Vladimír Janoušek (30. ledna 1922, Přední Ždírnice u Nové Paky – 8. září 1986, Praha) byl český sochař a malíř, zakládající člen skupiny UB 12 a manžel sochařky Věry Janouškové. V 60. letech byl vyhledávaným spolupracovníkem architektů. Janoušek téměř nikdy neopustil figuraciJosef Hlaváček, Poslední práce Vladimíra Janouška, in: Vladimír Janoušek, 1990, s. 14, ale pohyblivé součásti jeho soch představují radikalizaci formy, kterou se vymykají z tradičního konceptu sochařství. Originalita a koncepční přístup dodává jeho plastice evropský význam.Šetlík J, in: Vladimír Janoušek, 1990, s. 5 Je jedním z několika českých sochařů uvedených v Encyklopedii moderního sochařství, vydané v Paříži roku 1970.Zemina J, Vladimír Janoušek - Kresby 1993, 1 složený list Počátkem normalizace ztratil možnost vystavovat a stal se jedním z nejpronásledovanějších českých umělců.Karel Srp, Variabily Vladimíra Janouška, in: Vladimír Janoušek, 1990, s. 13

Život Vladimír Janoušek se narodil v Podkrkonoší, v rodině legionáře a důstojníka československé armády Vojtěcha Janouška (1895–1984), pověřeného budováním pohraničních pevností. V armádě sloužil i jeho mladší bratr Jiří. Bratrancem Vladimíra Janouška je historik umění Jaromír Zemina. Janouškův strýc Otakar Zemina (1899–1990) byl malíř a učitel na brněnské uměleckoprůmyslové škole.Zemina J, GUBJ Klatovy 1998, nestránkováno Jeho děd byl Karel Otakar Svoboda, řídící učitel v Kalné, houslista a amatérský malíř, přítel Františka Kavána.Karel Srp (ed.), Vladimír Janoušek, 2020, s. 395 Díky mládí stráveném na venkově vnímal Vladimír Janoušek funkčnost lidové architektury, místní hrnčířskou i kamenickou tradici, stejně jako sochy v blízkém Kuksu a Hořicích.

V mladém věku ho zastihly válečné události – odtržení Sudet, stěhování a později dlouhé nucené pracovní nasazení v Říši. Středoškolská studia, započatá na gymnáziu v Trutnově (prof. kreslení Bedřich Mudroch, člen Umělecké besedy), dokončil roku 1940 v Úpici.Jaromír Zemina, Ze vzpomínek, in: Janoušek V, Proč to dělám právě tak, 1995, nestránkováno V Úpici navštěvoval přednášky o divadle, organizované ústřední maticí divadelních ochotníků. V letech 1940-1941 byl praktikantem stavitelské firmy v Hostinném a uvažoval o studiu architektury. Až abiturientský kurs (1941) v Hořicích, městečku s dlouhou sochařskou tradicí, zřejmě pomohl rozhodnout mezi zájmem o architekturu a studiem sochařství. Po roce stráveném na škole uměleckých řemesel v Brně začal roku 1942 studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Karla Dvořáka. Jeho studia přerušilo totální nasazení a až do konce války pracoval jako dělník na pile ve slezském Oelsu. Janoušek se od čtyřicátých let přátelil s Ladislavem Zívrem, se kterým ho spojoval i vztah k dílu Otto Gutfreunda.

Po válce neuspěl u přijímacích zkoušek na Akademii, ale byl přijat do ateliéru prof. Josefa Wagnera na VŠUP. Jeho spolužáky se stali, kromě budoucí manželky Věry Havlové i Zdeněk Palcr, Miloslav Chlupáč, Olbram Zoubek a Eva Kmentová. Na formování Janouškova sochařského výrazu mělo vliv zejména pozdní dílo O. Gutfreunda a před rokem 1948 i pražské výstavy západoevropského umění (Baltasar Lobo, Picasso, 1946 Constant Permeke, 1947) a dílo H. Moora, z teoretiků umění zejména úvahy Bohumila Kubišty a přednášky prof. Václava Nebeského. V letech 1945-1947 studoval souběžně dějiny umění na Filozofické fakultě UK (prof. Patočka, Matějček, Květ, Mencl).Karel Srp, Člověk nad propastí, in: Vladimír Janoušek, 2020, s. 38 Roku 1948 navštívil Francii. Po únoru 1948 odmítl vstoupit do KSČ a byl po jeden rok členem Československé sociální demokracie.Karel Srp, in: Vladimír Janoušek, 2020, s. 240 V letech 1948-149 vykonával povinnou vojenskou službu. Studia ukončil v roce 1950 absolventskou prací – monumentální sochou Mistra Jana Husa, k níž se dochovala pouze fotografie.Šetlík J, 1962, s. 7 Od roku 1951 byl členem Umělecké besedy a SČSVU (do roku 1970).Karel Srp (ed.), 2020, s. 397

