Tuleň Weddellův (Leptonychotes weddellii) je velký mořský savec, jehož domovinou jsou studené vody Jižního oceánu okolo celé Antarktidy. Jedná se o savce s nejjižnějším habitatem na světě. Druh představuje jediného zástupce monotypického rodu Leptonychotes. Tuleň má zavalité tělo vřetenovitého tvaru s tmavou, stříbřitě kropenatou srstí. Oči jsou tmavé a velké a dobře přizpůsobené šerosvitu pod vodou. Stejně jako ostatní tuleňovití i tuleni Weddelovi postrádají ušní boltce. V orientaci pod vodou jim pomáhají tmavé vibrisy. Samice měří 2,6–3,3 m a váží 400–500 kg, samci měří 2,5–2,9 m a jejich váha se pohybuje kolem 300–450 kg.
Většina populace tuleňů Weddelových žije na ledě, občas se vyskytují i na nezaledněných březích (např. v Jižní Georgii). Samice se na jaře shlukují do volných skupin maximálně 50 tulenic, aby vrhly mláďata. K vrhu jednoho či výjimečně dvou mláďat dochází od konce září do počátku listopadu. Laktace probíhá 7–8 týdnů, poté se mláďata osamostatňují. Po laktaci samice odchází do vody, kde se krmí a páří se samci, kteří si mezitím ustanovili podvodní teritoria v blízkosti samičích shromaždišť. U samic probíhá odložená nidace, což jim dává prostor na vykrmení se po energetických ztrátách spojených s obdobím laktace a línáním.
Živí se rybami a hlavonožci, jídelníček doplňují krilem a korýši. Potravu loví pouze ve vodě. Jsou zdatní potápěči, dokáží se potopit až na 82 minut do 600m hloubek, avšak typický ponor probíhá kratší dobu a v mělčích vodách. Druh je unikátní hlasovým projevem, který zahrnuje desítky typů volání různých délek a frekvencí. Zpěv občas doplňuje i ultrazvukem, jehož význam zůstává nejasný. Hlavního predátora druhu představují kosatky, avšak na mláďata občas útočí i tuleni leopardí. Početnost populace je složité odhadnout kvůli extrémnímu habitatu tuleňů. Odhaduje se na 0,2–1 milion jedinců. Jelikož tuleně nic akutně neohrožuje, Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený.
Druhové jméno Weddellův dostal tuleň po mořeplavci a velrybáři Jamesi Weddellovi, který jej objevil.
Vědecká klasifikace
Dějiny objevu Druh byl poprvé zaznamenán v roce 1823 britským mořeplavcem a tuleňářem Jamesem Weddellem. Kapitán Weddell během své třetí plavby do jižních moří (1822–1824) s lodí Jane doplul až k 74. rovnoběžce jižní šířky, což se do té doby nepodařilo žádnému jinému mořeplavci. V lednu 1823 byl na palubu jeho lodi dopraven druh tuleně, který Weddell neznal. Ploutvonožec mu připomínal tuleně leopardího s tím rozdílem, že přinesený jedinec měl stříbřitě kropenatou srst. Weddell proto o tuleňovi ve svých zápiscích hovořil jako o „kropenatém tuleni leopardím“ (). Weddell přivezl mrtvý exemplář zpět do Velké Británie, kde byl uložen v muzeu v Edinburghu. Tam bylo zjištěno, že se jedná o nový druh.
Druh poprvé vědecky popsal René Lesson v roce 1826, tedy dva roky po Weddellově návratu z jeho plavby. Lesson druh pojmenoval na počest jeho objevitele, a sice Otaria weddelli, čili „lachtan Weddellův“. Lesson se totiž mylně domníval, že se jedná o zástupce lachtanovitých. Svou chybu si však záhy uvědomil a již následujícího roku o druhu psal jako o Stenorhynchus weddelli a řadil jej mezi tuleně. John Edward Gray v roce 1837 druh přeřadil do samostatného rodu Leptonyx, který v roce 1872 Theodore Gill přejmenoval na současný název Leptonychotes; binomické jméno druhu tedy zní Leptonychotes weddellii.
Taxonomie Tuleni Weddellovi náleží do čeledi tuleňovití, podčeledi Monacinae, tribu Lobodontini a rodu Leptonychotes, jehož jsou jedinými zástupci. Jejich nejbližšími příbuznými jsou další antarktičtí tuleni z tribu Lobodontini, a sice tuleň krabožravý, Rossův a leopardí. Sesterským taxonem tribu Lobodontini je tribus Miroungini, čili rypoušové. Vzdálenějšími příbuznými jsou zástupci tribu Monachini (taktéž z podčeledi Monacinae), tedy tuleň středomořský, havajský a karibský. Společného předka tribů Monachini a Lobodontini může představovat fosilní taxon Homiphoca.
