Hnědá

Hnědá barva nepatří do základního barevného spektra a vzniká mícháním barev. Je to tzv. kompozitní barva. Vzniká mícháním zelené a červené barvy. V barevném systému RGB vzniká mícháním zeleného a červeného světla. Čím více zmíněné barvy svítí, tím je hnědá světlejší. Ve spektru CMYK vzniká smícháním červené, černé a žluté barvy v určitém poměru určující její tón. Ve světlých tónech může hnědá přecházet až do oranžové. Její komplementární barvou je modrá. Hnědou barvu si nejvíce spojujeme se zemí, přírodou, zvířaty, barvou pleti, pigmentem vlasů nebo očí. Hnědý pigment byl jedním z prvních užívaný pro umělecké vyjádření.

Historie Ve starověkém Římě bylo hnědé oblečení spojováno s nízkými třídami a barbary. Termín pro plebejce a městskou chudinu byl „pullati“, což znamenalo doslova „ti co nosí hnědé oblečení“.

Ve středověku se od každé společenské třídy očekávalo, že bude nosit barvu vhodnou pro jejich třídu; barvy šedé a hnědé byly barvy chudých. Mniši františkánského řádu nosili hnědé šaty jako znamení své pokory a chudoby. Chudí Angličané od roku 1363 museli dle vyhlášky nosit „russet“ (hadřík barvený na hnědo za použití borytu barvířského a mořeny barvířské).

Etymologie Původně označoval tento výraz jen barvu koně nebo krávy.

Název barvy pochází z praslovanského gně-dъ.

Psychologie barvy Barva už na první pohled působí na člověka přírodními konotacemi. Jde o přirozenou barvu která navazuje pocity stability, jistoty, pohodlí, klidu, či bezpečí. Dala by se také zařadit mezi neutrální barvy. Téměř vždy je chápána jako potlačená, tlumená a nikdy ne pronikavá, křiklavá.

Lidem, kteří by umístili hnědou barvu jako první nejoblíbenější, jsou přisuzovány vlastnosti jako tělová smyslnost, vysoká potřeba jistoty, touha zapustit kořeny nebo tendence vyhýbat se situacím, které způsobují nepohodu.

Dle výzkumu z roku 2017 firmy zabývající se zpracováním dat vyplynula hnědá jako nejméně populární barva Čechů. Barvu si zvolilo za svou oblíbenou pouze 1 % dotázaných.

Jen málokdo řekne, že je to jeho “oblíbená barva”, přesto nám její přítomnost nevadí a působí na nás uklidňujícím dojmem.

Výroba a materiály

Míchání hnědé barvy Hnědou barvu lze namíchat několika způsoby:

Smícháním primárních barev (modrá, zelená, červená) Smícháním komplementárních barev (modrá s oranžovou, červená se zelenou a žlutá s purpurovou) Smícháním libovolné z těchto dvojic získáte hnědou v jiném odstínu, než který vznikne z ostatních komplementárních dvojic.

Pigmenty

Umbra zemitý pigment užívaný v temperových, olejových a vodovkových barvách. Získává se z přírodních zemin zbarvených oxidy železa a manganu.

Sienna kovový pigment oxidu železitého, který se podobá červenému okru. Na rozdíl od okru, který je obecně neprůhledný, jsou sienové pigmenty průsvitnější a teplejší. Když je zemina kalcinována (pražená) při vysokých teplotách, ztrácí svůj obsah vody (hydrataci) a stává se pálenou siennou.

Příroda Hnědá barva je pro přírodniny typická. Ať už pro živou nebo neživou přírodu.

Nerosty

Horniny / minerály Barva hornin závisí na barvě nerostných součástek, na poměru světlých a tmavých nerostů, jejich velikosti a na struktuře. Jestliže v hornině některý nerost převládá, převládá zpravidla i jeho barva.

Hlína Hlína typická pro svou hnědavou barvu se nazývá hnědozem. Je druhým nejrozšířenějším půdním typem na našem území. Jako půdní typ hnědozem je označováno asi 13 % zemědělského půdního fondu. Hnědozem patří do referenční třídy luvisoly. Do referenční třídy luvisoly patří půdy, které mají diagnostický horizont označovaný jako luvický. Ten vzniká tak, že ve svrchní části profilu dojde ke ztrátě karbonátů, poklesu pH a uvolní se tak organické látky, jílové minerály, železo a hliník. Vlivem zasakující vody jsou tyto látky posunuty do spodní části profilu. Obohacený horizont je pak označován jako iluviální horizont a horizont ochuzený o organické látky a jílové minerály je nazýván eluviální. Hnědozemě se vyskytují převážně v nižší části pahorkatin a na okraji nížin a to od nadmořských výšek 150 až po 450 m n. m. Výjimečně se s nimi lze setkat i v nadmořských výškách do 700 m n. m. Jejich výskyt je vázán především na plošiny, případně jen mírně zvlněné pahorkatiny. Teplotní rozpětí, ve kterém je můžeme nalézt je od 7 do 9 °C. Původním porostem byl listnatý les a v současné době jsou téměř zcela zemědělsky využívány. Jedná se o velmi kvalitní zemědělské půdy, které jsou vhodné zejména pro velmi náročné plodiny, jako jsou ječmen, pšenice, cukrovka a vojtěška. Je však potřeba je pravidelně vápnit a dodávat kvalitní organické hnojení.

