náhled|upright=1.0|Lysippos: Aristotelés (římská kopie) Aristotelés ze Stageiry (, též Aristoteles) byl filosof vrcholného období řecké filozofie, nejvýznamnější žák Platónův a vychovatel Alexandra Makedonského. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Narodil se 384 př. n. l. v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiki v dnešní řecké Makedonii, asi 80 km východně od Soluně – Thessalonike (proto se někdy nazývá Stagirita), zemřel v roce 322 př. n. l. v Chalkidě, asi 60 km severovýchodně od Athén.
Život Aristotelův otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II. V letech 367 až 347 př. n. l. Aristoteles studoval a pak i vyučoval v Platónské Akadémii v Athénách. Po Platónově smrti odešel vyučovat do Assu v Malé Asii a na Lesbos do Mytilény. Roku 343 př. n. l. jej povolal makedonský král Filip jako vychovatele svého syna Alexandra (budoucí Alexandr Veliký).
Po Filipově smrti se Aristoteles vrátil do Athén, kde se plně věnoval vědě a roku 335 př. n. l. založil vlastní filozofickou školu zvanou Lykeion nebo také peripatetická škola, která se tak nazývá podle krytého sloupořadí peripatos (περίπατος), kde se žáci učili, nebo od slovesa peripatein (procházet se), neboť Aristotelés se prý se svými žáky při výuce procházel. Během třinácti let strávených v Athénách vznikla většina jeho spisů, někdy spíše poznámek nebo záznamů z přednášek.
Roku 322 př. n. l., po smrti Alexandra Velikého, byl Aristoteles v rámci reakce proti Alexandrovi obviněn z rouhání bohům a odsouzen, takže odešel do vyhnanství do Chalkidy, odkud pocházela jeho matka a kde v následujícím roce zemřel. Zachovala se jeho závěť s přáním, aby byl pochován vedle své ženy.
Myšlení Na rozdíl od svého učitele Platóna, který se věnoval převážně otázkám člověka a společnosti, snažil se Aristoteles obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zpočátku sice psal také dialogy jako jeho učitel, z těch se však zachovaly jen zlomky, kdežto téměř celé Aristotelovo dílo má podobu soustavných pojednání, traktátů. Zatímco Platónův učitel Sókratés se svými partnery diskutoval a hleděl dosáhnout jejich souhlasu, Aristotelovy spisy už obsahují přesnou a závaznou argumentaci, jak ji má žákům přednášet učitel.
Platón v Sedmém listě výslovně říká, že žádnou svoji nauku nikdy nenapsal a nenapíše, protože vychází z vlastního přemýšlení a vyžaduje vnitřní úsilí a konfrontaci různých názorů, z níž teprve jako třením dřev o sebe „vyšlehne oheň poznání a rozumu“.Platón, Listy, 344b V Aristotelově myšlení hraje naproti tomu mnohem větší roli věcná zkušenost, která je všem společná a o níž se tedy lze přesvědčit. Úkolem filozofa je spíš myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře uspořádat a o všem správně myslet i argumentovat.
Aristoteles a vědy Tímto novým vymezením filozofie položil Aristoteles základy soustavné filozofie jako snahy „porozumět tomu, co jest“, ale také různých věd, například anatomie, astronomie, biologie, fyziky, biofyziky, ekonomie, embryologie, etnografie, geografie, geologie, lingvistiky, logiky, meteorologie nebo politologie. Ve vlastní filozofické oblasti psal o estetice, etice, metafyzice, rétorice a teologii, zabýval se výchovou a vzděláváním, i literaturou a poezií. I když zejména v oblasti přírodních věd jsou jeho jednotlivé názory většinou překonané, mnoho z jeho způsobu zkoumání, třídění a argumentace zůstává dodnes živé.
Základem aristotelského třídění věcí je představa nadřazeného rodu (řecky genos, latinsky genus), jehož jednotlivé druhy (eidos, species) se navzájem liší „specifickou“ čili druhovou diferencí. Definice tak spočívá v určení (společného) rodu a tohoto rozdílu vůči ostatním druhům v něm. Jednotlivé předměty se tak dají uspořádat do „stromu“ nadřazených a podřazených kategorií, na čemž spočívá biologická nomenklatura v botanice, zoologii atd.
