Třetí křížová výprava (1189–1192) bylo velké vojenské tažení vyhlášené papežem Řehořem VIII. za znovudobytí Jeruzaléma, který roku 1187 dobyl Saladin. Po fiasku druhé křížové výpravy ovládla a sjednotila zengíovská dynastie Sýrii a po několika válkách s křižáky a Fátimovci také Egypt. Zengíovské impérium v 70. a 80. letech 12. století postupně dobyl Saladin, původně vazal a vojevůdce ve službách Zengíovce Núr ad-Dína, čímž se palestinské křižácké státy dostaly do sevření jednotného muslimského státu. Sultán Saladin poté zahájil válku proti křižákům; jeho tažení vyvrcholilo roku 1187 vítěznou bitvou u Hattínu a poté dobytím Jeruzaléma. Papež Řehoř VIII. reagoval vyhlášením třetí křížové výpravy, k níž se přihlásili i nejmocnější panovníci křesťanského světa: římsko-německý císař Fridrich Barbarossa, francouzský král Filip II. August a anglický král Jindřich II. a po jeho smrti jeho syn Richard a s nimi i mnoho dalších mocných evropských feudálů.
Německá armáda se vydala na cestu roku 1188, prošla Uhrami a Byzantskou říší a v květnu 1190 zničila seldžuckou armádu u Iconia. O měsíc později však císař Fridrich utonul v říčce Salef a jeho výprava se rozpadla; část armády se rozhodla pro návrat do Evropy a jen zlomek pod velením Barbarossova syna Fridricha Švábského dorazil do Antiochie. Roku 1190 vyrazili také Francouzi a Angličané, kteří si zvolili trasu do Palestiny po moři. Po přezimování na Sicílii v polovině roku křižáci dorazili do Svaté země; předtím ještě anglický král Richard stihl dobýt odpadlickou byzantskou provincii Kypr. Evropané se připojili k místním křižáckým baronům a společně s nimi dobyli mocné přístavní město Akkon, které se na dalších sto let stalo hlavním městem Jeruzalémského království. Král Filip se poté rozhodl pro návrat do Francie, zatímco Richard Lví srdce zůstal po celý další rok. Jeho tažení bylo korunováno několika úspěchy, ale znovu dobýt Jeruzalém se mu nepodařilo. Křížová výprava nakonec skončila příměřím se Saladinem.
Pád Jeruzalémského království
náhled|vlevo|upright=0.7|Bitva u Hattínu, obrázek ze středověkého rukopisu Dne 4. července 1187 vojska sultána Egypta a Sýrie Saladina rozdrtila jeruzalémské vojsko v bitvě u Hattínu a zajala hlavní křesťanské velitele včetně jeruzalémského krále Guye de Lusignan. Ve zničeném vojsku byla přítomna většina posádek křižáckých hradů a měst, a v Palestině tak již nebyla síla, která by Saladinovu invazi dokázala zastavit. V polovině září roku 1187 měl již Saladin ve své moci města Akkon, Nábulus, Jaffu, Sidón, Bejrút i Askalon. Dne 2. října kapituloval i Jeruzalém, hájený Balianem z Ibelinu.Hrochová, str. 168.Maalouf, str. 225–232. Muslimům odolalo jen několik ohnisek odporu, kde své síly soustředili jeruzalémští baroni, jako přístav Týros a Tripolis.Hrochová, str. 170. Mnohé křižácké hrady ve vnitrozemí, jako Krak des Moabites, Belvoir či Krak de Montréal, se postavily na odpor, byly obklíčeny a obléhání vzdorovaly několik měsíců i let. Nicméně v křižáckých rukou zůstala jen Antiochie, Tripolis a Tyros a dále mocné hrady řádu johanitů – Krak des Chevaliers a Marqab. Přístav Tyros několikrát Saladin oblehl, ale neuspěl díky skvělé obraně italského dobrodruha Konráda z Montferratu, který do Tyru dorazil deset dnů po bitvě u Hattínu. Konrád převzal velení nad zbytky křižácké obrany a jeho úsilí vyvrcholilo 2. ledna 1188, kdy Saladinovy jednotky obléhající přístav Tyros obléhání vzdaly. Konrád tak pro křižáky udržel hlavní palestinský opěrný bod.Grousset, str. 45–52.
