Ghetto v Daugavpilsu

Ghetto v Daugavpilsu () vzniklo po okupaci Lotyšska nacistickým Německem v létě roku 1941 ve staré pevnosti nedaleko Daugavpilsu. Zaniklo 26. října 1942.

Daugavpils je druhé největší město v Lotyšsku a největší město regionu Latgale. Nachází se v jihovýchodním Lotyšsku na řece Daugavě. Město bylo vojensky důležité jako hlavní silniční a železniční křižovatka. Před druhou světovou válkou byl Daugavpils centrem vzkvétající židovské komunity v regionu Latgale a jedno z nejvýznamnějších center židovské kultury ve východní Evropě.Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 90-91. V průběhu německé okupace Lotyšska byla drtivá většina Židů zabita v důsledku nacistické vyhlazovací politiky.

Terminologie Město Daugavpils je také známé ruským jménem DvinskIwens, How Dark the Heavens, str. 19 a německým jménem Dünaburg. K mnoha vraždám souvisejícím s ghettem došlo v nedalekém lese Pagulanka, který je také hláskován jako Polulanka či Pogulianski. Ačkoli je známé jako ghetto, ve skutečnosti to byla stará tvrz proměněná ve vězení, které drželo Židy, než byli zabiti v lese Pagulanka.Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 278. Podobná místa byla v Lotyšsku nazývaná „koncentrační tábory“.

Začátek holokaustu v Daugavpilsu V té době žilo v Daugavpils asi 12 000 Židů.Lumans, Latvia in World War II, str. 243. Před německou armádou se dala do pohybu obrovská kolona válečných uprchlíků, nejen Židů z Litvy, ale také vojáků Rudé armády, kteří neuposlechli příkazy. Stěhovali se na SV po dálnici z Kaunasu (také známý jako Kovno) do Daugavpilsu. Uprchlíci se domnívali, že tam budou v bezpečí nebo najdou vlak směřující na východ.Iwens, How Dark the Heavens, str. 14. Někteří židovští uprchlíci se dostali až k sovětským hranicím, stráže NKVD jim však zabránily hranice překročit. Někteří byli nakonec přes hranice puštěni, ale to už bylo pro většinu pozdě.Iwens, How Dark the Heavens, str. 40–41Lumans, Latvia in World War II, str. 156 a 227–228.

Po několika dnech leteckého bombardování dobyla německá armáda 26. června 1941 Daugavpils. Ještě několik dní se však v nedalekém okolí bojovalo. Ve městě hořel oheň, vinu svedli nacisté na Židy.Frankel-Zaltzman, Haftling No. 94771, Část 1, "The Tragedy Begins" a "It's burning, brothers, it's burning ..."Einsatzgruppe A Situation Report ("Ereignismeldung") No. 24, 16. července 1941, dotisk v Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 272–273Lumans, Latvia in World War II, str. 140, 153 a 154. Podle oficiální zprávy EK 1b:

29. června 1941 na příkaz Robertse Blūzmanise, který byl jmenován Němci jako policejní šéf lotyšské policie v Daugavpilsu,Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 274 byly kolem města vylepeny velké cedule oznamující v němčině, ruštině a lotyštině, že všichni židovští muži pod 60 let se musejí ráno hlásit na hlavním trhu a pokud tak neučiní, setkají se s „nejvyšším trestem“.Iwens, How Dark the Heavens, str. 24–31.Gilbert, The Holocaust, str. 153–159Frankel-Zaltzman, Haftling No. 94,771, Část I, "Černá neděle – 29. června 1941 – „Lidé jsou odebráni“: "V neděli 29. června brzy ráno přišla dozorkyně a řekla nám, že je tu příkaz, že se všichni lidé do 60 let musí shromáždit na trhu. Kdo tak neučiní, bude zastřelen." Někteří museli pohřbívat těla civilistů a vojáků Rudé armády zabitých v boji a později mrtvé koně. Mnoho jiných si muselo vykopat vlastní hroby a jednoduše byli zavražděni.

Počáteční zabíjení náhled|vlevo|Obrázek německé propagandy znázorňující Lotyše, kteří si čtou vývěsku německé propagandy. náhled|Tento obrázek je zachycen v Rize v roce 1942, ukazuje, jak v Lotyšsku museli Židé nosit žlutou hvězdu a jak chodili po silnici místo po chodníku. náhled|Tento snímek je pořízený v Liepāje (Lotyšsko) v červenci roku 1941 a ukazuje ozbrojené domorodé Lotyše a střílení Židů.

