North American Rockwell OV-10 Bronco je turbovrtulový lehký útočný a pozorovací letoun. Letoun byl vyvinut v 60. letech 20. století pro boj proti povstalcům (Counter-insurgency aircraft/COIN) a jeho hlavní úlohou je řízení letecké podpory pro pozemní jednotky nad bojištěm (FAC). Letoun je schopný zůstat ve vzduchu více než pět hodin.
Vývoj
Pozadí Již během 2. světové války používala vojska Spojených států lehké původně civilní letouny pro řízení dělostřelecké palby a blízkou leteckou podporu, přičemž zjistila, že to je velice účinné. Dobré výsledky přineslo i nasazení podobných letounů ve válce v Koreji, proto se americká námořní pěchota začala koncem 50. let 20. století ohlížet po novém stroji pro podobné účely.
Původní vize vznikla počátkem 60. let 20. století během neformální spolupráce mezi W. H. Beckettem a plukovníkem K. P. Ricem (USMC), kteří se setkali na základně China Lake v Kalifornii, nedaleko které oba žili. Konceptem bylo jednoduché, na údržbu nenáročné, robustní letadlo pro blízkou leteckou podporu útočících jednotek. V té době však americká armáda experimentovala s vyzbrojenými vrtulníky (určitý zájem však jevila o podobný letoun pro řízení dělostřelecké palby) a americké letectvo se blízkou leteckou podporou pozemních jednotek nezabývalo.
Navržený letoun měl operovat z předsunutých leteckých základen, přičemž měl využívat jako přistávací dráhu běžné silnice. Rychlost letounu se měla pohybovat od velmi nízké až po střední podzvukové s velkou vytrvalostí ve vzduchu, čemuž nemohl vyhovět proudový pohon letounu. Naopak turbovrtulové motory mohly poskytnout lepší výkony než pístové motory. Zbraně měl mít letoun namontovány v ose letounu. Navrhovatelé preferovali použití automatických bezzákluzových kanónů, které neměly zpětný ráz a zároveň měly menší hmotnost než rakety. Trup měl být navržen tak, aby se zmenšilo riziko poškození od výbuchu.
Beckett a Rice na základě požadavků rozvinuli základní návrh a pokusili se postavit prototyp letounu ze skelných vláken v garáži. Úsilím těchto nadšenců vznikla i jakási neoficiální dokumentace popisující návrh. W. H. Beckett, který odešel od námořní pěchoty, začal pracovat pro společnost North American Aviation, které následovně prodal navržený letoun.
Rice poznamenal: „Vojenská definice požadavků na letouny STOL umožňovala vzlet a přistání ve většině oblastí ve kterých mohl být veden boj. Dále letoun byl navržen k použití běžných silnic, takže může operovat i z džungle, kde je mýtin málo a jsou daleko od sebe. Výsledkem bylo, že rozpětí křídel bylo omezeno na 20 stop a silný podvozek s rozchodem 6,5 stopy měl umožnit působení ze silnic. Měla tu být možnost i plování na vodě…“Light Light Support Aircraft: L2 VMA. volanteaircraft.com. Citováno: 22. 11. 2011. „...bylo žádoucí, aby byl návrh sestaven z různých částí, tak aby se dal jednoduše rozložit a uskladnit v boxu, který by se vešel na nákladní automobil 6×6 spolu se vším vybavením pro jeho sestavení v poli.“The OV-10 Story: Innovation vs. The "System." volanteaircraft.com. Citováno: 22. listopadu 2011.
Lehký ozbrojený průzkumný letoun (LARA) S nástupem Kennedyho vlády v roce 1961 potřeba takového letounu vzrostla v souvislosti se zhoršující se situací ve Vietnamu. Ozbrojený značkovací letoun se zdál výborným řešením pro boj proti povstalcům v džungli. Takové levné jednoduché letouny mohly používat jak americké síly, tak i síly spojenců, pro které by mohlo být pořízení vyspělejších strojů příliš nákladné a náročné na provoz. Ministr obrany Robert McNamara prosazoval co největší sjednocení výzbroje a vybavení kvůli snížení ceny, zjednodušení dopravy a výcviku.
Společné specifikace na lehký ozbrojený průzkumný letoun (Light Armed Reconnaissance Aircraft – LARA) byly schváleny a vydány americkým námořnictvem (US Navy), letectvem (USAF) a armádou (US Army) na konci roku 1963. Požadavky na LARA byly založeny na aktuální potřebě na nový všestranný lehký útočný a pozorovací letoun pro „boj v džungli“. Existující vojenská pozorovací letadla O-1 Bird Dog a O-2 Skymaster, byla považována za zastaralá, příliš pomalá a s malou nosností pro takovou všestrannou roli.