V „první filozofii“ čili metafyzice, která pojednává o jsoucnech a bytí, se Aristoteles snaží překonat Parmenidovo ostré rozlišení „jsoucího“ a „nejsoucího“, které v důsledku vylučovalo každý vznik, změnu a zánik. Používá k tomu rozlišení mezi možností (dynamis, potentia) a uskutečněním (energeia, actus): vznikající věc už musela být možná, a tedy přechází z možnosti k uskutečnění. Každá změna ovšem musí mít svoji příčinu. Aristoteles rozlišuje následující příčiny látková (hyletiké, materialis), tj. materiál či látka, tvarová (eidetiké, formalis), tj. představa či tvar, účinná (hothen hé arché, efficiens), tj. ten, kdo ji působí, a účelová (hú heneka, finalis).Fysika 194a Tak když se staví dům, musel se o to „přičinit“ jak stavební materiál, tak představa domu, stavitel a konečně účel: někdo chce bydlet. Pokud by některá z nich chyběla, nemohlo by se stavět.
Na tomto příkladu je vidět, že Aristotelova představa o jsoucím se od novověké filozofie a vědy liší především v tom, že typické, vzorové jsoucno je u něho živá bytost, nikoli „rozlehlá věc“ (Descartes) nebo hmotný objekt. Jsoucno se může pohybovat a měnit, a to zejména za nějakým cílem, který patří k jeho přirozenosti (entelechie). Aristotelova filozofie je tedy teleologická. Za druhé je Aristotelovi cizí představa aktuálního nekonečna. Proto ani řetězec příčin nemůže být nekonečný, nýbrž musí skončit u první nutné příčiny, „prvního nehybného hybatele“, jehož pak křesťanská teologie ztotožnila s Bohem.
Pravidlům správného myšlení, usuzování a argumentace je věnována řada spisů, tradičně označovaných jako Organon čili nástroj, rozumí se právě myšlení. Jednotlivá tvrzení spojujeme v soudy, z předpokladů (premis) vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je sylogismus: ze dvou tvrzení se společným členem plyne třetí. Obě výchozí tvrzení mohou být buď obecná (každý, všichni) nebo jednotlivá (je, existuje), a kromě toho mohou být také záporná (žádný a jen některý); podle toho pak některé závěry platí a jiné ne. Formalizováním aristotelské logiky vznikla predikátová logika včetně kvantifikátorů. Aristotelova „analytika“ či logika jakožto nauka o pravidlech myšlení a řeči také z jazyka a z jeho forem vychází: podstata, případek (akcidens), atribut a podobně jsou zároveň kategorie myšlení i jazyka.
O Aristotelově filozofii P. Aubenque, Rozumnost podle Aristotela. Praha 2003 K. Berka, Aristoteles. Praha 1966 J. Patočka, Aristotelés. Praha 1994 J. Patočka, Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové. Praha 1964 R. Sorabji, Aristotelés o paměti. Praha 1995
Spisy náhled|upright=1.0|Rembrandt: Aristotelés s Homérovou bystou Ač se řada Aristotelových spisů ztratila, je zachované dílo nesmírně rozsáhlé. Jeho spisy i poznámky se výborně hodily pro filozofické školy, a když ty zanikly, na čas zmizely. Objevili je řecky mluvící křesťané z dnešního Libanonu a Sýrie, přeložili do arabštiny a poskytli je tak arabským islámským vzdělancům, kteří je nejen četli a komentovali, ale také zprostředkovali západní středověké kultuře. Aristoteles se tak (v latinských překladech) stal učitelem celé scholastiky a podle jeho vzoru se učilo na evropských vysokých školách až do 18. století. Proto se v odborné literatuře názvy Aristotelových spisů nejčastěji uvádějí latinsky.
Soubor aristotelských spisů je tradičně uspořádán, patrně už od antiky, do několika tematických oddílů. Rozhodující kritické vydání v řečtině uspořádal v polovině 19. století německý filolog August Immanuel Bekker a vydala Berlínská akademie. Od té doby se Aristotelovy spisy citují podle stránek a sloupců (a nebo b) případně i řádek tohoto souborného vydání, tak zvaného „Bekkerova číslování“. Výhoda je zřejmá: ve stovkách různých vydání a překladů se vždycky na okraji uvádějí právě tato čísla a citát se tedy snadno najde. Například Etika Nikomachova začíná v tomto vydání v prvním řádku a sloupci na straně 1094, údaj tedy bude 1094a1.
