Češi ve Vídni

náhled|Komenského gymnázium ve Vídni

Češi ve Vídni je označení české menšiny žijící ve Vídni. Češi byli v době Rakousko-Uherské monarchie po německy hovořících národnostech druhou nejpočetnější národnostní skupinou ve Vídni. Hlavní říšské a sídelní město Vídeň tak bylo několik staletí po Praze městem s druhou největší českou populací.

Vývoj českého osídlení

Počátky Za vlády krále Přemysla Otakara II. okolo roku 1250 se ve Vídni usídlili první Češi z českých zemí. Po své smrti v bitvě na Moravském poli byl Přemysl Otakar II. nejprve vystaven po třicet týdnů na márách ve vídeňském minoritském kostele a v roce 1279 byl pohřben v kryptě klášterního kostela minoritů ve Znojmě. Teprve o 18 let později, roku 1296, byly jeho tělesné ostatky převezeny do Prahy.<ref>Anton Hübner, Viktor Hübner, Michael Netoliczka: Denkwürdigkeiten der königl. Stadt Znaim. Nach den hinterlassenen Manuskripten des k.k. pens. obvodshauptmannes Herrn Anton Hübner, herausgegeben von Viktor Hübner und Michael Netoliczka. VIII. Lieferung</ref> Jeho srdce však zůstalo ve Vídni.F. Pesendorfer (Herausgeber), K. und M. Brousek: Wiener Impressionen – Auf den Spuren tschechischer Geschichte in Wien / Vídeňské imprese – po českých stopách dějin Vídně, str. 65

Vláda Habsburků náhled|Plán jižních předměstí Vídně z roku 1892 zachycující i českou čtvrť Favoriten Přesídlení císařského dvora z Prahy do Vídně znamenalo také přestěhování šlechticů, kteří museli být zastoupeni u dvora, včetně jejich rodin a služebnictva. Zástupci střední a nižších sociálních vrstev je následovali. Ve druhé polovině 18. století příliv zesílil. Přistěhovalci se usazovali nejprve především ve dnešních obvodech Landstraße a Wieden.

Císař Josef II. se začal u Jana Václava Pohla učit česky a na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě zavedl češtinu jako učební obor.K. M. Brousek: Wien und seine Tschechen – Integration und Assimilation einer Minderheit im 20. Jahrhundert Císařské nařízení z roku 1778 dává instrukce, že na předměstí Wieden – k němuž patřily též části dnešního obvodu Favoriten – musí být zveřejňovaná oznámení také v českém jazyce.M. John, A. Lichtblau: Schmelztiegel Wien – einst und jetzt, str. 251

Roku 1856 měl být založen první český spolek Slovanský pěvecký spolek, ten však byl příslušnými úřady schválen teprve roku 1862. Každý „národní kmen“ měl sice podle říšského zákona od 21. prosince 1867 požívat práva na jazykovou rovnoprávnost a tím pádem také právo na vlastní veřejné školy, avšak v Dolních Rakousích (tudíž také ve Vídni) žijící Češi nebyli uznáváni jako „národní kmen“ a proto český jazyk nebyl uznán jako „používaný jazyk“. Tento fakt způsobil značné problémy při zakládání škol.

Po vzniku ČSR 28. října 1918 vznikla Československá republika, čímž vídeňští Češi získali určitou ochranu, která však jen díky několika dodatečným smlouvám získala mezinárodní podporu. Přesto si v lednu 1923 Johann Klimeš ve vídeňské obecní radě stěžoval na to, že pro přijetí k vídeňskému profesionálnímu hasičskému sboru nebylo třeba pouze rakouského státního občanství, nýbrž také příslušnost k německé národnosti.

Pro nezaměstnané a osoby v nouzi s československým občanstvím žijící ve Vídni se otázka státní podpory stala otázkou přežití. Aby se československá vláda vyhnula uplatňování stejných měr na nezaměstnané Rakušany v Československu, vyprovokovala Rakousko k regulaci počtu Čechů v Rakousku a své občany podpořila přes generální konzulát. Šlo o postup, který byl ve Vídni vycházejícím deníkem Vídeňské dělnické listy („Wiener Arbeiterblätter“) ostře kritizován.

Obyvatelstvo O počtech obyvatelstva Vídně a jeho složení zčásti existují jen nepřesné údaje.