Popis náhled|Tuleň Weddellův s patrnými stříbrně kropenatými skvrnami na srsti. Viditelné jsou i tmavé drápy na konci předních ploutví|vlevo|alt=Fotografie tuleně. Tuleň leží na ledě s hlavou obrácenou vpravo Tuleň Weddellův má statné tělo vřetenovitého tvaru, které je pokryto hustou srstí, pouze na vnitřní straně ploutví se nachází holá místa. Srst je těsně po línání na hřbetní části namodrale černá a postupně směrem ke spodní části těla se objevují stříbrné skvrny. Postupem času se tmavá srst barví do rezavě hnědé, která je nejvýraznější těsně před línáním. Srst mláďat je po narození šedo-hnědá a jejich chlupy jsou mnohem delší než u dospělců. Dospělá srst se objevuje po prvním línání, které nastává cca 1–3 týdny po narození.
Tuleni Weddellovi patří k největším ploutvonožcům. Tulenice měří typicky 2,6–3,3 m (měřeno od čenichu po špičku zadních ploutví). Jejich váha se pohybuje kolem 400–500 kg, přičemž na vrcholu březosti je největší. Na rozdíl od některých jiných ploutvonožců, jako jsou např. rypouši, pohlavní dimorfismus tuleňů Weddellových je poměrně nevýrazný. Samice bývají o něco větší než samci. Samci měří 2,5–2,9 m a jejich váha se pohybuje kolem 300–450 kg v závislosti na ročním období (největší bývá před obdobím rozmnožování). Rozměry tuleňů se nicméně mohou lokálně dosti výrazně lišit. Např. v McMurdo Sound, zálivu v Rossově moři, měřily samice pouze 187–265 cm.
náhled|Lebka tuleně Weddellova|alt=Ilustrace lebky tuleně, patrné jsou velké špičáky a vroubkované stoličky Poměrně krátké přední ploutve jsou zakončené černými drápy používanými při výstupu z vody na kry. Drápy na zadních ploutvích jsou zakrnělé. Stejně jako ostatní tuleňovití ani tuleni Weddellovi nedokáží podsunout zadní ploutve pod tělo jako lachtani, a po ledových krách se tak pohybují poněkud neohrabaně. Po souši se pohybují válením a malými klouzavými přísuny. Na rozdíl od některých jiných tuleňovitých (např. rypoušů) tuleni Weddellovi nedokáží vyzvednout plece do přímé vertikální polohy. Samci mají abdominální varlata (uvnitř těla v břišní oblasti), zatahovatelný penis a disponují pyjovou kostí.
Ve srovnání s ostatními ploutvonožci je hlava extrémně malá v porovnání se zbytkem těla. Malý čenich je tupý, vibrisy tmavé a krátké. Ušní boltce chybí. Oči jsou tmavě hnědé. Přítomnost odrazivé vrstvy tapetum lucidum zajišťuje dobré vidění v šerosvitu panujícím pod ledovým příkrovem. Oči jsou potažené tenkou blánou na ochranu před slanou vodou, sněhem a větrem. Lebka je protáhlá a malá s velmi tenkými kostmi. Špičáky jsou silné a nápadně dlouhé a stejně jako řezáky směřují dopředu. Druhý pár řezáků je čtyřikrát delší než první. Prodloužené řezáky a špičáky tuleni využívají jako jakési pilky – v případě potřeby jimi mohou vyřezat dýchací či vstupní otvor v ledu. Zakousnou se jimi do ledu, máchají hlavou ze strany na stranu a skrz vrstvu ledu se doslova prořezávají. Díry v ledu je potřeba udržovat otevřené hlavně během zimního období, kdy rychle zamrzají; v létě bývá v ledu prasklin a děr dostatek. Následkem prokousávání ledem u řady jedinců časem dojde k takovému opotřebení chrupu, že přestane být funkční, tuleni se stanou neschopnými lovu a hynou. Špička jazyka má vroubky. Zubní vzorec je zubů. Počet chromozomů 2n = 34.
Chování a ekologie
Rozmnožování náhled|260x260pixelů|Samice s mládětem
K porodům mláďat dochází na ledu od konce září do počátku listopadu. Platí, že na stanovištích v severnějších lokacích dochází k vrhům dříve než v jižnějších oblastech. Samice se před porodem sdružují v malých skupinách o velikosti maximálně 50 tulenic kolem stálých prasklin v ledu. Samice typicky vrhá pouze jedno mládě, výjimečně může porodit i dvojčata. Mláďata váží 22–29 kg a měří kolem 1,5 m. Po dobu 7–8 týdnů po vrhu jsou mláďata kojena hodnotným mateřským mlékem plným bílkovin a tuků, takže mládě přibírá denně asi 2 kg, zatímco samice ztrácí váhu zhruba dvakrát tak rychle. V průběhu prvních 1–2 týdnů samice nežerou, avšak poté se občas vydávají do moře za potravou. Po skončení laktace dochází k osamostatnění mláďat.
