Jako velká kolonizace se označuje proces dobývání a osídlování nových zemědělsky využitelných poloh, který probíhal v Evropě od 11. až do 1. poloviny 14. století. Vedle venkovské kolonizace, spojené se zakládáním nových vesnic, existovala také městská kolonizace a tzv. kolonizace hornická.
Někdy bývá ve středoevropské literatuře velká kolonizace synonymně zaměňována s německou východní kolonizací. V tom případě jsou z tohoto pojmu vyděleny kolonizační procesy v západní a severní Evropě (přechod Francouzů na jih od Pyrenejí, kolonizace západních částí Britských ostrovů, švédská kolonizace ve Finsku).
Velká kolonizace, probíhající neobvykle rychlým tempem, změnila zásadním způsobem tvářnost Evropy. Kolonizační úsilí podstatně změnilo ráz krajiny. Část lesů zmizela žďářením a klučením a byla nahrazena hustou sítí osad, jež už se příliš nelišila od dnešní podoby.
Velká kolonizace je součástí procesu, který je označován jako vrcholně středověká transformace.
Studium středověké kolonizace je interdisciplinární; zabývá se jím kromě historie také archeologie a sídelní geografie (ta zkoumá různé formy plužin a sídel a to i jako výsledky různých sociálních a hospodářských procesů).
Příčiny a souvislosti Růst populace Jednou z hlavních příčin velké kolonizace byl růst populace na celém kontinentě od počátku 11. století, který souvisel s ukončením velkých migračních pohybů známých jako stěhování národů. Například ve Francii se zvýšil počet obyvatel z 6,2 milionu na 21–22 milionů obyvatel, v Anglii z 1,5 milionu na 4–5 milionů obyvatel.
Část těchto obyvatel sice odcházela do měst, zvětšovala se venkovská sídliště, ale přebytek obyvatelstva v oblastech jedněch a poptávka po pracovní síle jinde (Pomořansko, Meklenbursko, Livonsko, Polsko, Slezsko, Čechy, Morava, Uhry a Sedmihradsko) a vidina zisku vedly k přesunům kolonistů. Populační růst vedl nejen ke kolonizaci, ale stál v pozadí i jiných fenoménů, které vznikly i v důsledku populačního přetlaku jako např. křížové výpravy, reconquista.
Technické inovace Během 11. až 13. století došlo k řadě inovací a objevů technického charakteru (a to i „objevů“ v tom smyslu, že se ve velkém měřítku rozšířily mechanismy, o jejichž existenci máme doklady již z dob dřívějších), které podnítily celou řadu sociálních, kulturních a politických změn, a proto bývá toto období, byť s určitou nadsázkou označováno jako „průmyslová revoluce“.
Pro období 11. až 13. století je také typické, že se častokrát stalo, že bylo „znovuobjeveno“ zařízení, které v určitém momentě v minulosti již užíváno bylo. Typickým příkladem je vodní mlýn, známý již od antiky, a to i na sever od Alp. Po zániku impéria se na něj pozapomnělo a k opětovnému rozšíření došlo, tentokrát hlavně v západní a střední Evropě až v 11. století. Voda se vůbec stala novým, bohatě využívaným zdrojem energie. Objevení principu jejího využití znamenalo vylepšení v mnoha oblastech: například ve Středomoří vznikaly mlýny nejen na zrní, ale i na olivový olej a na barvu. Na vodní pohon fungovaly hamry, stoupy (hadromely), dále jej využívaly valchovny, pily, vodní pumpy, dmychadla (v kovárnách, hutích) nebo zařízení k lámání konopí.
Středověká civilizace byla také v kontaktu s arabským světem (nejširší kontakt probíhal ve Středomoří), přesto zde jen zřídka docházelo k přímému přebírání vynálezů. Technické vymoženosti Arabů byly nejčastěji pouze podnětem, jako se stalo například u větrných mlýnů. Původní arabské mlýny byly stavěny tak, že se nemohly přizpůsobit směru větru, ovšem evropské sice vyšly z arabského modelu, ale byly modifikovány (zdokonaleny), aby změn větru mohly využívat.
Tyto technické inovace sice nebyly přímým podnětem ke kolonizaci, ale v úzké souvislosti s růstem populace tvořily důležitý katalyzátor celého procesu.
Seznam vynálezů a inovací 10./11. století: vodní mlýn 11. století: obracecí pluh, trojpolní systém, brány, kormidlo umístěné na zádi lodi 12. století: větrný mlýn, hamr, gotický opěrný systém 13. století: mechanické hodiny, trakař, glazovaná keramika, pucherna, kompas, brýle, kolovrat, vysoké pece
Vnitřní kolonizace V procesu kolonizace dosud neosídlených poloh je nutné (ale ne vždy možné) rozlišovat mezi tzv. vnitřní kolonizací (zde se předpokládá zásadní podíl místního obyvatelstva) a kolonizací vnější (v procesu osidlování nových poloh, hlavně obyvatelstvo přicházející z jiných zemí). Vnitřní kolonizace se týkala především oblastí mokřin kolem řeky Pádu, v Hollandu a Frísku, neosídlených oblastí střední a jihozápadní Francie, jižní a střední Anglie, Walesu, Skotska, německých Frank, Hesenska, Švábska, Bavorska, Saska, předhůří Alp.
Obecně se dá tvrdit, že vnitřní kolonizace předcházela kolonizaci vnější, je ovšem nutné respektovat regionální rozdíly – je možné, ba pravděpodobné, že se do osídlovacích procesů podnícených vnější kolonizací zapojovalo i místní obyvatelstvo.
Německá východní kolonizace Německá východní kolonizace (německy Ostkolonisation či Ostsiedlung) byla nejvýznamnějším procesem, který v migračních pohybech ovlivnil budoucí Evropu. Její příčinou nebylo jen relativní přelidnění oblastí s německy hovořícím obyvatelstvem, ale také fakt, že ve střední a východní Evropě existovala politická poptávka po nových osadnících, kteří by byli ochotní pusté oblasti zúrodnit. Bez konkrétní místní podpory by německou kolonizaci nebylo možné vůbec vykonat. V žádném případě se nejednalo o protislovansky zaměřený Drang nach Osten, jak bylo někdy později uváděno v literatuře. (K zpolitizování problematiky východní kolonizace došlo především v německé a polské historiografii, v menší míře i v české, až od 70. let 20. století začala být kolonizace zkoumána víceméně bez politicko-nacionálního balastu).
náhled|180px|Mapa německé východní kolonizace Dále se v souvislosti s nejnovějším bádáním ukazuje, že jisté náběhy podobného vývoje v oblastech střední a východní Evropy existovaly již před příchodem kolonistů. Výrazné je to u raných měst, resp. rozvinutých sídelních aglomerací. Zdá se, že i na venkově existovaly slabé náběhy k pravidelnému půdorysu sídlišť a polí již před lokační činností nově příchozích osadníků, což vrhá poněkud nové světlo na celý proces a nastoluje nové otázky.
Počátky Kolonizační proces je ve své nejranější fázi spojen s působením Vlámů, Valonů a Franků v oblasti řeky Mosely.
Kolonizace ve Slezsku, Polsku, českých zemích a Uhrách probíhala později a vždy v podobném politickém kontextu. Ambiciózní panovník potřeboval pro uskutečnění svých politických cílů (často se týkaly upevnění panovnické moci vůči silné šlechtě) rozšířit svou hospodářskou základnu. K tomu měli posloužit pozvaní kolonizátoři. Ti přicházeli ve dvou hlavních proudech: jeden směřoval z oblasti Moselu, proti proudu Rýna a pak podél Dunaje (Vlámové a Valoni). Druhý proud směřoval proti proudu Labe, přes Slezsko, Moravu do Horních Uher.
Slezsko První doklady kolonizace Slezska pocházejí sice již z doby vlády Boleslava I. Vysokého, ale hlavním iniciátorem nového trendu se stal až jeho syn Jindřich I. Bradatý, který si plně uvědomoval nutnost pevné ekonomické základny panovnické moci, pokud chtěl dosáhnout svých dalekosáhlých politických cílů. Během jeho vlády docházelo nejen k zasidlování opuštěného knížecího zboží, ale rozsáhlá území byla převáděna do rukou šlechty a církevních institucí pod podmínkou jejich zasídlení.
Dolní Slezsko První doklady kolonizace Dolního Slezska pocházejí z roku 1175, kdy kníže Boleslav I. založil na zboží kláštera v Leubusu nové vesnice, které osídlili příchozí z oblasti Magdeburku a Míšně a kteří s sebou přinesli i nové formy organizace. Za Jindřicha I. Bradatého došlo k většímu přílivu nově příchozích, usazovali se mezi řekami Bobr a Kačava, v centru jejich osídlení byla města Złotoryja (založeno 1211) a Lwówek Śląski (1217). Další osady na německém právu vznikly na horním toku řeky Pilawy. Další aktivity se chopil i vratislavský biskup a v 1. polovině 13. století nechal osídlit Ujazd (německy Bischofstal) a jeho okolí.
Horní Slezsko Horní Slezsko začalo být na německém právu osídlováno až v 2. polovině 13. století a to hlavně v oblasti Opolí, Bytomi, Kozlí a Ratiboře, z oblasti Těšína existovaly přímé vazby na kolonizační aktivity v Horních Uhrách (napojení skrze Jablunkovský průsmyk).
Malopolsko Od 1228, kdy se Jindřich I. Bradatý ujal moci v Krakově, začal kolonizační proces i v Malopolsku, ale politické problémy (Tataři) tyto osidlovací procesy zpozdily a až po polovině 13. století začala být opravdu intenzívně doplňována síť již osídlených oblastí. Na rozdíl od Slezska zde nedošlo k výrazným zásahům do neobydlených oblastí.
Dolní Uhry Silným podnětem pro v určité míře již probíhající kolonizaci se stal mongolský vpád roku 1241.
Horní Uhry (Slovensko) Stejně jako v Dolních Uhrách se podnětem k zesílení osidlovacího procesu stal mongolský vpád roku 1241, do té doby žili němečtí kolonisté ojediněle na Spiši. Silnou podporu měla kolonizace od Bély IV. (1235–1270). Kolonisté osídlili oblast hlavně mezi Bratislavou a Trnavou.
Morava Kolonizace probíhala na Moravě od konce 12. století. Z Rakouska tehdy pronikali kolonisté na Znojemsko a Jemnicko. Ze Slezska, hlavně z území vratislavských biskupů, byli kolonisté při založení Uničova, Opavy, Bruntálu (lokovaná moravská a hlavně města českého Slezska jsou starší než česká právě díky slezskému vlivu). Aktivně se do procesu kolonizace zapojil moravský markrabě Vladislav Jindřich. K největšímu rozmachu kolonizačního úsilí ale došlo v době olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245–1281).
Dále z Moravy pokračovali kolonisté do Horních Uher, a to pravděpodobně přes Brno směrem na Trenčín, kudy vedla mezinárodní obchodní cesta. Severozápadní moravskoslovenská hranice nebyla kolonizací dotčena.
Čechy Kolonizace v Čechách navázala na osidlovací procesy probíhající už ve 12. století, kdy někteří němečtí osadníci překročili pomyslné hranice mezi říší a Čechami a zakládali vesnice např. na území Sedlecka (chebská kolonizace cisterciáckým klášterem z Waldsassen nebo kolonizační aktivity kláštera Zwettl v českém Vitorazsku). K větším průnikům na české území začalo docházet na počátku 13. století, kdy se na území Sedlecka, Bílinska a Podkrušnohoří v písemných pramenech objevují první německé názvy sídlišť, resp. německá jména osadníků. Zdá se, že tito nově příchozí se podíleli na vnitřní kolonizaci výše položených oblastí, není s jejich usídlením spojováno šíření německého práva. Poprvé osadníci začali užívat ius teutonicum na severní Moravě na pozemcích johanitů (Hlubčicko). To bylo kolem roku 1213. (Ve stejné době na Znojemsku pod německým právem usídlovali na svých pozemcích osadníky i premonstráti.) V Čechách se německé právo objevuje u doksanských premonstrátek. U tohoto premonstrátského kláštera vzniklo také první lokované město v Čechách Kynšperk (1232). První známou městskou lokací v českých zemích je pak moravský Uničov (minimálně od roku 1213). Poznámka: Nejstarším městem je Cheb, jež tato práva získal v roce 1179, ale to Cheb a okolí spadaly do Bavor, toto území připadlo k české koruně až v roce 1322, jako zástava, která nebyla nikdy splacena.
Od počátku 13. století bylo kolonizováno hlavně Českobudějovicko, Českomoravská vrchovina, Jizerské hory, pustá a zalesněná podhoří Český les, Krušné hory, Lužické hory, Krkonoše.
Kolonisté většinou přicházeli z Bavorska, Frank přes Chebsko, na sever z Durynska, Horního Saska, na severovýchod z Lužice a Horního Slezska.
Právo