Helmuth Karl Bernhard von Moltke (26. října 1800 Parchim, Meklenbursko-Zvěřínsko – 24. dubna 1891 Berlín) byl německý polní maršál, který třicet let sloužil jako náčelník štábu pruské armády. Je považován za jednoho z největších stratégů 19. století a tvůrce moderních metod vedení války. Je často zmiňován jako Moltke starší, na rozdíl od svého synovce Helmutha Johanna Ludwiga von Moltke, který velel německé armádě na začátku 1. světové války.
Dětství a počátek kariéry Narodil se v meklenburském městě Parchim dánskému generálporučíkovi Friedrichu Philippovi Victorovi von Moltke (1768–1845). V roce 1805 se jeho otec usadil v Holštýnsku, v téže době se však ocitl zcela bez prostředků, když francouzská armáda spálila jeho venkovský dům a zplundrovala jeho dům v Lübecku, kde pobývala jeho manželka s dětmi za Války čtvrté koalice. Mladý Moltke tak vyrůstal v nelehkých podmínkách. V devíti byl poslán do Hohenfeldu v Holštýnsku a v jedenácti, coby budoucí příslušník dánské armády a dvora, nastoupil na kadetní školu v Kodani. V roce 1818 se stal pážetem na dvoře dánského krále a podporučíkem v dánském pěším pluku.
Ve věku 21 let se rozhodl vstoupit do služeb Pruska, a to i přes ztrátu seniority. V roce 1822 se stal podporučíkem 8. pěšího pluku ve Frankfurtu nad Odrou. Ve třiadvaceti mu bylo povoleno vstoupit do vojenské školy (pozdější Pruská vojenská akademie), kterou absolvoval po třech letech studia v roce 1826.
Slibný důstojník Rok velel kadetní škole ve Frankfurtu nad Odrou a poté tři roky strávil vojenským mapováním ve Slezsku a Poznaňsku. V roce 1832 byl vyslán ke generálnímu štábu v Berlíně, kam byl definitivně převelen roku 1833, zároveň s povýšením na poručíka. Již v té době byl svými nadřízenými, mimo jiné princem Vilémem, považován za brilantního důstojníka.
Americký historik Max Boot o něm napsal:
Byl dobře přijímán u dvora a v lepší berlínské společnosti. Táhlo ho to k literatuře, historii a cestování. Publikoval celou řadu esejí zaměřených na historii, vojenství, cestování a sociologii, ale i romány, básně a dopisy různým osobám, a to jak pod svým jménem, tak pod různými pseudonymy.
V roce 1832 podepsal smlouvu na překlad Gibbonova Úpadku a pádu Římské říše do němčiny, za což měl dostat 75 marek, které chtěl použít na koupi jezdeckého koně. Za osmnáct měsíců přeložil devět z dvanácti svazků tohoto rozsáhlého díla, vydavatel však nedokázal knihu publikovat, takže Moltke za veškerou svou práci nedostal víc než 25 marek zálohy.
Ve službách Osmanské říše náhled|Moltkeho socha v jeho rodném Parchimu
V roce 1835, u příležitosti povýšení na kapitána, obdržel šestiměsíční dovolenou na cesty po jihovýchodní Evropě. Po krátkém pobytu v Istanbulu byl požádán sultánem Mahmutem II. o pomoc při modernizaci osmanské armády, kteroužto nabídku přijal poté, co mu Berlín udělil zmocnění. Zůstal v Istanbulu dva roky, naučil se turecky a pořídil detailní mapy Istanbulu, Bosporu a Dardanel. Procestoval Valašsko, Bulharsko a Rumélii (evropskou část Osmanské říše původně patřící Byzantské říši) a vykonal řadu dalších cest po obou stranách Úžin.
V roce 1838 byl vyslán jako poradce ke štábu osmanské armády v Anatolii, která měla porazit vojska vzbouřeného egyptského místokrále Muhammada Aliho. Během léta Moltke prováděl extenzivní výzvědnou a mapovací činnost. Najezdil několik tisíc mil, splavil Eufrat a navštívil a zmapoval velkou část Osmanské říše.
V roce 1839 vyrazila armáda na jih vstříc Egypťanům vedeným zkušeným generálem Ibrahímem Pašou. Turecký velitel Hafiz Paša odmítl jeho radu bojovat zpoza opevnění a, podnícen muslimskými duchovními, postavil se jim v otevřeném terénu. Moltke rezignoval na funkci štábního důstojníka a převzal velení nad dělostřelectvem. V následující Bitvě u Násibu (dnes Nusaybin) byla 24. června 1839 osmanská armáda poražena a zcela rozprášena. Po bitvě si s velkými obtížemi probojoval cestu k Černému moři a odtud do Istanbulu. Sultán Mahmut II. mezitím zemřel a tak se vydal zpět do Berlína, kam se značně podlomeným zdravím dorazil v prosinci 1839.
V následujícím roce byl přidělen ke štábu 4. armádního sboru v Berlíně, takže se mohl věnovat společenskému životu, a v dubnu 1842 se oženil s mladičkou anglickou dívkou Marií Bertou Helenou Burtovou (1825–68), nevlastní dcerou své sestry Augusty. Jejich svazek byl považován za šťastný a příkladný, ačkoli neměli žádné potomky.
V roce 1841 publikoval některé své dopisy, které napsal během tažení v Anatolii, pod názvem Briefe über Zustände und Begebenheiten in der Türkei aus den Jahren 1835 bis 1839. V následujících letech zveřejnil své mapy Istanbulu a, společně s několika dalšími německými cestovateli, novou mapu Malé Asie a popisy tamějších geografických podmínek. V roce 1845 pak ještě přidal soubor esejí Der russisch-türkische Feldzug in der europäischen Türkei 1828 und 1829: mit Karten und Plänen.
Pro další vývoj jeho strategického myšlení a kariéry však byl určující jeho zájem o železniční dopravu. Stal se jedním z prvních ředitelů Hambursko-berlínské dráhy a v roce 1843 dokonce publikoval esej rozebírající ohledy, kterými by se mělo řídit vytyčování tras nových železnic.
Pobočník pruských princů V roce 1846 sloužil coby osobní pobočník prince Jindřicha Pruského, syna krále Viléma II., v Římě, čehož využil při tvorbě mapy Věčného města, která byla publikována v roce 1852.
V roce 1856 sloužil coby osobní pobočník prince Fridricha (pozdějšího císaře Fridricha III. Pruského). Doprovázel též prince do Anglie na jeho svatbu s dcerou královny Viktorií Sasko-Koburskou v roce 1858, stejně jako do Paříže a do Petrohradu na korunovaci Alexandra II.
Náčelník německého generálního štábu náhled|„Moderní strategie“, Moltkeho karikatura v časopise Vanity Fair, 1884
Po návratu z Turecka byl povýšen na majora a po krátké mezihře na štábu armád v Rýnsku byl v roce 1849 jmenován náčelníkem štábu 4. armádního sboru v Magdeburku, kde zůstal sedm let, během nichž byl povýšen nejprve na generálmajora a následně na generálplukovníka.
V roce 1857 byl jmenován náčelníkem pruského generálního štábu, v kteréžto funkci setrval následujících 30 let. Okamžitě po svém jmenování začal zavádět řadu změn do strategických a taktických metod pruské armády, do výzbroje a komunikačních systémů, do systému přípravy štábních důstojníků a do metod pro mobilizaci armády. Zavedl také studie evropské politiky s ohledem na plány možných budoucích válečných tažení. Tím položil základy moderního německého generálního štábu, který se stal vzorem pro všechny pozdější armády.
V roce 1859 byla pruská armáda za 2. války za sjednocení Itálie mobilizována, přestože se bojů nezúčastnila. Po mobilizaci byla armáda reorganizována a její síla téměř zdvojnásobena. Reorganizace byla dílem prince regenta Viléma a ministra války Albrechta von Roona, Moltke se na ní nepodílel. Pozoroval tažení v Itálii, o němž v roce 1862 vydal více než dvousetstránkový spis, pod kterým bylo ale jako autor podepsáno historické oddělení pruského generálního štábu (jako vůbec poprvé v dějinách vojenství).
V roce 1860 byl jmenován čestným členem Pruské akademie věd.
Válka s Dánskem
V prosinci 1862 byl požádán o vyjádření k vojenským aspektům sporu s Dánskem. Domníval se, že problémem by bylo úspěšné ukončení války, protože dánská armáda by se bezpochyby stáhla na ostrovy, bylo-li by jí to umožněno, kde by se mohla spolehnout na dánskou námořní převahu, která by zabránila dalším střetům. Načrtl plán útoku na křídlo dánské obrany, který by odřízl Dánům ústupovou cestu předtím, než by byl zahájen útok na jejich hlavní síly ve Šlesvicku.
Když v únoru 1864 vypukla 2. šlesvická válka, on sám nebyl vyslán s pruským vojskem do pole, ale byl zadržen v Berlíně, a jeho operační plán německé velení naprosto nezvládlo. V souladu s jeho předpoklady se dánská armáda bez větších ztrát stáhla ze Šlesvicka a pod ochranou pevností Dybbøl a Fredericia se přepravila na ostrovy Als a Fyn. Obě pevnosti byly obleženy a přestože pevnost Dybbøl byla dobyta ztečí a Fredericia byla svými obránci opuštěna, aniž by došlo k boji, dánská armáda již byla bezpečně mimo dosah německých vojsk a konec války v nedohlednu.
Dne 30. dubna 1864 byl vyslán, aby stanul v čele štábu spojených německých vojsk. Po dvouměsíčním příměří, 29. června 1864, zaútočila německá vojska na ostrov Als. Dánové následně ostrov evakuovali a krátce poté přistoupili na německé mírové podmínky. Jeho přítomnost na bojišti změnila vývoj války a upevnil se také jeho vliv na pruského krále, takže v následující válce již byly jeho plány přijímány a prováděny i přes odpor většiny starších generálů.
Prusko-rakouská válka
náhled|Bismarck, Roon a Moltke, tři vůdčí osobnosti Pruska, které během deseti let změnily řád světa
Moltke naplánoval a během roku 1866 osobně vedl většinu operací této války. Přestože Prusko stálo proti značné přesile lidské i materiální (rakouské jednotky byly vesměs lépe vycvičené i zásobené), dokázal si se všemi nevýhodami poradit a zvítězit. Navíc svých zkušeností využil k dalšímu posílení svých teorií a k nápravě oblastí, jež byly dříve zanedbány, jako bylo například využití vojenské rozvědky.
Na počátku války stála proti Prusům dvě silná armádní uskupení, rakousko-saská armáda čítající 270 000 mužů a armáda jejich německých spojenců o zhruba 120 000 mužů. Pruské síly byly asi o 60 000 mužů menší, Moltke však hodlal dosáhnout početní převahy tam, kde to bylo podstatné. Proti Rakousku vyslal armádu 278 000 mužů, zatímco k boji s německými spojenci Rakouska určil pouhých 48 000 mužů pod velením generála Falkensteina. Ten i přesto dokázal za méně než dva týdny zajmout celou hannoverskou armádu a následně rozprášit prorakouská jihoněmecká vojska.
Jeho první problém byl, jak získat strategickou iniciativu nezbytnou k provedení jeho plánů. Pruská armáda musela být na bojišti včas, ale pruský král Vilém I. z politických důvodů nemohl nařídit její mobilizaci, dokud tak neučinil i jeho protivník. Zde Moltkemu pomohl jeho zájem o železnice. Z různých míst v Prusku vedlo pět drah na jih. Jejich využití mu umožnilo přesunout všechny armádní sbory z mírových základen až na hranice s Rakouskem a Saskem.
Po bleskovém obsazení Saska se tamější vojska stáhla do Čech. Nyní měl k dispozici tři armády (1. armádu, 2. armádu a takzvanou Labskou armádu), které však navzájem dělilo asi 150 kilometrů. Problém byl, jak mezi ně vmanévrovat Rakušany, podobně jako se povedlo Wellingtonovi a Blücherovi sevřít mezi sebou Francouze u Waterloo. Rozhodl se k pochodu směrem na Jičín. Předpokládal přitom, že armáda vedená korunním princem Fridrichem by se mohla dostat do kontaktu s částí rakouské Severní armády; princ však měl k dispozici 100 000 mužů a nebylo pravděpodobné, že by Rakušané byli silnější.
Rakušané pod velením generála Benedeka pochodovali rychleji, než Moltke očekával, takže mohli ohrozit 1. armádu prince Fridricha Karla čtyřmi nebo pěti sbory, ale Benedekova pozornost se cele soustředila na korunního prince Fridricha a jeho 2. armádu, takže jeho čtyři sbory, které postrádaly jednotné velení, byly rozbity jeden po druhém. Dne 1. července Benedek soustředil své otřesené jednotky nedaleko Hradce Králové. Moltkeho armády byly tou dobou vzdáleny pouze den pochodu od nepřítele i od sebe navzájem. Dne 3. července 1866 pruské armády zaútočily, jedna proti rakouskému čelu, druhá proti pravému křídlu. V následující bitvě u Hradce Králové byla rakouská armáda rozdrcena a tažení de facto skončilo Moltkeho vítězstvím.
Výsledkem bitvy ovšem nebyl zcela spokojen. Pokoušel se umístit Labskou armádu za Hradec Králové tak, aby odřízla Rakušanům ústupovou cestu, ale její velitel generál Bittenfeld nebyl na místě včas. Také se pokoušel zadržet 1. armádu, aby neútočila příliš důrazně, takže by Rakušané mohli být zdrženi ve svých pozicích tak dlouho, aby jim 2. armáda znemožnila ústup, ale ani to se nezdařilo.