Československý státní soubor písní a tanců, také ČSSPT, bylo profesionální umělecké těleso, které téměř padesát let úspěšně rozvíjelo tradiční lidové umění na scénách československých i zahraničních. Od počátku byl soubor koncipován jako reprezentační těleso, jehož posláním bylo uchovávat a rozvíjet tradice lidového tance, zpěvu a hudby Československa a propagovat lidové umění v Československu i v zahraničí. Dramaturgie se zaobírala také stylizovaným folklórem a hledáním cest při zpracování lidových prvků v nových choreografiích. Soubor slavil úspěchy doma i v zahraničí, kde navštívil, kromě Austrálie, všechny kontinenty. Pravidelně v Praze na Žofíně vystupoval pro zahraniční turisty a také pro školní mládež. Ukončil činnost v březnu 1991, ale malý český soubor ještě pokračoval v agentuře České umělecké studio spolu s Černým divadlem, komorní operou Mozart a Pražským baletem. Počátkem roku 1994 agentura zanikla a s ní i celý soubor.

Vznik a patroni Poválečná atmosféra přála návratu k lidové tvořivosti. Vedle desítek amatérských národopisných souborů, mapujících folklór jednotlivých regiónů, přicházely i podněty zahraniční. V roce 1947 se v Praze konal první Světový festival mládeže a studentstva, který byl rovněž velkou přehlídkou lidové tvořivosti. Do Prahy se sjeli pod patronancí Světové federace demokratické mládeže představitelé 71 zemí, kteří se navzájem prezentovali svými tradicemi. Sovětský svaz zastupoval mj. Moisejevův Státní akademický folklórní soubor, který zanechal strhující dojem. Udává se, že tehdy na podnět choreografky Jožky Šaršeové a etnografa profesora Karla Plicky přistoupilo Ministerstvo informací a osvěty k založení (1947) reprezentačního profesionálního tělesa, v první fázi nazvaného Československý soubor národních písní a tanců, později (1952) přezvaného na Československý státní soubor písní a tanců (ČSSPT).

Bylo příznivou shodou okolností, že v době zrodu ČSSPT stále ještě žily velké osobnosti, kterým lidová kultura Československa zůstávala i v polovině dvacátého století intimně blízká a které se současně v jejím odkazu také odborně orientovaly. Folklorista Karel Plicka, který používal též křestního jména Karol, prožil podstatnou část svého života na Slovensku. Patnáct let tu dokumentoval lidovou tvorbu písňovou, taneční a zvykovou pro národopisný odbor Matice slovenskej a byl ideálním typem odborníka, garantujícího uměleckou orientaci nově vznikajícího folklorního tělesa, i když se aktivně na samotné činnosti souboru nepodílel. Stál rovněž u základů právě vznikající vysoké školy – FAMU. Jožka Šaršeová, tanečnice, choreografka a herečka, spolupracovala před válkou s divadelní avantgardou a našla vřelý vztah i k folkloru. Při tanečním konkurzu se uplatnila choreografka Zora Šemberová, pozván byl i šéf baletu Národního divadla, choreograf Saša Machov, který za války po uvolnění ze západní armády působil v baletu londýnské Sadler's Wells Opera, a další významné osobnosti, působící pak ve prospěch souboru externě jako konzultanti či hosté. Vynikali mezi nimi etnografové Vratislav Vycpálek nebo z mladší generace František Bonuš či ze Slovenska Ing. Štefan Nosál. ČSSPT ovšem potřeboval jednotící reprezentační uměleckou osobnost. Tou se stal Arnošt Košťál, všestranně vzdělaný skladatel. který získal potřebnou autoritu a udržel si ji i v kritických časech souboru ve funkci ředitele. ČSSPT započal činnost v září 1948 prvními zkouškami na zámku v Kvasicích pod uměleckým vedením Jožky Šaršeové a její asistentky Libuše Hynkové. Ta se brzy prosadila jako přední osobnost souboru a podílela se dlouhou řadu let na úspěších taneční složky – od roku 1950 již na domovském působišti v Praze (na Vinohradech v Národním domě, od r. 1959 na Pohořelci).

Taneční složka ČSSPT Protože ústředním prostorem vystupování souboru byla scéna, je přirozené, že taneční složka byla jeho interpretační dominantou. V Kvasicích byli vybráni tanečníci a tanečnice, z nichž někteří přicházeli z živých folklorních oblastí, u jiných k tomu přibývalo i baletní vyškolení, ale všichni byli po úspěšných konkurzech naprosto zaujatí pro nový úkol. První šéfkou taneční složky byla jmenována Jožka Šaršeová, známá předválečná novodobá tanečnice, ale do uměleckého profilu ČSSPT se brzy nesmazatelně zapsala zejména Libuše Hynková, šéfchoreografka taneční složky a zejména určující „umělecká duše“ souboru. Hynková odešla na dva roky na studium do Moskvy, kde absolvovala GITIS, což byl pokračovatel Ruské akademie divadelního umění (Rossijskaja akademia těatralnogo iskusstva) – Gosudarstvennyj institut těatralnogo iskusstva, Státní institut divadelního umění, ve zkratce GITIS. Prezentovala se absolventským baletem „Zbojnický oheň“ o Juraji Jánošíkovi na hudbu Václava Kučery. Hlásila se rovněž k  Igoru Moisejevovi, tvůrci světově proslulého Moisejevova tanečního souboru. Není bez zajímavosti, že se za studií v Moskvě seznámila s mladým politikem Jiřím Pelikánem, který byl jistý čas jejím manželem a stal se otcem jejich dcery.

První vystoupení s nastudovaným folklorním programem se konalo 2. 6. 1950. Po boku Hynkové brzy zazářila i druhá vedoucí choreografka – Jiřina Mlíkovská, která vedla taneční složku za dvouleté nepřítomnosti Hynkové. Vzpomíná přední člen taneční složky Ivan Muchka: „Od r. 1953 se dramaturgie pod uměleckým vedením Jiřiny Mlíkovské zaměřila i na větší jevištní celky. První dílo tohoto typu vytvořila v r. 1954 zpracováním lidové pohádky Pan vrchní a čert (hudba V. Jelínek, kostýmy V. Fridrichová, výprava František Tröster). V r. 1958 nastudovala L. Hynková, která se po studiu choreografie znovu ujala vedení taneční složky, celovečerní taneční drama Zbojnický oheň (kostýmy a výprava A. Strnadel). Vznikly i tance nebo krátká pásma s dramatickým obsahem, např. Partyzánka (choreografie J. Mlíkovská, hudba Oldřich Flosman, kostýmy V. Fridrichová), Na třeboňské hrázi (choreografie J. Mlíkovská, hudba A. Košťál). V r. 1959 vytvořila L. Hynková podle valašské legendy podané J. Kobzáněm taneční scénu O zbojníku Vojtkovi a bohaté šenkérce (hudební spolupráce O. Flosman a Z. Kašpar, výprava J. Kobzáň). K dalším číslům patřil např. Zverbovaný (choreografie L. Hynková, hudba A. Košťál, kostýmy Bořivoj Lauda) nebo Beskyde, Beskyde (v choreografii Věry Svobodové, členky taneční složky souboru, hudba J. Dadák)“. S taneční složkou aktivně spolupracovali také slovenští choreografové, Cyril Zálešák (tanec Šorový), Štefan Nosál (z Lúčnice) a Juraj Kubánka (ze SĽUKu).

Stalo se pak dobrou tradicí ČSSPT, že i přední tanečnice a tanečníci dostávali příležitost choreografovat nová díla. Inka Vostřezová postavila kromě jiných vlastních kreací „Vlašiko“, jež bylo inspirované svérázným romským lidovým uměním. Skvělému úspěchu tance napomohla i jeho první taneční interpretka, Lilka Leszkowová. Na hudební podobu se podepsal Jiří Linha (s podmanivou partií sólových houslí v přednesu koncertní mistryně orchestru ČSSPT, Soni Pečmanové). Romskou notu zvolily SĽUK (Slovenský ľudový umelecký kolektív) i Lúčnica až později, možná právě i pod dojmem Vlašika, ač jejich choreografové měli Romy přímo v souborech. Inka Vostřezová za nimi musela jet na východní Slovensko a získávat tam místní, aby jí zatancovali. ČSSPT pak v duchu doby malou skupinu autentických romských tanečníků – otce s dcerou a synem – pozval k sobě do Prahy na živou demonstraci. Jedno z nejúspěšnějších čísel programu ČSSPT, Valašské hry,  vymysleli a nastudovali tanečníci souboru Vladimír Vostřez s Radimem Cvrčkem. Spontánní veselí, které kompozice vyvolávala, dokumentuje perlička z vystoupení při Royal Command Performance v Londýně: princ Charles se při vystoupení rozesmál, až mu z očí tekly slzy.

Samostatný proud v choreografii znamenala návaznost na hudební předlohy, kterými začal ČSSPT konkurovat kamenným divadlům a jejich baletu. K rozšíření a prohloubení uměleckého profilu ČSSPT přispěly taneční inscenace vycházející z odkazu velkých klasiků českého romantismu a novoromantismu. Polka ze Smetanovy Prodané nevěsty v podání ČSSPT a v taneční koncepci Jiřiny Mlíkovské se řadí mezi klenoty historie české choreografie. Libuše Hynková se nebojácně pustila do tanečního výkladu všech 16 Dvořákových Slovanských tanců (1976), na představeních se objevily Lašské tance Leoše Janáčka nebo Otvírání studánek Bohuslava Martinů. Nové na těchto kreacích bylo především to, že jak choreografie, tak taneční ansámbl oživily na předlohách z vážné hudby vědomí kmenové, národní příslušnosti. Nebylo k tomu třeba zvláštní školení ani přeškolení od návyků klasického baletu.

V r. 1963 byl uveden ucelený pořad s novou vizí práce v lidovém duchu – Utkáno z pramenů, v r. 1970 byl představen celovečerní Špalíček Bohuslava Martinů, kterým se ČSSPT dostal do historické konkurence s baletními soubory Národního divadla v Praze i Brně. Přední taneční inscenací, národně laděnou, se stala Zlatá brána (1974) Václava Trojana, skladatele, jemuž dal plnou důvěru i Jiří Trnka ve své loutkové verzi češství. Tematická linka o koloběhu života čerpala z práce Český rok Karla Plicky, který také na přípravě Zlaté brány spolupracoval (scénář, choreografie a režie L. Hynková, scéna a kostýmy Alena Hoblová). Program Tance českých mistrů (1984, České tance B. Smetany, Lašské tance L. Janáčka – choreografie Gustav Voborník) může být další ukázkou, jak se choreografické příležitosti chopili členové souboru. Pořady Zemi milované (1980), Chléb a píseň (1983), Květy domova (1985) nebo Tanec a čas (1986), jako průřez tanců od středověku až po 20. století, připravoval František Bonuš ve spolupráci s Vladimírem Vašutem.

Pěvecká složka ČSSPT Vedle Heleny Kubátové, která obstarávala konkurz  a vedla smíšený pěvecký sbor, udávala tu úroveň osobnost Jiřího Linhy. Vystudoval učitelský ústav a po něm obor hudební výchova na Pedagogické fakultě UK. Linha měl všestranné hudební nadání, které se v ČSSPT dobře uplatnilo. Pečoval o kulturu zpěvu, který zde zabíral široký prostor od folklorního typu ke koncertnímu, případně komornímu projevu, a pro soubor úspěšně i komponoval.

„Desítka“ ženských hlasů měla svůj repertoár, stejně tak i „Dívčí trio“. S půvabem folklórního koloritu k sobě strhávala pozornost členka taneční složky ČSSPT Jiřina Mikulenková, mimořádně populární také pro svůj pěvecký podíl na filmu podle Pavla Kohouta „Zítra se bude tančit všude“. Spolu s ní zpočátku zpívala halekačky také Eliška Ševčíková. Zpěvačka OIga Strnadová, později provdaná za herce Vladimíra Menšíka, se prosadila i uměleckými výšivkami, vytvářela půvabné miniatury  na výtvarné náměty v lidovém duchu, mnohokrát vystavované. Spolu s Indrou Střítezskou a Marií Pokšteflovou patřily do základní sestavy „Incognito kvartetu“, který se vyčlenil z ženské pěvecké složky ČSSPT. Neopakovatelný punc mu dávala kontraaltistka Věra Nerušilová. Účinkoval „inkognito“, tj. bez požehnání a dohledu vedení ČSSPT, ač se v něm vystřídaly ještě některé další zpěvačky souboru jako například Jana Koubková či Zdena Salivarová.

Soubor „odchoval“ Waldemara Matušku, Naďu Urbánkovou nebo třeba Zdenu Salivarovou, která se pak v Kanadě, po boku manžela „Erola“ Josefa Škvoreckého, nechala inspirovat subjektivně prožitou atmosférou v ČSSPT ke knize „Honzlová – protestsong“ (1972, Toronto, Sixty-Eight Publishers). Škvorecký jako její nápadník za ní jezdíval už na zájezdy ČSSPT a v emigraci spolu dosáhli značné slávy.

Julek Škoda a Jiří Pouzar na sebe poutali pozornost jako přední členové mužské pěvecké části ČSSPT.

Instrumentální složka ČSSPT