náhled|upright=0.6|Červená je symbolem komunismu od 19. století, kdy byla popularizována Pařížskou komunou. Komunismus (z latinského = „společný“) je revolucionářská politická ideologie požadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. Její zastánci se nazývají komunisté. Někdy se slovem komunismus označuje také hypotetická komunistická společnost nebo komunistický režim, tedy politický režim států ovládaných komunistickými stranami.

Za předchůdce komunistické myšlenky je považován Platón. Ten však mínil své ideje aplikovat pouze na vládnoucí a vojenskou třídu a formuloval své postoje především jako otázky mravní, až následně ekonomické. Platón ovlivnil i moderní teoretiky komunismu, včetně Marxe a Engelse.

Jako významná politická síla se komunistické ideje objevily v první polovině 19. století a v rámci politické levice vznikla řada směrů komunismu lišících se jak pojetím budoucí rovnostářské společnosti, tak i navrhovanými prostředky k jejímu dosažení. Nejvlivnějšími teoretiky komunismu se po polovině 19. století stali Karl Marx a Friedrich Engels, kteří také stáli u zrodu prvních komunistických organizací a vtiskli komunismu revoluční charakter: soukromé vlastnictví mohou vykořisťovaní zrušit jen násilím. Vedle marxismu měl až do druhé světové války jistý význam také anarchokomunismus, jehož hlavní teoretikem byl Petr Kropotkin.

První revolucí ovlivněnou komunistickými myšlenkami bylo povstání pařížských komunardů roku 1871, které se však udrželo jen krátce. Trvaleji získali komunisté moc poprvé v Rusku roku 1917 říjnovou revolucí pod vedením V. I. Lenina. Po druhé světové válce se komunismus prosadil i v mnoha jiných zemích včetně Československa, kde komunisté vládli od února 1948 do listopadu 1989. Evropské komunistické režimy se zhroutily v revolucích roku 1989 nebo brzy poté. V současnosti existující režimy v Číně a ve Vietnamu na rozdíl od evropského komunismu umožnily poměrně svobodné soukromé podnikání spojené s cílevědomou hospodářskou politikou. Marxisticko-leninistické režimy sice často přinesly určité sociální jistoty a vzdělání širokým vrstvám obyvatelstva, nebyly však dlouhodobě schopny ekonomicky a technologicky konkurovat západním tržně orientovaným liberálním demokraciím. Navíc připravily o život desítky milionů lidí během katastrof jako byly sovětský hladomor na Ukrajině (1932–1933), velká čistka (1936–1938) nebo v Číně hladomor způsobený programem Velký skok vpřed (1958–1962) i vraždění a ničení kulturních památek za kulturní revoluce (1966–1969). Česká republika považuje komunistický režim v letech 1948–1989 za protiprávní.

Počátky Idea komunismu se rodila dávno před tím, než se jí chopily marxistické levicové strany. Řada pojmů a tezí marxismu se na různých místech objevila již před Marxem, třebaže až Marx s Engelsem vypracovali jejich syntézu a plně je začlenili do kontextu dobové filosofie a ekonomie.

Raní myslitelé náhled|upright=0.7|vlevo|Thomas More Ideál rovnostářské a kolektivistické společnosti se dá vystopovat již do antiky. Platónova Ústava navrhuje kolektivní výchovu dětí a správu vlastnictví. Vůdce povstání otroků Spartakus často sloužil jako inspirace sociálním revolucionářům. Politicky byly vykládány i náboženské ideály křesťanství, zejména Ježíšovo Horské kázání a sdílení majetku v prvokřesťanské obci, jak je popisují Skutky apoštolů., s. 24 náhled|upright|Gracchus Babeuf

Evropský středověk a raný novověk znal náboženská společenství, praktikující či propagující „křesťanský komunismus“ sdílení majetku. Vedle běžných církevních řádů šlo o nezávislé skupiny typu shakerů 18. století či radikální reformátory jako byl Thomas Müntzer. V českém prostředí je možno chápat jako projev komunismu odevzdávání majetku do společných kádí při příchodu do husitského města Tábor v období husitského hnutí v 15. století. Vznikaly knihy popisující smyšlené rovnostářské společnosti jako Moreova Utopia (1516) či Campanellův Sluneční stát (1623).