Tradiční uspořádání, které pochází od Andronika Rhodského z 1. stol. př. n. l., člení korpus Aristotelových spisů na logické (Organon), tj. Kategorie, O vyjadřování (nebo O interpretaci), První a Druhé analytiky, Topiky a O sofistických důkazech; přírodovědecké: Fysika, O nebi, O vzniku a zániku, Meteorologie, O duši a 17 menších spisů, přičemž u poloviny z nich se o jeho autorství pochybuje, Metafysiku, etické a politické: Etika Nikomachova a Eudemova, Politika a další 3 spisy, rétoriku a poetiku. Mimo tradiční korpus je Athénská ústava, nalezená až v 19. století.
V češtině a slovenštině upright=0.6|náhled|Aristotelés na vatikánské fresce (Athénská škola, 1510–1511) od Rafaela Spisy: Kategorie. Organon I. Praha 1958, 2009 O vyjadřování. Organon II. Praha 1959, 2010 První analytiky. Organon III. Praha 1961 Druhé analytiky. Organon IV. Praha 1962 Topiky. Organon V. Praha 1975 O sofistických důkazech. Organon VI. Praha 1978 Fyzika. Praha 1996, 2010 O nebi. O vzniku a zániku. Bratislava 1985 O duši. Praha 1996 Metafyzika. Praha 1927 (dostupné online), 2003, 2008 Etika Nikomachova. Praha 1937, 1996, 2009 Politika. Praha 1998, 2009 Politika. Bratislava 1988 Poetika. Praha 1996 Poetika ; Rétorika ; Politika. Bratislava 1980 Rétorika. Poetika. Praha 1999 Athénská ústava. Praha 2004
Výbory: Člověk a příroda. Praha 1984 Epagogé a epistémé. Praha 2004 Logos apofantikos. Praha 2000 Spravedlnost jako zdatnost. Praha 1996
Připisováno Aristotelovi: Liber de causis. Praha 1999 Magna moralia. Praha 2005
Většinu Aristotelových spisů přeložili do češtiny Antonín Kříž a Milan Mráz.
Aristoteles o živé přírodě (biologie) Pojem fysiky jako nauky o fysis (přirozenosti) má u Aristotela, jako ostatně v celé antice, podstatně jiný význam než dnes. Odvozuje se z řeckého slovesa fyó, které znamená vznikat, růst. Také příroda je tedy pro Aristotela především živá. Aristoteles charakterizuje všechno živé vlastnostmi jako je potřeba potravy, zrození, růst a zánik, schopnost pohybu, vnímavost a reprodukce. U jednodušších živočichů patrně nevylučuje samoplození, správně však vykládá význam pohlaví.
Všechno živé se vyznačuje tím, že má duši (psyché, anima). Ta může být podle Aristotela trojího druhu: vegetativní u rostlin, které vznikají, rostou a hynou. vnímavá (sensitiva) u živočichů, kteří se navíc pohybují a vnímají. rozumná (rationalis) u člověka.
Velkou pozornost věnoval popisu a anatomii živočichů, všímal si jejich podobností, zdůrazňoval účelnost jejich orgánů, nepomýšlel ale na žádný vývoj. Domníval se, že mšice se rodí z rosy, která padá na květiny, mouchy ze shnilého materiálu, myši ze znečištěného sena, krokodýli z hnijících polen na dně vodních ploch a podobně.
Je možné, že již v době tohoto učence byly známé fosilní pozůstatky velkých pravěkých organismů, jako byli například druhohorní dinosauři. V té době byly ale podobné objevy obvykle považovány za pozůstatky bájných a mytických tvorů nebo postav. Například lebky mamutů byly považovány za lebky kyklopů, kvůli dutému prostoru uprostřed lebky.https://veda.instory.cz/1271-aristoteles-mozna-znal-dinosaury.html
Přírodověda Prakticky všechno, co bylo známo o geografických jevech, Aristoteles shrnul a zobecnil ve svém díle Meteorologika (Čtyři knihy o jevech meteorických), o přírodních procesech probíhajících v tzv. sublunární sféře. Jde o elementární poznatky z obecné fyzické geografie, poprvé vyčleněné z jednotné starořecké vědy. Výklad je řazen podle sfér, nikoli však důsledně.
Spodní část atmosféry chápe Aristoteles jako sféru vzduchu, ale i vody. Voda, která se vypařuje na zemském povrchu, stoupá, znovu se ochlazuje, sráží se a padá v podobě deště. Koloběh vody připomíná řeku tekoucí po kruhu. K vypařování dochází převážně v létě, srážky padají v zimě. Aristoteles si je vědom, že například v Etiopii a v Arábii prší v létě; příčinu spatřuje v tom, že prý se tam mraky – následkem velkého horka – rychle ochlazují.