Papežská diplomatika ze zabývá diplomatikou písemností papežské kanceláře, jež byla v období celého středověku nejvýznamnější kanceláří vůbec a její produkce listin a dalšího diplomatického materiálu byla na bezkonkurenčně nejvyšší úrovni co do kvality i vydaného množství. Papežství hrálo zejména v období středověku ústřední roli v evropském politickém dění.

Papežská diplomatika se dělí celkem na šest základních období, ve kterých dochází k diplomatickým reformám a změně v podobě či produkci diplomatického materiálu.

První období od prvopočátků do roku 772 náhled|Papež Štěpán III. Toto období končí koncem pontifikátu papeže Štěpána III. (24. ledna 772).

Expedované písemnosti Z tohoto období existuje v dnešní době na 2500 papežských písemností, všechny jsou však dochovány pouze v opisech, není znám žádný originál. Všechny jsou zároveň dochovány ve formě listu. Tyto opisy jsou často poškozeny nebo porušeny (formou zkráceného či nedbalého zápisu), proto si dnes lze velmi těžko udělat představu o skutečné podobě papežských listů a velmi těžko lze prokázat také jejich domnělá pravost. Je známo pouze to, že listy byly psány na papyru a patrně od počátku byly pečetěny olověnou bulou. Většinou navazují na starořímské listy. Začínají intitulací – obsahují titul episcopus. Až za papeže Řehoře I. Velikého (590 – 604) byl zaveden širší titul episcopus servus servorum Dei, k pravidelnému užití tohoto titulu však došlo až později.

Součástí listů byla inskripce a někdy i salutace. V kontextu listu proběhl značný vývoj. Nejprve převládal volný popis, za Řehoře I. Velikého začíná pronikat stereotypní stylizace. V závěrečném protokolu se objevuje papežův podpis a někdy také datum. Podpis však neobsahoval papežovo jméno, byl stylizován jako žehnající či jako pozdravná formule. Psán byl papežem vlastnoručně.

Nejstarší datované písemnosti pocházejí z konce 4. století (od Siricia 384 – 399). Koncem 5. století přibyly do datovací formule léta vlády východořímských konzulů.

Jako listy (epistolae) označujeme v této době listinnou produkci bez ohledu na pozdější rozlišování, tj. na obsah (sdělení, příkaz, udělení práva apod.). Od většiny papežských formulí se odlišují jen listiny synodální (konstituta). Ty obsahují zápisy o jednání a rozhodnutí církevních synod. Obsahují invokaci, datum, seznam členů synody, obsah synody a podpis papeže a dalších účastníků synody. V synodálních listinách se papežský podpis skládá ze jména papeže a obšírné formule.

Úřední knihy

Registra Podle vzoru Říma užívali papežové registra od 4. století (od dob Liberia 352 – 366). Nedochovala se však v originále. Do těchto register byly někdy zapisovány zároveň i listy došlé a také se přidávaly poznámky o různých událostech. Samostatná registra ve vlastním slova smyslu se objevila až za papeže Řehoře I. Ještě v 9. století existovalo 14 papyrových svitků Řehořových register. Na každém svitku bylo obsaženo celkem 12 odstavců podle jednotlivých měsíců v roce a jeden svitek tvořil samostatný rok.

Formulářové sbírky Pravděpodobně existovaly již v kanceláři Řehoře I. Velikého. Žádná se však nedochovala ani v opise. Některé pozdější sbírky z tohoto období byly převzaty do formulářové sbírky Liber Diurnus.

Kanceláře Existenci papežské kanceláře je možné pokládat již od 4. století. Přesná informace o existenci papežské kanceláře je známa z doby Řehoře I. Velikého. V počátcích byla spojena s notářstvím města Říma. Za Řehoře existovali papežští notáři, kteří dohromady tvořili korporaci schola notariorum. V ní přední postavení zaujímali regionální notáři, kterých bylo 7 podle sedmi církevních obvodů města Říma. V čele notářů byl primicerius notariorum a jeho zástupcem pak secundicerius notariorum. První zmínka o primiceriovi pochází z roku 340, secundicerius je zmíněn později až v 6. století. Primicerius byl jednou z nejvlivnějších osob, stál v čele papežské kanceláře, v čele archivu a v čele knihovny spojené s kanceláří (lat. scrinium). Notáři, kteří pracovali v kanceláři se nazývali scriniarii.

Druhé období 772–1048 náhled|Papež Hadrián I. Toto období začíná nástupem Hadriána I. a končí smrtí Damase II.

Expedované písemnosti Z tohoto období se zachovalo na 4000 písemností. V tomto období forma listu zůstala stejná jako v období předcházejícím. Z listů se však dochovaly pouze 2 v originále. Prvním je zlomek listu Hadriána adresovaný Karlu Velikému z roku 778. Druhým je pak nedatovaný list papeže Klementa II. pro císaře Jindřicha III. sepsaný kolem roku 1047.

Za Hadriána I. Byla zavedena privilegia. V originále se zachovalo asi 50 kusů, z části na papyru a z části na pergamenu. Používání papyru bylo starší, až později se objevil pergamen, který začal postupem doby převažovat. Nejstarší dochované privilegium je privilegium papeže Paschala I. z roku 819 pro arcibiskupství v Raveně.

Papyrová privilegia byla stáčena do svitků. Byla psána do počátku 11. století kuriálou, kterou postupně vytlačovala karolinská minuskula. Měla velký formát – nejdelší dochované privilegium má dálku 7 metrů (na výšku) a 1 metr šířky (standardní šířka těchto privilegií).

Nejstarší pergamenové privilegium je privilegium Jana XIII. z roku 967. Následují další 3 privilegia Jana XVIII. z let 1005, 1006 a 1007, nicméně jejich pravost je sporná. Souvislá řada se pak objevuje od roku 1013 za pontifikátu Benedikta VIII.

Vnitřní znaky jsou podobné jako u písemností z prvního období. Začínají intitulací (běžně stylizovaná již za Řehoře I. Velikého); titul episcopus servus servirum Dei, v tomto období je tento titul již zcela běžný. Intitulace je od poloviny 10. století psána větším písmem než zbytek textu. Zpočátku je psána kuriálou, ke konci 10. století je vystřídána kapitálou. Obsažena je inskripce, někdy zvěčňovací formule a salutace – Salutem et apostolicum benedictionem. Od doby Hadriána I. se objevuje užívání 2 nových formulí: scriptum per manum – obsahuje v genitivu jméno papeže a malé datování (měsíc a indikce bez dne) – Gregoriiscriniarii et notarii in mense maio ind. 9; malé datování neobsahuje rok. datum per manum – obsahuje jméno šéfa kanceláře nebo jeho zástupce a velké datování (obsahuje rok i den); označení roků bývalo různé, např. podle léta vlády císařů, za Hadriána I. se začalo datovat podle léta pontifikátu. Inkarnační rok (rok od narození Krista) se poprvé objevuje až za Jana XIII. (968), ale jen velmi výjimečně. Křesťanský letopočet se pravidelně objevuje až v padesátých letech 11. století. Datovací formule následuje až po formuli scriptum per manum, někdy jsou obě formule spojeny do jedné Pod těmi to formulemi je formule pozdravná BENE VALETE, někdy považovaná (zejména staršími badateli) za papežův podpis. Většinou ji ale psali úředníci kanceláře, pouze někdy papež samotný. Většinou je tato formule psána větším písmem a je běžně psaná kapitálou (jinak než zbytek textu. Někdy bývá zakončena křížkem (možno i před touto formulí).

Privilegia byla pečetěna olověnou bulou. Na jedné straně se nacházelo jméno papeže a na druhé straně papežský titul.

Úřední knihy

Registra Zachován je zbytek registra Jana VIII. (876 – 882). Svazek je uložen ve vatikánském archivu a označen jako první svazek tohoto archivu. Obsahuje 314 listů z posledních šesti let pontifikátu Jana VIII. Obsahuje rovněž informace o slovanské liturgii a Svatém Metodějovi. Nejde však o originál nýbrž o pozdější opis z 11. století z kláštera Monte Cassino psaný beneventským národním písmem.