Během studia (1948) se oženil se sochařkou Věrou Havlovou a spolu s ní strávil dva semestry na Akademii výtvarných umění v Sofii. Více než výuka ho zajímaly společné cesty na bulharský venkov, odkud si přivezl řadu kreseb s lidovými náměty. Manželé Janouškovi získali první ateliér v dílně s přilehlým dvorem v bývalé smíchovské šatlavě v Malátově ulici. Ten se stal místem schůzek a výměn názorů Janouškových generačních druhůŠetlík J, in: Vladimír Janoušek, 1990, s. 6 i mladších výtvarníků. K jeho přátelům patřil Čestmír Kafka, Hugo Demartini, Jitka Svobodová, Stanislav Kolíbal nebo Rudolf Uher.Jiří Šetlík, K podobizně Vladimíra Janouška, in: Vladimír Janoušek, 2020, s. 360 Roku 1964 se přestěhovali do vlastního ateliéru postaveného podle návrhu Vladimíra Janouška a projektu Josefa Hrubého na volné parcele v Praze-Košířích. V 70. letech, když jejich pražský ateliér začala sledovat StB, si zřídili venkovský ateliér v bývalé škole ve Vidonicích.Jiří Šetlík, K podobizně Vladimíra Janouška, in: Vladimír Janoušek, 2020, s. 363

Janoušek se v 60. letech stal nejmenovaným mluvčím skupiny UB 12 a své názory na sochařskou tvorbu sděloval v rozhovorech pro časopisy i vlastních článcích. Byl kritický k "bruselskému stylu", který považoval za povrchní dekorativismusVladimír Janoušek, rozhovor s A. Kusákem, in: Vladimír Janoušek, 2020, s. 377 a nedotkl se ho informel a princip "vnitřního modelu". Vymezil se proti sochařům vystavujícím roku 1964 v Nové síni (Koblasa, Sekal, Veselý, Nepraš, ad. – Výstava D), což vyústilo ve vzájemné nepřátelství trvající několik let.Karel Srp, Člověk nad propastí, in: Vladimír Janoušek, 2020, s. 41-43 Koncem 60. let ho vyzval rektor Jiří Kotalík, aby se stal vedoucím sochařského ateliéru na AkademiiJiří Šetlík, K podobizně Vladimíra Janouška, in: Vladimír Janoušek, 2020, s. 362, ale po vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 a pozdvižení kolem jeho sousoší Hrozba války na Expo 70 to už nepřicházelo v úvahu.

Roku 1954 se Vladimír Janoušek zúčastnil Benátského bienáleMiroslav Míčko, Naše účast na benátském Biennale, Výtvarné umění 5, 1954, s. 8. Byl přizván na světové výstavy Expo 58 v Bruselu, Expo 67 v Montrealu a Expo 70 v Ósace. Tam měl velkou sochařskou instalaci Hrozba války, kterou reagoval na okupaci Československa v srpnu 1968. Byl poté vystaven politické perzekuci a až do závěru 80. let nesměl oficiálně vystavovat. Výjimkou byly roku 1982 výstavy v Orlové a v neoficiální výstavní síni ÚMCH. Připravené výstavy v Galerii plastik v Hořicích (1980, 1987), galerii Stavoprojektu v Brně (1986), ke které byl vydán katalogJosef Hlaváček: Vladimír Janoušek, Brno 1986, a Podkrkonošském muzeu v Nové Pace (1987) byly zakázány. Z principiálních důvodů odmítal účast na kolektivních výstavách, organizovaných KSČ k nejrůznějším výročím.Památce Vladimíra Janouška, in: Vladimír Janoušek, 2020, s. 385 Jeho sochy jsou tragickým svědectvím osamoceného člověka, který do nich promítl obsedantní pocit nikdy nekončícího dialogu se samozvaným vyšetřovatelem.Karel Srp, Variabily Vladimíra Janouška, in: Vladimír Janoušek, 1990, s. 13

V letech 1952–1970 byl členem Svazu čs. výtvarných umělců a do roku 1960 tzv. střediska Umělecké besedy v Praze, v roce 1960 zakládajícím členem tvůrčí skupiny UB 12, která vznikla secesí členů UB. Pracoval spolu se svou ženou Věrou Janouškovou ve společném ateliéru v Praze-Košířích, od roku 1975 též ve Vidonicích u Pecky. Vladimír Janoušek trpěl diabetem a v polovině 80. let mu nemoc značně komplikovala život, ale definitivně ho zlomil zákaz výstavy v Brně roku 1986, kterou pečlivě připravoval. Záhy nato onemocněl virózou, ztratil vůli k životu a po týdnu léčby zemřel 8. září 1986 v Praze.Šetlík J, in: Vladimír Janoušek, 1990, s. 10 Je pohřben spolu s Věrou Janouškovou v Byšičkách u Lázní Bělohrad. Náhrobek s použitím Janouškovy sochy Poslední pád navrhla Alena Šrámková.Museum Kampa: D2

Dílo obou manželů nyní spravuje Nadace Věry a Vladimíra Janouškových, založená Věrou Janouškovou.Nadace Věry a Vladimíra Janouškových

Dílo Vladimír Janoušek byl zpočátku ovlivněn profesorem Wagnerem a jeho sochy, vycházející z harmonických tvarů, měly lyrický podtext (Plastika pro Laternu magiku, 1958–1959). Modernost umění spatřoval v odlišení od viditelné reality, aniž by tím byla popřena její platnost.Karel Srp, Člověk nad propastí, in: Vladimír Janoušek, 2020, s. 36 Odmítal vulgární popisnost socialistického realismu a jako východisko hledal zobecnění lidských typů a abstrahující řád kompozic pocházející z renesance. V polovině 60. let se jeho zájem ještě obracel k vesmíru (Slunce, 1964–1965), ale drtící tlak komunistického režimu, kterému nebylo možné se vzepřít, vytvářel stav setrvalého přetížení a pocity propasti a pádu bez cesty zpět. Při konstrukci soch spojuje expresivitu výrazu s hybností formy. Námětem Janouškových plastik se stal zápas, vychýlení z přirozeného těžiště a ustálených společenských pravidel, kdy člověk přestal být měřítkem hodnot, nutně následovaný pádem a smrtí. Během let, i v souvislosti s jeho těžkým onemocněním diabetes, převážil v jeho díle pocit osudovosti lidského údělu a jeho konečnost a bezvýchodnost.Karel Srp, Člověk nad propastí, in: Vladimír Janoušek, 2020, s. 32

1955–1960 Již od studijních let Janouška přitahovaly prostorové realizace, které chápal jako estetický prvek, který svou formou a významovými poukazy prostor organizuje a charakterizuje. V padesátých letech vytvořil vedle vynikajících sochařských portrétů (Václav Hollar, 1952, F.X. Šalda, 1953, Václav Talich, Karel Havlíček Borovský, 1955–1957)Karel Srp, Člověk nad propastí, in: Vladimír Janoušek, 2020, s. 46-47 také reliéfy a četné studie plastik pro začlenění do architektury. Díky spolupráci s architekty získal zakázku na čtyři reliéfy pro novostavbu sušárny mléka v Zábřehu (1955). Podle Janouškova návrhu vytesal V. Bartůněk velký pískovcový reliéf pro Dům módy na Václavském náměstí (1956). Reliéf řeší především vnitřní vztahy postav i vztah k architektuře a vyznačuje se plynulými přechody vydutých objemů a tvarovou harmonií. Další reliéfy vytvořili manželé Janouškovi pro sídliště v Kladně a školu v Ostravě-Porubě.

Janoušek citlivě reagoval na dobu ve které žil. Jeho socha Vojna (1956) neodkazuje ke druhé světové válce, ale je reakcí na potlačení maďarského protikomunistického povstání roku 1956. Spolu s Jiřím Novákem byl autorem rozměrného reliéfu Hudba pro československý pavilon na Expo 58, za který obdržel belgický diplom a vyznamenání Za vynikající práci.Šetlík J, 1962, s. 11 Pro nově otevřenou Laternu magiku vznikla socha sedící dívky s krystalem (1959),Karel Srp (ed.), 2020, s. 399 která předjímá jeho pozdější tvorbu. Štuková socha Sochař (1956) byla tematicky poctou profesoru Wagnerovi, když použil podobný typ hlavy jako jeho učitel pro stejný námět roku 1934.Vladimír Janoušek, vlastní texty, in: Vladimír Janoušek, 2020, s. 368Karel Srp, Člověk nad propastí, in: Vladimír Janoušek, 2020, s. 56 Toto dílo je výchozí svým pojetím prostoru a tektoniky i konstruktivně pojatého detailu pro další období Janouškovy tvorby. Následují figury uzavřené do pravoúhlé konstrukce (prostor v prostoru), které originálním způsobem definují sochu jako objekt.Vachtová L, 1967

Pro Janouškovy sochy z konce 50. let je typické zdůraznění modelace objemů a siluety a zobecnění tvaru. Patřil k předním představitelům obrodného procesu, který odmítal oficiální a typizovanou koncepci "socialistického člověka" a i ve svých reliéfech s tématem práce odkazoval spíše k civilismu Skupiny 42 z let 1942–1948. V letech 1958–1960 vytvořil monumentální pískovcový pomník Karla Hynka Máchy pro Doksy. Vycházel přitom z konkrétní podoby, ale sochu pojal jako nekonvenční metaforu osamělce zahloubaného do sebeŠetlík J, in: Vladimír Janoušek, 1990, s. 7, které podřídil formální prvky jako je drapérie, gesto nebo posazení trupu a hlavy.Šetlík J, 1962, s. 8

1960–1970