Ján Franek (14. dubna 1960 Žilina) je bývalý československý a slovenský boxer, bronzový olympijský medailista z olympijských her v roce 1980.
Osobní život Měl sedm sourozenců – 4 bratry a 3 sestry. Otec Michal pracoval jako truhlář a matka Štefánia pracovala jako uklízečka ve školce. Otec hrál v mládí za místní klub fotbal, a když si vypil, měl těžkou opici. V jednom rozhovoru řekl, že zdědil po otci geny. Paradoxně otce za bitku v hospodě zatýkali a jemu v ringu tleskali. Nejmladší z rodiny Michal Franek se po jeho vzoru věnoval boxingu.
V ringu tak nepůsobil, ale v osobním životě byl spíše introvertní, samotářské povahy. Moc toho nenamluvil. Měl však vnitřní touhu se prosadit, byl ctižádostivý. Sedělo na něho přísloví tichá voda břehy mele.
V roce 1980 uvedl pro Lidovou demokracii, že nemá známost. Později uvedl, že dva roky před olympijskými hrami v roce 1980 se zamiloval do své budoucí ženy. Ona byla tím impulsem k úspěchům ve sportu. Chtěl jí svými medailemi a účesem alá John Travolta oslnit a povedlo se mu to.https://sport.aktualne.cz/ostatni-sporty/z-lasky-k-zene-knockoutoval-soupere-pak-franek-propadl-autom/r~6fa5dacacf7011eab115ac1f6b220ee8/ S Antónií (*1960), absolventkou VŠDS v Žiliněhttps://podnikatelkaslovenska.sk/finalistky/antonia-franekova/ se ženil v létě 1983. Měli spolu tři děti – syny Jána (*1984) a Róberta (*1990) a dceru Barboru (*1988). Dcera se věnovala modelingu a v roce 2009 získala titul slovenské Miss.https://www.miss-slovensko.sk/archiv-rocnikov/archiv-miss-slovensko-2009
V devadesátých letech dvacátého století pracoval jako ochranka v kasínu hotelu Polom v Žilině.
Kvůli závislosti na hracích automatech (gamblerství) se octl v těžké životní situaci. Problémy řešil alkoholem, kterému po čase zcela propadl. Manželka Antónie se s ním rozvedla v roce 1996. Od jisté doby jí přestal přispívat na domácnost a o děti se reálně nezajímal, což vedlo k vzájemnému odloučení s rodinou. Aby si zajistil finance, začal porušovat zákony (podvody, krádeže) a byl dvakrát ve vězení. Své závislosti později řešil léčbou na psychiatrické klinice v Banské Bystrici, ale podařilo se mu je pouze zmírnit, mít je v určitých mezích pod kontrolou. Potom co přišel o veškerý majetek přebýval na železniční stanici v Žilině. Pomocnou ruku mu podal nadační fond Slovenského olympijského výboru, který mu jako bývalému úspěšnému sportovci proplácí jednu teplou stravu denně a zajišťuje ubytování v zimních měsících.
V devadesátých letech dvacátého století si za podvody odseděl 5 měsíců odnětí svobody. V roce 2001 byl podruhé ve vězení rok za ublížení na zdraví.
V jednom rozhovoru uvedl, že se na sportovních soustředěních naučil kouřit. Po náročném tréninku si zapálit cigaretu pro pocit pohody. (Po Živote s Tomášom Verešom #64 – Ján Franek, youtube.com)Užívání nikotinu (v současnosti především formou žvýkacího tabáku) je častou pomůckou sportovců k snížení pocitu únavy mezi tréninky, stimuluje uvolňování dopaminu, což vyvolává pocit pohody a zmírňuje stres před soutěžemi. Potlačuje chuť k jídlu a sportovec tak nenabírá zbytečnou hmotnost. Jiná věc jsou negativní účinky jako poruchy nálady, zvýšená agresivita když není nikotin po ruce. Nikotin je vysoce návykový. Může způsobovat záněty v těle, které vedou k různým nemocem.
Zahrál si boxerského trenéra ve filmu Koza, který v roce 2015 natočil Ivan Ostrochovský.
Sportovní kariéra Je rodákem z obce Gbeľany nedaleko Žiliny. V dětství se aktivně sportu nevěnoval. Na základní devítileté škole patřil k nejlepším v tělocviku. Bavili ho disciplíny lehké i těžké atletiky. Než box ho zajímal olympijský zápas. Zájem o box v něm vzbudila televizní hra Zlaté rukavice, v hlavní roli s Michalem Dočolomanským, která běžela v televizi v listopadu 1975. V létě 1976 sledoval olympijské hry v Montreálu a fascinovali ho boxerské soutěže, především bratři Michael a Leon Spinksové. S boxem začal až v 16 letech v Martině na učilišti při národním podniku Turčianske strojárne, kde se učil strojním zámečníkem. První základy boxu mu dali v oddíle trenéři Ján Barla a Ján Molnár. Ambiciózní martinský klub Strojárne Martin (později ZŤS) přetáhl od ročníku ligy 1974/75 ze Spartaku Dubnica zkušeného trenéra Rudolfa Gondáše s plánem vybudovat silný prvoligový boxerský tým. Ligu pod vedením Gondáše boxoval od 18 let.