Uhlí Hnědé uhlí je hnědé až černohnědé barvy; obsahuje-li ještě rozpoznatelné zbytky dřevité substance, nazývá se xylit nebo xylitické uhlí. Hnědé uhlí bývá většinou matné a jeho vryp obvykle hnědý. Podle stupně prouhelnění lze rozlišit uhlí hemifázní (hemitypy), tj. nejméně prouhelněné, středně prouhelněné ortofázní (ortotypy) a konečně metafázní (metatypy), tj. nejvýše prouhelněné. Jiná, často užívaná klasifikace rozlišuje (v pořadí podle stoupajícího prouhelnění): a) hnědé uhlí měkké, b) hnědé uhlí tvrdé, a to matné nebo lesklé. Technologická klasifikace je Tab. 1. Příkladem hemifázního uhlí je lignit, u nás těžený např. na jižní Moravě, dříve i u Mydlovar u Českých Budějovic. Hnědé uhlí bývá všeobecně třetihorního, někdy druhohorního a výjimečně i prvohorního stáří. Naše nejdůležitější hnědouhelné pánve jsou v Českém masívu a jsou neogenního stáři: viz severočeská, sokolovská a chebská pánev (v. j. h.). Na Slovensku jsou méně významné pánve miocenního stáří, a to viz handlovská, nováčka a modrokameňská. +Typ uhlíZnačkaPrchavá hořlavinaSpalné teplo hořlaviny(%)(MJ.kg−1)lignitL aj.49 až 635 800 až 6 700celistvé hnědé uhlíHa-Hd 51 až 586 600 až 7 250pololesklé hnědé uhlíHl, Hh 49 až 536 800 až 7 450lesklé hnědé uhlí H44 až 507 600 až 8 100 Autor tabulky: Prof. Jan Petrálek +Produkce tuhých fosilních paliv v Česku (v tunách)černé uhlíhnědé uhlíkoks20175,474.03039,333.9202,488.48320166,784.93938,527.5692,209.45320158,235.66138,102.9052,331.99520148,683.45138,176.5072,553.05020138,593.79240,386.9832,489.371 střed|bezrámu|958x958bod

Zvířata V přírodě se vyskytuje velké procento savců a ptáků, či brouků hnědého zbarvení. Barva většinou souvisí s přírodní kamufláží živočichů žijících v lese, nebo na poušti. Příkladem za všechny můžueme určit například sovu, nebo  pakobylky, které jsou téměř k nerozeznání od větví a listů.

V České republice se vyskytuje velká škála zvířat s hnědě zbarveným kožichem, srstí, opeřením, nebo šupinami. Vyskytují se zde domácí zvířata (Prase domácí, Ovce, Pes, Kočka, Koza, Tur domácí, Kůň, Kur domácí), divoká zvěř (Srnec obecný, Rys ostrovid, Kachna divoká, Vlk obecný, Zajíc polní, Bobr evropský, Vydra říční), ptáci (Káně lesní, Koroptev polní, Křepelka polní, Poštolka obecná, Výr velký) a ryby (Mník jednovousý, Jeseter, Vranka obecná, Úhoř říční)

Ve světě můžeme mezi zástupci hnědých zvířat nalézt například Medvědy, Velbloudy, Outloně, Bizony, Lenochody, Surikaty, Želvy, Opice, Losy, nebo Soby.

Rostliny a dřevo Všichni máme pevně zafixováno, že dřevo je hnědé. Jenže dřevo je příliš široký pojem, aby nám pro jeho – byť převládající – barvu stačilo jedno slovo. Květnaté popisy vzhledu dřeva jednotlivých dřevin v odborné literatuře nám příliš nepomohou. Vždyť co si představíte pod následujícím popisem? "Bělové dřevo je bělavé až hnědožluté, jádrové dřevo je načervenale hnědé, někdy fialově tónované, tmavne". Chcete-li takové dřevo vidět, podívejte se na obyčejnou kvalitní tužku – je to cedr.Přesto jsou obecně známy určité rysy dřevin a jejich převládající odstíny. Ty nám pomohou zapamatovat si nejběžnější odstín dané dřeviny. A tak mnozí ví, že třešeň je téměř červená, čerstvě pokácená olše oranžová, ořech tmavě hnědý, bříza téměř bílá. Samozřejmě, že při poznávání dřevin podle vzhledu hrají významnou roli také další znaky dřeva, jako dřeňové paprsky, zrcadélka, výraznost a rozestup letokruhů a podobně. Nicméně tyto podrobné znalosti již tak obecně rozšířeny nejsou.

