náhled|Prapor „Regimentu Göring“ s modifikovanou nacistickou orlicí, která byla znakem Luftwaffe v letech 1933–1945 Luftwaffe (z německého Luft – vzduch a Waffe – zbraň) je název německého válečného letectva, letecké odnože kombinovaných německých vojenských sil známých jako Wehrmacht během druhé světové války. Byla založena v roce 1935 a jeho duchovním otcem a architektem byl Hermann Göring. Německá vojenská letecká složka z první světové války, Luftstreitkräfte a námořní letectvo Marine-Fliegerabteilung, byly rozpuštěny v květnu 1920 v důsledku podmínek Versailleské smlouvy, která stanovila, že bylo Německu zakázáno mít letectvo.
V meziválečném období byl výcvik německých pilotů tajně prováděn v rozporu se smlouvou na letecké základně Lipeck v Sovětském svazu. S vzestupem nacistické strany a odmítnutím Versailleské smlouvy byla dne 26. února 1935 veřejně oznámena existence Luftwaffe, tedy dva týdny před otevřeným odporem proti versailleské smlouvě prostřednictvím německého opětovného vyzbrojování a zavedením branné povinnosti 16. března 1935. Legie Condor, jednotka Luftwaffe vyslaná na pomoc nacionalistickým silám během španělské občanské války, poskytla cenný zkušební prostor pro nové taktiky, výzbroj a letadla. Částečně v důsledku této bojové zkušenosti se Luftwaffe na začátku druhé světové války v roce 1939 stala jednou z nejsofistikovanějších, technologicky nejvyspělejších a bojově zkušených leteckých sil na světě. V létě 1939 měla Luftwaffe osmadvacet křídel (Geschwader). Luftwaffe měla také na starosti výsadkové jednotky (Fallschirmjäger).
Luftwaffe se osvědčila v německých vítězstvích napříč Polskem a západní Evropou v letech 1939 a 1940. Během bitvy o Británii se však navzdory vážným škodám na infrastruktuře RAF a během následného blitzu, kdy bylo zničeno mnoho britských měst, německému letectvu nepodařilo obleženou Británii podrobit. Od roku 1942 spojenecké bombardování postupně ničilo stíhací rameno Luftwaffe. Od konce roku 1942 začala Luftwaffe používat nadbytečný pozemní, podpůrný a další personál k navýšení polních divizí. Kromě nasazení na Západě sloužila Luftwaffe v Sovětském svazu, severní Africe a jižní Evropě. Přes opožděné nasazení pokročilých letounů s proudovým a raketovým pohonem k ničení spojeneckých bombardérů čelila Luftwaffe s nedostatkem vycvičených pilotů a leteckého paliva velkému počtu spojeneckých sil s lepší taktikou. V lednu 1945 během závěrečných fází bitvy v Ardenách vynaložila Luftwaffe poslední velké úsilí k získání letecké převahy, ale setkala se s neúspěchem. Po prudkém poklesu dodávek ropy, oleje a maziv po této kampani a jako součást všech kombinovaných vojenských sil Wehrmachtu přestala být Luftwaffe účinnou bojovou silou.
Po porážce Německa byla Luftwaffe v roce 1946 rozpuštěna. Z doby druhé světové války si němečtí piloti nárokují zhruba 70 000 leteckých vítězství, zatímco více než 75 000 letadel Luftwaffe bylo zničeno nebo výrazně poškozeno. Z toho bylo téměř 40 000 zcela ztraceno. Luftwaffe měla za svou historii pouze dva vrchní velitele: Hermanna Göringa a později během posledních dvou týdnů války maršála Roberta von Greima.
Luftwaffe se ve velkém podílela na nacistických válečných zločinech. Koncem války pocházelo významné procento výroby letadel z koncentračních táborů. Letecký průmysl zaměstnával tisíce vězňů. Poptávka po práci pro Luftwaffe byla jedním z faktorů, které vedly k deportaci a vraždě tisíců maďarských Židů v roce 1944. Oberkommando der Luftwaffe organizovalo nacistické pokusy na lidech a pozemní vojska Luftwaffe spáchala masakry v Itálii, Řecku a Polsku.
Historie 1918–1933 náhled|vlevo|Personál budoucí Luftwaffe v Lufthanse (1928) náhled|Přehlídka Luftwaffe, 1937 Ozbrojeným silám Německa bylo po první světové válce zcela zakázáno vlastnictví letounů. Celkem Spojenci zlikvidovali 15 714 letounů. Ve Versailleské smlouvě se Německu odepíralo také ponorkové námořnictvo a tanky. Po válce generál Hans von Seeckt do skromné armády 100 000 mužů zahrnul také 180 nejlepších pilotů bývalých leteckých sil. Tím na nějaký čas zakonzervoval „tvrdé jádro“, které se posléze stalo páteří nové Luftwaffe. Mezi tyto piloty patřil např. Ernst Udet, který později v Luftwaffe zastával nejvyšší funkce. Již roku 1926 byly zahájeny práce na konstrukci středních bombardérů a výcviku posádek, vše samozřejmě pod přísným utajením. Část leteckého průmyslu se i přes všechna příkoří zachovala a to pro civilní letectví.
