Azavad ( أزواد, Ázawád) byl fakticky nezávislý neuznaný stát na území v Sahelu, de iure součást Mali. Dne 6. dubna 2012 vyhlásila MNLA, sestávající z Tuaregů a ostatních kmenů Sahelu, Nezávislý stát Azavad ( État independant de l'Azawad) na Mali, jehož existence však nebyla mezinárodně nikým uznána. Následně byla většina Azavadu ovládnuta islamistickou milicí Ansar Dine a wahhábistickou teroristickou skupinou Al-Kájda islámského Maghrebu. Poté bylo území znovu obsazeno malijskou armádou za výrazné vojenské podpory Francie, která do země vstoupila v lednu 2013. Na severu Azavad sousedil s Alžírskem, na východě s Nigerem, na jihu s Burkinou Faso a Mali a na západě s Mauritánií. V únoru 2013 celou oblast znovu ovládla malijská vláda, a tím Azavad zanikl.
Geografie náhled|vlevo|upright|Regiony Azavadu – Timbuktu, Gao, Kidal
Místní podnebí je pouštní nebo polopouštní. Reuters o Azavadu napsal: „Většina země je tvořena Saharou a je víceméně neobyvatelná: skládá se ze skal, písečných dun a prachu.“
Za region „Azavad“ lze považovat širší území než to, které se nachází v Mali, může obsahovat také části severního Nigeru a jižního Alžírska. MNLA ale ve své deklaraci nezávislosti Azavadu explicitně vyjádřila, že územní integritu sousedních zemí bude plně respektovat.
Demografie náhled|vpravo|Census Timbuktu z roku 1950 náhled|vpravo| Census města Gao z roku 1950
Hustota osídlení severního Mali je asi 1,5 člověka na kilometr čtvereční.Mali – Population, Encyclopedia of the Nations, retrieved 2 April 2012 Počet obyvatel Azavadu pochází ze sčítání lidu v roce 2009. Od ledna 2012, kdy začalo povstání Tuaregů, okolo 250 000 lidí opustilo region, což není v tabulce zohledněno.
Oblast Rozloha (km2) Obyvatelstvo Region Gao 170 572 544 120 Region Kidal 151 430 67 638 Region Timbuktu 497 926 681 691Původními obyvateli Azavadu jsou lidé Songhaj, Tuaregové, Maurové (Arabové), Fulbové (též Fulové, Furbové či Pulové) a Bambarové. Mezikmenovou dorozumívací řečí je francouzština. Dále se zde užívá tuarežský jazyk tamašek, arabština, fulbština, bambarština a songajština. Většina obyvatel regionu jsou muslimové – sunnité a súfisté. Malá křesťanská komunita se nacházela v Timbuktu, po obsazení města islamisty však většina křesťanů uprchla.
Politická situace náhled|vpravo|Území Azavadu nárokované MNLA O hegemonii ve správě Azavadu usilovala řada frakcí, jejichž mocenské pozice se měnily ze dne na den: MNLA – Mouvement National pour la Libération de l'Azawad (Národní hnutí pro osvobození Azavadu) – ozbrojené politické hnutí vedené Tuaregy, které vznik Azavadu iniciovalo. Ačkoliv samo sebe ukazuje jako multietnické hnutí „všech národů Azavadu“, spíše prosazuje tuarežské zájmy. Později ztratilo své pozice ve prospěch islamistů. Ansar Dine, v překladu „Obránci víry“, jsou wahhábistickou skupinou, která si klade za cíl šíření práva šaríja. Její vůdce, Iyad Ag Chali, byl známý svou radikální kritikou islámského světa, který se podle něj až příliš odvrátil od Koránu. Spolu s Al-Kájdou islámského Maghrebu Azavad později ovládl. Al-Kájda islámského Maghrebu má za sebou silné finanční zázemí z únosů západních turistů. Společně s Ansar Dine ve věci Azavadu vystupovala jednotně, ale světové zpravodajské agentury naznačovaly, že mezi oběma propukají spory ohledně správních pravomocí. FNLA – Le Front national de libération de l'Azawad (Národní fronta za osvobození Azavadu) – arabská domobrana založená v Timbuktu. Tržně orientovaní Arabové těžce nesli úpadek obchodu, nesouhlasili se zavedením šaríje a neviděli žádný důvod, proč by měli poslouchat Tuaregy. Ovládli město Timbuktu, které se jim vzdalo bez boje. MRRA Mouvement républicain pour la reconstruction de l'Azaouad – Republikánské hnutí pro rekonstrukci Azavadu, založené 14. května. Vojenské milice, které hodlaly bojovat proti islamistům. Zároveň se hodlaly zasadit o autonomii Azavadu, ale už nechtěly jeho naprostou nezávislost na Mali. Hnutí se prezentovalo jako multietnické, ale pravděpodobně se opíralo o etnikum Songhai, které toužilo po navrácení malijské republiky. ECOWAS Economic Community of West African States – Hospodářské společenství západoafrických států. Politický spolek, který chtěl zachovat teritoriální integritu Mali a zastavit šíření wahhábismu v oblasti Sahelu. Vláda Mali byla vyčerpaná pučem a nedokázala vyřešit azavadskou krizi vlastními silami. Vláda Francie – vzhledem k tomu, že Mali patří do frankofonní Afriky, spadá do vlivu Francie. Ta se původně nechtěla do sporu vměšovat, ačkoliv podporovala stanovisko ECOWASu. V polovině ledna 2013 však do oblasti vyslala své vojáky.
