Senát Parlamentu České republiky je horní komora Parlamentu České republiky.
Jeho postavení je upraveno v Ústavě ČR, přijaté roku 1992. V Senátu zasedá 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Senát je nerozpustitelný, každé dva roky se volí třetina senátorů. Senátorem může být zvolen každý občan České republiky, který alespoň ve druhý den voleb dosáhl věku nejméně 40 let a není u něho ve dnech voleb omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva.
Sídlem Senátu je dle zákona č. 59/1996 Sb. areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou a dále Kolovratským palácem a Malým Fürstenberským palácem.
Horní komory v předchozích státních útvarech Rakousko-Uhersko Horní komorou zákonodárného sboru byla Panská sněmovna rakouské Říšské rady. Ta byla tvořena dědičnými členy (např. církevními hodnostáři) a členy jmenovanými. V roce 1907 byl reformou omezen počet doživotně jmenovaných členů a stanoven jejich počet mezi 150 a 170.
Z osobností, které post v Panské sněmovně získali díky příslušnosti k českým šlechtickým rodům, byli významnými členy například Josef František Colloredo-Mannsfeld, Adolf Josef Schwarzenberg, Karel IV. Schwarzenberg, Zdenko Krakowský z Kolowrat či Jaromír Černín z Chudenic. Dále byla do Panské sněmovny jmenována řada významných osobností, které se zasloužily o společnost či umění, mezi nimi například jako první Čech František Palacký, později Antonín Randa, Alois Pražák, František Ladislav Rieger, Jaroslav Vrchlický či Antonín Dvořák.
Československo Prvorepublikovou horní komorou byl Senát Národního shromáždění ČSR.
Po vzniku Československé republiky byla 29. února 1920 přijata ústava, která jak v rakousko-uherské tradici, tak i po vzoru Francie a USA předjímala dvoukomorový parlament. Skládal se z Poslanecké sněmovny s třemi sty členy a Senátu se sto padesáti členy. Do obou komor se volilo poměrným systémem. Do Sněmovny na 6 let, do Senátu na 8 let. Členem Sněmovny se mohl stát občan starší 30 let, do Senátu bylo možné být zvolen po dosažení věku 45 let. Rozdílnost byla i v nutné délce státního občanství voličů. První volby do Senátu se konaly v květnu 1920, krátce po prvních volbách do Sněmovny. Díky změnám a předčasným termínům následující volby probíhaly současně s volbami do Sněmovny, což spolu se shodným poměrným systémem mělo za následek, že stranické složení Senátu do značné míry kopírovalo složení dolní komory parlamentu a proklamovaná funkce „pojistky demokracie“ byla zcela iluzorní.
Významnými členy prvorepublikového senátu byli například Božena Viková-Kunětická, Alois Jirásek, Václav Klofáč, Vavro Šrobár, Viktor Dyk, František Soukup, Bohumír Šmeral, František Udržal nebo Františka Plamínková.
Obě komory byly prezidentem definitivně rozpuštěny bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy.
V poválečné republice nebyla instituce senátu obnovena, ačkoliv určitý charakter druhé komory měla slovenská frakce poslanců Národního shromáždění. Tento stav však trval jen do roku 1948. Květnová ústava zavedla striktně jednokomorové Národní shromáždění. Slovenská národní rada byla sice zachována, její usnesení zůstala omezená teritoriálně (Slovensko) i tematicky, a nově byla postavena pod kontrolu Národního shromáždění i vlády.
Federativní Československo Ve federativním Československu od roku 1969 do roku 1992 existovalo dvoukomorové Federální shromáždění. Podle ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, se FS skládalo ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Povahu horní komory, založené na regionálním principu, měla Sněmovna národů. Ze 150 poslanců Sněmovny národů bylo 75 voleno v České socialistické republice a 75 ve Slovenské socialistické republice.
Zpočátku však nebyla Sněmovna národů volená řádnými volbami. Poslance za SSR zvolila ze svých řad Slovenská národní rada a poslance za ČSR zvolila ze svých řad rozšířená prozatímní Česká národní rada vytvořená na základě ústavního zákona č. 77/1968 Sb., o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky. První řádné volby do Federálního shromáždění proběhly až 26.–27. 11. 1971; potom se konaly každých 5 let.http://www.psp.cz/eknih/1969fs/rejstrik/info.htm Index k zápisům o společných schůzích SL a SNa k zápisům o samostatných schůzích sněmoven FS ČSSR], Společná Česko-Slovenská digitální parlamentní knihovna [cit. 2010-10-20]) Pouze po listopadu 1989 byla část poslanců vyměněna kooptací namísto řádných voleb.
