Albrecht Fridrich Rakousko-Těšínský

Albrecht Fridrich Rakousko-Těšínský (3. srpna 1817 Vídeň – 18. února 1895 Arco) byl těšínský kníže, rakouský arcivévoda a vojevůdce. Pocházel z těšínské větve habsbursko-lotrinské dynastie. V armádě sloužil od roku 1837 a s ohledem na svůj původ prodělal rychlou kariéru. Vyznamenal se v revolučních bojích v roce 1849 v Itálii a v roce 1850 dosáhl hodnosti generála jezdectva. V letech 1851–1860 zastával funkci civilního a vojenského guvernéra v Uhrách. V roce 1863 získal hodnost polního maršála a ve válce s Itálií vybojoval vítěznou bitvu u Custozzy (1866). Nakonec byl dlouholetým generálním inspektorem rakousko-uherské armády (1869–1895). Celoživotně vyznával konzervativní politické postoje a v závěru života se stal symbolem zastaralého systému a zkostnatělé organizace c. k. vojska. Po otci byl dědicem majetku Těšínské komory ve Slezsku a dalších pozemků na Moravě a v Uhrách. Díky tomu patřil k nejbohatším velkostatkářům ve střední Evropě a uplatnil se mimo jiné jako podnikatel v těžbě uhlí a těžkém průmyslu.Ottův slovník naučný, díl I.; Praha, 1888 (reprint 1996); s. 737 ISBN 80-7185-058-6

Původ a mládí náhled|vlevo|Arcivévoda Albrecht v roce 1866 Byl nejstarším synem těšínského knížete a vojevůdce napoleonských válek Karla Ludvíka Rakousko-Těšínského (1771–1847) a Jindřišky Nasavsko-Weilburské (1797–1829). Byl vnukem císaře Leopolda II.

Jeho výchova, jak bylo zvykem, probíhala ve vojenském duchu. Jeho otec arcivévoda Karel se snažil vychovat ze svého syna vojáka a skvělého vojevůdce, který by šel v jeho šlépějích. Albrechtovo učení začalo ještě před jeho šestými narozeninami. Mezi jeho učitele patřili např. dr. Jan Bihler, arcibiskup Leopold Maximilian hrabě Firmian, nebo plukovník Karel Cerrini de Monte Valachi. Malý Albrecht byl spíše technicky založený, jeho oblíbeným předmětem se stala matematika. Už jako třináctiletý se stal majitelem pěšího pluku č. 44. a byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna. Od roku 1832 ho učili rakouští odborníci v oblasti taktiky, opevňování a v dalších vojenských předmětech.Habsburkové bez trůnu, str. 93. Vojenskou historii Albrechta vyučoval otec, který se zároveň věnoval praktické stránce Albrechtovy výchovy. V roce 1836 doprovázel svého otce do Prahy na korunovaci císaře Ferdinanda I. českým králem.

První etapa vojenské kariéry náhled|vlevo|Arcivévoda Albrecht (1874, portrét ze sbírek muzea Albertina) Roku 1837 nastoupil vojenskou službu a jako 2. plukovník byl přidělen k pěšímu pluku č. 13 barona Wimpffena. O dva roky později působil u kyrysnického pluku č. 4 barona Mengena. V roce 1840 byl jmenován generálmajorem a velitelem brigády ve Štýrském Hradci.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1842; Vídeň, 1842; s. 49 dostupné online V roce 1843 byl v hodnosti polní podmaršál přidělen jako zástupce Františka Antonína Kinského k zemskému velitelství pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1844; Vídeň, 1844; s. 20, 39–40 dostupné online Od roku 1845 byl zemským velitelem v Dolních a Horních Rakousích a Salcburku.

Druhá etapa vojenské kariéry V březnu 1848 čelil revoluci ve Vídni, císařská rodina ale odmítla přímý vojenský zásah proti vzbouřencům. V letech 1848–1849 se účastnil bojů v Itálii pod velením polního maršála Radeckého jako velitel divze v rámci 2. armádního sboru.TARABA, Luboš: Italské patálie maršála Radeckého. První válka za osvobození Itálie 1848–1849; Praha, 2019; s. 299 ISBN 978-80-7557-189-2 Roku 1849, po bitvě u Novary byl vyznamenán Vojenským řádem Marie Terezie. V roce 1850 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva a v letech 1850–1851 byl krátce zemským velitelem v Čechách.Militär Schematismus des österrechischen Kaiserthumes 1851; Vídeň, 1851; s. 14–15 dostupné onlineSeznam zemských velitelů v Českém království na webu valka.cz dostupné online V letech 1851–1860 byl vojenským a generálním guvernérem v Uhrách,Přehled představitelů státní správy v Maďarsku na webu worldstatesmen.org dostupné onlineHof- und Staatshandbuch des österreichischen Kaiserthumes für das Jahr 1859; Vídeň, 1859; (kapitola Königreich Ungarn) s. 1 dostupné online kde nastolil přísný režim v intencích Bachova absolutismu.Česloslovenské dějiny v datech; Praha, 1987; s. 288, 593 Po odchodu z Uher byl vrchním velitelem rakouské armády v Itálii. Mezitím byl v roce 1863 povýšen do hodnosti polního maršála.SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 130 dostupné onlinePolní maršálové c. k. armády na webu austro-hungarian-army.co.uk dostupné online Za prusko-rakouské války v roce 1866 porazil na jižní frontěVelení c. k. armády v Itálii 1866 na webu austro-hungarian-army.co.uk dostupné online italská vojska u Custozzy a byl císařem Františkem Josefem I. odměněn velkokřížem řádu Marie Terezie a jmenován vrchním velitelem armády. V roce 1867 na protest proti rakousko-uherskému vyrovnání odstoupil z čela armády. Od roku 1869 až do svého úmrtí zastával funkci generálního inspektora rakousko-uherské armády.Kais. Königl. Militär Schematismus 1869–1870; Vídeň, 1869; s. 13 dostupné onlineSchematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1894; Vídeň, 1894; s. 131 dostupné online

Ve funkci generálního inspektora armády se Albrecht stal šedou eminencí téměř ve všech vojenských záležitostech. Snažil se o zlepšení vztahů mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem. Byl hlavou protiněmecké strany u vídeňského dvora, i když Německo bylo v té době rakousko-uherským spojencem v rámci Trojspolek. V závěru kariéry byl arcivévoda Albrecht jediným nositelem hodnosti polního maršála v c. k. armádě a požíval značné autority mimo jiné i díky svému vítězství u Custozzy v roce 1866. Jedinou překážkou ve stáří byl jeho zhoršující se zrak. Na sklonku života už byl téměř slepý. Abrecht Fridrich byl symbolem doby absolutismu, centralismu a dřívějších hodnot.

Zemřel 18. února 1895 ve věku 77 let v Arcu v jižním Tyrolsku.Nekrolog arcivévody Albrechta in: Wiener Salonblatt, 24. února 1895; Vídeň, 1895; s. 1–3 dostupné online Jeho ostatky byly vlakem převezeny na nádraží Südbahnhof do Vídně Das interessante Blatt, 28. února 1895; Vídeň, 1895; s. 1–2 dostupné onlinea pohřeb se konal v dvorní kapli Hofburgu za účasti řady významných osobností.S ohledem na význam arcivévody Albrechta se jeho pohřbu zúčastnila řada významných hostů z Rakouska-Uherska i ze zahraničí. Na pohřeb dorazil císař František Josef I. a německý císař Vilém II. Habsburskou dynastii dále zastupovali císařovi mladší bratři Karel Ludvík a Ludvík Viktor, dále pak synovci František Ferdinand d'Este, Otto a Ferdinand Karel. Pohřbu se samozřejmě zúčastnili i Albrechtovi adoptovaní synovci Bedřich, Karel Štěpán a Evžen, stejně tak i další arcivévodové z vedlejších linií rodiny (Rainer, Ferdinand Toskánský). Zahraniční panovnické dynastie zastupovali ruský velkokníže Vladimír Alexandrovič, italský princ vévoda Emanuel Filibert z Aosty, bavorský princ Arnulf, saský korunní princ Jiří, dědičný lucemburský vévoda Vilém, bádenský vévoda Fridrich nebo sasko-koburský princ Filip. Vlády dalších evropských mocností reprezentovali španělský velvyslanec maršál Arsenio Martínez de Campos, francouzský velvyslanec Henri Lozé, britský velvyslanec Edmund Monson, srbský vyslanec generál Jovan Mišković a řada dalších osobností zahraničního diplomatického sboru ve Vídni.Pohřeb arcivévody Albrechta in: Wiener Salonblatt 3. března 1895; Vídeň, 1895; s. 3–5 dostupné online Následně byl pochován v císařské hrobce ve Vídni.BEUTLER, Gigi: The Imperial Crypt of PP Capuchins in Vienna (Capuchin Crypt); Vídeň, 2015; s. 63 ISBN 978-3-9500584-5-1

Majetkové poměry náhled|vlevo|Zámek Židlochovice, majetek arcivévody Albrechta 1847–1895 Po otci byl arcivévoda Albrecht dědicem obrovského majetku v různých částech monarchie, největší podíl s rozsahem přes 65 000 hektarů půdy připadal na někdejší Těšínské knížectví ve Slezsku, další statky mu patřily v Uhrách, Čechách nebo na jižní Moravě. Vzhledem k velikosti pozemků s řadou výnosných průmyslových aktivit byl nejen nejbohatším členem rodu Habsburků, ale i jedním z nejbohatších velkostatkářů ve střední Evropě. O velikosti jeho majetku vypovídá fakt, že jen na dani z příjmů odevzdával v závěru života do státní pokladny téměř třičtvrtě miliónu zlatých. Protože byl finančně naprosto nezávislý, rezignoval na apanáž z habsburského rodinného fondu, na kterou měl nárok. Vzhledem ke své kariéře v armádě do chodu velkostatků osobně příliš nezasahoval, přispěl nicméně k rozvoji a budování průmyslových podníků, v čemž navázal na aktivity svého otce. Ačkoliv byl velmi dobrým hospodářem, s ohledem na své bohatství neměl příliš reálné povědomí o skutečné hodnotě peněz, což dokládají v literatuře zmiňované historky.Jedním takovým příběhem byl případ dlouheletého zasloužilého zaměstnance, který po rodinné tragédii požádal arcivévodu Albrechta o finanční příspěvek a ten mu věnoval 5 zlatých. Arcivévodu hned následující den upozornil jeho hofmistr, že to není adekvátní suma, a Albrecht okamžitě příslušnému zaměstnanci nechal poslat částku 5 000 zlatých odpovídající ročnímu platu ministra. V přípisu to arcivévoda doplnil poznámkou "že to snad bude stačit".HOLEC, Roman: Bratislavskí Habsburgovci; Bratislava, 2019; s. 16 ISBN 978-80-569-0254-7

Na svých velkostatcích provozoval arcivévoda Albrecht řadu průmyslových podniků ve Slezsku a sousední Haliči, význam měly zpočátku především železářské hutě v Ustroni. Později byly podnikatelské aktivity přesunuty do oblasti Petřvaldu a Karvinska. V letech 1872–1879 byla vyhloubena důlní jáma Albrecht (později Důl Hedvika) a celkově arcivévodské doly měly podíl 11% v těžbě uhlí ve Slezsku. Průběžně byly budovány další přidružené provozy v řadě okolních obcí, kromě toho arcivévoda Albrecht podnikal i v Horních Uhrách. Po železničním propojení Hornich Uher a Slezska došlo po roce 1871 k významnému rozvoji Třineckých železáren. Mimo těžký průmysl zaznamenávaly velké výnosy i další obory, jako pivovarnictví (pivovar v Těšíně byl v roce 1895 s výstavem 66 000 hektolitrů druhým největším ve Slezsku). Jenom na správě velkostatků a podniků pracovalo 500 úředníků, celkově arcivévoda Albrecht zaměstnával přibližně 20 000 lidí. O jeho svérázném postoji k zaměstnancům svědčí poznámka, kterou pronesl při jedné návštěvě Těšínska, a sice, že má zájem o zisky spíš než o to, aby Slezané měli práci a chléb.MYŠKA, Martin a kolektiv: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska; Ostravská univerzita, 2003; s. 148–149 (heslo Habsburg-Lothringen, Albrecht Friedrich Rudolf) ISBN 80-7042-612-8

Mimo jiné vlastnil řadu šlechtických rezidencí, oblíbeným sídlem rodiny byl především zámek Židlochovice na jižní Moravě.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I. Jižní Morava; Praha, 1981; s. 280 Dále byl jeho majetkem zámek Frýdek, který v té době sloužil jen jako administrativní centrum správy velkostatků, ale prošel stavebními úpravami včetně adaptací okolní parkové úpravy. Ve Vídni sídlil arcivévoda Albrecht v paláci v prvním městském obvodu na náměstí Albertinaplatz. V této budově dnes sídlí muzeum Albertina. Arcivévoda Albrecht sice sbírky umístěné v paláci rozšiřoval, na rozdíl od svého otce ale neměl k umění žádný vztah.

Rodina V roce 1844 se oženil s bavorskou princeznou Hildegardou (1825–1864), dcerou bavorského krále Ludvíka I., se kterou měl tři děti. Dospělosti se dožila pouze nejstarší dcera. 1. Marie Terezie (15. července 1845 – 8. října 1927), ⚭ 1865 Filip Württemberský (30. července 1838 – 11. října 1917), vévoda württemberský 2. Karel Albrecht (3. ledna 1847 – 19. července 1848) 3. Matylda Marie (25. ledna 1849 – 6. června 1867), zemřela na následky popálenin utrpěných při požáru