náhled|Zámořské cesty Portugalců a Španělů|320px Věk zámořských objevů je období od začátku 15. století do poloviny 16. století. Josef Janáček je vymezil mezi roky 1415 (dobytí marocké Ceuty Portugalci) a Magalhãesovou výpravou k Molukám (1519–1522).
Během těchto 107 let bylo podniknuto mnoho zámořských cest a učiněno hodně nových objevů. Evropané přicházeli do kontaktu s jinými společnostmi a jejich kulturami. Plavby po moři přinesly mnoho nových zeměpisných objevů, které přispěly mimo jiné k přesnějšímu vypracování map (středověké mapy světa byly pouze symbolickými schématy) a důkazy o tom, že země je kulatá a ne plochá, jak tvrdila středověká geografie (po roce 1000 již církev tuto myšlenku začala postupně opouštět).
Dobývání zámořských území vedlo k ekonomickému rozvoji zejména v západní Evropě. Důležitou roli sehrál kupecký kapitál. Evropané potřebovali nové odběratele pro své zboží a zároveň hledali nové zdroje surovin, především drahých kovů. Velká poptávka byla po luxusním zboží, například drahých látkách, zbraních, slonovině, a koření z Orientu. Tyto důvody vedly k velké podpoře námořních plaveb a stále větší touze po dobývání zámořských území.
O přístup k orientálnímu zboží a zlatu v Africe začali usilovat nejprve Italové, konkrétně obchodníci z Janova a Benátek. Snažili se nalézt přímou cestu do Indie, aby nemuseli provádět obchody přes Araby, kteří fungovali jako zprostředkovatelé, a dělit se s nimi o zisk. Cesta po souši navíc znamenala střet s Turky, kteří trasu Konstantinopol – centrální Asie začali od roku 1453 kontrolovat. Vzrůstala rizikovost pozemních výprav, proto se Italové, kteří měli velké množství zkušených námořníků, spojili s Portugalci a Španěly, kteří měli dostatečně silné loďstvo. Tyto tři národy byly nejvýznamnějšími evropskými mořeplavci a objeviteli. Dále kolonizovalo například Nizozemsko, Anglie a Francie.
Období renesance
Ve středověku vládla umění, vzdělanosti a učenosti církev. Lidé většinou přijímali to, co jim bylo řečeno, bez pochybností a otázek. Ve 14. století začali italští učenci studovat spisy starověkých Řeků a Římanů a jejichž myšlenky se dostaly do Evropy přes Byzanc a Arábii. Postupně se vyvinul systém názorů, podle něhož byl za volbu své životní cesty odpovědný člověk, nikoliv Bůh. Věk zámořských objevů spadal pod období renesance. Ta vznikla v italské Florencii počátkem 15. století. Lidé zaměřovali pozornost na člověka, vědu, umění, kulturu a přírodu. Rozvíjela se architektura, sochařství (zobrazováno bylo hlavně lidské tělo v přirozených proporcích), malířství (zejména olejomalba, opět nejčastěji zachycován člověk a krajina). Renesanční umělci si podle vzoru antiky vytvořili nový estetický ideál krásy, který spatřovali v dokonalém tělesně i duševně rozvinutém člověku a harmonické přírodě. Důraz byl kladen na rozumové poznání a možnosti, které nabízel pozemský svět. Šíření vzdělanosti pomohly i tištěné knihy, které poprvé spatřily světlo světa v roce 1450 díky Johannesi Gutenbergovi, který vynalezl knihtisk. Mecenáši umění a vědy se staly bohaté italské rody, například Borgiové a Medicejové. Kvůli svým objevům se někteří vědci dostávali do konfliktů s církví. Mikuláš Koperník, který objevil, že se Země otáčí kolem Slunce, se neodvažoval svůj poznatek zveřejnit. Učinil tak až krátce před svou smrtí, protože se obával reakce církve, která tvrdila, že Země je středem vesmíru. V tomto období končí éra hradů. Šlechta touží po pohodlí, a proto začíná s výstavbou zámků se zahradami, fontánami, sochami, vodními kaskádami a schodišti. Častá byla i výstavba letohrádků a jízdáren. Rostlo bohatství obyvatel získané především díky námořnímu obchodu, docházelo k rozvoji řemeslné výroby. Lidé zůstávají věrni církvi, ale už nejsou tolik horliví jako ve středověku.
