnici měl k ruce jednoho revidenta a jednu pomocnou sílu. Jemu byli podřízeni: pro hospodářské záležitosti hospodářský ředitel v Brtnici, hospodářský ředitel v Uherčicích a správa statku v Písečné, pro lesní agendu lesmistr, který byl současně vedoucím lesního úřadu v Brtnici. V Brtnici sídlil též ústřední důchodní úřad, který se vyvinul z dřívější hlavní pokladny. Důchodní knihy byly vedeny na každém panství samostatně: v Brtnici (r. 1912 důchodní Josef Neworal, statek Okříšky s kontrolorem hospodářským adjunktem Emilem Plavcem), Černé-Rudolci (r. 1912 hospodářský kontrolor Karl Pražák) a Uherčicích (r. 1912 důchodní Emil Tutta v Uherčicích, hospodářský kontrolor Oskar Schiller v Písečné) a teprve od roku 1921 centrálně. Představeným důchodního úřadu byl důchodní, který byl podřízen ústřednímu hospodářskému inspektorovi (hospodářskému radovi). Dlouholetým vrchním inspektorem (vrchním hospodářským radou) byl Leopold Klusáček, který měl k ruce jednoho revidenta a jednoho kanclistu.
Provozní hospodářská správa sestávala ze 4 správních obvodů: 1. hospodářské ředitelství v Uherčicích se správou statku v Písečném, 2. správa statku v Okříškách, 3. hospodářská správa v Brtnici, 4. hospodářská správa na statku Karlíně u Opatova. V roce 1912 vedl hospodářské ředitelství v Brtnici hospodářský ředitel Viktor Nagl, který se do Brtnice vrátil po dlouholetém působení hospodářského ředitele v Uherčicích, hospodářským ředitelem v Uherčicích se stal Jakob Sejkora, bývalý správce statku v Písečném (převzal po něm Adolf Billina). Správu statku Okříšky vykonával správce Franz Matouschek, správu statku v Brtnici Adolf Lendl a správu statku v Přísece Anton Mezera, na dvoře v Černé lesmistr a představený dvora Gustav Haloun s hospodářským správcem Josefem Billinou.