Požadavky zněly na dvoumotorový dvoumístný letoun, který je schopný nést minimálně 2 400 liber (1 090 kg) nákladu, šest výsadkářů a schopný snést zatížení od +8 G do -3 G. Měl být také schopen působit z letadlových lodí, létat rychlostí maximálně 350 mph (563 km/h), vzlétnout na předsunuté dráze dlouhé maximálně 800 stop (360 m) a měla být možnost jednoduché úpravy na hydroplán. Letoun měl mít akční rádius 80 km (50 mil) s vytrvalostí zůstávat nad cílem alespoň hodinu a měl bezpečně létat na jeden motor. Letoun měl nést nejrůznější výzbroj, která zahrnuje kulomety ráže 7,62 mm s 2 000 dávkami střeliva a externě nesené zbraně o hmotnosti až 1 100 kg (2 400 liber), mezi které patřily nejrůznější bomby, raketnice s neřízenými raketami, letecké kanóny 20 mm a střely vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder. Letoun LARA měl sloužit i jako lehký transportní letoun, přičemž měl dopravovat až 900 kg nákladu nebo 6 výsadkářů nebo 2 nosítka s doprovodem.
Bylo předloženo jedenáct předběžných návrhů. Devět z nich bylo: Grumman Model 134R tandemová verze letounu OV-1 Mohawk používaná americkou armádou, Goodyear GA 39, Beechcraft PD-183, Douglas D-855, Convair Model 48 Charger, Helio 1320, Lockheed CL-760, návrh společnosti Glenn L. Martin Company a North American/Rockwell NA-300.
V srpnu 1964 byl vybrán návrh NA-300. Kontrakt na dodání sedmi prototypů byl podepsán v říjnu 1964. Convair protestoval proti tomuto rozhodnutí a postavil přesto prototyp letounu s krátkými křídly Model 48 Charger, který poprvé vzlétnul 29. prosince 1964. Tento stroj měl rovněž dva trupy a celkově měl podobné uspořádání jako OV-10. Letoun Charger, který překonával výkony OV-10 v některých ohledech, havaroval 19. října 1965 po 196 zkušebních letech. Convair následně ukončil spory o výběr letounu.
První letoun NA-300 neboli YOV-10A, jak byl označen armádou, odstartoval ke svému prvnímu letu 16. července 1965 ve městě Columbus (stát Ohio). První sériové letouny byly oficiálně převzaty námořní pěchotou a letectvem v roce 1968. Námořní pěchota Spojených států obdržela 114 letounů a letectvo Spojených států obdrželo 157 letounů OV-10A.
Mezi prototypy a sériovými stroji bylo několik rozdílů. První YOV-10A neměl křidélka pro kulomety, rozpětí křídel měl menší o 1,5 m a byl poháněn motory T76-G-6/8 s výkonem 492 kW. Další prototypy již křidélka měly, ale byla montovaná vodorovně a nikoli šikmo směrem dolů. Sedmý prototyp byl osazen alternativními motory Pratt & Whitney Canada PT6A.
Výsledný letoun se však odchýlil od původního návrhu, protože Ministerstvo obrany USA trvalo na křídlech dlouhých 40 stop, což letoun činilo závislým na širokých drahách. Rice uzavírá:
„Původní představa malého jednoduchého letounu, který mohl operovat blízko podporovaných jednotek, byla téměř kompletně vykuchána „systémem“. Schopnost působit ze silnic měla být ignorována a výkon byl ohrožen kompromisním krátkým rozpětím křídel 30 stop, dalšími 1 000 librami na těžký polní podvozek a dalšími 1 000 librami elektroniky. „Lehký a jednoduchý“ letoun měl plnou přístrojovou výbavu, vystřelovací sedadla a sedm externích závěsů. Návrh použití pozemních zbraní a pumovnice měl být ignorován, ačkoliv letoun byl opatřen čtyřmi středními kulomety M60. Navzdory tomuto nárůstu (téměř dvojnásobná velikost a hmotnost proti letounu postavenému doma), měl YOV-10 stále velký potenciál. Sice by nebylo dosaženo výhody integrace s pozemními jednotkami, ale přesto měl stále schopnosti, které byly stále cenné a jedinečné.“Light Light Support Aircraft: L2 VMA: Specifications and Design Requirements. volanteaircraft.com. Citováno: 24. listopadu 2011.
