Al Iafrate, vlastním jménem Albert Anthony Iafrate, (* 21. března 1966 Dearborn, Michigan) je bývalý americký hokejový obránce.
Hráčská kariéra Al Iafrate začínal s hokejem v pozdním věku – kolem 10 let. Jeho nedostatek taktických zkušeností však okamžitě kompenzoval neuvěřitelný fyzický fond. V mládežnických kategoriích v Detroitu (v týmu Detroit Compuware) naprosto dominoval. Svým brutálním zrychlením a tvrdou střelou doslova děsil vrstevníky. V sezóně 1983/84 odešel do kanadské juniorky OHL, kde oblékl dres týmu Belleville Bulls. Jako sedmnáctiletý nováček v lize odehrál v obraně 56 zápasů, ve kterých nasbíral neskutečných 43 bodů (14 gólů + 29 asistencí). K tomu přidal 117 trestných minut, což jasně ukázalo, že roste obránce, který kombinuje elitní ofenzívu s tvrdou hrou. Jeho talent byl tak obrovský, že si ho americká hokejová federace vybrala pro přípravu na Zimní olympijské hry v Sarajevu 1984. Iafrate opustil juniorku a odehrál za národní tým USA dlouhou sérii přípravných zápasů. Na samotné olympiádě pak v pouhých 17 letech odehrál 6 zápasů. Přestože Američané neobhájili zázračné zlato z roku 1980 a skončili sedmí. Byl druhým nejmladším členem americké reprezentace, nejmladším hráčem byl Ed Olczyk, který byl mladší od Iafrate 5 měsíců, oba hráči měli v turnaji 17 let. Díky svým fyzickým parametrům a výkonům na olympiádě byl jedním z nejžádanějších hráčů své generace. V legendárním draftu NHL roku 1984 (kde byl jedničkou Mario Lemieux) si ho tým Toronto Maple Leafs vybral v 1. kole z celkového 4. místa. Toronto v něm vidělo nového spasitele své defenzivy a Iafrate bez jediného dne stráveného na farmě skočil hned na podzim 1984 (v 18 letech) přímo do základní sestavy v NHL.
Toronto v 80. letech vlastnil Harold Ballard. Klub byl v chaosu, prohrával a na mladého obránce byl vyvíjen obrovský tlak. Hned ve své nováčkovské sezóně 1984/85 ukázal svůj obří potenciál, ale i herní nevyzrálost. Trenéři ho okamžitě vytížili jako klíčového obránce. Odehrál 68 zápasů, dal 5 gólů a přidal 16 asistencí. Jeho divoká nátura vedla k obrovskému množství chyb a faulů. V hodnocení plus/minus skončil na hrozivé hodnotě −35 a nasbíral 51 trestných minut. Fanoušky i média udivil v jeden večer za úžasné sólo přes celé hřiště. Problém s jeho disciplínou začalo v jeho nevyspělostí, s velkými penězi v kapse vmetl do nočního života v Torontu. Často porušoval týmovou večerku a dostával se do konfliktů s přísným vedením klubu. Majitel klubu Harold Ballard nesnášel, když byli hráči jakkoliv rebelští. Iafrate v té době nosil na zádech číslo 2, což bylo v Torontu tradiční číslo defenzivních, tvrdých beků. Ballardovi se nelíbilo, jak Iafrate riskuje v útoku, a veřejně ho v médiích kritizoval a vytáčelo k nepříčetnosti. Po těžkém nováčkovském roce Iafrate hokejově povyrostl. Trenér Dan Maloney mu dal obrovský prostor, výrazně si polepšil v hodnocení plus/minus, kde se z hrozivých −35 z nováčkovské sezóny dostal na snesitelnějších −11. Až ve třetím ročníku 1986/87 potvrdil, že patří k nastupující generaci elitních ligových beků. Toronto převzal trenér John Brophy, který miloval tvrdou hru, což Iafratemu sedělo. Průlom mezi elitu a All-Star Game byla jeho čtvrtá sezóna v Torontu. Definitivně se stal hlavní hvězdou zadních řad a postrachu soupeřů od modré čáry. V 77 zápasech explodoval a nasbíral skvělých 52 bodů (22 gólů + 30 asistencí). Stal se nejproduktivnějším obráncem týmu. Nejčastěji nastupoval v obraných řadách s legendárním švédský obráncem a ikonou Toronta Borje Salming, který byl v té době už zkušeným veteránem. Pro mladého Iafrateho byl dokonalým mentorem. Také často nastupoval s kanadským defenzivním specialistou Chris Kotsopoulos a nebo s Garym Nylundem (čtyřka draftu 1982).
Před začátkem průlomové sezóny 1987/1988 dostal tehdy jednadvacetiletý Iafrate oficiální pozvánku do kempu americké reprezentace pro Kanadský pohár 1987. Iafrate se po předchozích nevyrovnaných výkonech v Torontu rozhodl pozvánku odmítnout. Chtěl se stoprocentně soustředit na klubovou přípravu a individuální trénink, aby si vybojoval pevnější pozici v NHL. Jeho odměnou za tvrdou dřinu bylo pozvání do NHL All-Star Game 1988. Po skvělém předchozím padesátibodovém ročníku 1987/88 přišlo velké vystřízlivění. Celé Toronto se herně trápilo a Iafrate v 65 zápasech zaznamenal pokles na 33 bodů. Poprvé v kariéře měl v kladné hodnocení plus/minus (+3). Životní sezónu prožil v Torontu 1989/90, pod vedením trenéra Douga Carpentera dostal na ledě absolutní volnost v útočení a prožil svůj statisticky nejlepší rok, odehrál 75 zápasů, ve kterých nastřílel neskutečných 21 gólů a přidal 42 asistencí. S 63 kanadskými body se stal suverénně nejproduktivnějším obráncem týmu a druhým nejlepším střelcem celého Toronta po Garym Leemanovi (který dal 51 gólů). Divoké roky v Torontu vyvrcholily v roce 1990 obřím skandálem, který tehdy plnil stránky bulváru. Došlo k situaci, kdy měl Iafrateův tehdejší spoluhráč a hvězdný útočník Gary Leeman poměr s Iafrateovou manželkou. Iafrate situaci psychicky neunesl, v lednu 1991 požádal o výměnu a odmítal za tým nastoupit.
16. ledna 1991 se dočkal Iafrate výměny, Washington Capitals získal dominantního obránce za obránce Boba Rouse a za útočníka Petera Zezela. Přestup z hokejově Toronta do klidnějšího Washingtonu Iafratemu nesmírně prospěl. V týmu se rychle usadil a pod vedením trenéra Terryho Murrayho se z divokého rebela stal jedním z nejlepších obránců celé NHL. Ve Washingtonu vytvořil elitní obrannou dvojici s defenzivní legendou Rodem Langwayem (členem Hokejové síně slávy). Langwayova profesorská, klidná hra dělala Iafratemu dokonalé zázemí. Dalším jeho častým parťákem byl švédský bek Calle Johansson. Na ledě okamžitě ukázal svou extratřídu (ve 30 zápasech dal 6 gólů), a na rozdíl od Toronta, s týmem postoupil do play-off. Do druhé sezóny v Capitals se dal dohromady a patřil k nejvytíženějším hráčům. Odehrál 78 zápasů v základní části a připsal si skvělých 51 bodů (17 gólů + 34 asistencí). V play-off pak přidal dalších 7 utkání (4 góly + 2 asistence). Jeho absolutním vrcholem celé jeho kariéry v NHL byl ročník 1992/93, Iafrate odehrál v základní části 81 zápasů a dosáhl svých historických maxim: vstřelil neskutečných 25 gólů (tím se stal čtvrtým nejlepším střelcem mezi obránci v celé NHL) přidal 41 asistencí a celkově nasbíral 66 kanadských bodů. K tomu zaznamenal skvělých +15 bodů v hodnocení plus/minus a odseděl si 169 trestných minut, což podtrhovalo jeho tvrdý a nekompromisní styl hry. Nadále jeho slavný zápis do historie (All-Star Game 1993) - soutěž o nejrychlejšího bruslaře (čas 14,14 sekundy) a především soutěž o nejtvrdší střelu, kde stanovil onen legendární historický rekord 105,4 mph (169,3 km za hodinu), který vydržel nepřekonán dlouhých 16 let (jeho rekord překonal Zdeno Chára). V play-off proti Pittsburghu sice sérii prohráli 2:4 na zápasy, Iafrate vůbec jako první obránce v historii Washingtonu Capitals vstřelit v play-off hattrick. Na konci sezóny byl za své výkony poprvé a naposledy v kariéře zvolen do Prvního All-Star týmu NHL, což znamenalo, že byl oficiálně vyhlášen jedním ze dvou nejlepších obránců celé ligy (spolu s Chrisem Cheliosem).
