Finanční smlouva mezi vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Československou prozatímní vládou byla smlouva o válečném úvěru, poskytnutém Velkou Británií exilové československé prozatímní vládě. Takto získaný úvěr sloužil k financování československé prozatímní vlády a československých branných sil v exilu.
Dohoda o úvěru 25. října 1940 byla podepsána československo-britská dohoda o československé branné moci, která kromě postavení a organizace československých vojenských jednotek ve Velké Británii upravovala také způsob jejich financování.Motl (2003), s. 69. Na základě následné smlouvy z 10. prosince 1940 poskytla Velká Británie exilové československé prozatímní vládě první válečný úvěr ve výši 7,5 milionu liber. Tento úvěr byl poskytnut za podmínky, že československá prozatímní vláda souhlasí s tím, že veškeré zlato Národní banky Československé, uložené v té době v Bank of England (jednalo se o 26 tun zlata), bude poskytnuto vládě Velké Británie na podporu Spojeneckých sil (konkrétně na nákup zbraní v USA)Motl (2003), s. 73. O britském požadavku poskytnout československé zlato pro vedení spojeneckého válečného úsilí informoval prozatímní československou vládu ministr financí Eduard Outrata 22. listopadu 1940. Vláda s tímto požadavkem vyslovila souhlas. Z takto získaného úvěru byla následně financována politická i vojenská činnost československého exilu – jednalo se tedy o finance nutné na chod prozatímní vlády a především na formování a následné vyzbrojení exilových branných sil v průběhu války.Motl (2003), s. 70. Československý odboj v zahraničí a armáda v zahraničí tak byly financovány po dobu války z vlastních prostředků.
Splacení půjčky Po skončení druhé světové války existovala možnost, že poskytnutý úvěr Československo uhradí z německých válečných reparací. Československo však žádné reparace od Německa (ať už se jednalo o tehdejší Německou demokratickou republiku či Spolkovou republiku Německo) nikdy neobdrželo. Situace se značně zkomplikovala po komunistickém puči v únoru 1948. Velká Británie začala požadovat splacení úvěrů, které za války poskytla k financování organizace a výzbroje československé armády ve Velké Británii a rovněž žádala i splacení mnichovského úvěru z roku 1938. Velká Británie také požadovala náhradu za majetek znárodněný britským občanům, kteří před válkou žili v Československu (náhradu Československo plně nevyplatilo s poukazem na to, že západní státy neoprávněně zadržují československý podíl zlata, nalezeného po válce v solných dolech Merkers – jednalo se o 227 tun zlata Německé říšské banky, z čehož značná část bylo zlato ukradené v okupovaných evropských zemíchMotl (2003), s. 146.) K požadavkům Velké Británie se přidaly i Spojené státy americké a rovněž požadovaly finanční náhradu za znárodněný majetek některých bývalých československých občanů, nyní již občanů USA (jednalo se především o Petschkovu rodinu). Jednání o konečném vypořádání se nakonec táhla až do roku 1982. Československá socialistická republika nakonec uhradila Velké Británii 24 milionů liber, Spojeným státům 84,5 milionu dolarů a 20. února 1982 bylo do Prahy letecky dopraveno 18,4 tun zlata.Motl (2003), s. 176.
Odkazy Reference
Literatura
Související článek Tripartitní komise pro navrácení měnového zlata
Externí odkazy Financování československých jednotek ve Velké Británii na fronta.cz Miloslav Bednář: Drama zlatého pokladu republiky a jeho výklad
Kategorie:Smlouvy a deklarace druhé světové války Kategorie:Dějiny Spojeného království během druhé světové války Kategorie:Smlouvy Spojeného království Kategorie:Smlouvy Československa během druhé světové války Kategorie:Československo-britské vztahy