V následujících letech letouny Bronco prováděly pozorování, funkci leteckého návodčího, doprovod vrtulníků, ozbrojený průzkum, lehký letecký transport a omezené pozemní útoky. Letouny dále prováděly radiologický průzkum, taktické letecké pozorování, označování cílů pro dělostřelectvo a námořní palbu, letecké řízení taktické letecké podpory a frontové linie, ale také letecké snímkování z malých výšek.
Plánovaná modernizovaná varianta Boeing nedávno předložil vnitřní plány na postavení modernizované vylepšené verze letounu OV-10 Bronco, která byla označena OV-10X,OV-10 Bronco. Boeing. Citováno: 24. listopadu 2011. která by zabezpečila splnění požadavků na lehký útočný letoun.Trimble, Stephen. Boeing considers restarting OV-10 production after 23-year hiatus. Flight International, 1. února 2009. Podle Pentagonu a zástupců leteckého průmyslu by si letoun mohl udržet většinu svého robustního uspořádání z 60. let 20. století, ale kompletní modernizací by prošel kokpit, který by měl digitalizované ovládání pomocí displejů a počítačů. Nový letoun měl nést i nové senzory pro zpravodajskou činnost a přesně naváděnou výzbroj. Boeing uvedl, že mezinárodní zájem na obnovení výroby roste, a letoun by mohl konkurovat jiným lehkým útočným letounům jako jsou například T-6B Texan II, A-67 Dragon a EMB 314 Super Tucano.
3. února 2010 během Air show v Singapuru společnost Boeing oznámila, že mezinárodní zájem o takový letoun je tak velký, že by bylo možné pokračovat ve vývoji i v případě, že by nevyhrála kontrakt na dodání 100 letounů pro lehké útoky/ozbrojený průzkum pro USAF.Singapore Air Show 2010: Boeing pins hopes on revived Bronco. Jane's News Brief. Citováno: 24. listopadu 2011.
Popis náhled|OV-10A Bronco (letka VMO-1) startuje z paluby lodi USS Nassau (LHA-4) v roce 1983. OV-10 je hornoplošník, má krátký střední trup s kabinou pro posádku a náklad, a dva trupy, které jsou pokračováním gondol motorů a nesou ocasní plochy. Charakteristickým znakem letounu je kombinace dvou trupů, které jsou vzadu propojeny vysoko položenou vodorovnou ocasní plochou (stabilizátorem). Zatahovací podvozek je tříbodový s předním kolem, které se zatahuje dopředu do trupu, zatímco hlavní podvozky se zatahují dozadu do dvojice trupů. Přední podvozek je otočný 55 stupňů na každou stranu. Podvozek je robustní odolné konstrukce s tlumiči a širokými nízkotlakými pneumatikami, které letounu umožňují působit i z velmi špatných ploch.
Posádka letounu je dvoučlenná s tandemovým uspořádáním sedadel. Pilot sedí na předním sedadle a pozorovatel na zadním. Velký překryt kokpitu poskytuje výborný výhled z letounu, protože je širší než trup stroje. Oba členové posádky sedí ve vystřelovacích sedadlech Rockwell LW-3B s charakteristikou „nula-nula“, přičemž sedadla jsou v horní části opatřena klínem k proražení krytu kokpitu. Pozorovatel se může vystřelit z letounu sám, zatímco pilot vystřeluje sebe i pozorovatele.
Bronco má za sedadlem pozorovatele i nákladní prostor o objemu 3,12 m3, do kterého může být umístěno až 1 450 kg nákladu.
Letoun byl navržen pro působení z předsunutých základen, má schopnosti letounu STOL (krátký vzlet a přistání), může působit z palub letadlových lodí a rozlehlých palub výsadkových plavidel,Polmar 2004, str. 392. přičemž nepoužívá katapult při startu ani zachycení hákem za lano při přistání. Navíc byl letoun OV-10 navržen pro start a přistání na neupraveném terénu. Opravy mohou být prováděny jen základními nástroji a ke spuštění motorů není třeba žádného pozemního vybavení. Pokud je to nezbytné může letoun létat na běžný automobilový benzín s vysokým oktanovým číslem za cenu malé ztráty výkonu.Burrows 2010, str. 66.
náhled|Německý letoun OV-10B.