Charakteristika často používaných dřevin

Listnaté:

Dub

(Dub letní – lat. Qvercus robur) – dubové dřevo je jedno z nejžádanějších našich dřev. Barva dřeva je žlutohnědá. Typickým znakem jsou jeho výrazné dřeňové paprsky a velký obsah tříslovin. Dřevo je těžké, pevné, tvrdé, pružné, houževnaté a trvanlivé. Hodí se takřka na veškerou výrobu – jak ve stavebním truhlářství dveře, okna, schody atd., tak i v nábytkářství k výrobě masivního nábytku a i na výrobu krájených dýh. Dobře se lepí i moří.

Z našich dřev nejdéle vzdoruje nejen povětrnostním podmínkám, ale i střídání vlhka a sucha. Dříve se dubové dřevo využívalo na výrobu namáhaných součástí např. na výrobu mlýnských kol, pilotům k mostům a lávkám a na výrobě sudů. Kromě nábytkového a stavebního truhlářství s dubovým dřevem rádi pracovali a pracují řezbáři a sochaři, díky jeho dobré opracovatelnosti i napříč vláknům.

Buk

(Buk lesní – lat. Fagus sylvatica) – bukové dřevo patří z listnáčů k našim nejznámějším a nejpoužívanějším dřevům. Barva dřeva je světle hnědá až červenohnědá. Dřevo je pevné, lehce se štípe a impregnuje. Je málo odolné houbám a dřevokazným škůdcům. Využití v nábytkářském průmyslu, především k výrobě ohýbaného nábytku, lamel, překližek, krájených a loupaných dýh. Bukové dřevo proslavila firma Thonet známými „thonetkami". V neposlední řadě je výborné i na topení.

Jasan

(Jasan ztepilý – lat. Fraxinus excelsior) – barva dřeva je nažloutlá až žlutohnědá. Dobře se opracovává, soustruží i leští. Dřevo je pevné, tvrdé, houževnaté a z našich dřevin nejpružnější. Používá se proto na výrobu lyží, saní, topůrek či madel a dodnes se z něho zhotovuje sportovní nářadí. Z tohoto důvodu se používá převážně na výrobu sportovního nářadí a k výrobě masivního a dýhovaného nábytku. Běl je světlá, jádro bývá nepravidelně ohraničené tmavohnědé barvy. Výrazné letokruhy jasanového dřeva vytvářejí krásnou kresbu, která má na starém nábytku nazlátlý lesk.

Jilm

(Jilm habrolistý – lat. Ulkus carpinofolia) – barva dřeva je žlutohnědá. Dřevo je pevné, těžko obrobitelné s krásnou dekorativní kresbou, což je ceněno zvláště při výrobě okrasných dýh. Využívá se převážně na výrobu dýhovaného nábytku, bytových doplňků, obklady stěn a stropů, apod.

Ořešák

(Ořešák královský – lat. Juglans regia) – barva dřeva je šedohnědá, tmavě pruhovaná. Málo sesychá je tvrdé, pevné a pružné. Dobře se opracovává, ohýbá, soustruží, moří a leští. Využití v nábytkářství, výroba okrasných dýh – intarzií, v řezbářství a na výrobu drobných dekoračních předmětů.

Jehličnaté:

Borovice

(Borovice lesní – lat. Pinus silvestris) – dospívá stáří až 500 let, vzhledem k hluboko vnikajícímu kulovému kořenu, se dokáže borovice udržet i na velice příkrém a skalnatém terénu. Barva dřeva je nažloutlá, na vzduchu se vybarvuje až do červeno-hnědá. Bělové dřevo trpívá charakteristickým zamodráváním došeda, což se považuje u tohoto dřeva za vadu na kráse. Dřevo má vysoký obsah pryskyřice, tudíž lépe odolává hnilobě a dobře se impregnuje. Mořidla i nátěry přijímá hůře než smrk. Používá se převážně na výrobu oken, dveří, selský chatový nábytek. Největší nevýhodou při obrábění a broušení je však silné zanášení nástrojů a brusiva pryskyřicí.

Vejmutovka

(Borovice vejmutovka – lat. Pinus strobus) – jde o druh borovice pocházející ze Severní Ameriky a je jednou z nejčastěji vysazovaných cizích dřevin. Je schopná dosáhnout max. výšky 50-60m. a stáří 450let. Barva dřeva je žlutá až červenohnědá. Dřevo je lehké, měkké vhodné pro využití v nábytkářském průmyslu a drobné řezbářské a modelářské práce.

Modřín