Irácký Kurdistán je autonomní oblast Kurdů v severovýchodním Iráku, kterou tvoří guvernoráty Halabdža, Sulajmáníja, Irbíl a Dahúk. V oblasti o rozloze asi 36 000 km² žije 4 864 000 obyvatel (zhruba 20 % populace Iráku). Na východě sousedí s Íránem, na severu s Tureckem, na západě se Sýrií a na jihu s Irákem. Hlavním městem regionu je Arbíl. Úředními jazyky jsou kurdština a arabština, kromě kurdské většiny zde žijí Asyřané, Arméni a iráčtí Turkmeni. Většina obyvatel jsou muslimové, z nichž je více sunnitů než ší'itů; významné náboženské menšiny tvoří křesťané a jezídové. Fakticky ale irácký Kurdistán kontroluje mnohem větší území než jsou tři výše zmíněné guvernoráty. K dalším územím ovládaným Iráckým Kurdistánem náleží i guvernorát Kirkúk.
Dějiny Kurdové žijí na území Kurdistánu už několik tisíciletí. Až do konce první světové války byli podřízeni íránským šáhům nebo osmanským sultánům. Od poloviny 19. století začali zakládat politická sdružení a požadovali alespoň určitou formu autonomie. V roce 1917 začali Britové okupovat území Iráku. V kurdských oblastech nejprve dosazovali vhodné správce, ale později okupovali i toto území. Kurdové stále požadovali svou samostatnost, v čemž je podporovala Irácká komunistická strana založená roku 1934. V roce 1945 vznikla Kurdská demokratická strana (KDS).
Počátek konfliktu KDS uvítala státní převrat roku 1958, kdy byla svržena monarchie a nastolena republika. Od nové vlády očekávala, že je podpoří ve snaze o osamostatnění. Tyto naděje se ale ukázaly jako falešné a vztahy mezi Kurdy a centrální vládou se začaly zhoršovat, což nakonec vyústilo v nerozhodnou válku, která trvala s přestávkami až do roku 1975.Sluglett 2003, str. 90–93
V roce 1970 vydala baasistická vláda manifest, který uznával legitimitu kurdské národnosti a sliboval Kurdům jazyková práva, účast ve vládě i autonomní správu ve svých oblastech. Kurdská oblast měla být určena sčítáním lidu, ke kterému ale nedošlo. Irácká vláda se tak s Kurdy přela mimo jiné o město Kirkúk a jeho okolí, ve kterém byla kurdská většina, ale irácká vláda si ho chtěla ponechat kvůli nalezištím ropy.Sluglett 2003, str. 151 Když v roce 1974 vyhlásil režim autonomní oblast, konflikty o území vyústily v otevřené boje, kdy proti sobě stálo přes 50 000 bojovníků kurdských milic pešmerga a na straně státní moci asi 90 000 mužů, 1200 tanků a 200 letadel. Při válce, která skončila ještě téhož roku podpisem alžírské dohody, získávali Kurdové podporu ve formě dodávek zbraní od Íránu.Sluglett 2003, str. 192–196
Genocida Po skončení bojů následovaly násilné přesuny Kurdů z odlehlých oblastí iráckého Kurdistánu do těch pod větší kontrolou centrální vlády nebo dokonce mimo autonomní oblast do jiných částí Iráku. Tímto způsobem bylo přesídleno zhruba 250 000 lidí. V roce 1975 založil pozdější prezident Iráku Džalál Talabání Vlasteneckou unii Kurdistánu (VSK), která od té doby bojuje o přední postavení v kurdském hnutí s KDS.Sluglett 2003, str. 216–219 Ke konci irácko-íránské války v roce 1987 jmenoval Saddám Husajn svého bratrance Alího Hasana al-Madžída guvernérem severní části Iráku. Al-Madžíd se rozhodl vylidnit oblast Kurdistánu a v roce 1988 zahájil genocidu kurdského obyvatelstva známou pod názvem al-Anfál, při které využíval i chemické zbraně. Během asi půl roku nechal zničit téměř 4000 vesnic a zabít zhruba 150 000 Kurdů. Dalších asi 150 000 uprchlo do Turecka a Íránu.Sluglett 2003, str. 308–310
Porážka Iráku ve válce v Zálivu v únoru 1991 podnítila Kurdy a ší'ity ke vzpouře proti režimu. Kurdské jednotky pešmerga se postupně zmocnily většiny území Kurdistánu. Irácká armáda na vzpouru odpověděla tvrdým protiútokem, při kterém zemřelo asi 300 000 lidí (Kurdů a ší'itů dohromady) a dalších až 2,5 milionu uprchlo do Turecka a Íránu. V dubnu 1991 si Spojené království a OSN vynutily zřízení bezletové zóny nad iráckým Kurdistánem. Oblast postupně opustily irácká armáda a iráčtí úředníci a stala se tak de facto autonomní oblastí.Sluglett 2003, str. 333–335 V roce 1992 vznikla Kurdská regionální vláda.Sluglett 2003, str. 341
Autonomie První prezidentské a parlamentní volby pro nově ustavenou kurdskou jednotnou vládu se konaly 19. května 1992. V nich zvítězila KDS se ziskem 45 % hlasů, a druhá skončila VSK, která obdržela 44 % hlasů. Vzhledem k obviněním z volebních nesrovnalostí se obě strany dohodly na zřízení jednotné vlády, a v parlamentu měly mít rovný počet padesáti mandátů. Tato jednotná vláda fungovala do roku 1994, kdy KDS a VSK mezi sebou rozpoutaly občanskou válku. Během ozbrojeného konfliktu si obě strany vytvořily vlastní administrativní centra — KDS v Irbílu a VSK v Sulajmáníji — přičemž každá z nich se prohlašovala za legitimní správu regionu. Konflikt byl ukončen v září 1998 mírovou dohodou zprostředkovanou Spojenými státy americkými.
