Čardášová princezna (německy Die Csárdásfürstin, maďarsky Csárdáskirálynő) je opereta maďarského dramatika a hudebního skladatele Emmericha (Imreho) Kálmána. Premiéra sa konala 15. listopadu 1915 v divadle Johann-Strauss-Theather ve Vídni. Libreto, původně nazvané Ať žije láska (Es lebe die Liebe; název byl změněn ještě před premiérou) napsali Leo Stein a Béla Jenbach. Opereta byla úspěšná i přes probíhající světovou válku a ještě v jejím průběhu se hrála v Rusku (pod názvem Sylva) a New Yorku (pod názvem The Riviera Girl). Dodnes patří k nejhranějším klasickým operetám a je populární svými valčíky a dynamickými čardášovými melodiemi.
Vznik a charakter operety Maďarský skladatel Imre (Emmerich) Kálmán získal slávu nejprve svou operetou Podzimní manévry (Budapešť 1908, ve Vídni 1909), ještě více pak Cikánským primášem (1912). Svou nejslavnější operetu pak začal psát v květnu 1914 v Mariánských Lázních ve vile Lugisland.
Libreto mu k ní napsali společně významní libretisté vídeňské operety Leo Stein (vl. jm. Rosenstein, 1861–1921), mezi jehož další díla patří například Vídeňská krev Johanna Strausse ml., Veselá vdova a Hrabě Luxemburg Franze Lehára nebo Polská krev Oskara Nedbala, a Béla Jenbach (vl. jm. Jacobowitz, 1871–1943), libretista mj. Lehárových pozdějších operet Paganini a Carevič. Vedle Čardášové princezny napsali oba společně také libreto ke Kálmanově operetě Holanďanka a Lehárově Modrému mazuru.
Zhruba v době, kdy měl Kálmán dokončeno první jednání, zasáhlo do jeho života vypuknutí světové války a poté rovněž smrt jeho mladšího bratra Bély, kterou skladatel těžce nesl. Vrátil se k ní až po odmlce téměř jednoho roku. Mezitím se mírně pozměnil děj – z původně rumunské zpěvačky se stala Maďarka, ponechala si však rumunsky znějící jméno Sylva Varescu –, zejména však partitura získala na charakteristické melancholii odlišující ji od jiskřivě optimistických děl Franze Lehára z počátku 20. století. Práci na operetě Kálmán dokončil v Bad Ischlu vbudově „Rosenvilla“, kde dříve pobývali například Giacomo Meyerbeer, Johannes Brahms nebo – dokud si tam nepořídil vlastní vilu – Franz Lehár.
Premiéra se konala ve vídeňském Johann Strauß-Theater 17. listopadu 1915. Původně stanovené datum 13. listopadu muselo být posunuto pro indispozici představitele Boniho, Josefa Königa. Rovněž původně plánovaný název Ať žije láska (Es lebe die Liebe, citace Sylvina přípitku z 1. dějství) byl na poslední chvíli změněn proto, aby se opereta zřetelně odlišila od operety Oscara Strause Rund um die Liebe, uvedené nedlouho předtím.
Libreto je obratně sestaveno, obsahuje však řadu běžných operetních situací. Obsazení je pro operetu typické: milovnický pár (Sylva a Edwin), vedlejší pár mladokomika a subrety (Boni a Stasi), starokomik a komická stará (kníže a kněžna); méně běžnou postavou a jakýmsi komentátorem děje je postava starého Feriho. Příběh o láskách zlaté mládeže z řad synů vysoké aristokracie a divadelních či varietních hvězd nebyl vzdálen skutečnosti a měl nádech pikantnosti, stejně jako zobrazení absurdnosti stavovských přehrad na prahu nové doby. Nicméně to nejsou společenské předsudky či konflikty, které jsou pro zápletku rozhodující, nýbrž tradiční náhodné nedorozumění mezi milenci; rovněž prvek nesprávně zkombinovaných párů je v operetě běžný. Hodnotu Čardášové princezny představuje především Kálmánova hudba. Zatímco některá čísla vycházejí ze vzoru vídeňské operety a zejména Lehára a jeho Veselé vdovy (Die Mädis von Chantant, Tanzen möcht' ich, valčíkové melodie ve 2. dějství), čardášové rytmy ovládají hudbu spojenou se Sylvou (Heia, Heia, in den Bergen; Ja so ein Teufelsweib a především tercet Nimm, Zigeuner, deine Geige), jiné melodie vynikají procítěnou melancholií (duet Weißt Du es noch?). I slavný „vlaštovčí duet“ je mezi operetními milostnými duety zvláštní tím, že mezi „milenci“ není láska, jen se bláhově snaží jeden druhého a sami sebe přesvědčit o tom, že možná časem vznikne.
Dobová kritika přijala Čardášovou princeznu různě, umělecky náročnější kritici, jako kritik Bohemie při pražské premiéře, s jistým pohrdáním skloubeným s obdivem k jejímu nepopíratelnému účinku („Hudba Emericha Kalmanna má charakter oněch pouličních zpěváků, jež člověk slýchá raději na všech možných veřejných prostranstvích než v divadle, je až příliš přístupná a člověk se jí dlouho nezbaví.“) Po téměř sto letech od premiéry jsou muzikologové ochotnější obdivovat její „melodickou svůdnost“, s níž si podmanila posluchače po celém světě jako „zlověstná směs vídeňského marcipánu a papriky“.
Inscenační historie První inscenace Čardášové princezny byla velkým úspěchem; Johann Strauß-Theater ji uváděl více než rok jako jediný program a do května 1917 zde dosáhla 533 repríz. Již počátkem roku 1916 byla uvedena v řadě dalších německých divadel, včetně německého divadla v Pešti, Nového německého divadla v Praze (premiéra 20. února 1916), Teplicích (premiéra 3. března) a Brně (premiéra 31. března). Ještě roku 1916 byla uvedena poprvé též v češtině v překladu Adolfa Weniga, a to ve zpěvohře Divadla na Vinohradech 29. července, kde se stala nejúspěšnější premiérou sezóny (43 představení). Bezprostředně po té ji uvedlo též Národní divadlo v Brně (24. září) a Východočeská divadelní společnost.Šulc, c. d., s. 130-131, 422. 3. listopadu 1916 byla poprvé uvedena v maďarštině (v Pešti), ještě roku 1916 též ve švédštině a italštině, následujícího roku ve verzích dánské, finské, polské (4. dubna 1917 Varšava) a ruské (Petrohrad). Ve Spojených státech amerických byla uvedena roku 1917 nejprve v maďarštině, poté i v angličtině na Broadwayi; libreto pro tento účel přeložil a upravil spisovatel Pelham Grenville Wodehouse pod názvem The Riviera Girl. V Londýně byla uvedena poprvé roku 1921 (jako The Gipsy Princess, což zůstává nejrozšířenějším názvem v angličtině), v Paříži (divadlo Trianon-Lyrique jako La princesse tzigane) až roku 1930. Ve slovenštině byla uvedena poprvé již 30. května 1920, tedy brzy po vzniku prvního slovenského profesionálního divadla.Podle seznamu inscenací na . Od svého vzniku je Čardášová princezna jednou z nejhranějších klasických operet; databáze Operabase ji uvádí pro roky 2005–2010 na 62. místě mezi operami a operetami celkem a jako 3. nejhranější operetu po Straussově Netopýrovi a Lehárově Veselé vdově. Je to rovněž nejhranější a nejoblíbenější opereta v Kálmánově vlasti Maďarsku a nejhranější z Kálmánových děl. Táž statistika pro rok 2011 podchycuje 135 představení ve 23 divadlech světa.
V době po druhé světové válce byla Čardášová princezna v českých zemích opakovaně inscenována například v Karlíně (1947, 1958, 1980, 1992), v Ostravě (1945, 1958, 1975, 1989, 1998), Českých Budějovicích (1948, 1976), Kladně (1957), Opavě (1958, 1973, 1985, 1996), Teplicích (1972, 1979), Brně (1975, 1993), Olomouci (1975, 1990), Plzni (1978, 1994), Liberci (1985), Ústí nad Labem (1994). V tomto století již byla uvedena v Moravském divadle Olomouc (2003), Národním divadle moravskoslezském, Divadle F. X. Šaldy v Liberci (2004), Jihočeském divadle (2006), Hudebním divadle Karlín, Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem a Slezském divadle Opava (2007).Podle seznamu inscenací na .
Čardášová princezna byla uváděna nejen ve své původní podobě, ale i v četných úpravách. Již první představení mimo Rakousko-Uhersko v době 1. světové války byly prováděny s textovými změnami. V Rusku (ale i v jiných zemích, příležitostně i v Československu) byla uváděna pod jménem Sylva a jména i dějové okolnosti byly pozměněny; další ideologicky motivované úpravy byly provedeny v Sovětském svazu a tato verze byla po 2. světové válce hrána též v Československu.Šulc, c. d., s. 397. Hojně hraná, zvláště v Maďarsku, je úprava z roku 1954, jejímiž autory jsou István Bekéffi a Dezső Keller. Většina modernějších úprav se týká jen textu a případně instrumentace, ne hudby jako takové. Existují však běžné vsuvky, například Edwin, který nemá v původním textu vstupní árii, často zpívá píseň Heut' Nacht hab' ich von dir geträumt z Kálmánovy pozdější a méně úspěšné operety Fialka z Montmartru. Rovněž v případě, že kněžnu Anhiltu – jak bývá zvykem – hraje starší operetní hvězda, může mít v posledním dějství vložený vlastní výstup.
I v současnosti ji má na repertoáru řada světových divadel, např. vídeňská Volksoper. Dosud (2012) běžící inscenace Hudebního divadla Karlín maďarského režiséra Miklóse Gábora Kerényiho (KERO), která měla premiéru 13. září 2007, je převzata z budapešťského divadla Budapesti Operettszínház a byla provedena také například v Petrohradě, Salcburku a Mnichově; jedná se o rovněž o úpravu původního textu, a to z rukou režiséra a Istvána Kállaie, do češtiny upravenou Adamem Novákem.
Osoby a první obsazení osoba hlasový obor světová premiéra (17. 11. 1915) premiéra v Česku (20. 2. 1916) premiéra v češtině (29. 7. 1916)Leopold Marie kníže von und zu Lippert-Weylersheim baryton recitante (mluvená role) Max Brod Siegfried Hofer Anhilte, jeho manželka alt Gusti Macha Rosa Fasser Edwin Ronald, jejich syn lyrický tenor Karl Bachmann Ludwig von der Bruch Bóža WronskiKomtesa Stasi (Anastasia), neteř knížete soprán (subreta) Susanne Bachrich M. Weißmann Hermína HanušováHrabě Boni (Bonifác) Káncsiánu tenor buffo Josef König Richard Hold František ŠašekSylva Varescu, varietní zpěvačka lyrický soprán Mitzi Günther Carola Rechberg Marie KalivodováFeri von Kerekes (Feri bácsi) bas buffo Antal Nyárai Karl Fischer Nadporučík Eugen von Rohnsdorff, Edwinův bratranec baryton recitante (mluvená role) Anton Nyarmy Roman Reinhardt Notář von Kiss bas recitante (mluvená role) Wilhelm Grauert Miska, vrchní číšník mluvená role Ernst Ritter Vyslanec Mac Grave mluvená role Rudolf Mandé Groom mluvená role Manza Mofeo Cikánský primáš mluvená role Eugen Fransoni Lokaj mluvená role Max Honisch Dámy z varieté (Juliska, Aranka, Cleo, Nizzi, Selma, Mia, Daisy, Vally) a jejich kavalíři (von Merö, von Szerenyi, von Endrey, von Bihar) Dirigent: Arthur Guttmann Bruno Zitzer Rudolf Piskáček Režie: Karl Fischer Vladimír Marek
Děj Odehrává se v současné (počátek 20. století) Budapešti a Vídni. (Předehra-– pot-pourri). 1. dějství (Budapešť interiér varietního divadla „Orfeum“) Oblíbená varietní zpěvačka Sylva Varescu se dnes slavnostním večerem loučí se svým budapešťským publikem před odjezdem do Ameriky, kde jí její „objevitel“ a přítel hrabě Bonifacius (Boni) Káncsiánu zařídil vystupování. Právě končí své vystoupení přídavkem, písní o svém rodném Sedmihradsku (č. 1 píseň Sylvy a ansámblem Boniho, Feriho a sboru Heia, heia, in den Bergen ist mein Heimatland). Boni se loučí se svými známými, zejména se starým frekventantem „Orfea“ rytířem Ferim von Kerekes, zvaným Feri-Bácsi. Na rozdíl od jejich společného přítele knížete Edwina, který je do Sylvy nadmíru zamilován, žijí oni dva jen pro varieté (č. 2 pochodová píseň pochod Boniho, Feriho a sboru Alle sind wir Sünder... Die Mädis vom Chantant). Již je tu i Edwin. Nedbá telegramu od svého otce, naléhajícího už po mnohokráté na ukončení aféry se „šansonetou“, zato je rozhodnut zabránit Sylvě v odjezdu (č. 3 duet Sylvy a Edwina Sylva, ich will nu dich... Ja, Mädchen gibt es wunderfeine).
Boni se nyní loučí s varietními tanečnicemi; nejen že odjíždí, ale vůbec ve svém věku by už měl nabrat rozum a skončit s přelétavým životem, i když… (č. 4 píseň Boniho se sborem Aus ist's mit der Liebe... Ganz ohne Weiber geht die Chose nicht). Všichni v čele se Sylvou pak pronášejí přípitek na mládí, přátelství, lásku a štěstí (č. 5 Sylvina píseň s ansámblem Edwina a Boniho O jag' dem Glück nicht nach... Heißa, so verliebt zu sein... Ja so ein Teufelsweib).