Dub (Quercus) je rod rostlin z čeledi bukovité. Duby jsou stálezelené nebo opadavé, jednodomé, často dlouhověké dřeviny se střídavými jednoduchými listy a nenápadnými květy v jehnědách, které jsou opylovány větrem. Plody jsou žaludy dozrávající v prvním nebo až ve druhém roce. Duby jsou rozšířeny především v mírných a subtropických oblastech severní polokoule, v Americe a Asii však zasahují i do tropů. Celý rod zahrnuje asi 450 druhů a je to druhově nejbohatší rod stromů severní polokoule; největší počet druhů se vyskytuje v Severní Americe a ve východní Asii. V Česku je původních 7–8 druhů dubů, nejběžnější jsou dub letní a dub zimní. Další, cizokrajné druhy dubů se pěstují jako okrasné dřeviny, severoamerický dub červený se vysazuje i do lesních porostů. Lesní porost, v němž převažuje dub, se nazývá doubrava nebo dubina. Co do etymologie je slovo dub všeslovanské, původu zřejmě praevropského.
Typovým druhem je dub letní (Quercus robur). Nejstarší makrofosilie (otisky listů, žaludy) byly nalezeny v Grónsku, Kanadě a Japonsku a jsou datovány do středního eocénu, mikrofosilie (pylová zrna) jsou ještě starší, z pozdního paleocénu. Určování dubů v terénu je často obtížné, neboť jsou jednak morfologicky dosti proměnlivé, jednak se mezi sebou běžně kříží, včetně vytváření plodných zpětných kříženců a přechodných forem.
Duby patří mezi nejdůležitější hospodářské dřeviny severní polokoule. Dubové dřevo je tvrdé, velmi trvanlivé a používalo se po staletí k výrobě trámů, podlah, nábytku i sudů. Z borky dubu korkového je získáván korek. Žaludy jsou v mnohých oblastech důležitou složkou potravy zvířat a případně i lidí. V bylinném léčení se využívá mladá kůra dubu letního, obsahující množství tříslovin. Mohutné staré duby jsou ozdobou a chloubou mnoha parků a zámeckých zahrad, mnoho jich je také chráněno jako památné stromy. Velký význam má dub též v pohanském náboženství a heraldice. U Indoevropanů byl stromem tradičně zasvěceným bohům hromovládcům, jako byli slovanský Perun, severský Thór, keltský Taranis nebo řecký Zeus. Ve velké úctě jej měli staří Slované, Germáni, Keltové, ale též některé národy Kavkazu.
Popis Duby jsou dlouhověké, jednodomé, pomalu rostoucí opadavé nebo stálezelené stromy, řidčeji i keře, s tvrdým dřevem. Borka bývá hluboce brázditá nebo podélně odlupčivá. Zimní pupeny jsou vejcovité, s okrouhlým či hranatým průřezem, nahloučené při koncích větévek a kryté několika až mnoha střechovitě se překrývajícími šupinami. Letorosty mohou být lysé, nebo naopak chlupaté až plstnaté, stejně jako lícní i rubová strana listů. Listy jsou střídavé, jednoduché, s většinou opadavými nenápadnými palisty (vytrvalé nitkovité palisty má dub cer). Čepel listů je nejčastěji laločnatá, řidčeji celistvá se zubatým okrajem nebo celokrajná, měkká nebo kožovitě tuhá. Žilnatina je zpeřená, s postranními žilkami buď paralelními, nevětvenými a běžícími až k listovému okraji, nebo větvenými a spojujícími se před dosažením listového okraje. Kořen je v mládí kůlovitý, později vytváří mohutnou, hluboko sahající soustavu kosterních horizontálních a vedlejších vertikálních kořenů; díky tomu plní v lesních porostech důležitou zpevňovací úlohu. Silná borka, hluboký kořenový systém a dobrá výmladnost stromy dobře chrání před lesními požáry.
Květy jsou drobné, uspořádané v jednopohlavných květenstvích nahloučených nejčastěji při bázi letorostů. Samčí květenství jsou převislé (nící) jehnědy s kalichovitým, čtyř až sedmilaločným okvětím a nejčastěji se šesti (2 až 12) tyčinkami s tenkými nitkami. Samičí květenství jsou chudokvěté jehnědy nebo strboulky, vyvíjející se v paždí listů blíže konci větévky, přisedle nebo na delších či kratších stopkách. Na bázi samičího květu je miskovitá číška. Okvětí je nejčastěji šestilaločné, plodolisty a čnělky bývají tři, výjimečně šest. Květy jsou opylovány větrem. Plodem je nažka (označovaná též jako oříšek) podepřená zveličelou dřevnatou číškou a nazývá se žalud. Plody dozrávají v prvním nebo až ve druhém roce. Klíčení je podzemní (hypogeické). Základní chromozómové číslo rodu je x=12. Převážná většina dubů je diploidních, přirozená polyploidie je velmi vzácná.