Po muslimském vítězství se značně změnila demografie Palestiny. Města museli opustit křesťané západního ritu, na jejich místo začali přicházet muslimové. Vedle židů však směli zůstat pravoslavní křesťané a syrští jakobité. Ti také tvořili menšinu křesťanského obyvatelstva na venkově, který zůstával i za vlády křižáků osídlen z větší části muslimy. Přestože se Saladin ocitl na vrcholu moci, prováděl na dobytých územích velmi uvážlivou politiku, která měla co nejméně narušit každodenní život a vést k hospodářskému rozkvětu. Obchodní vztahy zdejších přístavů se západní Evropou zůstaly zachovány. Byzantský císař Izák II. po dobytí Jeruzaléma Saladinovi poblahopřál a požádal ho, aby svěřil svatá místa do ochrany východnímu kléru.Duggan, str. 139. Zároveň mu nabídl spojenectví proti Latinům, které Saladin přijal. Když se o tomto paktu dozvěděli Evropané, brali to jako zradu, kterou Byzantincům dlouho nemohli zapomenout.
Vyhlášení křížové výpravy Po neúspěchu druhé křížové výpravy ztratila západní Evropa na mnoho let o tažení na pomoc křižáckým státům zájem.Hrochová, str. 171. Bojovná šlechta i panovníci nacházeli totiž dost příležitostí k válce na evropské půdě. Zatímco se němečtí feudálové zajímali o výboje do oblastí ležících za východními hranicemi říše, které byly nyní rovněž vedeny pod heslem svaté války s nevěřícími, byl císař Fridrich I. plně zaměstnán italskou expanzí. Mezi Anglií a Francií probíhal vleklý konflikt o kontinentální léna Plantagenetů, komplikovaný sporem Jindřicha II. s jeho syny. Anglický panovník však nezapomínal, že je vnukem někdejšího jeruzalémského krále Fulka z Anjou, a posílal do Jeruzaléma štědré finanční dary.Kovařík, str. 215. Jeruzalémští vyslanci, kteří navštívili v letech 1184–1185 dvory západoevropských vládců, aby varovali před šířící se Saladinovou mocí a žádali o pomoc, se vrátili na Východ roztrpčeni jejich lhostejností. Pozornost vzbudily teprve zprávy o katastrofální porážce křesťanů u Hattínu a dobytí Jeruzaléma, jež přinášela nová poselstva i uprchlíci vracející se ze Svaté země na Západ.
náhled|upright|vlevo|Křižácké státy v Levantě roku 1190
Zprávy o porážce křesťanů u Hattínu otřásly Evropou; říká se, že papež Urban III. zemřel žalem. Jeho nástupce Řehoř VIII. vydal 29. října 1187 bulu Audita tremendi, jíž vyhlásil třetí křížovou výpravu a podnítil křižácká kázání v německých oblastech. Ve své bule papež vyzval evropské panovníky k sedmiletému příměří a podle spisů Bernarda z Clairvaux dodal, že úspěch výpravy závisí na jejím duchovním rozměru. Papežským diplomatům se dokonce podařilo utlumit konflikt mezi francouzským králem Filipem II. a anglickým Jindřichem II., kteří tak 21. ledna 1188 podepsali mírovou smlouvu, a získat je pro křížovou výpravu.Hrochová, str. 172–173. Sicilský král Vilém II. si sice uvědomoval důležitost rychlého zásahu ve prospěch palestinských křižáků,Duggan, str. 143. byl však od roku 1185 zapleten ve válce s Byzancí v Řecku,Hrochová, str. 172. a musel proto nejprve s císařem Izákem II. uzavřít příměří. Na jaře 1188 na Východ dorazilo normanské loďstvo s dvěma sty rytíři na palubě, která se významným způsobem podílela na obraně Tyru a Tripolisu.Hrochová, str. 173. Jenže již následujícího roku Vilém II. zemřel a jeho armáda se musela kvůli politické nestabilitě na Sicílii vrátit; sicilští Normani tak již na výpravě nehráli významnější úlohu. Dokázali je nahradit křižáci z Dánska a Anglie, kteří na vlastní pěst dorazili do východního Středomoří ze Severního moře. Pomohla i loďstva italských republik, která zásobovala obránce posilami i materiálem.