Zařazení do SVS–M a vojna (1978-79) V únoru 1978 byl zařazen do střediska vrcholového sportu mládeže při boxerském oddíle Spartaku Dubnica pod vedení profesionálního trenéra Horymíra Netuku. Pod Netukou začal podstupovat dvou, v závěrečné přípravě i tří fázový trénink. Mohl však nadále boxovat za Strojárne Martin, protože oba kluby patřily pod strojírenský koncert VHJ ZŤS Martin. V září 1978 na sebe poprvé upoutal větší pozornost vítězstvím v lehké střední váze do 71 kg na prestižním Memoriálu Václava Procházky v Ostravě. Úspěch byl umocněn finálovým vítězstvím 5:0 na klasifikační body proti Kubánci Elpidio Rodríguezovi. Ten rok měl za sebou řadu startů i úspěchů jako junior. Účastnil se červnového mistrovství Evropy juniorů v irském Dublinu a přivezl bronzovou medaili z červencového turnaje socialistické mládeže Družba v sovětském Ivanovu. Šéftrenér juniorské reprezentace František Gašparík ho bral jako nadějného boxera již pro olympijský rok 1980. Trenéři oceňovali jeho bojovnost, fyzickou odolnost a výdrž. Jeho největší slabina, na které potřeboval zapracovat, byla v technice, zvláště v rychlosti.
V březnu 1979 startoval mezinárodním turnaji Zlatý pás v Bukurešti, ale vypadl hned v úvodním zápase s domácím Nicolou Visanem. Za týden vybojoval svůj první titul mistra republiky mezi muži v lehké střední váze do 71 kg, když v semifinále vybodoval 3:2 na klasifikační body hlavního favorita Pavla Galuse (reprezentační jednička Rostislav Osička startoval o váhu níže). Po zisku titulu mistra republiky nastoupil v mimořádném termínu od dubna základní vojenskou službu ke sportovní rotě v Ústí nad Labem. V květnu na turnaji v Havaně na Kubě prohrál před časovým limitem r.s.c. v úvodním kole s domácím Ezequielem Blancem.
V září obsadil třetí místo na Memoriálu Václava Procházky, když v semifinále prohrál s Rumunem Marcelem Sîrbou 1:4 na klasifikační body. V závěru roku se mohl jako posledním rokem junior účastnit prvního juniorského mistrovství světa v japonské Jokohamě, ale boxerský svaz se rozhodl mistrovství neobeslat pravděpodobně z finančního důvodu – Československo nemělo juniora schopného reálně uspět v konkurenci v amerických, kubánských či sovětských boxerů.
LOH 1980 a nečekaná olympijská medaile V olympijském roce 1980 přešel automaticky z juniorské reprezentace do té seniorské vedené Josefem Malíkem. V únorovém mezistátním dvojutkání družstev s Maďarskem porazil v lehké střední váze do 71 kg Imre Némediho před časovým limitem r.s.c.. V březnu na mezinárodním turnaji Zlatá loďka v Lodži prohrál v úvodním kole před časovým limitem r.s.c. se sovětskou reprezentační jedničkou Alexandrem Koškinem. V dubnu na Velké ceně Ústí nad Labem prohrál až v semifinále s reprezentační jedničkou Kuby Armando Martínezem 0:5 na klasifikační body. S Martínezem se pouštěl do tvrdých výměn a nasazené tempo vydržel ustát po celá tři kola. Úžasnou vytrvalostí nadchl reprezentačního trenéra Josefa Malíka. Ten měl s blížícím se olympijskými hrami v Moskvě stále zamotanější hlavu o lehké střední váze do 71 kg. Reprezentační jednička této váhy Rostislav Osička neměl dlouhodobě výsledky. Navíc vzájemný souboj ve finále mistrovství Čech a Moravy Franek nad Osičkou vyhrál – stále startoval za ústeckou Rudou hvězdu. Na červnovém mistrovství Československa k opakování zápasu nedošlo. Osička nenastoupil do semifinále pro zraněné obočí a Franek bez zaváhání získal třetí titul mistra republiky v řadě. Začátkem července byla schválena jeho nominace na olympijské hry.