Formulářové sbírky Nejstarší dochovaná formulářová sbírka pochází právě z tohoto období. Je jím tzv. Liber Diurnus (celým názvem Liber Diurnus Romanorum Pontificum). Zachovala se ve třech rukopisech. Nejstarší z nich pochází z konce 8. století a je uložen ve vatikánském archivu. Druhý rukopis pocházel z počátku 9. století a je od roku 1763 nezvěstný. Byl majetkem jezuitské koleje v Clermontu. Třetí svazek pochází ze druhé poloviny 9. století a je uložen v Miláně v Ambrosiánské knihovně. Obsahuje celkem 99 vzorců a vznikl složením několika formulářových sbírek, které se nedochovaly. Podle Theodora Sickela pochází její jádro z doby po roce 625, kolem roku 670 byla rozšířena o vzorce 64–81 a v době Hadriána I. na konci 8. století doplněna o vzorce 82–99. Liber Diurnus však nikdy nebyla oficiální příručkou papežské kanceláře, pouze pomůckou papežských úředníků. náhled|Papež Damasus II.

Kancelář Z tohoto období existuje o papežské kanceláři více informací než z období prvního. V nově zavedených formulích v privilegiích jsou vedeni šéf kanceláře a písař, který listinu zhotovil. Od dob Hadriána I. se ve formuli datum per manum objevují i jiní úředníci, např. bibliothecarius, který se postupem času dostává do čelní funkce vedení kanceláře a postupem času (asi od 10. století) vytlačil primiceria a secundiceria z jejich pozic. Bibliotékáři bývali většinou suburbální biskupové (biskupové mimo město Řím). V roce 1037 udělil Benedikt IX. tuto funkci „na věčné časy“ biskupům z diecéze Silva Candida. V letech 1005–1007 se v papežské kanceláři objevuje jistý opat Petr nikoli s titulem bibliothecarius nýbrž do té doby titulem zcela neznámým cancellarius. O něco později v roce 1042 byl v čele kanceláře pouhý jáhen také se jménem Petr s titulem bibliothecarius et cancellarius.

Třetí období 1048–1198 náhled|Papež Lev IX. Toto období začíná nástupem Lva IX. a končí koncem pontifikátu Celestina III.

Expedované písemnosti Toto období lze rozdělit na dvě poloviny, přičemž mezníkem je rok 1130, tj. počátek pontifikátu Inocence II. První polovina tohoto období byla zahájena velkými změnami ve vnějším vzhledu především privilegií. Hledání nových forem písemností však probíhalo i za některých dalších papežů. Objevuje se návrat ke starým formám a vůbec experimentování s podobou listin. Nástupem Inocence II. na papežský stolec dochází k dotvoření nových forem písemností, ustálení forem privilegií a druhá polovina je již charakterizována ustálenou formou písemností. Základní dělení expedovaných písemností na privilegia a listy zůstává stejné, ale tyto dvě skupiny se dále člení:

Privilegia Privilegia slavností (privilegia maiora) Privilegia prostá (privilegia minora)

Listy Litterae cum filo serico (listy s nití hedvábnou) Litterae cum filo canapis (listy s nití konopnou) Litterae clausae (listy uzavřené)

Privilegia

V úpravě privilegií došlo v tomto období k následujícím významným změnám. Pozdravná formule Bene vale (valete) dosud vypisovaná, byla změněna na grafické znamení s podobou počátečních písmen. Toto grafické znamení bylo doprovázeno zvláštním interpunkčním znaménkem nazývaným komma. Byla zavedena rota. Za Paschala II. (1099–1118) se rota ustálila tak, že v horních kvadrantech byla ve zkratce uvedena jména apoštolů Petra a Pavla a přes dva dolní kvadranty bylo uvedeno jméno papeže. Zůstává nadále v užívání datovací formule psaná na zvláštním řádku na dolním konci privilegia. Papežův podpis je umístěn mezi rotu a formuli Bene valete. Původně jej psal vlastnoručně, později psal vlastnoručně pouze první písmeno podpisové formule. Časem se objevují podpisy kardinálů, pravidelně pak od roku 1130. Od Štěpána IX. se pravidelně objevuje údaj o místě vyhotovení. Za Mikuláše II. se stává pravidlem uvádění inkarnačního roku. Koncem 11. století se privilegia začínají rozdělovat na slavnostní a prostá.

Slavnostní privilegium – od roku 1130 musí mít 8 znaků: první řádek je psán větším písmem než následující text úvodní protokol končí zvěčňovací formulí (inperpetum) kontext končí slovem amen rota papežův podpis grafické znamení BV (bene valete) podpisy kardinálů velké datování (bývá uveden rok, začíná slovem datum nebo data, poté následuje místo vyhotovení, slůvko per manum, indikce, inkarnační rok a rok pontifikátu. Privilegia jsou psána na výšku (charta transversa) a jsou zpečetěna olověnou bulou.