Sociolingvistika je jazykovědným oborem, který se nejobecněji řečeno zabývá vztahy jazyka a společnosti; jejím cílem je ukázat vzájemnou závislost proměn jazyka na proměnách sociálních struktur.
Je součástí dnešní moderní lingvistiky, zkoumá jazyk z hlediska jeho fungování ve společnosti, tedy v závislosti na společenských faktorech, k čemuž často užívá metod sociologie, které si však upravuje podle svých potřeb. Jako samostatná disciplína vznikla sociolingvistika ve druhé polovině 50. let 20. století.Černý 1996, 391.
Významnými představiteli sociolingvistiky v jejích počátcích, tedy v 50. a 60. letech 20. století, byli především američtí lingvisté Joshua A. Fishman a William Labov. Z britských sociolingvistů vynikli zejména M. A. K. Halliday a Basil Bernstein. V centru sociolingvistického zájmu stojí otázka stratifikace národního jazyka v závislosti na sociálních faktorech, problematika bilingvismu a diglosie nebo otázka jazykové politiky.
Historie (původ, předchůdci, zdroje) Sociolingvistika je jednou z mladších jazykovědných disciplín, která vznikla v 50. letech 20. století aplikováním metod sociologie v lingvistice. Celá řada lingvistických otázek je úzce spojena se strukturou a vývojem lidské společnosti, ve zkoumání jazyka tudíž panují příznivé podmínky pro využití sociologických metod. Někteří jednotlivci si těchto souvislostí jazyka se společností povšimli už před vznikem sociolingvistiky, v dnešní době jsou proto považování za její předchůdce.Černý 1996, 390–391.
Už v 19. století se některými otázkami vztahů mezi jazykem, národem a kulturou zabýval např. Wilhelm von Humboldt. Na společenský charakter jazyka upozornil také zakladatel strukturalismu Ferdinand de Saussure a věnovala se mu i francouzská tzv. psychologická a sociologická škola, zvláště lingvisté Antoine Meillet a Joseph VendryèsČerný 1996, 390.. O sociolingvistice by se tedy dalo hovořit již v rámci francouzské lingvistiky 19. století. Tehdejší badatelé poukazovali na to, že produkce různých jazykových stylů souvisí s různými společenskými prostředími. Pojem sociolingvistika se objevuje však až v roce 1952 v textu Havera Cecila Currieho.Hudáková a Táborský 2008, 13. V roce 1956, tedy těsně před oficiálním vznikem samostatné disciplíny, publikoval francouzský lingvista Marcel Cohen závažnou práci s názvem „Pour une sociologie du langage“.
Koncem 50. let 20. století. se pak zformovala nová samostatná jazykovědná disciplína, u níž zpočátku panovaly nejasnosti ohledně jejího pojmenování (objevila se též sociologie jazyka, sociální lingvistika, antropologická lingvistika), nakonec se však pro ni ustálil dnes známý název sociolingvistika. Zcela přesně vznik moderní sociolingvistiky datovat nelze, avšak právě v polovině 50. let, a ještě výrazněji v letech 60., se zejména v USA objevila celá řada prací, které dnes už považujeme za klasická díla tohoto oboru. Rozpracovávají totiž všechny důležité otázky, které se dnes zpravidla do sociolingvistiky zahrnují Za přelomovou je přitom vnímána studie W. Labova z roku 1972, ve které se opírá o výzkum angličtiny v obchodních domech. Labov dokázal souvislost mezi výslovností a sociálním statusem mluvčího.Hudáková a Táborský 2008, 13
Hlavním důvodem vzniku nové disciplíny a základním motivem všech sociolingvistických výzkumů je skutečnost, že v jazyce se nějakým způsobem odráží tzv. sociální stratifikace, tj. příslušnost mluvčích k různým společenským třídám a skupinám. V minulosti se někteří lingvisté dokonce pokoušeli dokázat, že mezi příslušností jednotlivých mluvčích k určité společenské třídě a jejich jazykem existuje přímá souvislost, viz níže Basil Bernstein.Černý 1996, 393.
Osobnosti a jejich přínos Významnými představiteli sociolingvistiky v jejích počátcích, tedy v 50. a 60. letech 20. století, byli především američtí lingvisté Joshua A. Fishman a William Labov. Fishman se věnoval zejména otázkám bilingvismu a diglosie a rovněž problematice jazykové politiky a jazykového plánování, a to zvláště v rozvojových zemích. Naproti tomu W. Labov rozpracoval teorii stratifikace jazyka v závislosti na společenských faktorech a proslavil se zejména sociolingvistickou interpretací jazykových změn a propracováním sociolingvistických metod, v nichž prosadil i statistické postupy. V rámci americké sociolingvistiky pak vedle toho existoval také směr orientovaný na antropologii, jehož představitelé (J. Gumperz) měli blízko k etnolingvistice.Černý 1996, 391
Z britských sociolingvistů vynikli především M. A. K. Halliday a Basil Bernstein, který je autorem diskutované teorie o přímé závislosti jazykových schopností mluvčího na jeho příslušnosti k určité společenské tříděČerný 1996, 391–392.. Bernstein v 60. letech vystoupil s teorií o dvou třídně diferencovaných variantách britské angličtiny. Podle této teorie se britská angličtina rozdělovala na tzv. kód „rozvinutý“, kterým hovořila střední třída a který se měl vyznačovat složitější skladbou, a tzv. kód „omezený“, používaný dělnickou třídou a charakteristický jednoduchými a často předem odhadnutelnými konstrukcemi.
Mezi kritiky Bernsteinovy teorie, kteří protestovali proti jeho závěrům, patřil mimo jiné přední americký sociolingvista W. Labov. Ten přesvědčivě dokázal, že klást jednoznačnou paralelu mezi třídní příslušností a jazykovými schopnostmi mluvčích není možné, a to především ze dvou důvodů:
a) příslušníci téže třídy se mohou svými jazykovými schopnostmi značně lišit b) každý mluvčí používá v závislosti na sociální situaci, v níž hovor probíhá, různé jazykové kódy (varianty). Sám Labov ovšem nepopíral, že mezi různými společenskými třídami existují jazykové rozdíly, ukázal však, že tyto rozdíly neodpovídají zcela přesně sociální stratifikaciČerný 1996, 393–394.. Mezi přední sovětské sociolingvisty patřili zvláště A. D. Švejcer a L. B. Nikolskij, kteří v roce 1978 společně vydali Úvod do sociolingvistiky, jehož český překlad z r. 1983 je první prací, která uváděla českého čtenáře do této problematiky.
Na českém poli se sociolingvistickými tématy v současnosti zabývají Jan Chromý, Marie Krčmová, Jana Hoffmannová a Olga Müllerová (Čeština v dialogu generací, 2010), Jiří Nekvapil a Jiří V. Neustupný, Marek Nekula, Jiří Zeman ad. Češtinu ze sociolingvistického pohledu studují i zahraniční lingvisté, mezi nimi např. James Wilson (Moravians in Prague: a sociolinguistic study of dialect in the Czech Republic, 2010) nebo Lenka Bayerová.
Předmět studia Obecněji lze říct, že sociolingvistika se zabývá jazykem v širším smyslu, tedy jak jazykem (langue), tak řečí (parole), a to ve vztahu k celé společnosti i k úžeji vymezené skupině. Tento vztah může být nahlížen buď z hlediska primárnosti jazyka, nebo z hlediska primárnosti sociálních proměnných. První přístup se řídí tezí, že jazyk ovlivňuje společnost, druhému přístupu odpovídá tvrzení, že společnost ovlivňuje jazyk.Hudáková a Táborský 2008, 14–15.
Předmětná oblast sociolingvistiky je značně heterogenní, Labov např. přisuzuje disciplíně dvanáct okruhů:
standardizace jazyka a jazykové plánování, bilingvní a multilingvní chování, jazykové útvary vzniklé smísením dvou nepříbuzných jazyků (např. pidžin), etnografie sdělování (vliv prostředí na jazykové projevy), gestika, mimika, analýza řeči, sociální diferenciace, postoje mluvčích k jazyku, slohové funkce jazykových prostředků, jazyková variantnost, vývojové změny v jazyce, komunikační systémy a jejich kulturní významy (Švejcer a Nikolskij 1983, 9–10).
Jiří Černý (1996, 392) k nejdůležitějším otázkám, kterými se sociolingvistika zabývá, řadí:
rozvrstvení národního jazyka v závislosti na sociálních faktorech, problematiku bilingvismu a diglosie, sociolingvistický pohled na jazykové změny, jazykovou politiku a jazykové plánování.
