Zápisky historika (, variantně Zápisy historika, Historikovy zápisky/zápisy) původně Kniha vrchních písařů () jsou dějiny Číny a okolních zemí od mytických počátků kolem roku 2600 př. n. l. do 1. století př. n. l.
Zápisky začal sestavovat čínský historik chanské doby S’-ma Tchan; jeho syn S’-ma Čchien pokračoval ve sbírání podkladů a v letech 104–93 př. n. l. je sepsal pod názvem Kniha vrchních písařů. Po zveřejnění díla S’-ma Čchienovým vnukem Jang Jünem se Zápisky začaly šířit mezi vzdělanou veřejnost. Ovšem už autoři 1. století n. l. uváděli, že část knihy byla ztracena a dodatečně doplněna jinými historiky. Od té doby probíhá debata o rozsahu neautentických pasáží Zápisků i o podílu S’-ma Tchana na výsledném textu. Nejstarší úplně zachované vydání díla pochází z éry Ťing-jou (1034–1038), od konce 12. století byly Zápisky tištěny zpravidla se třemi nejvýznamnějšími komentáři, pocházejícími z 5. – 8. století. Současné standardní čínské vydání bylo publikováno roku 1959.
Zápisky historika mají přes půl miliónu znaků čínského písma. Jejich 130 kapitol je seskupeno do pěti oddílů: nejdříve je v 12 kapitolách „Kořenů a počátků“ podán přehled dvou a půl tisíciletí čínských dějin od Žlutého císaře po současnost autorů; klíčové události jsou znovu shrnuty v 10 kapitolách chronologicky uspořádaných „Tabulek“; následuje 8 kapitol „Pojednání“ rozebírajících témata z pohledu autorů významná pro správnou vládu; dalších 30 kapitol „Dědičných rodů“ rekapituluje čínskou historii tentokrát z perspektivy údělných knížectví, zahrnují i životopis Konfucia a některých významných politiků; a konečně 70 kapitol „Příběhů“ obsahuje biografie významných osobností, ale i historii nečínských států a národů sousedících s říší Chan. Poslední kapitola „Příběhů“ je věnována S’-ma Čchienovu rodu a samotným Zápiskům.
S’-ma Čchien pojal historii Číny jako dějiny jediné říše, bez ohledu na její politickou roztříštěnost po většinu její minulosti. Pokusil se uspořádat historické údaje, zevšeobecnit je a dobrat se pochopení zákonitostí dějin, „cesty Nebes“. Současně se snažil i o uchování památky významných osobností a svého rodu. Dílo mimořádné svým rozsahem i literární úrovní se stalo vzorem pro pozdější historiky a spisovatele. S tím, jak získalo oficiální status, změnil se i název spisu. Z Knihy vrchních písařů, vyjadřující osobní názory S’-ma Čchiena a jeho otce, se staly Š’-ťi, ve významu Zápisky písaře, později Zápisky historika a nakonec již zcela odosobněné Historické zápisky.
Zápisky byly přeloženy do ruštiny (Vjatkinův překlad) a japonštiny, významné jsou i částečné překlady Édouarda Chavannese (do francouzštiny) a týmu Williama Nienhausera ml. (do angličtiny). Do češtiny přeložil v letech 1962–1971 několik kapitol Timoteus Pokora. V roce 2012 vyšla zhruba čtvrtina díla v českém překladu Olgy Lomové (se zahrnutím části starších Pokorových textů) pod názvem Kniha vrchních písařů. Výbor z díla čínského historika.
Autoři: S’-ma Čchien a S’-ma Tchan alt=Barevný obraz staršího Číňana v zelenošedém rouchu, s čapkou na hlavě|náhled|Portrét S’-ma Čchiena Shromažďovat materiály pro dějiny Číny začal S’-ma Tchan. Byl to přední učenec na dvoře chanského císaře Wu-tiho a od roku 140 př. n. l. dvorský písař, který spravoval císařský archív a knihovnu a zodpovídal za kalendář. Po jeho smrti roku 110 př. n. l. ve shromažďování podkladů pokračoval jeho syn S’-ma Čchien.
S’-ma Čchien v mládí získal kvalitní vzdělání u významných učenců Kchung An-kuoa a Tung Čung-šua. Několik let cestoval a poté sloužil v císařově doprovodu jako družiník lang-čung, který byl vysílán na inspekční cesty do regionů i k diplomatickým jednáním v zahraničí. Po smrti otce převzal jeho úřad.Krjukov, s. 20–22. Roku 104 př. n. l. dokončil sbírání materiálů a začal sestavovat Zápisky historika.Krjukov, s. 24.
Roku 99 př. n. l. se zapletl do případu generála Li Linga, obviněného za neúspěch tažení proti Siungnuům.Krjukov, s. 25. S’-ma Čchien se Li Linga zastal, což mu vyneslo hněv panovníka, obvinění ze zločinu pomluvy císaře a uvěznění. Pomluva císaře byla trestána smrtí. Podle tehdejších zákonů se odsouzenec mohl nejvyššímu trestu vyhnout tím, že se buď vykoupí, nebo se nechá vykastrovat. Na výkupné S’-ma Čchien neměl prostředky. Muž jeho postavení zpravidla v takové situaci volil sebevraždu, tou by však zmařil přání otcovo i vlastní dokončit Zápisky, proto si vybral kastraci.