Po životní 66bodové sezóně Iafratemu vypršela smlouva a on požadoval masivní zvýšení platu. S generálním manažerem Davidem Poilem se nedokázali dohodnout. Iafrate se rozhodl pro radikální krok – zahájil stávku a odmítl nastoupit do předsezónního kempu i do úvodu základní části. Kvůli tomuto finančnímu sporu zmeškal prvních 12 zápasů sezóny. Když nakonec podepsal lukrativní víceletý kontrakt, vztahy mezi ním a managementem Capitals už byly nenávratně poškozené. Když se po stávce konečně vrátil na led, nebylo to ono. Iafrate kvůli chybějící přípravě naskočil do rozjeté sezóny a jeho tělo začalo protestovat. Začaly se u něj projevovat chronické bolesti zad a především obou kolen (vyskakovaly mu čéšky), což drasticky limitovalo jeho pověstné dynamické bruslení. Za Capitals stihl odehrát 67 zápasů. Jeho produktivita klesla na 45 bodů (10 gólů + 35 asistencí) a v hodnocení plus/minus se propadl do záporných hodnot (−2). Manažer David Poile viděl, že Iafrate hraje přes obrovskou bolest a jeho zdravotní stav se zhoršuje. Poile se rozhodl rychle jednat a vyměnit Iafrateho dříve, než jeho tržní hodnota kvůli zdraví totálně spadne. 21. března 1994, přesně v den Iafrateových 28. narozenin, odpálil Washington přestupovou bombu. Vyměnil svou defenzivní hvězdu do Bostonu Bruins za elitního útočníka Joeho Juneaua. Pro Boston dopadl tento trejd tragicky. Juneau ve Washingtonu dál zářil, ale Iafrate přišel do Bostonu se zdravotními problémy. Za Bruins stihl odehrát do konce základní části jen 12 zápasů (5 bodů) a dalších 13 utkání v play-off. Hned v létě 1994 pak Iafrateova kolena definitivně zkolabovala. Musel podstoupit sérii komplikovaných operací, při kterých mu lékaři dokonce rekonstruovali chrupavky, on kvůli tomu kompletně vynechal následující dvě sezóny NHL.
Lékaři mu po sérii náročných operací kolen dávali minimální šance na normální chůzi, natož na vrcholový hokej, se Iafrate odmítl vzdát. V létě 1996 byl Iafrate volným hráčem. Většina týmů NHL ho považovala za odepsaného hráče. Generální manažer San Jose Sharks Dean Lombardi se však rozhodl zariskovat. Věděl, že pokud se Iafrate dokáže vrátit aspoň na 70 % své původní výkonnosti, bude to pro klub obrovská posila. Podepsal s ním roční zkušební smlouvu. Iafrate musel v tréninkovém kempu Sharks kompletně změnit styl pohybu. Kvůli chybějícím chrupavkám a zničeným vazům už nemohl bruslit tak jako dřív. Aby mohl vůbec trénovat, musel před každým vstupem na led podstupovat složité tejpování obou nohou. Po každém tréninku trávil desítky minut s nohama ponořenýma v kádích s ledem, aby potlačil masivní otoky. 5. října 1996 nastal den „D“. Al Iafrate po neskutečných 872 dnech (téměř dvou a půl letech) bez hokeje nastoupil do ostrého zápasu NHL v dresu San Jose Sharks proti New York Islanders. Když Iafrate hned ve svém druhém střídání napřáhl na modré čáře a svou pověstnou bombou propálil brankáře Érica Fichaudu. Iafrate nakonec v této zázračné sezóně 1996/97 odehrál za Sharks 38 zápasů a nasbíral v nich 15 bodů (6 gólů + 9 asistencí). Na ledě trávil přes 20 minut. Poslední sezóna pro Iafrate byla 1997/98, chronické bolesti obou kolen ho pustily na led jen v minimálním počtu zápasů. San Jose se dokázalo probojovat do play-off a Iafrate dokonce dokázal nastoupit do všech šest zápasů. Zaznamenal v nich 1 asistenci a nasbíral 10 trestných minut. Poslední zápas v NHL odehrál 2. května 1998. Poslední zápasy v kariéře sehrál za americkou reprezentaci v mistrovství světa 1998 konané ve Švýcarsku. Americká reprezentace těsně unikla od sestupu do skupiny B. Poté se Iafrate stal nechráněným volným hráčem. V létě 1998 byl vybrán v rozšiřovacím draftu NHL v nově vznikajícím týmem Nashville Predators. Iafrate se místo toho rozhodl hned v červenci 1998 podepsat jednoletou motivační smlouvu s Carolina Hurricanes. Hurricanes doufal, že zkušený obránce ještě dokáže pomoci jejich mladé defenzivě. Konec však přišel dřív, než sezóna vůbec začala. Během předsezónního tréninkového kempu v září 1998 Iafratemu v koleni opět drasticky vyskočila čéška a lékaři mu oznámili, že další operace už není možná, pokud chce v budoucnu vůbec normálně chodit. Smlouva v září propadla a ve svých 32 letech tak Al Iafrate definitivně oznámil konec aktivní kariéry.
Rekord V roce 1993 byl potřetí pozván do NHL All-Star Game a v boji o nejtvrdšího střelce vstřelil puk na bránu rychlostí 105,4 míle (169,3 km za hodinu), tím vytvořil rekord, který byl platný do roku 2009. Jeho překonavatelem je Zdeno Chára, který překonal svého předchůdce o dvě desetiny.
Ocenění a úspěchy 1988 NHL – All-Star Game 1990 NHL – All-Star Game 1993 NHL – All-Star Game 1993 NHL – Nejlepší střelec v playoff mezi obránci 1993 NHL – Druhý All-Star Team 1994 NHL – All-Star Game
Prvenství