Monarchie náhled|Česká škola spolku „Komenský“, Quellenstraße 72 náhled|Národní hostinec na Ottakringer Straße 67 V rakouské části Rakousko-Uherska se národnost zjišťovala na základě uvedení hlavní komunikační řeči, tzv. obcovací řeči (). Vídeňští Češi si stěžovali, že sčítací komisaři škrtají jejich přihlášení se k češtině jako své obcovací řeči s tím, že ve Vídni je obcovací řeč němčina.Sčítání na Těšínsku ukončil krvavý střet Poláků s Čechy (Týden), druhá polovina textu

Podle sčítání obyvatelstva žilo v roce 1900 Vídni okolo 1,6 miliónů lidí všech národnostních skupin Dunajské monarchie. Oficiálně se přihlásilo 102 974 osob, které užívaly češtinu jako svého obcovacího jazyka. Jelikož však výraz „obcovací jazyk“ (německy Umgangssprache) nebyl jasně definován, odhaduje se skutečný počet Čechů asi na 250 000 až 300 000. Na základě úředních statistik byla tehdy Vídeň druhé největší české město v Evropě. Podle Karla Marii Brouska se v monarchii sčítání obyvatelstva provádělo vždy ke konci roku, kdy se sezónní pracovníci nacházeli ve své domovině (a tudíž nebyli ve Vídni statisticky evidováni). Navíc ze strany politiků a úřady města Vídně a německými politickými uskupeními přicházely jasné signály, že chtějí Vídeň zachovat jako německé město. Tato především proti českému vlivu namířená politika našla u německé většinového obyvatelstva velkou podporu. Lze předpokládat, že strach z možných následků při pravdivém uvedení českého jazyka, mnoho vídeňských občanů přiměl, aby se prohlásili za Němce. Proto se odhady skutečného počtu vídeňských Čechů tak drasticky liší od oficiálních údajů.

Podle sčítání obyvatelstva bylo k 31. prosinci 1910 ve Vídni přítomno 255 869 osob narozených v Českém království, když ve stejnou dobu bylo v Královském hlavním městě Praze přítomno 223 737 osob, v okolních okresech (Brandýs, Karlín, Smíchov, Vinohrady a Žižkov) však dalších 563 810.

V roce 1911 starosta Neumayer a magistrát města Vídně uložili městským dětským útulkům, aby pěstounům neněmecké národnosti nesvěřoval žádné magistrátní děti a „těm rodinám, u kterých bylo lze předpokládat jako dorozumívací jazyk češtinu, svěřence okamžitě odebrat“.M. John, A. Lichtblau: a. a. O., str. 278

Pokud do Vídně přistěhované osoby – lhostejno, jaké národnosti, s výjimkou Čechů – zchudly nebo přišly o střechu nad hlavou, hrozil odsun do jejich domovské obce. Pouze domovské obce měly povinnost poskytovat sociální pomoc. Udílení domovského práva ve Vídni bylo od roku 1863 silně omezeno. V roce 1880 bylo asi 7 051 osob z Vídně odsunuto, z toho: 2 222 osob do Čech, 1 503 na Moravu, 225 do Slezska, 139 do Haliče, 900 do Uher a 312 do Německa.M. John, A. Lichtblau: a. a. O., str. 266 Obecní státu vstoupivší v platnost 28. března 1900 ukládal každému občanovi, který se ucházel o domovské právo ve Vídni, aby doložil čestné prohlášení o tom, že podle svého svědomí a vědomí chce zachovávat německý charakter města.M. John, A. Lichtblau: a. a. O., str. 277 V roce 1901 byl uzákoněn právní nárok na udílení domovského práva po nejméně desetiletém pobytu v jedné obci.

Podle nařízení starosty Luegera mohl po roce 1897 občan získat obecní pracovní místo od města Vídně, pouze pokud náležel k německé národnosti. V roce 1901 toto nařízení ještě zpřísnil na povinné veřejné přihlášení k německému jazyku.

Rakouská první republika Zánik monarchie a založení Československa vedly k masivní vlně vystěhovalectví, které trvalo až do zániku 1. rakouské republiky v roce 1938. Odchod z Vídně se týkal československé vlády a především dosavadních c. a k. a c.k. úředníků a pracovních sil s vyšší vzděláním, kteří měli být díky svým odborným znalostem pomoci budovat nový stát.

Při prvním poválečném sčítání obyvatelstva roku 1923 se rozlišovalo mezi českým a slovenským jazykem obcovacím jazykem. Česká média a organizace ve Vídni vyzývaly své členy k tomu, aby se ke svému českému původu hlásili. Oproti nerealistickým odhadům o 250 000 osobách, se přihlásilo 81 345 Vídeňanů k jednomu z obou jazyků: 79 278 čeština a 2 066 slovenština. V roce 1925 vznikla Československá menšinová rada pod vedením Antonína Macháta. V radě byli zastoupeni zástupci československých politických stran v Rakousku.