Po propuštění z vězení byl S’-ma Čchien jmenován vrchním tajemníkem (čung-šu-ling) ve vnitřním sekretariátu čung-šu. Upnul se na dokončení Zápisků, cíli, jenž mu umožnil vyrovnat se s ponižujícím trestem. Své dílo dopsal do roku 93 nebo 91 př. n. l. O závěru jeho života není mnoho známo, zemřel snad roku 86 př. n. l.,Lomová (Úvodní studie), s. 23. zvažována jsou i jiná data: kolem roku 90. př. n. l., v letech 86/85 př. n. l. nebo až roku 78 př. n. l.
Název Původní název díla, který mu dal S’-ma Čchien, je Tchaj-š’-kung šu, kde šu () je kniha, tchaj-š’-kung () je název úřadu S’-ma Čchiena a jeho otce S’-ma Tchana. V jeho náplni byly „záležitosti Nebes“, to jest úkoly astrologického charakteru, jako určování příznivých a nepříznivých dní pro náboženské i státní úkony, stanovení kalendáře, ale i správa císařského archívu a knihovny a dohled nad úřednickými zkouškami. Název úřadu bývá překládán různě, jako vrchní astrolog, vrchní písař, vrchní historik, v závislosti na tom, jakou stránku povinností tchaj-š’-kungů překladatelé zdůrazňují.
Pod názvem Tchaj-š’-kung šu byla kniha známa v prvních staletích existence, nicméně chanský historik Pan Ku v 1. století už znal i druhý název Š’-ťi, Zápisky písaře/písařů. V následujících staletích nový název postupně převládl a v Suej-šu (Dějinách dynastie Suej) sestavených v letech 629–636 je používán pouze ten. Současně se význam povolání š’ posunul od písaře k historikovi.
Změna názvu byla vnějším projevem změny vnímání díla. Kniha vrchních písařů vyjadřovala osobní názory S’-ma Čchiena, resp. rodu S’-ma. Po staletích byla uznána za oficiální dějiny Číny a stala se vzorem pro psaní o historii. Nové pojetí díla doprovázela i změna názvu na Š’-ťi, chápaného jako Zápisky písaře, později Zápisky historika a nakonec již zcela odosobněné Historické zápisky.
V české literatuře je zaveden název Zápisky historika. Vyskytují se i varianty Zápisy historika, Historikovy zápisky/zápisy.S’-ma Čchien, s. 589, poznámka Olgy Lomové ke 130. kapitole. Olga Lomová při vydání svého výboru Tchaj-š’-kung šu přeložila jako Kniha vrchních písařů, přičemž množné číslo použila k vyjádření podílu S’-ma Tchana na práci i důrazu kladeného S’-ma Čchienem na rodovou tradici a na závazek dokončit dílo započaté otcem.
Čínská historická díla před Zápisky a prameny díla V čínských státech existovala dlouhá tradice historických „záznamů písařů“ (š’-ti) vedených k rituálním účelům – sloužily jako zprávy předkům vládnoucího rodu. Zachovaly se pouze anály státu Čchin, které sloužily jako podklad pro 5. kapitolu Zápisků a anály státu Lu, které zredigoval a vydal (podle tradičního názoru zastávaného i S’-ma Čchienem napsal) Konfucius pod názvem Letopisy (doslova Jara a podzimy).Lomová (Úvodní studie), s. 28–29. Letopisy mají formu stručných análů datovaných podle let, pokrývají období 722–481 př. n. l. Novotou a odvážným Konfuciovým činem bylo určení Letopisů nikoli předkům, ale současníkům, živým lidem. Konfucius též zredigoval Knihu dokumentů, soubor textů vzniklých v období od počátků dynastie Čou po dynastii Chan.Lomová (Úvodní studie), s. 27.
Pro čtení Letopisů měly kvůli jejich stručnosti, jdoucí až na hranici srozumitelnosti, zásadní význam komentáře. Nejdůležitější byly Kung-jangův komentář a Ku-liangův komentář, které vysvětlují nejasná místa a osvětlují stručné zápisy Letopisů, přičemž vycházejí z předpokladu, že každé slovo Letopisů má hluboký význam.Lomová (Úvodní studie), s. 36–37. Třetím významným komentářem byl Cuoův komentář, který nejen komentuje a vysvětluje události zmíněné v Letopisech, ale i vypráví příběhy; je nejstarším dochovaným čínským historickým dílem, které se v příbězích snaží pomocí popisu skutků a zachycením promluv vystihnout charaktery postav. Jeho autor v dodatcích připsaných „ušlechtilému muži“ nebo Konfuciovi hodnotí události a vyvozuje ponaučení. Cuoův komentář je tak do značné míry dílo nezávislé na Letopisech, které vychází z paralelní tradice příběhů a promluv z období Válčících států, v nichž čtenáři hledali poučení z minulosti a pomoc při rozhodování. K této tradici náleží i několik dalších zachovaných děl – Promluvy ze států, Plány válčících států a Letopisy mistra Jena.
S’-ma Čchien i jeho otec znali a využili zmíněná historická díla a letopisy – Knihu dokumentů, Letopisy jar a podzimů, Cuoův komentář, Promluvy ze států, Plány válčících států a další. Jako vzdělaní muži ovládali kanonické konfuciánské spisy a vzhledem ke své úřední pozici měli oba snadný přístup do státního archívu, k záznamům a ediktům i knihám císařské knihovny. Z literárních pramenů S’-ma Čchien často citoval, a to až do té míry, že některé kapitoly jsou prakticky svodem citátů. