náhled|300px|Palce dolů nebo Gladiátoři, Jean-Léon Gérôme, 1872
Gladiátor (, „ten, kdo používá meč“, šermíř) byl člověk bojující v zápasech pro pobavení publika. Výraz gladiátor je odvozen od názvu krátkého meče (gladius), s nímž gladiátoři za časů starověkého Říma často bojovali. Gladiátoři byli často otroci, váleční zajatci a odsouzení zločinci, existovali však i gladiátoři-profesionálové.
Historie zápasů Za iniciátory gladiátorských zápasů se obecně považují Římané. Až do počátku 20. století se předpokládalo, že tento zvyk přejali od Etrusků, o čemž už dnes existují pochybnosti, jelikož se z dob Etrusků nedochovalo jediné vyobrazení zápasů se zbraněmi muže proti muži. Nejstarší dochované fresky zachycující boj dvou ozbrojených mužů vybavených přilbicemi, štíty a oštěpy, pocházejí ze 4. století př. n. l. z Kampánie, která byla dlouhodobě obydlena Řeky. Jedná se zřejmě o zpodobnění řeckých pohřebních slavností spojených s oběťmi. V Kampánii se pak zřejmě tyto pohřební slavnosti odloučily od řeckého vlivu a byly postupně nahrazeny zápasy mužů bojujících na život a na smrt. Nejranější římské gladiátorské zápasy pak byly součástí pohřebních obřadů, které měly mrtvým usnadnit přechod ze světa živých do říše mrtvých a zároveň ukázat bohatství a moc rodiny, která pohřeb pro svého příbuzného uspořádala. Hlavním smyslem pořádání soubojů však zřejmě byla snaha ilustrovat ctnosti, které Řím učinily velkým a jaké zemřelí za života projevovali, tedy odvahu, sílu a udatnost. Z počátku byly pohřební hry soukromou záležitostí. V dobách republiky aristokracie vynakládala na pohřební obřady stále více peněz, zpřístupnila je veřejnosti a jejich průběh využívala ke zvýšení prestiže a oblíbenosti u lidu. Největšího úspěchu dosáhly samozřejmě právě gladiátorské zápasy, které byly obecnému lidovému vkusu nejbližší. Až do poloviny 1. století př. n. l. se římské hry rozlišovaly na ludi, organizované státem (závody vozatajů a hon na divoká zvířata) a munera, pořádané za soukromé peníze (sem patřily i gladiátorské zápasy). Gladiátorské hry pořádané státem se poprvé konaly v dubnu roku 42 př. n. l. 264 př. n. l. – Říman Decimus Jubius Brutus Pera měl na svém pohřbu 6 soubojů. 200 př. n. l. – na pohřbu konzula Marca Valeria Laevina se střetlo 50 gladiátorů 183 př. n. l. – po smrti kněze Publia Crassa stanulo na bojišti více než 200 gladiátorů 174 př. n. l. – Flaminius uspořádal svému otci pohřeb, který trval tři dny a bojovalo na něm celkem 74 gladiátorů 42 př. n. l. – gladiátorské hry poprvé pořádané státem
Císařské hry V dobách císařství byly gladiátorské hry považovány za významný propagační prostředek a jeden ze symbolů zachování kontinuity císařství. Kult císařů byl s gladiátorskými hrami propojen, jelikož pořádání her v Římě se postupně stalo výsadním právem císaře a císaři se jich osobně zúčastňovali jako pořadatelé a zároveň i v roli diváků. V provinčních městech hry pořádali kněží a bohatí občané. Za prvního císaře Augusta převyšovaly jeho hry všechna předchozí představení počtem gladiátorů, extravagancí, oslnivostí i pestrostí. Augustus zákonem omezil počet gladiátorů na soukromých hrách, čímž dosáhl toho, že jeho hrám už nemohl nikdo konkurovat a on se stal v Římě jediným pořadatelem. Určil také přesné termíny konání zápasů, a to v prosinci a březnu. Za císaře Tiberia došlo k útlumu her, ale za Caliguly nastal znovu jejich rozkvět. Pozitivně se k hrám stavěl i Claudius a především Nero. Za vrchol je pak považováno období vlády císaře z flaviovské dynastie Vespasiana, který započal stavbu prvního amfiteátru, který byl svou velkolepostí skutečně hoden Říma, tedy Amphitheatrum Flavium, později známé jako Colosseum (do té doby se hry většinou odehrávaly na Foru Romanu, v Saepta Julia nebo v dřevěných amfiteátrech). Zajímavostí je také to, že někteří císařové osobně vstoupili do arény a gladiátorských zápasů se sami zúčastnili – třeba Caligula, Titus, Hadrianus, Lucius Verus, Didius Julianus, Commodus. Jejich vystoupení byla zřejmě velmi dobře zinscenována a bezpečnostně zajištěna, jelikož žádný z nich v aréně nedošel k újmě na zdraví. Proti dalšímu rozšiřování her a gladiátorských zápasů se z císařů stavěli jen Tiberius a Marcus Aurelius. Ostatní císaři je podporovali. Vzhledem k vysokým nákladům na výcvik gladiátorů se ale gladiátorské hry pořádaly méně často, než jiné zábavy. Tak např. v roce 354 bylo ze 176 registrovaných svátků (tedy dnů určených převážně zábavám) vyhrazeno pro divadelní představení 102 dnů, pro závody vozatajů 64 dnů a pro zápasy gladiátorů jen 10 dnů. Počet dnů určených hrám a zábavám se v době císařství neustále zvyšoval – za Augusta to bylo 66 dní v roce, za Marca Aurelia (trochu paradoxně) to bylo 135 dní a ve 4. století přes 175 dní v roce. Za císaře Vitellia se jeho narozeniny slavily ve všech 265 obvodech Říma, za Tita zabraly oslavy otevření Kolosea 100 dní, a při oslavě Traianova vítězství nad Dáky trvaly 123 dní a utkalo se zde na 10 000 gladiátorů.
Zvířata a hry náhled|Zápasy divokých zvířat a popravy zločinců a otroků V císařském období vzrostl při gladiátorských hrách význam zvířat. Za období republiky se zvířata používala v aréně hlavně k popravám odsouzených zločinců a vojenských zběhů. Později byli tímto způsobem popravováni křesťané. Teprve Pompeius a Caesar začali ve větší míře předvádět zápasy šelem se speciálně vycvičenými gladiátory – venatory. Tato podívaná, která většinou končila smrtí zvířat, se označovala jako venatio „lov, štvanice“. V některých případech byly inscenovány i zápasy zvířat proti sobě, např. lva s tygrem, býka s medvědem, slona s nosorožcem. Zvířata byla před vstupem do arény vyhladověna, rozdrážděna a pokud měla bojovat proti sobě, mohla být navzájem svázána řetězem. Nejoblíbenějšími aktéry her byly kočkovité šelmy, zvláště lvi, levharti a tygři, dále medvědi, krokodýli, býci, divocí kanci, nosorožci a sloni. Zvířat bylo při zápasech spotřebováno ohromné množství. Pompeius poslal do arény 600 lvů, Caesar 400, Augustus 420 tygrů a 600 levhartů, Nero 300 medvědů, za císaře Tita bylo během oslav při příležitosti otevření Kolosea zabito asi 9.000 zvířat. Císař Commodus rád zabíjel divoké šelmy vlastníma rukama, někdy uřezával hlavy pštrosům a nechal bezhlavé ptáky pro zábavu chvíli pobíhat po aréně. Smutný primát drží asi Traianus, který nechal při hrách, jimiž oslavoval své vítězství nad Dáky, usmrtit 11.000 šelem. Vzácněji byla při hrách předváděna i jiná zvířata jako pštrosi, zebry, hroši, žirafy, různé druhy antilop a jelenů, ale také mufloni, arktičtí zajíci a tuleni! Zabitá zvířata bývala prodávána jako maso nebo o ně diváci soutěžili v jakési loterii. Od doby císaře Proba byly organizovány štvanice typu „udělej si sám“, kdy byla do arény vypuštěna různá zvířata, např. jeleni, mufloni, pštrosi, antilopy, osli nebo divoká prasata (i březí svině). Diváci byli ozbrojeni noži a oštěpy, na povel byli vpuštěni do arény, kde si každý mohl zabít „své“ zvíře.Dunkle, Roger: Gladiátoři. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 297–318 Rovněž bylo zvykem rozhazovat mezi diváky živou drůbež nebo holuby s přistřiženými křídly. Ptáci však byli přitom často roztrháni, proto bylo později zavedeno losování. Proti štvanicím a zápasům zvířat příliš nevystupovali antičtí filozofové ani křesťané. Zápasy zvířat zanikly na západě až v polovině 6. století, kdy je zakázal ostrogótský král Itálie Theodorich Veliký. V Byzanci se však pořádaly ještě koncem 7. stol. Zvláštním druhem zápasů byly býčí zápasy – tauromachie, které se objevily již v 1. stol. př. n. l., ale popularity dosáhly hlavně za císaře Claudia. Původně pocházely z řecké Thessálie a s býkem při nich bojoval jezdec, buďto s oštěpem, nebo beze zbraně. Moderním dědicem těchto představení je španělská a portugalská corrida.