Při dalším sčítání obyvatelstva 22. března 1934 sehrály velmi významnou roli události únorové občanské války.

Dne 8. května 1937 se konala v 5. okrese na Margaretenplatz 7 ustavující valná hromada Svazu čs. tělocvičných spolků.

Doba nacionálního socialismu náhled|Pomník ve Vídni, připomínající Čechy, popravené v době Velkoněmecké říše

Dne 14. března 1938 vyšlo v tiskovém menšinovém orgánu Vídeňské noviny na titulní stránce prohlášení čs. menšiny o loajalitě k novému státu, kterou opětovně potvrdili zástupci československých menšinových spolků, sdružených v Československé menšinové radě, před dubnovým plebiscitem 22. března 1938 při schůzce se starostou Vídně Hermannem Neubacherem. Předseda menšinové rady Alois Jošt Neubachera ujistil, že čs. menšina je živlem naprosto loajálním a že její příslušníci, i přes věrnost k mateřské řeči a svému národu, si plní řádně své občanské povinnosti k novému státu. Antonín Machát, bývalý zemský poslanec, připomenul některé neblahé zkušenosti za dřívějšího režimu.Pavla Plachá: Z Vídně do Ravensbrücku. Příslušnice české menšiny ve Vídni deportované do koncentračního tábora Ravensbrück. In: Securitas Imperii (Securitas 27, 2/2015). Ústav pro studium totalitních režimů.Vídeňské noviny: Mi, 23. März 1938, s. 1: Zástupci čs. menšiny u starosty Neubachera.

Roku 1939 se konalo poslední sčítání obyvatelstva před druhou světovou válkou. Otázka mateřského jazyka byla otevřena. Mnoho Vídeňanů, kteří dávno hovořili převážně německy, udávali (ze strachu z nacistické diktatury?) často pravdivě, češtinu jako mateřský jazyk: 56 248 osob uvedlo češtinu nebo slovenštinu, což bylo asi o 42 % více než v roce 1934.

Během druhé světové války přibylo cca 40 000 především mladých Čechů na nucené práce do Vídně a okolo 35 000 do Dolního Rakouska, do tehdejší říšské župy Niederdonau. Jelikož žili většinou pod přísným dozorem v táborech, měli mizivý vliv na ve Vídni usazené Čechy.F. Pesendorfer (Hrsg.): a. a. O., str. 34

Rakouská druhá republika Bezprostředně po druhé světové válce došlo k další, početně přesně nevyčíslené vlně přistěhovalectví do válkou málo zasaženého Československa, kam se vlády snažily nalákat na majetek zůstavší po vysídlených německých obyvatelích (především rukodělné závody a zemědělské statky). Převzetí moci komunisty po únorovém puči roku 1948 vyvolalo další slabší přistěhovaleckou vlnu, tentokrát opět směrem do Rakouska. Ta byla vyvolána odmítnutím komunistické ideologie a vyvlastněním soukromého majetku výrobních podniků – odkud se také často rekrutovali noví vlastníci – skrze nové držitele moci. Následné rozštěpení Čechů usazených ve Vídni do prokomunistické frakce sympatizující s Prahou a do dalšího, demokraticky orientovaného uskupení, prakticky znemožnilo záměr propagace přihlášení se k české národnostní skupině, a tudíž při sčítání obyvatelstva roku 1951 bylo ve Vídni oficiálně zjištěno pouze 4 137 Čechů a Slováků.

Po potlačení pražského jara v roce 1968 zůstalo ve Vídni asi 11 000 občanů ČSSR, kteří zde žádali o azyl. Tyto osoby sice měly podporu od demokratických spolků, nicméně rozdílné názory mezi oběma uskupeními vedly k rozepřím, které přinejmenším ztěžovaly spolupráci spolku. Roku 1976 byli vídeňští Češi podle zákona o národnostních skupinách společně s hradskými Chorvaty, hradskými a vídeňskými Maďary, korutanskými Slovinci, hradskými Romy a Slováky uznáni jako samostatná autochtonní národnostní skupina. V jednom z nařízení rakouské spolkové vlády z 18. ledna 1976 byl stanoven český národnostní poradní sbor o deseti členech, přičemž jmenování pěti členů měla navrhovat sdružení poradního sboru národnostních skupin. Avšak kvůli vnitřním sporům došlo k ustavení českého poradního sboru národnostní skupiny teprve v roce 1994.

Politika náhled|Někdejší dům českých socialistů ve Vídni, na Margaretenplatz 7

Monarchie