Ozbrojenou aktivitu s okrajovým politickým dopadem vyvíjely ještě tyto organizace:
MUJWA – (Harakat al-Tawhid w’al-Jihad fi Gharbi Afriqiyya) – Hnutí za Jedinečnost Boha (Tahwíd) a Džihád v západní Africe. Odtrženecká skupina od Al-Kájdy islámského Maghrebu. Operuje hlavně v Mauretánii, ale příležitostně vnikala na území Azavadu.
Boko Haram – nigerijští radikální wahhábisté, kteří se od roku 2002 snaží vyhlásit na severu Nigérie vlastní emirát. Jsou v kontaktu jak s Al-Kájdou islámského Maghrebu, tak se somálskými milicemi Al-Šahába. V Azavadu se pravděpodobně vyskytovali v rámci pomoci svým islamistickým kolegům.
Historie
Songhaj, Gao, Mali Říše Gao byla na vrcholu moci v 9. století n. l. – ve své době byla jedním z nejmocnějších západoafrických států. Byla přímým předchůdcem Songhajské říše. Zachovalo se o ní velmi málo písemným památek, takřka výhradně jen od arabských kupců. Asi někdy v průběhu druhé poloviny 13. století byla říše Gao pohlcena říší Mali. Arabský kartograf Abú Abdallah ibn Battúta, který v roce 1353 Gao navštívil, už bez pochybností píše, že Gao je jednou z malijských provincií.
V druhé polovině 14. století došlo k prvním rebeliím a projevům nespokojenosti dynastie Sonni, budoucí vládnoucí dynastie říše Songhaj. V této době ještě Malijci dokázali separatistické snahy potlačit; ve století patnáctém se možnost udržení kontroly postupně vytrácí.
Kolem roku 1420 se Songhajská říše stala oblastním suverénem, neboť začala vybírat tributy od ostatních sídel v okolí. Za vlády Sonniho Alího (1464–1492) zažila Songhajská říše územní a politický rozmach, kdy se z říše Songhaj stal jeden z největších územních celků, jakým kdy vládl muslimský panovník.
Jeho následníkem byl Askia Mohamed I. (též Askia Veliký). Zmocnil se vlády protiprávně, protože nepocházel z dynastie Sonni. Nicméně jeho zábor trůnu byl široce akceptován a pod jeho vládou zažila Songhajská říše, potažmo oblast Azavadu, zlatou éru. Jednak pokračoval v územní expanzi a jednak se oblasti okolo měst Gao a Timbuktu staly centrem transsaharského obchodu se zlatem a otroky. Za jeho vlády se také islám stal integrální součástí Azavadu a Askiova láska k vědomostem a umění přinesla i rozmach kultury.
Askia Mohamad I. byl roku 1528 svržen svým synem, který byl o tři roky později svržen svým bratrem. Období nestabilních vlád vedlo k postupnému úpadku Songhajské říše, jejíž existence byla ukončena roku 1591 marockou invazí.
Marocká expedice V roce 1591 na území Songhajské říše vtrhlo marocké vojsko o síle 4000 andaluských Maurů, 500 žoldáků a 25 00 pomocných sil, především otroků. Ahmed al-Mansúr, vládce Marockého sultanátu, si od toho sliboval získání zlatých dolů a kontrolu nad výnosným obchodem s otroky. Rozhodující bitva se udála 30. května (podle jiných zdrojů 13. března) 1591 u vesnice Tondibi. Početně poměrně slabé marocké síly se zde střetly až s 30 000 mužů silnou songhajskou armádou. Leč Maurové byli vyzbrojeni arkebuzami, bitvy se účastnilo i 6 děl původem z Anglie, a tak byla songhajská armáda na hlavu poražena. Pak bylo jen otázkou času, kdy se marocký sultán zmocní i zbytku země.