V přípravě na červencové olympijské hry v Moskvě pracoval nejvíce na své slabině a to pro vrcholový box pomalé práci nohou. Jakmile šlo v ringu do tuhého, první co mu odešly, byly nohy. Mimo švihadla využíval k tréninku výšlapy do kopců (schodů) nebo přespolní běhy. Olympijský turnaj bojkotovalo kvůli politice několik zemí – v boxu konkrétně výrazně chyběli zástupci Spojených států (kdokoliv) nebo Německé spolkové republiky. V úvodním kole olympijského turnaje nastoupil ve váze do 71 kg proti Italu Benedetto Gravinovi. Svého soupeře neznal, netušil jak boxuje proto v prvním kole duelu vyčkával. Potom co mu vyšlo několik výpadu, osmělil se. Ve druhém kole byl Ital po úderu na spodek počítán ve stoje a vzápětí opět po úderu na hlavu. Rozhodčí se tak rozhodl utkání zastavit technickým k.o.. Později zápas s Italem hodnotil slovy, byl tvrdý, ale když jsem mu nasázel pár přesných úderů na spodek, tak změkl jako naklepaný biftek. V dalším kole ho čekal Bulhar Željo Stefanov. Opatrné první kolo gradovalo ve druhém, kdy ho Bulhar tvrdě zasáhl na bradu. Podařilo se mu však oklepat a využít lepší fyzické připravenosti. V závěru druhého kola dostal soupeře kombinací úderů pod tlak. Ve třetím kole byl Bulhar po jeho zásahu počítán a vzápětí rozhodčímu došla trpělivost a zapas ukončil diskvalifikací Stefanova – po každém inkasování totiž chytal Franeka za hlavu a tlačil ho dolů aby nemohl opět udeřit. Na zápas čekal dlouhých 5 dní, během nichž sledoval, jak Stefanovi kolegové z reprezentace v jiných hmotnostních kategoriích vítězí. V den zápasu začal mít o sobě pochybnosti. Pochybnosti však nechal v prvním kole, když zjistil, že je rychlejší než soupeř. Ve čtvrtfinále ho čekal mezinárodně neznámý boxer Wilson Kaoma ze Zambie. Ten se do čtvrtfinále dostal shodou okolností – volný los a diskvalifikace soupeře. Trenér Josef Malík si jeho předchozí zápas s Venezuelanem Jacksona Riveru nechal natočit aby věděli s kým mají tu čest. Kaoma byl vyšší než Franek, měl mimořádně dlouhé ruce a boxoval tzv. na distanc. Soupeře se podařilo analyzovat dobře. Již v prvním kole Franek Zambijce direktem tvrdě zasáhl. Ten zápas takticky nezvládl, ve druhém kole bezhlavě útočil, čeho Franek využíval kontry ve svůj prospěch. Po několika tvrdých úderech Franeka za sebou se rozhodčí rozhodl zápas minutu před koncem druhého kola ukončit technickým k.o.. Po zápase řekl "Kaoma měl velmi tvrdé ruce, někdy mi připadalo, že jsou z oceli. Nedařilo se mi ho v prvním kole zasahovat, teprve ve druhém kole to bylo lepší". Postupem do semifinále si zajistil minimálně bronzovou olympijskou medaili. V semifinále ho čekal Kubánec Armando Martínezem, který ho již ten rok porazil v dubnu na Velké ceně Ústí nad Labem. Franek šel do zápasu s čistou hlavou. Předzápasovou strategií bylo zaskočit soupeře psychicky aktivním bojem a neustupovat před ním. Od úvodu zápasu dobře zkracoval vzdálenost a několikrát Kubánce přesně trefil. Výšková a rychlostní převaha soupeře se však nakonec ukázala jako rozhodující. Navíc Martínez našel způsob jak prolamovat jeho slabší kryt a pár vteřin před koncem druhého kola, po dvou tvrdých zásazích zadním direktem (krosem), rozhodčí ukončil zápas r.s.c.. Jako důvod uvedl naprostou převahu soupeře, avšak mohl s verdiktem počkat do kola třetího. Je však otázka jestli vůbec při těch závěrečných výměnách rozhodčí časomíru vnímal.https://www.ceskatelevize.cz/porady/12387474945-archiv-d/224471294071036/ Archiv D – Sport 1980, 43:25 minuta Vybojoval nečekanou bronzovou olympijskou medaili. Kubánec po zápase ocenil jeho tvrdou zadní pravičku. Na jeho medaili měl velkou zásluhu v přípravě jeho trenér ze střediska vrcholového sportu, olympijský vítěz Bohumil Němeček starší a na místě mimo reprezentačního trenéra Josefa Malíka, také dubnický boxer Miroslav Pavlov, který potom co vypadl v úvodním kole, udělal maximum proto, aby Franeka připravil na jeho soupeře jako sparingpartner a v neposlední řadě láska k jeho budoucí ženě, o kterou se ucházel.