Mláďata vstupují poprvé do vody společně s matkou po cca 10–14 dnech od narození. Při prvních pokusech o plavání jsou ve vodě poměrně nemotorná a občas se stane, že se nedokáží vyškrábat po kluzkých krách zpět na led a utopí se. Zhruba po 2 týdnech od narození dochází k prvním ponorům, nejdříve do hloubek do 20 metrů na dobu do 2 minut. Hloubka a délka ponorů se v dalších 3 měsících rapidně zvedá. V době osamostatnění jsou mláďata již schopná samostatného lovu menší kořisti a obvykle se potápí do 50–70 m na dobu 3–4 minuty. Úmrtnost mláďat během laktace je poměrně malá, průměrně pouze kolem 13 % (6–22 % podle populace). Obecně se dá říci, že úmrtnost mláďat je menší, pokud jsou jejich matky zkušené rodičky starší 10 let.
Po odstavení mláďat se samice vydávají do moře, kde se začnou intenzivně krmit a kde také dochází k páření se samci, kteří si mezitím vyhradili svá podvodní teritoria. Kopulace probíhá tak, že samec připluje k samici, přidrží si jí za boky svými předními ploutvemi a zezadu dojde k pářícímu aktu. Během kopulace samec často samici kouše do krku. Každoročně zabřezne cca 80 % samic. U samic probíhá odložená nidace, kdy sice dojde k oplodnění vajíčka, avšak to se neimplantuje do stěny dělohy hned, ale až kolem poloviny ledna. Následkem tohoto zpoždění dochází u všech samic k narození mláďat v podobném časovém období. Samicím to navíc dá čas se pořádně vykrmit po extrémní váhové ztrátě během laktace a prodělat každoroční línání, které je energeticky velmi náročné. Samice se mohou rozhodnout vynechat následující období páření a nezabřeznout. Pravděpodobnost, že se samice rozhodne nezabřeznout, se razantně zvyšuje, pokud je samice nejmladší či nejstarší ze skupiny, má méně zkušeností s reprodukčním cyklem nebo když zalednění dosahuje dále než předešlé roky. vlevo|náhled|Mládě v Adélině zemi|alt=Šedě zbarvené mládě ležící na ledu a dívající se do fotoaparátu
Druh je polygynní, tzn. na jednoho samce připadá více samic. Míra polygynie se liší a pohybuje se cca od 3 do 9 samic na jednoho samce. Samci si utváří teritoria výhradně pod vodou. Teritoria brání proti ostatním samcům pomocí propracovaných vokálních projevů, póz i fyzických zápasů. Jednou ze strategií obrany teritorií je obrana prasklin a děr, kudy samice vstupují do vody a kam se připlouvají během ponorů nadechnout. Konečná míra kopulační úspěšnosti se může výrazně lišit; zejména mladším samcům se často nepodaří spářit vůbec. Pohlavní dospělosti samci dosahují ve věku 5–7 let, nicméně poprvé spářit se jim daří typicky ve věku 7 let. Nejstarší známý samec se dožil 22 let. Samice jsou schopny reprodukce již ve věku 2 let, avšak typicky se páří až mnohem později (v McMurdo Sond byl průměrný věk prvně se pářících samic 6 let, na ostrově Signy 7 let a v pohoří Vestfold v Zemi princezny Alžběty dokonce 8 let). Nejvyšší zaznamenaný věk samice byl 25 let. Poměrně nízký věk dožití u tuleňů Weddellových je patrně způsoben rychlým opotřebením zubů a dásní, které časem způsobí neschopnost lovu a nakonec i smrt (srvn. s tuleněm krabožravým, u něhož byl zaznamenán věk až 39 let).
Pobyt na moři Po skončení období rozmnožování se tuleni vydají na moře za potravou. Zatímco někteří jedinci zůstávají v blízkosti kolonie, jiní se rozplavou i do stovky kilometrů vzdálených lovišť. Míra rozptylu se může výrazně lišit podle populace i podle jedince. Např. během satelitního sledování populace z McMurdo Sound většina tuleňů zůstala během zimního období ve vzdálenosti do 50 km od rozmnožovacího stanoviště. Některá mláďata se stále pohybovala v blízkosti natální kolonie, avšak jiná se vzdálila i přes 400 km daleko. Většina dospělců se vrací pářit každý rok do stejných stanovišť. Po cca 1–2 měsících po skončení období rozmnožování prochází tulení línáním, které se odehrává na souši. Zatímco pro období rozmnožování a línání se tuleni shromažďují do skupin, v období krmení na moři se nesocializují.