Masové zabíjení Židů v Lotyšsku bylo součástí celkového plánu vyvinutého německou vládou na nejvyšší úrovni. Aspekty tohoto plánu, jak byly aplikovány v Lotyšsku, tak byly použity i jinde, např.: vypálení synagog (Německo) a „ghettoizace“ (Polsko). Lotyšsko předvedlo nový vývoj holokaustu, který byl realizovaný masovými vraždami ihned po okupaci země.Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 203

SD se pokusila vyvolat místní antižidovské pocity tím, že donutila vykopat hroby Lotyšů, kteří byli zavražděni NKVD za sovětské okupace, která začala v červnu roku 1940. Toto byla celková část plánu, spojovat Židy s komunismem a Rusy, obojí byli v Lotyšsku nepopulární. Lotyšské stráže se na začátku poprav ptaly Židů, jestli si chtějí zazpívat „Kaťušu“.Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 36 (Kaťuša byla populární ruská vlastenecká píseň z druhé světové války.)

28. června 1941, dva dny po pádu Daugavpilsu, nacisté shromáždili Židy v synagoze, poté je vyvedli ven a zastřelili je. Ostatní Židé byli zavražděni jen náhodně na ulici.Iwens, How Dark the Heavens, str. 54–55 V neděli 29. června 1941 začala německá armáda shromažďovat židovské muže v Daugavpilsu, aby je vystavila teroru, ponížení a vězení za brutálních podmínek. Němci je nutili vykřikovat "Heil Hitler" a zpívat Píseň Němců. Pozůstalí oznámili:

Němci je obvinili ze založení požáru v Daugavpilsu. Podle oficiální zprávy Stahleckera:

Židé obecně a především litevští uprchlíci byli obviněni, že jsou komunisté. 8. července 1941, vydaly noviny Daugavpils (Daugavpils Latviešu Avīze) úvodník v souladu s německou snahou obvinit Židy z komunistických zvěrstev:

Jak plynul čas, narostl počet lotyšské pomocné policie, která střežila vězení, kde byli drženi židovští muži. Od 8. července byla práce tak těžká, že se Židé upracovali doslova k smrti. Jeden úkol zahrnoval valení obrovských bloků kamene na vrchol kopce, další obsahoval nošení těžkých trámů několik kilometrů. Německá stráž vězně k odhodlání udeřila bičem. Později se mezi vdovami po mužích, kteří byli obklíčeni a zabiti 29. června, objevil výraz: „byl odveden do vězení tu první neděli“.Iwens, How Dark the Heavens, str. 103

Masakr v Železničním parku Od 7. července 1941 zatkla lotyšská policie okolo 1250 lidí, z toho 1125 Židů, a držela je v hlavním vězení v Daugavpilsu. Erich Ehrlinger, velitel Einsatzkommanda Ib, byl souzen v roce 1960 u západoněmeckého soudu. Soud zjistil, že ke čtyřem počátečním masakrům došlo v Daugavpilsu. Dvě místa odpovídala popisu Železničního parku, který se také nazýval Železničářova zahrada, jeden masakr proběhl na cvičišti armády nedaleko Mežciemsu a další u hřbitova asi půl hodiny chůze na sever města.Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 274-275 Profesor Ezergailis věřil, že tato místa nemusejí být soudem popsaná důkladně.

Iwens, který přežil masakr v Železničním parku, podal jeden z mála popisů. 8. července 1941 Němci donutili Židy kopat příkopy v Železničním parku.Iwens, How Dark the Heavens, str. 31. Další den začali Němci střílet a tlačit těla Židů do příkopů. Zvuky výstřelů bylo v pravidelných intervalech slyšet ve městě. Mezi zavražděnými byl muž, který se strážím snažil vysvětlit, že byl vyznamenaný veterán z německé armády z první světové války. V této operaci byli stráží Lotyši, ale vedoucí byli výhradně Němci. Jeden německý důstojník si broukal Škoda lásky, zatímco střílel lidi do zadní části hlavy.Iwens, How Dark the Heavens, str. 30–39 Němci naplnili celý příkop vykopaný 8. července těly lidí zavražděných 9. července. Naživu byla však ještě spousta lidí, kteří měli být zabiti. Přeživší museli kopat nové příkopy. Následující den, 10. července 1941, zabíjení pokračovalo.Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 32–39 Pozůstalý Iwens po válce oznámil, že mu pozůstalý Haim Kuritzky sdělil, co se dělo v jámách:

Kuritsky byl zachráněn, když se ukázalo, že Němci špatně spočítali těla, která měla být umístěna v jámách:

Každý, kdo nepracoval dostatečně rychle, aby zakryl těla, musel si lehnout na ně a byl zastřelen německým důstojníkem, který na ně kříčel „rychleji, rychleji“ a hystericky běsnil proti Židům. Počet zabitých je nejasný. Iwens, který se snažil přežít, řekl, že jich byly zabity „tisíce“. 11. července Němci ohlásili zabití 1 150 Židů. Němci později oddělili řemeslníky od profesionálů. Někteří řemeslníci byli drženi naživu, zatímco profesionálové byli zabiti ihned. Po masakru v Železničním parku bylo v prostoru věznice viděno jen málo Němců. Věznice byla z větší části provozována lotyšskou pomocnou policií.Iwens, How Dark the Heavens, str. 41–50

Opatření proti Židům Blūzmanis, velitel lotyšské policie v Daugavpilsu, provedl na přání SD některá protižidovská opatření. Byl to Blūzmanis, který jednal za SD, která nařídila, že všichni Židé v Daugavpilsu, kterým je více než čtyři roky, musejí nosit žluté šesticípé hvězdy na přední a zadní části jejich oděvu. Podle Stahleckera, vedoucího Einsatzgruppe A: Nacisté později zakázali Židům používat chodníky, mluvit s jinými obyvateli a číst noviny.Iwens, How Dark the Heavens Frankel-Zaltzman oznámila, jak na ni křičeli, když ji spolu s rodiči vyháněli z domu: „Nikdo se neodváží vstoupit na chodník! Židé musí běhat uprostřed silnice jako psi!“Frankel-Zaltzman, Haftling No. 94771, Část 1, "We are aligned in rows"

Výstavba ghetta Stavba ghetta začala 18. července 1941, jak sám Stahlecker potvrdil: „Kromě organizace a poprav začala výstavba ghett ve velkých městech v prvních dnech operace.“ Židovské nucené práce byly využity na stavu ghetta, které nebylo skutečnou bytovou čtvrtí, ale spíše otlučená pevnost na západním břehu řeky Daugavy vzdálená jen nepatrně od severozápadního předměstí Grivy naproti hlavnímu městu Daugavpils.Gilbert, The Holocaust, str. 179 „Když v červenci ustoupila první vlna střelby, místní Němci a jejich lotyšské protějšky zadrželi asi 14 000 Židů z Daugavpilsu a okrajových oblastí Latgale a nacpali je do staré Daugavpilské pevnosti Citadel.“Loman, Latvia in World War II, str. 247.

Vynucené přesídlení do ghetta 25. července 1941 vydali Němci rozkaz, že všichni Židé budou následující den přestěhováni do ghetta. Kromě všech Židů z Daugavpilsu shromážděných 26. července 1941 pochodovali do pevnosti Židé z Litvy a okolí Daugavpilsu. Frankel-Zaltzman tu scénu popsala:

Někteří museli ujít až 50 km. Lotyšské stráže si své příkazy vynutily tím, že bily pracovníky 4 – 5 stop dlouhými holemi. Židé byli zbiti, když se usmáli na nějakého známého židovského vězně. Očitý svědek Iwens uvedl, že „spousta žen spolu s dětmi a staršími rodiči se musela vyrovnat se smrtí svých manželů ve vězeňském masakru.“Iwens, "How Dark the Heavens", str. 47.

Pachatelé Einsatzgruppe A byla přidělena Reinhardem Heydrichem k zabíjení Židů baltských států včetně Lotyšska. Einsatzgruppen A velel Franz Walter Stahlecker. Jednotky Einsatzgruppen fungovaly v menších oddílech známých jako Einsatzkommandos. Latgale s městem Daugavpils bylo přiděleno Einsatzkommandu 1b, které pod vedením Ericha Ehrlingera 11. července 1941 zabilo asi 1 150 lidí, většinou Židů. Od 11. července byl Ehrlingerův nástupce Joachim Hamann, který v Daugavpilsu zabil 9 012 Židů.Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 276-279.

Šéf místní pomocné policie Roberts Blūzmanis měl na starosti místní lotyšskou pomocnou policii. Jeho rolí v zabíjení bylo omezení Židů v ghettu pevnosti Grīva a přesunout je na místa pro zabíjení. Byla zapojena lotyšská sebeobrana a Arājsovi vrazi.Dribin a další Vypadá to, že byla zahrnuta i lotyšské policie z Daugavpilsu. Jeden z vedoucích okrsku, Arvīds Sarkanis, otevřeně napsal o „likvidaci Židů“, která nejpodrobněji popisovala účast lotyšské policie.Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 277.

Německý velitel daugavpilského ghetta Zaube v ghettu vynikal svou extrémní krutostí. Popravil ty, co porušili jeho četná pravidla, zejména ty propašované v potravinách. Na náměstí ghetta před všemi ostatními vězni je pak zastrašil a ponížil. V Daugavpilsu začala likvidace vězňů. 8. – 10. listopadu 1941 bylo zabito 3 000 lidí v Mežciemsu. Operaci vedl Obersturmbannführer (podplukovník) Günter Tabbert.