V 18. století se kritika sociální a mocenské nerovnosti rozšířila zejména ve Francii. Jejími nositeli byli osvícenští filozofové jako Jean-Jacques Rousseau nebo revoluční politici jako Jean Paul Marat a především Gracchus Babeuf, podle něhož má každý člověk od přírody právo na stejný podíl všech statků.

Zrod evropské levice Vlastní počátky politické levice v dnešním slova smyslu se kladou do prvních dekád 19. století. Vedle zárodků dnešních socialistických a komunistických hnutí do těchto kruhů patřili i raní odboráři, křesťanští utopisté, rané feministky nebo první anarchisté.

náhled|upright 0.7|vlevo|Henri de Saint-Simon

Termín komunismus zřejmě poprvé použil roku 1839 francouzský utopista Étienne Cabet pro jím založené komunitní hnutí a roku 1840 tak britský socialista John Goodwyn Barmby označil Babeufovu nauku. Také slovo socialismus se začalo používat kolem roku 1845 a oba termíny tehdy ještě v podstatě byly chápány jako synonyma. Jejich použití se řídilo spíše regionální a náboženskou příslušností: v kontinentální Evropě se „komunismus“ považoval za ateističtější a radikálnější než „socialismus“, a naopak v Anglii ateisté dávali přednost označení socialisté.; Friedrich Engels, #*7 Předmluva k anglickému vydání Komunistického manifestu z r. 1888 , odst. s pozn. 7

Levicové hnutí se soustřeďovalo do průmyslově nejvyspělejších zemí Evropy. Ve Francii s její rousseauovskou a babeufovskou tradicí působili například Henri de Saint-Simon, z jehož okruhu pochází termín „vykořisťování člověka člověkem“, Charles Fourier, autor slova feminismus a zakladatel komun dobrovolníků, Louis Auguste Blanqui, tvůrce pojmu „diktatura proletariátu“, který strávil desítky let v žalářích za revoluční činnost, a otcové anarchismu Pierre-Joseph Proudhon, autor okřídleného rčení „vlastnictví je krádež“, a ruský anarchista Michail Bakunin.

náhled|upright|Robert Owen K raným anglickým sociálním reformátorům patřil Robert Owen, zakladatel družstevního hnutí. V Anglii také působili chartisté, nazvaní podle Lidové charty () publikované roku 1838 a požadující rovné volební právo pro neprivilegované vrstvy. V polovině 19. století se levicové hnutí rozšířilo i do Německa a Itálie.

Vznik socialismu a komunismu právě ve vyspělých státech souvisí s průmyslovou revolucí, která vytvořila průmyslovou dělnickou třídu, socialisty zvanou proletariát. Dělníci, kteří nevlastnili nic než svoji práci, byli vystaveni krušným pracovním podmínkám; dobové veřejné mínění ohledně postavení nejchudších burcovaly knihy typu Engelsova Postavení dělnické třídy v AngliiPaul Johnson ovšem považuje Engelsovo líčení za značně zkreslené. V knize Intelektuálové. Návrat domů, Praha 1995, pp. 75–6, píše: „Původní otištěné prameny, které Engels použil, byly pět, deset, dvacet, dvacet pět let a dokonce i čtyřicet let staré, ačkoliv je většinou předkládal jako současné. Když uváděl počty narozených nemanželských dětí, připisovaným nočním směnám, opominul sdělit, že data pocházejí z roku 1801. Citoval pojednání o kanalizaci v Edinburghu, aniž čtenáře informoval, že bylo napsáno v roce 1818. Při mnoha příležitostech vynechával fakta a události, které jeho zastaralé důkazy úplně znehodnocovaly. Není vždy jasné, zda Engels špatným výkladem fakt čtenáře klamal záměrně nebo zda je to pouze jeho sebeklam. Někdy je ovšem podvod evidentně zcela záměrný.“ nebo Dickensových románů jako Oliver Twist či Malá Dorritka. Levicoví aktivisté proto vykládali původně liberální ideu rovnosti, pocházející z Francouzské revoluce, ve smyslu nejen rovnosti příležitostí, ale i rovnosti majetku.

Marxisté nazývají tuto ranou etapu levicových teorií utopický socialismus, zatímco svoje vlastní názory označují jako vědecký socialismus či vědecký komunismus.

Komuny dobrovolníků náhled|upright=1.5|Neuskutečněná představa Owenovy Nové Harmonie Sdílení majetku a životní úrovně je běžné v malých skupinách vzájemně blízkých lidí, jako jsou rodiny nebo náboženské řeholní komunity – přerozdělování zde probíhá na základě potřeby a bez použití peněz. Počínaje první polovinou 19. století levicoví myslitelé uskutečnili řadu experimentů s umělým ustavením rovnostářství v uzavřených komunitách dobrovolníků. Nejznámějším byla Nová Harmonie, již založil Robert Owen roku 1825 v americkém státě Indiana. Nová harmonie se rozpadla po čtyřech letech následkem sporů mezi svými členy a podobný osud dříve či později čekal i většinu ostatních sociálních experimentů tohoto typu.MURAVCHIK, Joshua. Nebe na zemi, BB art Praha 2003, kapitola 2 Nová Harmonie: Owen experimentuje, s. 38–62 Do této linie ovšem patří i pozdější izraelské kibucy, zakládané od počátku 20. století židovskými socialisty v Palestině, nebo komunitní experimenty probíhající v západním světě zejména v 60. letech 20. století.

Zakládat utopické Jednoty svobodomyslných do Spojených států odjel roku 1869 rovněž moravský buditel František Matouš Klácel. Ten se také zasloužil o uvedení idejí socialismu a komunismu do českého prostředí v Listech přítele přítelkyni o původu socialismu a komunismu (1849), adresovaných Boženě Němcové.

Marxistické hnutí Zdaleka nejvlivnější teorii komunismu vytvořili Marx a Engels kolem poloviny 19. století. Filozof Leszek Kołakowski nazývá éru od Marxovy smrti do komunistického převratu v Rusku „zlatým věkem marxismu“ v protikladu ke „zhroucení“, které následovalo s nástupem Stalina. vlevo|náhled|upright|Komunistický manifest, titulní list prvního vydání, Londýn 1848

Teorie

náhled|upright|Karl Marx Teorie komunismu, kterou vypracovali Karl Marx a Friedrich Engels ve 40. až 90. letech 19. století, se již za života svých autorů stala dominantní podobou levicového myšlení, s. 32 a s výjimkou USA jí v různých variantách zůstala až do 60. let 20. století. Všechny další vlivné levicové a sociálně kritické teorie až do současnosti buď marxismus dále rozvíjejí (např. klasická sociální demokracie, leninismus a maoismus), anebo naopak zcela opouštějí termín komunismus i úsilí o vybudování beztřídní rovnostářské společnosti (např. moderní feminismus, New Labour, ekologické hnutí). Proto je marxismus současně syntézou i vyvrcholením komunistického hnutí a často se slova marxismus a komunismus chápou jako synonymní.

Dějiny a výrobní způsob Marxismus považuje dosažení komunismu za nutný výsledek dějinného procesu a působení ekonomických sil. Dějiny se mu jeví jako posloupnost stádií, definovaných především výrobním způsobem, tedy ekonomickou základnou společnosti. Od „prvotního komunismu“ prvobytně pospolné společnosti prochází lidstvo etapami otrokářství, feudalismu a kapitalismu. Počínaje otrokářstvím již existuje vykořisťování: vládnoucí třída si přivlastňuje nadhodnotu vytvořenou ovládanými třídami. V kapitalismu jako vrcholném stádiu vykořisťovatelských společností však vzniká dělnická třída, která bude jednou schopna dosáhnout poslední fázi dějin, opět spravedlivou komunistickou společnost.

Strana a revoluce náhled|Pařížská komuna byla krvavě potlačena: mrtví komunardi v květnu 1871