Tamtéž sloužila i část budoucích pilotů Luftwaffe, která již nezažila boje 1. světové války (např. Adolf Galland). Civilní letectví velmi prosperovalo, například v roce 1927 předčila Luft Hansa počtem přepravených osob anglické, francouzské a italské letectvo dohromady. To byla také velká zásluha ředitele Erharda Milcha, který se posléze stal jednou z vůdčích osobností Luftwaffe a měl na ní nenahraditelný vliv. V Luft Hanse se také vyvíjely plány na „rychlé dopravní a poštovní letouny,“ což byly Junkers Ju 86 a Heinkel He 111, bombardéry středního typu, a to již před nástupem NSDAP k moci. Vojenský letecký výcvik se pro piloty budoucí Luftwaffe prováděl na kluzácích, které nebyly Versailleskou smlouvou zakázány, nebo v Sovětském svazu, který tajné posilování německé armády podporoval (tajné výcvikové středisko Lipeck – asi 400 km na jihovýchod od Moskvy). Dalším státem, který neoficiálně podporoval formování Luftwaffe byla fašistická Itálie. Budoucí velitel Luftwaffe Hermann Göring, který krom jiného plnil neoficiální roli Hitlerova emisara při svých návštěvách v Itálii (kde oficiálně nakupoval umělecká díla) se zde seznámil s velitelem Regia Aeronautica Italo Balbem (mezi těmito budoucími "kolegy" posléze vznikl přátelský vztah, který nenarušil ani Balbův odchod do Libye). Výsledkem společných úvah byl plán výcviku 150 německých pilotů na italských leteckých základnách. Ačkoliv ministři zahraničí obou zemí a sám Benito Mussolini projevili obavy z prozrazení, přesto se podařilo během července 1933 až prosince 1934 plán uskutečnit.
1933–1939 vlevo|náhled|Vlajka německého spolku leteckých sportů (DLV) náhled|Letoun Curtiss Hawk II použitý na Olympiádě 1936 v Berlíně Ernstem Udetem náhled|upright|Göring, Hitler a za ním Walther Wever na letecké přehlídce (1935) Po nástupu Adolfa Hitlera k moci se znovuvyzbrojování mnohonásobně zrychlilo, protože se „vůdce“ chtěl pojistit proti tzv. „Preventivní válce“, kterou by Francie mohla rozpoutat proti rodícímu se vojenskému státu. Zároveň se připravoval na válku, kterou sám o 6 let později rozpoutal. Tvorba nových vojenských sil se již nedala dlouho utajovat. Dne 9. března 1935 Adolf Hitler oficiálně potvrdil existenci Luftwaffe a 16. března existenci Wehrmachtu. To byl velmi odvážný krok v přímé konfrontaci s Versailleskou smlouvou. Svět však tuto událost prakticky přehlédl. Nepopiratelnou zásluhu na vzniku Luftwaffe měl Hermann Göring, který svým vlivem i přístupem k financím ze státní kasy letectvu velmi pomohl. V budoucnu však Luftwaffe právě on nasměroval k porážce. Luftwaffe byla v roce 1935 pouze zárodkem budoucí síly. Bojová letadla vznikala pod maskou poštovních letadel v továrnách Arado, Heinkel a Dornier. V roce 1935 měla asi 2000 letounů. Mnoho historiků se ale nechalo slyšet, že výkony tak mladičkého letectva (v září 1939 bylo Luftwaffe teprve 6,5 roku) se ve 2. světové válce i přes porážku vlastně dají považovat za úspěch. Svou první zkouškou prošla Luftwaffe o rok později, když bylo 7. března 1936 znovu obsazeno Porýní, které od roku 1923 kontrolovala Francie jako demilitarizovanou zónu. I tento krok si Francie nechala líbit, i když měl Wehrmacht rozkaz se okamžitě stáhnout, pokud Francie sebeméně zasáhne.