Mocenské vakuum a chaos v Kurdistánu během války vytvořily příležitost pro Stranu kurdských pracujících (PKK), která si zřídila základny v severních horských oblastech regionu. Tyto struktury přetrvávaly i na počátku 21. století, přestože opakovaně zaznívaly výzvy k jejich stažení.
V období před válkou v Iráku v roce 2003 KDP a PUK sjednotily své pozice při jednáních s arabskou opozicí vůči režimu Saddáma Husajna. Tímto postupem dosáhly významných politických, ekonomických a bezpečnostních záruk a získaly příslib, že v případě pádu režimu bude uznána kurdská autonomie. Spojené státy americké a kurdské síly zároveň společně eliminovaly islamistickou skupinu Ansár al-Islám v oblasti Halabdži, přičemž Kurdistán hostil tisíce spojeneckých vojáků. Po svržení Husajnova režimu byla autonomie, která fakticky existovala již od roku 1992, byla formálně potvrzena novou iráckou ústavou z roku 2005. Článek 117 stanoví, že tato ústava po svém vstupu v platnost uznává region Kurdistán a jeho dosavadní orgány jako federální region. Současně potvrzuje možnost vzniku nových regionů, které budou zřízeny v souladu s jejími ustanoveními. Území spravovaná KDP a PUK byla znovu sjednocena v roce 2006, čímž vznikla jednotná správa Kurdistánu. Sjednocení umožnilo kurdským představitelům a prezidentu Kurdistánu Masúdu Barzánímu zaměřit se na integraci kurdských oblastí nacházejících se mimo oficiální hranice regionu a na budování funkčních institucí.
V roce 2007 byl Alí al-Madžíd za svou roli v genocidě Kurdů odsouzen k smrti, a v roce 2010 popraven oběšením.
Občanská válka
V období před vypuknutím války s Islámským státem v červnu 2014 se vztahy mezi iráckou centrální vládou a Kurdistánem zhoršovaly, a konflikt s ISIS tento trend ještě prohloubil. Po stažení iráckých ozbrojených sil z oblasti syrsko-irácké hranice a ze sporných území získal Kurdistán přibližně 1 000 km dlouhou frontu s ISIL, což region uvedlo do ekonomické stagnace. Kurdistán nicméně neustoupil od své pozice usilující o finanční nezávislost na Bagdádu. V důsledku iráckého ústupu převzaly jednotky Pešmerga kontrolu nad většinou sporných oblastí, mimo jiné nad Kirkúkem, Chanaqínem, Džalawlou, Bašikou, Sindžárem a Machmúrem. Strategicky významná přehrada Mosul byla rovněž dočasně obsazena kurdskými silami. Po referendu o nezávislosti Kurdistánu v roce 2017 však irácké jednotky většinu těchto území znovu získaly. Od roku 2019 vedou Kurdistán a federální vláda v Bagdádu jednání o společné správě sporných oblastí, přičemž vzájemné vztahy se po porážce ISIS zlepšují.
Územní vývoj
Odkazy
Reference
Literatura
Související články Turecký Kurdistán
Externí odkazy
Kurdistan – The Other Iraq The Kurds of Iraq Kurdish Institute of Paris zabývající se situací v iráckém Kurdistánu Travel Iraqi Kurdistan
Kurdistán Kurdistán Kategorie:Kurdové Kategorie:Separatismus v Iráku