Postavení Sněmovny národů v rámci Federálního shromáždění ČSSR bylo silnější, než postavení Senátu v rámci prvorepublikového parlamentu. Obě sněmovny FS si byly rovnocenné. K platnému usnesení a přijetí zákona bylo třeba souhlasu kvalifikované většiny poslanců v obou sněmovnách. Vedle toho platil zákaz majorizace při společném hlasování hlasování obou sněmoven o řadě zákonů a při hlasování o důvěře vládě, což znamená, že menšina slovenských poslanců nesměla být přehlasována českou většinou a mohla sporné usnesení zablokovat. Pokud obě sněmovny hlasovaly různě, mohly se usnést na tzv. dohodovacím řízení, kdy byl vytvořen dohodovací výbor, tvořený zpravidla 20 poslanci (po deseti za každou sněmovnu). Pokud by ani dohodovací výbor nedošel ke shodě, mohl prezident Federální shromáždění rozpustit a vypsat nové volby. V podmínkách normalizace však takových případ neshody prakticky nastat nemohl a k rozpuštění Federálního shromáždění nedošlo ani později.
Sněmovna národů, stejně jako celé Federální shromáždění, zanikla k 31. prosinci 1992.
Historie českého Senátu
Česká socialistická republika (1969–1990) a Česká republika (1990–1992) měla jednokomorovou Českou národní radu. Při rozdělení federace vyvstal však problém s umístěním českých poslanců zanikajícího Federálního shromáždění; uvažovalo se například o jejich využití v tzv. prozatímním senátu, a to jako protihodnota za jejich souhlas s rozdělením Československa. Prozatimní senát však nakonec nikdy nevznikl. Nová Ústava České republiky, účinná od 1. ledna 1993, zakotvila dvoukomorový parlament, složený z Poslanecké sněmovny a Senátu. Do doby jeho ustavení bylo zamýšleno zřídit Prozatímní Senát (čl. 106 odst. 2 Ústavy), ale ten nakonec uzákoněn nebyl.
Období 1996 až 1998: Ústavní většina vládních stran v prvních volbách náhled|První předseda českého Senátu a někdejší disident a premiér Petr Pithart (KDU-ČSL)|alt= Nakonec byly první volby do Senátu Parlamentu ČR uspořádány až na podzim roku 1996. Jelikož šlo o první volby do senátu, 1/3 obvodů volila senátora na 2 roky, 1/3 zvolila senátora se čtyřletým mandátem a pouze 1/3 volila senátora s ústavou předepsaným šestiletým mandátem. Zkrácením prvních mandátů u vybraných senátních obvodů byla naplněna ústavní klauzule, dle které se volby do Senátu konají každé 2 roky a volí se 1/3 senátu (samotná délka mandátu je 6 let). První, tzv. ustavující schůze Senátu se konala ve středu 18. prosince 1996, kdy bylo zvoleno vedení nově vzniklého Senátu. Prvním předsedou Senátu se stal Petr Pithart z KDU-ČSL.
Hned v prvních volbách zvítězili kandidáti vládní ODS (32 senátorů), kteří společně se senátorským klubem KDU-ČSL (13 senátorů) a klubem ODA (7 senátorů) získali v horní komoře parlamentu ústavní většinu 52 senátorů. Tato provládní koalice vydržela až do pádu vlády Václava Klause na přelomu let 1997 a 1998.
Období 1998 až 2006 náhled|Bývalý předseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS) Následně Senát podporoval úřednickou vládu Josefa Tošovského a to až do předčasných voleb v červnu 1998. Po sněmovních volbách podepsaly dvě nejsilnější parlamentní strany (ODS a ČSSD) tzv. Opoziční smlouvu, která dávala nejen možnost oběma politickým stranám měnit ústavu (společně měly více než 3/5 ústavní většinu jak v PS, tak v Senátu), ale zároveň i vládní sociální demokracie podpořila kandidáta ODS (Libuše Benešová) do funkce předsedy Senátu. Tato politická konstelace však vydržela pouze do senátních voleb r. 2000, kdy většinu křesel v Senátu obsadili členové Čtyřkoalice. Úspěch malých stran zaznamenaly i volby do Senátu r. 2002, kdy Čtyřkoalice opět vyhrála, tentokrát se však jednalo o vládní subjekt a Senát tak dál podporoval Špidlův kabinet, vzniklý v létě 2002. Opozice vedená ODS (M. Topolánek) získala kontrolu nad Senátem po volbách r. 2004, kdy ČSSD vedená premiérem S. Grossem utrpěla velkou porážku a v Senátu měla po volbách pouhých 7 zástupců. Úspěch ODS se opakoval i v supervolebním roce 2006, kdy M. Topolánek jako premiér obhájil post nejsilnější strany i ve volbách do Senátu.
Období 2006 až 2016 Volby do Senátu r. 2006 mají prvenství v tom, že poprvé v dějinách získala jedna strana dostatečný počet senátorů, aby mohla po volbách disponovat většinou senátních hlasů. V roce 2006 se to povedlo ODS, která v l. 2006–2008 měla 42 senátory, tedy více než polovinu celkového počtu senátorů. Tuto nadpoloviční většinu ztratila v následujících volbách v r. 2008, vládní koalice vedená ODS si však většinu v Senátu udržela. Teprve v roce 2010 dokázala ČSSD zopakovat takový výsledek senátních voleb, jaký měla v roce 2006 ODS, tedy výsledné obsazení nadpoloviční většiny křesel v Senátu jedinou polit. stranou, v tomto případě opoziční ČSSD, tento úspěch byl nazýván jako oranžová tsunami, podle oranžové barvy, která v té době byla symbolem ČSSD. Úspěch ČSSD se opakoval i v r. 2012, kdy po senátních volbách dále posílila na celkových 44 senátory.
Na jaře 2013 se Senát rozhodl podat ústavní žalobu na prezidenta Klause kvůli jeho novoroční amnestii a dalším činům z minulosti. Žalobu podpořili především senátoři ČSSD. Nakonec o ní však Ústavní soud nikdy nerozhodl.
Teprve senátní volby v r. 2014 znamenaly ztrátu nadpoloviční většiny pro ČSSD (jejich senátorský klub měl po volbách 35 členů), ale samotná vládní koalice (ČSSD, ANO, KDU-ČSL) si udržela pohodlnou většinu (49 senátorů).
Období 2016 až 2018 Senátní volby v roce 2016 znamenaly úspěch především pro KDU-ČSL či kandidáty, které KDU-ČSL podporovala (jednalo se o zisk 9 mandátů). Naopak propadly ČSSD (pouze 2 mandáty) a hnutí ANO (pouze 3 mandáty). I přesto si vládní koalice udržela většinu. Z opozičních stran získaly senátory ODS (3 mandáty), TOP 09 a STAN (společně 2 mandáty, STAN ještě další 2 samostatně). Žádného senátora nezískala KSČM. Z menších stran úspěch slavily také Severočeši.cz, Strana zelených, OPAT, SLK či „OSN“. Nejpočetnějším senátorským klubem zůstal Senátorský klub ČSSD (25 členů), na druhé místo se dostal Senátorský klub KDU-ČSL (16 členů). Následovaly Klub Starostové a nezávislí (11 členů), Senátorský klub Občanské demokratické strany (10 členů), Senátorský klub ANO (7 členů) a Klub nezávislých senátorů (5 členů).
náhled|vlevo|První zvolení Milana Štěcha předsedou Senátu je spojeno s tzv. oranžovou tsunamiV senátních volbách v roce 2016 obhajovalo svůj mandát 19 senátorů (volilo se celkem ve 27 obvodech), uspělo 10 senátorů. Volby v obvodu č. 4 – Most však později Nejvyšší správní soud ČR označil za neplatné a znovu se opakovaly v lednu 2017. Po říjnových volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017 se z důvodu zvolení senátora Jiřího Hlavatého uvolnil post senátora v obvodu č. 39 – Trutnov a Senátorský klub ANO tak přišel o jednoho svého člena. Na jeho místo byl v lednových doplňovacích volbách zvolen Jan Sobotka, který se připojil ke Klubu Starostové a nezávislí. V roce 2017 také senátor Václav Láska vystoupil ze Strany zelených a založil nové liberální hnutí Senátor 21, jehož cílem je podpora nezávislých osobností při volbách do Senátu. V doplňovacích volbách v květnu 2018 v obvodu č. 78 – Zlín byl za toto hnutí zvolen na uvolněné místo po Františku Čubovi do Senátu Tomáš Goláň. Po několika měsících od svého vzniku se tak mezi ostatní subjekty v Senátu se svými dvěma senátory zařadilo také toto nové hnutí.