Songhajská říše byla rozdělena na řadu pašaliků, pašové často vstupovali do manželských svazků s místní šlechtou, a tak upevňovali svou pozici. Mnoha strategicky nedůležitým a ekonomicky nevýznamným sídlům či kmenům byla poskytnuta široká autonomie s povinností platit tribut.
S postupným úpadkem Marockého sultanátu jednotlivé pašaliky získávaly více samostatnosti, nicméně formálně pod marockou vládou zůstaly až do roku 1893.
Francouzská nadvláda Po Berlínské konferenci v roce 1884 byla oblast Azavadu vyhlášena za francouzskou zónu vlivu. Francie území ovládla bez výstřelu, což jí zajistila série smluv s místními autoritami. 15. prosince 1893 do Timbuktu dorazila malá skupina vojáků vedená poručíkem Gastonem Boiteuxem, čímž byl francouzský zábor potvrzen.
Azavad se stal součástí Francouzského Súdánu. Francouzské kolonie byly často reorganizovány a přejmenovávány – Azavad se tak postupem času stal součástí kolonie Horního Senegalu a Středního Nigeru (1899), Senegambie a Nigeru (1902), Horního Senegalu a Nigeru (1904) a konečně v roce 1920 opět Francouzského Súdánu.
Postkoloniální éra V roce 1958 byla Francouzskému Súdánu poskytnuta široká autonomie. V roce 1960 Francie souhlasila s vyhlášením nezávislé Federace Mali. Toto soustátí se skládalo z dnešního Senegalu a Mali. Federace fungovala pouhé tři měsíce, kvůli politickým rozporům se Senegal rozhodl vydat svou vlastní cestou. 22. září 1960 vyhlásila suverenitu republika Mali. Nová malijská vláda nereflektovala požadavky Tuaregů na autonomii, což vyústilo v 1. tuarežské povstání (1962–1964), kdy Tuaregové obsadili Kidal, Gao a Timbuktu. Reakce malijské vlády byla prudká, konflikt vyústil v humanitární krizi a tvrdé potrestání vůdců povstání, které zahrnovalo popravy a mučení a dalo základ hluboké, takřka nepřekonatelné nedůvěře mezi Tuaregy a centrální vládou.
V roce 1990 započalo 2. tuarežské povstání. Příčinou byla jednak nečinnost malijské vlády ve věci tuarežského sebeurčení, jednak Tuaregové získali výcvik a zbraně v Kaddáfího Libyi. Povstání skončilo statem quo, kdy ani jedna strana nedokázala získat výraznou převahu. Nicméně Tuaregové dosáhli alespoň mírného zlepšení své situace, na jejich území začalo být směřováno více humanitární a ekonomické podpory, zároveň jim bylo umožněno se do určité omezené míry podílet na politice centrální vlády.
3. tuarežské povstání začalo původně v severním Nigeru, když tamní kmeny – mezi nimi i Tuaregové – začaly požadovat větší podíl na výnosu uranových dolů (Niger je jedním z největších světových producentů uranu). Úspěch povstání přiměl tuarežské vojenské vůdce k rozšíření povstání i na sever Mali. Malijské vládě se podařilo za pomocí sérii smluv a ústupků tuarežským autoritám, stejně jako díky omezené vojenské intervenci, vyjednat v srpnu 2008 příměří.
Tuarežské povstání 2012 a unilaterální vyhlášení nezávislosti Azavadu náhled|vpravo|Tuaregové na lednovém festivalu v poušti v Timbuktu v roce 2012 krátce předtím, než MNLA spustila povstání MNLA využila vojenského puče v Mali, který dne 22. března 2012 sesadil prezidenta Amadoua Toumaniho Tourého a malijskou vládu. Díky stažení malijských vojenských jednotek do centra země a díky přílivu zbraní ze sousední Libye MNLA snadno zabrala sever Mali. 1. dubna obsadila prakticky bez boje největší město na severu – Timbuktu. Poté dne 6. dubna vyhlásila nezávislost území pod svou kontrolou.
Na území Azavadu operovaly i dvě silné povstalecké skupiny – Ansar Dine a Al-Kájda islámského Maghrebu. Jakou roli ve vyhlášení nezávislého Azavadu hrálo případné spojenectví mezi Ansar Dine a MNLA, je zatím nejasné, nicméně se dá předpokládat alespoň minimální pragmatická spolupráce v boji proti centrální vládě. Po oslabení ústřední moci islamisté ihned využili situace a ve třech městech – Timbuktu, Gao a Kidalu – vyvěsili své černé vlajky a ohlásili svůj plán zavést právo šaríja. Logicky se tak dostali do silného rozporu s vedením MNLA, které si nárokovalo mocenský monopol.Triumfující tuarežstí povstalci se odmítají smířit s šířením džihádu v Mali