Neoklasicismus či novoklasicismus je v architektuře a ve výtvarném umění třetí vlna klasicismu čili návratu ke klasické římské a řecké architektuře. Ve střední Evropě se objevuje od 60. let 19. století jako dekorativní sloh veřejných budov a pak i městských obytných domů a v rozvolněné podobě se vracel i během 20. století. Také v malířství a v hudbě se umělci, kteří hledali nějaký nový a pevnější řád, označují jako „neoklasicistní“.
Pojem Užívání pojmů klasicismus a neoklasicismus není jednotné. V české i německé literatuře se obvykle rozlišuje období „barokního klasicismu“ (1680–1730), klasicistní styl Ludvíka XVI. a jemu blízký empír (1770–1840) a konečně neoklasicismus, v českých zemích často označovaný i jako novorenesance. V anglické a francouzské literatuře se jako neoklasicismus obvykle označují všechna tato období bez rozlišení. Impulsem pro nový umělecký styl byly archeologické objevy Pompejí a Herculanea a snaha napodobit klasické řecké a římské umění. Zvláštní vliv měla práce německého historika Johanna Joachima Winckelmanna.
Architektura Od starších forem klasicismu se neoklasicismus liší především tím, že je silně formální: přebírá sice mnoho prvků starověké architektury, používá je však jako dekoraci na budovách čistě účelových (školy, úřady, banky, nádraží i běžné činžovní domy). I když některé veřejné budovy mají nepochybnou uměleckou hodnotu (například Národní muzeum v Praze), běžná stavební produkce pouze pokrývala plochu fasády ozdobnými prvky, často prefabrikovanými ze sádry a užívanými bez ladu a skladu. V tomto hodně vyprázdněném slohu byla vystavěna velká část městských center i nových okrajových čtvrtí po celé Evropě i v USA, zejména v období 1865–1910. Po roce 1900 je novoklasicismus pozvolna vystřídán novými dekorativními slohy (secese, Art nouveau), které ovšem ruší přísnou souměrnost a pravidelnost fasád i strohý kánon klasické řádové architektury.
Význam Obliba neoklasicistního stylu reagovala na rychlé střídání různých „historických“ slohů (novorománský, novogotický, novobarokní), které brzy vycházely z módy, kdežto návrat ke „klasickým“ vzorům dával budovám solidní a nadčasový vzhled a i běžné obytné domy povyšoval nad prosté účelové stavby s hladkou fasádou bez ozdob.
Pro tento dojem mohutné pevnosti a trvalosti se i později k neoklasicismu vracely i diktátorské režimy 20. století jako výraz svých ambicí na „tisícileté trvání“, na „věčné časy“.
Malířství Neoklasicistní malba zdůraznila strohý lineární design a archeologicky přesnou prezentaci antického klasického umění. Jako inspirační zdroje byly vvužívány mytologické příběhy, klasická díla antické literatury. Technika malby zdůrazňovala linie a účinky světla, převládaly světlá barevnost. Mezi nejznámější představitele patřili Jacques-Louis David a Jean Auguste Dominique Ingres. Mezi malířkami se obzvláštní přízni těšily Angelica Kaufmanová, Adélaïde Labille-Guiardová a Élisabeth Vigée-Lebrunová.
Počátkem 20. století se významní malíři inspirovali klasicismem počátku 19. století, protože hledali pevnější formy. Patřili mezi ně například Pablo Picasso (portréty a akty), André Derain, z českých malířů Rudolf Kremlička, Otakar Kubín, Antonín Procházka, Georges Kars, Alfréd Justitz, Oldřich Koníček a další.
Hudba Také řada hudebních skladatelů hledala v klasické hudbě přelomu 18. a 19. století oporu proti převládajícímu romantismu, například Igor Fjodorovič Stravinskij, Maurice Ravel a další.
Galerie
Odkazy
Reference
Literatura Ottův slovník naučný nové doby, heslo Novoklasicismus. Sv. 7, str. 638 Související články Empír Klasicismus Klasicistní architektura Novorenesance Křesťanská sakrální architektura Externí odkazy
Neoclassicism in the "History of Art" Neoclassicism Style Guide, British Galleries
Kategorie:Umělecké směry Kategorie:Umění 19. století Kategorie:Klasicismus Kategorie:Raný novověk