V roce 1188 Řehoř VIII. mimo jiné udělil každé ze zúčastněných zemí vlastní variantu svatojiřské vlajky s křížem vyznačující se každá odlišnou barvou. Kronika Angličana Rogera z Howdenu zmiňuje pouze tři, a to konkrétně zelený kříž pro Flandry, červený pro Francii (který už Francouzi použili na předchozích výpravách) a bílý na červeném podkladě pro Anglii. Podle legendy Řehořův nástupce Klement III. udělil bílý ondřejský kříž na červeném podkladě Gaskoňsku, zřejmě na základě patronace světce nad městem Bordeaux a barvami shodnými s Anglií, k níž země náležela jako léno. U Bretaně se vžil černý kříž a žlutá varianta náležela zřejmě Italům. Jaké barvy charakterizovaly nejpočetnější účastníky výpravy, tedy Němce, není zřejmé. Mohl to být jako u Bretonců černý kříž, který by se tak stal předlohou Řádu německých rytířů pro jeho vlastní znak, kdežto bílý kříž na červeném (jako u Angličanů) byl v průběhu 12. století zaveden v podobě císařského vojenského praporce (Reichsrennfahne), avšak podle jiného zdroje nesl císař Fridrich žlutý kříž. Francouzi i Angličané pokračovali v užívání křížů i nadále a teprve na začátku 15. století si je měli vzájemně prohodit.
Tažení Fridricha Barbarossy Jako první evropský panovník vytáhl na křížovou výpravu Fridrich Barbarossa, který přijal znamení kříže na slavnostním sněmu v Mohuči 27. března 1188. Jelikož se Fridrich účastnil již druhé křížové výpravy, věděl jak obtížný bude pochod na Blízký východ přes Anatolii za cenu co nejmenších možných ztrát.Madden, str. 80. Císař se proto na tažení důkladně připravoval; křižákům nařídil, aby se finančně zabezpečili na dva roky pochodů, zatímco se snažil vyjednat volný průchod své armády s vládci území, jimiž hodlal protáhnout, tedy Uherskem, Srbskem, Byzancí i Ikonyjským sultanátem.Hrochová, str. 174. U uherského krále a byzantského císaře se Fridrichovi dostalo podpory, ačkoliv císař Izák byl vůči Fridrichovi podezřívavý kvůli nedávnému uzavření spojenectví se sicilskými Normany, nepřáteli Byzance, a sultán Kilič Arslan II. na jeho žádost neodpověděl.Duggan, str. 149. Fridrich Barbarossa zaslal dopis také Saladinovi, který mu poslal zdvořilou odpověď, kde Barbarossovi dal najevo, že se jeho příchodu nebojí. Německá armáda se shromažďovala v Řeznu a podle mínění současníků měla 100 000–150 000 vojáků,Bridge, str. 152. včetně 20 000 rytířů. Toto číslo je značně přehnané, předpokládá se, že německá armáda mohla čítat asi 15 000 vojáků,Soukup, str. 26. z toho 3000 rytířů. Po dobu císařovy nepřítomnosti v říši byl ustanoven Fridrichův nejstarší syn Jindřich regentem, nicméně jeho pozice byla vratká, protože Svatá říše římská nebyla monarchií dědičnou, nýbrž volitelnou. Jindřich tedy nemohl být Fridrichem prohlášen za jasného nástupce, proto se Barbarossa snažil nejistou situaci zmírnit utlumením domácí opozice, když nechal poslat do vyhnanství svého největšího rivala, bývalého saského vévodu Jindřicha Lva z rodu Welfů.
náhled|vlevo|upright=0.7|Fridrich Barbarossa vyobrazen jako křižák, rukopis z roku 1188, Vatikánská knihovna
Křižácké vojsko vedené osobně starým císařem se vydalo z Řezna na cestu na 11. května 1189 a byli v něm přítomni velmoži z celé Svaté říše římské. Jeho součástí byl i český oddíl v čele s knížetem Děpoltem II. Barbarossovy účasti na výpravě se pokusili využít panovníci slovanských států nedávno se osvobodivších zpod byzantské nadvlády, Srbska a Bulharska, k tomu, aby ho získali za spojence proti Byzanci. Srbský župan Štěpán Nemanja vypravil za tím účelem roku 1188 poselstvo do Norimberka, ale Barbarossa jeho nabídku odmítl. Císař Izák II. naopak doufal, že křižáky, jichž se v Byzanci obávali více než Saladinových bojovníků, oslabí během tažení Balkánem konflikty s místním obyvatelstvem a záměrně nedodržoval dohody o zásobování vojska; byzantský názor na přicházející křižáky vystihuje byzantský kronikář Niketas Choniates: