Významní architekti anglického přírodně krajinářského parku jsou architekti tvořící ve stylu anglického parku (přírodně krajinářského parku), který vznikl v Anglii na počátku 18. století, a rozšířil se po celé Evropě.
Na výsluní mezi teoretiky stylu anglického parku je svými pracemi zařazován Addison, Pope a hrabě z Shaftesbury.English Garden Theory and Theorists Literární díla Alexandra Popeho a Addisona jsou často citována i o století později jako představy o tomto stylu zahradní architektury. Skutečností je, že představy teoretiků byly blíže představě divoké přírody než skutečnosti vyumělkovaného naparáděného parku s čínskými svatostánky, napodobeninami minaretů a umělými zříceninami, tak jak některé evropské "anglické" parky byly realizovány v 19. století. Svými příspěvky v Královské zahradní společnosti ovlivnil směřování vznikajícího stylu například Horace Walpole.
Mezi citované teoretiky estetiky anglického parku svými esejemi zcela právem patří i myslitel Edmund Burke, jehož jasně stylizované myšlenky o zahradní architektuře a metodách použití jsou následováníhodné. Ačkoliv je často jako zakladatel stylu "anglického parku" považován veřejnosti široce známý a populární génius Brown, skutečnými zakladateli stylu a architekty prakticky aplikujícím metody tohoto zahradního slohu byli [Wiliam Kent a Charles Bridgeman.
Alexander Pope a Joseph Addison Básník Alexander Pope se v často zmiňovaném díle "Epistle to Burlington" zabývá úvahami architekturou a ovlivnil mnoho architektů své doby. Lord Walpole píše: „Kent, nebyl ani bez pomoci ani bez chyb. Pope přispěl k vytvoření jeho vkusu a zahrady v Carleton House byly pravděpodobně vytvořeny podle básníkovy zahrady v Twickenham.“ Ale ačkoliv filosof Joseph Addison a básník Alexander Pope byli i prvními, kdo zhotovili prototypy zahradní úpravy v nepravidelném stylu, který byl zřejmě blízký stylu anglického parku a byly v tomto smyslu revoluční, nelze je zařadit mezi architekty. Podobně Lorda Cobhama, který je považován za autora jedno z prvních autorů parku ve stylu anglického parku nelze považovat za architekta.
William Kent (1685–1738) byl architekt, malíř a návrhář nábytku, který zavedl palladianský styl architektury do Anglie. Kent narodil se v Yorkshire, a studoval jako soukromý učitel malířství v roce 1719. Brzy poté přišel Londýna, a objevilo své nadání pro malování. Byla poslán do Itálie, pod patronátem Lorda Burlingtona, a vrátil se s jeho lordstvem, a žil s ním v Burlington House až do roku 1748, kdy zemřel ve věku 63 let. Kent byl v Itálii inspirován stavbami v Benátkách a krajinami a zříceninami v okolí Říma – žil v Itálii 1709–1719, a přinesl zpět mnohé kresby antické architektury a krajiny. Jeho zahrady byly navrženy tak, aby byly komplementem italské Palladianské architektury .Yves-Marie Allain and Janine Christiany, L'Art des jardins en Europe, Citadelles and Mazenod, Paris, 2006.
Po svém prvním návratu, byl hlavně pověřen, aby maloval historické předměty a stropy. Hala v Stowe je jeho dílem. Brzy poté byl však zaměstnán jako architekt a později trvale, jako zahradní architekt. Není známo, kde se poprvé projevilo jeho geniální nadání k zahradní architektuře, pravděpodobně v Claremont a Esher. Tyto dva z jeho návrhů přesně popsal Wheatley, a soudě z věku stromů, byly založeny mezi lety 1725 a 1735. Kent byl také zaměstnán v Kensington Gardens, kde prý měl v přírodně krajinářském parku v Kensingtonu dát vysadit dokonce pahýly stromů, aby zvýšil podobnost scény k přírodním lesům. Kent byl považován za umělce, malíře, který prosazoval malířské principy v přírodně krajinářském parku jako na trojrozměrném plátně.
Thomas Wright (astronom z Durhamu, 1711–1786) zdá se byl populární v době smrti Kenta Jeho narození a vzdělání, píše G. Mason, ; bylo nad plebejce, rozuměl kresbě, a tvořil plány podle svých návrhů, ale nikdy nebyl zaměstnán pro jejich zhotovení, což mohlo způsobit nezvažování problémů pro ty, kdo jeho návrhy realizují. V Becket, sídle Lorda Barringtona, vytvořil obdivované efekty na trávníku a v Stoke, blízko Bristolu, předpokládal ozdobení podrostem z růží, tato úprava byla doporučena v čtvrtém svazku English Garden, a značně rozšířena ve Fonthill Abbey. Také navrhl vycházkovou terasu a řeku v Oatlands, oba zaslouženě obdivované, později byla nezřídka mylně zaměňována za samotnou Temži.
Charles Bridgeman (1690–1738) byl synem zahradníka, který se stal královským zahradníkem anglické královny a prince Jiřího a byl původcem změn a rekonstrukcí v královské zahradě v Berkshire, Windsoru, Kensingtonském paláci, Hampton Court, St. James's Park and Hyde Park (Londýn). Pracoval na několika významných zahradách v Kentu, poskytoval odborné rady v Kentu což mu umožnilo realizovat jeho architektonické představy.Philippe Prevot, Histoire des jardins, Editions Sud Ouest, 2006
Lancelot "Capability" Brown Nejvlivnější postavou v pozdějším vývoji anglické krajinářské zahrady byl Lancelot "Capability" Brown (1716–1783), který začal svou kariéru v roce 1740 jako zahradník v Stowe pod UK Bridgeman, úspěšným architektem Williamem Kentem v roce 1748. Lancelot "Capability" Brown došel k takříkajíc typizované představě anglické zahrady a byl známý svou schopností jakýkoliv terén zvlnit a učinit jej způsobilý pro krajinářské účely, radikálně likvidovat a přebudovat jakoukoli francouzskou zahradu na anglický park. To mu vyneslo přezdívku „způsobilý“ – (capability). náhled|zahrada u Chatsworth House, od Capability Brown
Brownovým příspěvkem bylo zjednodušení zahrady odstraněním geometrické struktury, uliček a parteru blízkosti domu a jejich nahrazení trávníky a rozsáhlými skupinami izolovaných skupin stromů, které se zdají být součástí větší krajiny. Křivku ve tvaru „S“ ve své praxi povýšil na princip krásy, u jeho pokračovatelů se křivka „S“ stala ustáleným klišé. Pokusil se vytvořit ideální obraz krajiny z anglického venkova. Vytvořil umělé jezera a přehrady a kanály k iluzi, že přes zahradu vede řeka . Hlavními nástroji v jeho práci byly náročné terénní úpravy, voda a vegetace. Byly mu vytýkány schematické výsadby, jako vegetaci používal nekriticky smrky. Střídal tři formy výsadby: belting – úzké pásy výsadby po obvodu clumping – nakupeniny květin, keřů a stromů solitéry – jednotlivě vysázené rostliny. Všeobecně však byl respektován jeho cit pro modelaci terénu a zakládání vodních ploch. náhled|kaskáda v Chatsworth House
Nejdůležitější z Brownem navržených parků jsou: Petworth (West Sussex) v 1752; Chatsworth (Derbyshire) v 1761; Bowood (Wiltshire) v 1763; Blenheim Palace (Oxfordshire) v 1764. V Blenheimu se soustředil zejména na vodu a založením umělé, velkolepě řešené, hráze, vytvořil umělé jezero, které je dodnes ústředním motivem celého parku.
náhled|kaskáda v parku u Blenheimského paláce
Větev stylu anglického parku ovlivnil sir William Chambers, který strávil léta jako zaměstnanec Východoindické společnosti v Číně. Přispěl esejí On Oriental Gardening k rozvoji a obhajobě stylu anglo-čínských zahrad, proti větvi slohu anglického parku, která preferovala věrné napodobování přírody. Šel tak daleko,že tvrdil, že pokud má být kritériem věrné napodobení přírody, jsou napodobeniny v muzeu voskových figurín ve Fleet Street dokonalejší a více krásné, než božské dílo Buonarottiho.anglo čínské zahrady
Philip Southcote (1698–1758) byl tvůrce fermée ornée ve Woburn, (někdy Wooburn), farmy nedaleko Addlestone, Surrey. Southcote byl přítelem hlavních architektů a teoretiků své doby, jako byl Pope, Lord Burlington, Lord Petre, a William Kent.
William Mason (1724–1797) byl známý básník a zahradník, jehož romantické básně plné zahradní architektury a obrazů přírody ovlivnily i racionálně založeného H. Reptona, který jej cituje ve svých pracích. Mason je autorem rozsáhlých básní jako je třídílná poema "The English Garden". Kritizuje Chamberse pro nakupování umělých obrazů a nesmyslných ozdob, kterými se blíží opovrhovanému stylu barokních zahrad.
Spor mezi sirem William Chambersem a Masonem vrcholil, když v roce 1794, vydal svou esej sir Uvedale Price a charakterizuje zde znaky malebnosti a krásy, berouce si zcela vážně myšlenku architektonických návrhů krajiny jako kopií nejlepších děl malířů, jako je Claude Lorraine a Salvator Rosa. Obrazů, jako vzorů pro architekty. Jeho zřejmě nejznámějším odpůrcem se stává praktik H. Repton, který jednak vysvětluje neporovnatelnost atributů obrazů a krajiny i z pohledů diváka a vysmívá se mu například poznámkami o komínech na domech, které bude třeba odstranit, protože u domů na obrazech krajin také obvykle chybějí. Price kritizuje Browna, že jeho dílo není nic víc, než monotonní pásy a chuchvalce stromů a umělá jezera. Jeho představu architektury jako kopírování obrazů podporuje Richard Payne Knight a propagují své myšlenky pomocí literatury a teoretických prací. Své názory zaštiťují i výtahy z děl uznávaných historických autorů. Tyto Repton odsuzuje jako dezinterpretace původních prací anebo prosté lži.
William Shenstone (1714–1763) Je autorem ferme ornée, okrasného statku v Leasowes. Jeho dílo, park v Leasowes je považován jeden z prvních parků ve stylu anglického parku. William Shenstone byl básník a přestože ovlivnil nejvýznamnější zahradní architekty své doby a teoretiky zahradní architektury a sám navrhl významnou zahradní úpravu, není architektem.
Humphrey Repton a J. Nash Nejlepší zkušenosti svých předchůdců použili H.Repton a J. Nash. Obzvláště Humphrey Repton dokázal vytvářet architektonická díla s vkusem a řemeslnou jistotou.vzácné obrázky prací Humphrey Reptona Původním povoláním byl kupec a přihlížel k funkcím zahrady s pragmatismem. Cílem mu nebyla bezúčelná kopie přírody, nebo malebný obraz, ale sledoval především obytné a funkční hodnoty pro uživatele s nimiž úzce spojoval estetickou hodnotu. Dovedl optimálně využít přírodní kvalitu řešeného území a navrhoval parky i venkovské vily s takovou zručností, že se stal ve své době patrně nejvyhledávanějším architektem krajinářem. Své architektonické plány práce doplnil o takzvané Red Books, určených zákazníkovi, ve kterých rozváděl a doporučoval pokyny pro údržbu a dotváření parku. Pro své vyhranění pro praktické užívaní zahrady se dostává do sporu s teoretikem U. Pricensem, zastáncem krajně malířských principů. Brilantni řečník a teoretik Pricens sice ve své době vítězil nad praktikem Reptonem, ale stejně vždy končil v bažině bezobsažných nerealizovatelných kopií obrazů. Své práce Repton shrnul v několika dílech. Asi nejznámějšími jsou „Sketches and Hints on Landscape Gardening“ (1794) a zejména „Observations on the Theory and Practice of Landscape Gardening.“ (1803)On Theory and Practice of Landscape Gardening, download se stala hlavní příručkou krajinářů 19. století. V roce 1907 jsou obě díla publikovány společně jako dílo „The Art of LANDSCAPE GARDENING“ editované J. Nolenem, významným popularizátorem městské zahradní architektury a urbanismu 20. století v USA.
Také J. Nash, ve svých studiích a nerealizovaném plánu výstavby v londýnském Regent’s Parku z roku 1812 spojuje principy krajinářského parku s konceptem obytné krajiny a to formami, ke kterým dospěl urbanismus teprve koncem 20. století. Arboretem v Derby, komponovaném s důrazem na přehlídku okrasných dřevin otevřel cestu kompozici parků tak, jak jsou známy z 20. století.
John Claudius Loudon vydal na začátku 19. století encyklopedii, která je nejen historií zahradnictví, dendrologií, botanikou, ale zabývá se i architekturou a snaží se respektovat jak architektonické pravidelné parky, tak přírodně krajinářské parky navazuje na H. Reptona a jeho názor, že oba styly mají své správné místo.