Významná data okolo 100 př. n. l. – pro gladiátorské zápasy se začínají stavět speciální arény 105 př. n. l. – konsulové Gaius Marius a Publius Rufus pořádají dlouhé hry pro zamaskování válečných neúspěchů na severní hranici říše 73–71 př. n. l. – Spartakovo povstání, přes počáteční neúspěchy římské armády, potlačeno a velitelé povstání ukřižováni při silnici Via Appia (mezi Římem a Capuou) asi 80 n. l. – otevřena největší gladiátorská aréna všech dob – Koloseum pro 50 000 diváků; jmenovalo se podle nedaleké kolosální sochy císaře Nerona
císař Konstantin (306 -337) gladiátorské hry, konané v římském impériu nejméně od roku 264 před naším letopočtem, v roce 325 našeho letopočtu dočasně zakázal pod vlivem křesťanství. Konstantin zakázal rovněž popravu rozsápáním šelmami. Po smrti Konstantina byly gladiátorské zápasy obnoveny.
Konec gladiátorských zápasů s sebou přinesl až zákaz z roku 404 po incidentu, kdy řecký mnich Telemachus vnikl do arény ve snaze zabránit boji, rozvášněný dav jej ale zabil. To rozlítilo císaře Honoria a zápasy gladiátorů natrvalo zakázal. Souboje se šelmami však zakázány nebyly a konaly se až do poloviny 6. století.
Jak se člověk mohl stát gladiátorem Za raných dob římského gladiatorství byla většina gladiátorů otrockého stavu. Mezi otroky, kteří byli přinuceni k povolání gladiátora, se nacházeli mnozí váleční otroci, kteří podle zvyklosti tehdejší doby ztráceli veškerá lidská práva a byli degradováni na zboží. Jejich výcvik byl proto méně nákladný. Třetí významnou skupinou byli trestanci. Byli to většinou těžcí zločinci a takzvaní pachatelé činů proti státu, kteří byli římskými soudy odsouzeni do gladiátorské školy nebo rovnou do arény. Později, když potřeba gladiátorů nebývale vzrostla, museli do arény i menší lotři, např. podvodníci. Vedle otroků, válečných zajatců a zločinců nabyla v rané době císařské na významu ještě čtvrtá skupina gladiátorů: auctorati. Tak nazývali Římané státní občany, kteří se dobrovolně zavázali k boji v aréně. Nejpozději do konce 1. století představovali hlavní masu gladiátorů z povolání. Mnozí auctorati byli zkrachovanými existencemi z nejnižších lidových vrstev. Lákalo je státní odbytné, jež dostávali ti, kteří přestáli svou gladiátorskou služební dobu. Jako auctoraté se však nenechávali naverbovat jen chudí lidé, i synové z bohatých rodin vstupovali někdy mezi gladiátory. Do arény je především táhla touha po dobrodružství a dráždivá hra se smrtí. Na rozdíl od otroků, válečných zajatců a zločinců směli auctoraté bydlet mimo gladiátorské školy. Museli sice pravidelně chodit do služby, jinak se však mohli pohybovat volně. Mnozí z nich měli dokonce děti a manželky.
Druhy gladiátorů náhled|vpravo|Gladiátoři na mozaice v římském městě Leptis Magna v dnešní Libyi Ve 3. a 2. století př. n. l. byli gladiátoři vyzbrojeni jen kopím a oštěpem a chránili se velkým kulatým štítem a bronzovou přilbicí. V průběhu 1. století př. n. l. se množství zbraní, štítů a přilbic rozšířilo. Jednotlivé typy gladiátorů pak byly nazývány podle druhu zbraní, které bojovníci používali – např. galové, thrákové, samnité, jelikož Římané zbraně pojmenovali podle národů., které proti Římu bojovaly. Většina gladiátorů se specializovala na jednu zbraň. Bylo také přesně určeno, která zbraň má bojovat proti jiné zbrani (např. murmillus bojoval téměř výhradně s thrákem, atd.). V období římské republiky se běžně vyskytovalo pět typů gladiátorů. Samnita – nosil bohatě zdobenou zbroj skládající se z otevřené helmy s klapkami na tvářích a péřovým chocholem; trup chránily náprsní destičky; dalšími součástmi zbroje byly kovové rukavice, jedna nebo dvě holenice a velký oválný štít. Zbraní byl samnitovi meč nebo kopí. Thrák – nosil jednoduchou otevřenou přilbu s lícními klapkami, malý čtyřhranný štít, dvě holenice a srpovitě zahnutou dýku či krátký meč. Gal – nosil otevřenou přílbu s lícními klapkami a týlním štítem, větší ovální štít a poměrně dlouhý meč, od pasu nahoru byl nahý. Provocator – je o něm známo poměrně málo, nosil přílbu s hledím, chránič pravé ruky a náprsní pancíř, bojoval mečem. Retiarius – nosil jen pancíř na levé paži s pevným štítem na rameni zvaným galea. Bojoval vrhací sítí, trojzubcem a dýkou.