Jedním z odvětví sociolingvistického zájmu je také tzv. sociofonologie, která zkoumá společensky příznačné rozdíly ve výslovnosti. Sociolingvistika se dále zabývá sociálním působením dialektů, rozdíly mezi mluveným a psaným jazykem, vztahem jazyka a médií, manipulativními schopnostmi jazyka a možnostmi jeho využití k uplatnění moci, tzv. přepínáním jazykových kódů (viz níže kap. 3.2.), změnami, degenerací nebo případnou „smrtí“ jazyků v důsledku jejich kontaktů, otázkou jazykového vzdělávání a potřeby standardizované podoby jazyka, mimojazykovými faktory, které ovlivňují jazyk jednotlivců, tj. subjektivními slohotvornými/stylotvornými činiteliblíže viz oddíl 3.1. výše atd.
Klasifikace národního jazyka ze sociálního hlediska V každém jazyce existují alternativní způsoby, jak říct jedno a totéž. Existence těchto množin různých jazykových prostředků pro vyjádření téhož se nazývá variantnost jazyka. Pro jednotlivé jazykové varianty je charakteristický vztah soupeření. Některé mají hodnotu sociální.Bachmannová 2002, 518–519.
Každá společnost se člení na různé sociální vrstvy a skupiny a často je pro ně charakteristická i určitá varianta národního jazyka. Tyto varianty, které odpovídají sociálnímu rozvrstvení obyvatelstva, se souhrnně nazývají sociolekty.Černý 1996, 395. Jedná se o útvary národního jazyka (jazykové variety) s podobnou sociální distribucí.Bachmannová 2002, 519. Mezi nejčastější patří slang či žargon (angl. a fr. termín pro označení téhož), česky hantýrka, tj. mluva určitých sociálních vrstev obyvatelstva, např. studentů nebo některých povolání (profesní mluva). Slang nemusí mít vlastní gramatiku a může se tedy od spisovného jazyka lišit pouze slovní zásobou, nebo může být zcela autonomní (vlastní slovní zásoba i gramatika), jako např. pařížský argot, tj. jazyk lidí vyřazených ze společnosti, který zároveň plní funkci utajení obsahu před nepovolanými. Mezi sociální varianty může patřit i řeč zvláštních etnických celků, např. černošská varianta americké angličtiny.
Je ovšem potřeba si uvědomit, že každý jednotlivec užívá často hned několika takových variant. Může je používat buď střídavě (s ohledem na situaci), nebo je kombinovat. Souhrn všech jazykových prostředků jednotlivce pak tvoří tzv. idiolekt, tj. útvar individuálního charakteru.Černý 1996, 394.
Řeč každého jednotlivce je kromě toho také zpravidla ovlivněna některým z následujících pěti faktorů, které patří mezi tzv. subjektivní stylotvorné činitele, přičemž i v tomto případě se nejčastěji jedná o kombinaci několika (všech) těchto vlastností:
věk (mezigenerační jazykové rozdíly), pohlaví (např. odlišný výběr slovní zásoby u mužů a žen), etnická příslušnost (viz černošská varianta americké angličtiny), sociálně-ekonomické postavení, vzdělání.Černý 1996, 396.
V souvislosti se strukturou společnosti a jazykem se v sociolingvistice hovoří také o tzv. statusech a rolích. Status představuje ztotožnění jednotlivce s určitou pozicí, kterou v dané společnosti zastává. Z této pozice pak vyplývají určité role, které by měl zastávat. Názorně ilustruje rozdíl mezi statusem a rolemi příklad špatného syna, který sice má status „syna“, avšak neplní role, které z tohoto statusu vyplývají. Na odlišnosti společenských statusů a rolí jednotlivých mluvčích se poté vážou rozdíly v jejich jazyce.Černý 1996, 395–396.
Bilingvismus, diglosie a „smíšené“ jazyky Bilingvismus znamená dvojjazyčnost, tj. střídavé používání dvou jazyků. Sociolingvistiku zajímá konkrétně dvojjazyčnost v celých skupinách společnosti – bilingvní jsou často celé státy, např. Kanada (× psycholingvistika se zabývá dvojjazyčností u jednoho mluvčího). Z pohledu sociolingvistiky stačí, aby v rámci jednoho společenství existovaly vedle sebe dva jazyky, není už přitom podstatné, jaký počet obyvatel tím či oním jazykem mluví nebo na jak vysoké úrovni jej mluvčí ovládají (Černý 1996, 396–397).