Svět ve zkratce
Evropa náhled|Trh v 15. století
Kontinent se pomalu vzpamatovával z první morové epidemie (1347), která stála život přibližně 25 milionů lidí, tedy více než 1/3 obyvatel tehdejší Evropy. V období mezi rokem 1461 až 1600 začínali lidé cestovat za hranice Evropy. Renesance vzbudila zájem o svět, ale hlavním důvodem zámořských cest byla snaha obejít islámský svět a nalézt nové cesty do Indie a Dálného východu. Docházelo k budování obchodních cest a kontaktu mezi kontinenty. Lidé toužili po pokroku a to je hnalo do neprobádaných končin. Vznikaly nové univerzity, města se rozrůstala, rostla moc a bohatství. Z Afriky, Číny a Indie se dováželo velké množství nových surovin, například slonovina, zlato, stříbro, bavlna, káva a exotické ovoce. Koření bylo sice drahé, ale stalo se součástí života. Využívalo se především k ochucení masa, které se rychle kazilo, protože neexistovala chladicí zařízení. Koření tak překrylo slanou chuť (maso se uchovávalo prosolené) i pachuť zkaženosti.
Asie Na počátku 15. století Číňané obchodovali s Indií, Afrikou a Arábií, poté ale zámořské plavby ustaly. Evropané v Asii zakládali obchodní centra a ovlivňovali asijskou společnost.Pochylý, M.: "Asie", Dějiny světa 129(327):129 Rusové získávali území na Sibiři. Ve většině států Asie fungovaly rozvinuté kultury. Například Indie ovládaná Mughaly v tomto období čile obchodovala s Evropou, Afrikou a Dálným východem. Země vyráběla nejvíce textilu na světě. Císař Akbar, který vládl Indii padesát let, se snažil zavést nové náboženství, kvůli kterému nechal postavit školy a nové hlavní město Fatéhpur Síkri, v němž se propojovaly prvky hinduistické a muslimské kultury. Dále se zasloužil o nižší daně pro zemědělce, vytvoření silné armády, vítal na svém dvoře různé umělce a vědce, i když sám byl negramotný. Jeho největším úspěchem bylo uzavření míru s hinduistickou většinou indického obyvatelstva, což ukončilo mnoho hinduisticko-muslimských konfliktů.Pochylý, M.: "Indie:Mughalové 1504-1605", Dějiny světa 150(327):150
Austrálie a Oceánie Tato část světa fungovala samostatně, bez kontaktu s dalšími zeměmi.
Střední východ Po dobytí Konstantinopole roku 1453 se Osmanská říše stala světovou mocností. Konstantinopol byla přejmenována na Istanbul a ten byl centrem říše, která se rozkládala na třech kontinentech. Osmané obsadili Sýrii, Egypt a část Arábie. Nebyl to příliš početný národ, proto především k bojům využíval ruské a africké otroky. Z dobytých evropských území odváděli do zajetí vždy jednoho z pěti chlapců a vychovávali z nich úředníky a vojáky. Obyčejné lidi nechávali v klidu. Pokud byli poslušní a platili daně, nebyli násilím nuceni k přestupu na islám.Pochylý, M.: "Osmanská říše", Dějiny světa 149(327):149 Po roce 1600 začala říše upadat.
Afrika Hodně obchodovala s Evropany, kteří na jejím pobřeží zakládali nová města. Střed Afriky zůstal nedotčen. Od roku 1502 se z Afriky začali vyvážet otroci.
Severní Amerika Tamní národy se věnovaly obchodování mezi sebou. Postupně docházelo k úpadku kultur.
Střední a Jižní Amerika náhled|Provázkové písmo Inků
V 15. století obývali Aztékové celé Mexiko. Pěstovali kukuřici, řepu, fazole, kakao, bavlnu, opracovávali zlato a stříbro. Mladí muži od 17 do 22 let museli sloužit v armádě. Podnikali válečná tažení za účelem získání zajatců, které pak obětovali bohům, protože věřili, že bohové potřebují mnoho lidské krve. Aztékové často obchodovali se svými sousedy. Postupně docházelo k úpadku kultur. Vyměňovali si hlavně šperky a oděvy. Měli velice přísné zákony, například zemědělci nesměli nosit oděv z bavlny, ta byla určena jen pro významné lidi a za porušení následovala smrt. Stejně jako za pokácení živého stromu, posunutí hraničního kamene, krádež. Za opilost byl viníkovi zničen dům a oholena hlava. Pití bylo určeno jen urozeným obyvatelům. Jezerní město Tenochtitlan patřilo k nejlépe projektovaným městům na světě. S pevninou ho pojily tři dlouhé mosty, které měly zároveň ochrannou funkci. Nacházelo se v něm velké množství pyramid, chrámů, paláců, ulic a kanálů. Traduje se, že při oslavě obnovy velké pyramidy v Tenochtitlánu v roce 1487 bylo bohům obětováno více než 80 tisíc lidí během čtyř dnů. S největší pravděpodobností byla ale čísla nadsazena Indiány, aby vystrašili nepřátele. Smrt pro Aztéky neznamenala konec života, ale jeho začátek. Potravu pro více než 300 000 obyvatel zajišťovaly plovoucí zahrady. K porážce Aztéků pomohly Španělům nemoci a lest, nikoliv bitva.
Inkové po jedno století vládli říši v Andách. Byla rozsáhlejší než několik evropských území dohromady, spojovaly ji kamenné cesty a horské serpentiny, informace předávali běžci. Panovníkovi se říkalo sapa inca a lidé věřili, že je potomkem boha Slunce. V jednotlivých oblastech vládli úředníci, kteří se starali o chod města a o dílny, které vyráběly keramiku a textil. Každoročně slavili velký svátek Slunce, při kterém děkovali bohu za úrodu a život. Inkové neuměli psát, používali kipu, což byly provázky různých barev a počtu uzlíků, které představovaly čísla i text. Uměli pěstovat plodiny na mokřinách a stavěli města v horách. Stejně jako Aztékové obětovávali lidi bohům. Dávali přednost dětským obětem, protože je považovali za nevinné a nejčistší. Děti byly vybírány rok předem a po tu dobu měly nejlepší stravu. Oběti byly rozřezány na obětních kamenech, byly jim stínány hlavy a uřezány končetiny nebo byly svrženy z útesu. Španělé obsadili jejich území v roce 1535. Hodně Indiánů zemřelo na neštovice, které do jejich země přivezli Evropané.
Po vstupu Evropanů na území Střední a Jižní Ameriky docházelo ke zničení velice vyspělých kultur. Cizinci byli Indiány zpočátku vítáni. Ti pak ale tamní obyvatelstvo buď zotročili nebo pozabíjeli. Boje a nemoci přivezené z Evropy zabily miliony lidí. Portugalci a Španělé zakládali města, doly, plantáže, hledali zlato. Většinu prvních přistěhovalců tvořili Afričané, které sem dovezli jako otroky na plantáže.Pochylý, M.: "Střední a Jižní Amerika", Dějiny světa 128(327):128
Předpoklady úspěšných zámořských výprav
Technické vylepšení lodí Dlouhé plavby po moři vyžadovaly kromě zkušené posádky také kvalitní a velké lodě, proto se Evropané zaměřili na jejich zdokonalování. Důležitý byl hluboký kýl, který pomáhal udržovat stabilitu lodě a kormidlo, které zabezpečovalo lepší ovladatelnost. Plavební schopnosti vylepšilo také používání plachet, které se začalo objevovat od 15. století. Místo jednostěžňových lodí se stavěly lodě až se čtyřmi stěžni, které měly lepší manévrovací schopnosti zejména proti silnému větru. Lodě musely být schopné uvézt těžký náklad, například zbraně, olej, pitnou vodu, víno, náhradní plachty, lana, kameny jako zátěž, nádrž na vysráženou vodu, jídlo (suchary, sušené a solené maso, sušené luštěniny aj.). Známé jsou španělské galeony. Byly pevně stavěné, aby uvezly poklady dovážené z cizích zemí, ale těžko se ovládaly, pokud nefoukal vítr. Proto často podlehly v boji s menšími pirátskými plavidly, i když byly vyzbrojeny děly. Jako první začali děla systematicky využívat Portugalci, zejména pro boj na větší vzdálenosti. Vybudovali lodě schopné převážet těžká děla, při stavění brali v úvahu nákladní kapacitu, rychlost, velikost posádky, typ výzbroje, počet děl. Provoz těchto lodí byl finančně náročný.
Používání kompasu a astrolábu
Častým problémem při objevování cizích zemí bylo určení polohy lodí. S používáním kompasu se snížil počet ztracených lodí a nevydařených plaveb. Pro určení zeměpisné šířky podle Slunce a hvězd sloužil astroláb, později i jednodušší Jakubova hůl. náhled|Námořník umírající na kurděje
Kurděje