V roce 1936 (při nehodě) zemřel náčelník gen. štábu Walther Wever, jedna z vůdčích postav Luftwaffe 30. let. Právě on byl největším zastánce strategického bombardování (tedy stavby velkých bombardérů např. k plenění průmyslu nepřítele). Po jeho smrti se dostal ke slovu Ernst Udet se střemhlavou demagogií. Bylo několik důvodů, proč se program velkých letounů v Luftwaffe nedostal daleko – to byla právě smrt Wevera, který dokázal vidět vývoj Luftwaffe z dlouhodobé perspektivy se vývoj potřebných silných motorů spustil příliš pozdě, nebyly k mání dost silné pohonné jednotky pro takové stroje, jako byl Junkers Ju 89, nebo Dornier Do 19. se již od konce Španělské občanské války pohlíželo na Luftwaffe jako na „přívěsek“ Wehrmachtu, Luftwaffe mu pomáhala v bleskové válce na bojišti (taktické využití), strategická funkce se od té doby zcela zanedbávala. To se projevilo právě v Bitvě o Británii, kde Luftwaffe nebyla zvyklá bojovat samostatně.
Roku 1937 přišel důležitý zlom, kdy se Luftwaffe přezbrojovala ze zastaralých dvouplošníků na moderní jednoplošníky typu Bf 109 nebo Ju 87. Byl zaveden i dvoumotorový jednoplošný bombardér. Tyto stroje představoval např. Heinkel He 111, nebo Junkers Ju 86, který ale moc uplatnění nenašel.
Roku 1938 se poprvé v mezinárodním vyjednávání objevil fenomén zastrašování pomocí Luftwaffe. Třetí říše požadovala po ČSR Sudety, území s německou většinou obyvatel. Jak Anglie, tak Francie se Luftwaffe právem obávaly. Chamberlain se po návratu z jednoho z mnichovských jednání prý zhrozil, když seděl v letadle nad kanálem La Manche a představoval si letící německé bombardéry. Francie již v této době přišla o vojenskou morálku, protože Maginotova linie přestala mít punc „protileteckého valu“ a stala se pouhou překážkou pro Wehrmacht poté, co jeden francouzský důstojník po návštěvě letecké přehlídky řekl, že by se Francie takovému technickému náskoku ubránila 2–3 týdny. Právě to byla jedna z výhod Luftwaffe. Vojenské letouny se stavěly ve velkém až od roku 1935 a tudíž technika nebyla zatížena staršími a přežitými tezemi a postupy. Hitler nakonec Luftwaffe využil i 15. března 1939, kdy obsadil zbytek Československa pod výhrůžkou bombardování Prahy, pokud by se prezident Hácha postavil na odpor. Tím skončilo období tzv. appeasementu, ústupu Německu v požadavcích. Napříště již jednání s Británií tak lehce jít nemělo. Krátce před začátkem 2. světové války se ještě dostala ke slovu vzducholoď Graf Zeppelin II, která na rozkaz vedení Luftwaffe pořizovala špionážní snímky pobřežních radarů RAF. Mnoho však ze snímků zjištěno nebylo. Vzducholoď byla během roku 1940 na Göringův rozkaz sešrotována. 27. srpna 1939 prodělal svůj první let i první proudový letoun světa, byl jím Heinkel He 178. Byl to však pouze prototyp a letouny této verze se nikdy nedostaly do boje. Německo nasadilo proudové stroje do boje až v letech 1944–1945, kdy již byla válka prakticky prohraná.
Legie Condor ve Španělské občanské válce (1936–1939)
náhled|Bombardér Heinkel He 111 na letišti ve Španělsku (1939) náhled|vlevo|upright|Prapor Legie Condor ze Španělské občanské války Velkou šanci se ukázat měla Luftwaffe ve Španělsku, kde od 30. července 1936 pomohla rozpoutat Španělskou občanskou válku, protože její Junkersy Ju 52 pomáhaly přepravovat Francovu armádu ze Španělského Maroka letecky do Španělska (španělské námořnictvo se připojilo k Republikánům). Od té doby se již Luftwaffe z konfliktu neodpoutala. Byla zřízena Legie Condor, letecký sbor Luftwaffe ve Španělsku pod vedením Wolframa von Richthofen (vzdáleného bratrance slavného pilota z 1. světové války – Manfreda von Richthofen). Kuriózní je, že piloti a pozemní personál nemohli do země jen tak přiletět. Německo se i přes výpomoc bojujícím Frankistům do války oficiálně nezapojilo (ve stejné situaci se ocitla Velká Británie, Francie i SSSR). Proto se na rozdíl od letadel musel personál Legie Condor dostat do země pod rouškou turistického spolku. Španělská občanská válka se také nazývá „zkušební“ válkou, protože právě zde procházely letouny všech bojujících stran křtem ohněm. Luftwaffe zde vyzkoušela tak známé stroje, jako je Junkers Ju 52, Ju 87 „Stuka“ nebo Messerschmitt Bf 109.