Rozšíření Rod dub zahrnuje asi 450 druhů, část z nich hybridogenního původu. Původní areál rozšíření rodu zahrnuje mírné až subtropické pásmo severní polokoule s nehojnými přesahy do hor tropického pásma. Je to druhově nejbohatší rod stromů severní polokoule. Největší počet druhů se vyskytuje v Severní Americe a ve východní Asii. alt=Skupiny vzrostlých dubů v hornaté luční krajině, jaro|náhled|Řídké dubové háje (Oak savannas) v Kalifornii V Americe duby zasahují i do Střední Ameriky, jediný druh (Quercus humboldtii) roste v Jižní Americe, v kolumbijských Andách; vůbec nejvíce druhů, kolem 160, roste v Mexiku. Na východě Severní Ameriky je mnoho druhů dubů součástí druhově bohatých, opadavých i stálezelených smíšených lesů, na západě jsou obvyklé především v sušších horských oblastech. Nízké a keřovité druhy jsou jednou ze složek křovinné vegetace amerického jihozápadu zvané chaparral, velké množství druhů roste v suchomilných lesích Velké pánve a Mexické vysočiny společně s borovicemi nebo jalovci nebo v lesostepních doubravách, tzv. „oak savannas“ amerického západu a středozápadu. V Asii přesahují duby i do tropické jihovýchodní Asie, kde rostou v primárních lesích v nadmořských výškách 0 až 3350 metrů; opadavé druhy vévodí lesům severní Číny, mnoho stálezelených dubů roste v horských lesích S'-čchuanu a Jün-nanu i v nižších polohách Himálaje. Stálezelené dubové lesy smíšené se šácholany, skořicovníky nebo borovicemi se vyskytují též ve východní Asii a v Japonsku. náhled|Středomořská doubrava ve Španělsku|alt=Záběr do suchého stálezeleného lesa se vzrostlými doby a řídkým podrostem|vlevo V Evropě je původních okolo 23 taxonů dubů, z nichž většina roste ve Středomoří (a také v severní Africe). V téměř celém Středomoří je rozšířen dub kermesový (Q. coccifera), který v křovinatých porostech makchie rostoucích na místě původních středomořských lesů (tvrdolistých doubrav) nahrazuje původní dub cesmínovitý (Q. ilex). Další druhy mají již omezenější areály výskytu. V západním Středomoří je to dub korkový (Q. suber), na Pyrenejském poloostrově dub alžírský (Q. canariensis), dub portugalský (Q. faginea), dub pyrenejský (Q. pyrenaica) a duby Q. lusitanica nebo Q. cerrioides, ve východním Středomoří roste dub balkánský (Q. frainetto), dub trojský (Q. trojana), dub sivozelený (Q. pedunculiflora, respektive Q. robur subsp. pedunculiflora), dub šupinatý (Q. macrolepis, respektive Q. ithaburensis subsp. macrolepis) nebo dub Hartwissův (Q. hartwissiana). Dále se v Itálii a na přilehlých ostrovech vyskytuje dub Q. congesta a na Sicílii Q. sicula. V kontinentální Evropě jsou dub zimní (Quercus petraea), méně často i dub letní (Quercus robur) a další druhy dubů základní složkou acidofilních a teplomilných doubrav a dubohabřin, na půdu a živiny náročný dub letní je jednou z kosterních dřevin tvrdých luhů. Daleko do východní Evropy a Střední Asie zasahují druhově bohaté lesostepní doubravy (v Evropě s dubem letním či dubem šípákem), xerickým lesům ve vyšších polohách Hyrkánské provincie na jih od Kaspického moře dominuje dub velkokvětý (Q. macranthera).
Česká republika náhled|Chudá acidofilní doubrava v Evropě |alt=Řídký vysokokmenný les bez podrostu, mimo vegetační dobu V české květeně je původních 7–8 druhů dubů. Na většině území Česka rostou dub zimní a dub letní; hlavním vegetačním pásmem výskytu dubů jsou zde nížiny a pahorkatiny, tedy oblasti v průměru s vyšší teplotou a nižšími úhrny srážek. Pouze v nejteplejších oblastech Česka roste dub pýřitý čili šípák (Quercus pubescens), na jižní Moravu zasahuje svým areálem dub cer neboli dub slovenský (Quercus cerris). Dále jsou rozlišovány dva druhy blízce příbuzné dubu zimnímu, a to dub žlutavý (Quercus dalechampii) a dub mnohoplodý (Quercus polycarpa), odlišit je však dokáže jen specialista a některými autory je taxonomický význam těchto druhů zpochybňován. Podobně je tomu u dubu jadranského (Quercus virgiliana), který je blízce příbuzný dubu pýřitému. Dub sivozelený (Quercus pedunculiflora) je blízce příbuzný dubu letnímu a aktuálně považovaný za pouhý jeho poddruh, jeho výskyt na území Česka i Slovenska je však velmi pochybný. Příležitostně zde zplaňují různé introdukované druhy dubů, především severoamerický dub červený (Quercus rubra), jehož šíření nabývá mnohde až invazního charakteru. Po určitou dobu byl za původní druh považován i dub balkánský neboli uherský (Quercus frainetto), ale novější zdroje se přiklánějí k jeho zavlečení.
Přirozené zastoupení dubu v českých lesích by činilo zhruba 19,5 %, vlivem přeměny většiny nížinných doubrav v zemědělskou půdu je však jeho podíl daleko menší: Národní inventarizace lesů za období 2011–2015 uvádí údaj 7,8 %, přičemž nejvyšší zastoupení je v Praze a Jihomoravském kraji, nejnižší na Vysočině a v Karlovarském kraji. Výraznější zvyšování podílu dubů coby klimaticky i biologicky odolných dřevin s velkou druhovou a genetickou diverzitou je v české přírodě doporučováno v souvislosti s probíhající klimatickou změnou a prohlubujícími se epizodami sucha; v nejteplejších oblastech jižní Moravy se počítá i s větším rozšířením teplomilných druhů balkánského (a dále do budoucna snad i mediteránního) původu.
Ohrožené druhy V Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN jsou vedeny jako kriticky ohrožené celkem 4 druhy dubů: Quercus graciliformis a Quercus hinckleyi z jižního Texasu, Quercus boyntonii z Alabamy a Quercus mulleri z Mexika. V kategorii ohrožené druhy je zařazeno dalších 23 druhů, pocházejících ze Severní Ameriky (z USA a Mexika). V Česku je veden jako silně ohrožený dub cer a jako ohrožený dub pýřitý, který je chráněn též podle zákona.
Ekologické interakce alt=Rezavá veverka se žaludem|vlevo|náhled|Veverka se žaludem Většina dubů jsou silně světlomilné dřeviny, jen nemnohé druhy dokážou růst i v polostínu; v hustě zapojeném lesním porostu nezmlazují a časem ustupují konkurenčně zdatnějším stinným dřevinám. Jejich další ekologické nároky jsou značně rozmanité: některé vyžadují hluboké, humózní, živinami bohaté půdy (typicky třeba dub letní), jiné dobře rostou i na chudších a sušších půdách či dokonce na extrémních stanovištích suchých skal a štěrků. Vyloženě mokré půdy vyhledává jen málo druhů (např. dub bahenní, dub lyrovitý), k vápnomilným druhům patří dub šípák, dub libanonský nebo velkokvětý. Při pokácení je většina druhů nadána dobrou pařezovou výmladností, čehož se využívalo při tradičním pařezinovém lesním hospodaření. Vzhledem k jejich světlomilnosti jim svědčí také výběrová těžba a lesní pastva.
Žaludy dubů vyhledává ke konzumaci celá řada savců, např. prase divoké, plši a veverky. Duby také poskytují potravu celé škále různých druhů hmyzu. Listím se živí housenky řady denních i nočních motýlů, v Česku je to např. obaleč dubový (Tortrix viridana), bourovec dubový (Lasiocampa quercus), ostruháček česvinový (Satyrium ilicis), ostruháček dubový (Neozephyrus quercus), bourovčík toulavý (Thaumetopoea processionea), hřbetozubec Milhauserův (Harpyia milhauseri), stužkonoska úzkopásná (Catocala promissa), některé zobonosky a mnohé jiné. V živém dřevě se vyvíjejí larvy tesaříka obrovského (Cerambyx cerdo), v odumřelých částech žijí larvy tesaříka dubového (Plagionotus arcuatus) či tesaříka rudého (Pyrrhidium sanguineum). V trouchu dubových stromů se vyvíjejí larvy roháče obecného (Lucanus cervus). náhled|Hálky na dubu|alt=Dvě kulaté hálky na olistěné větvičce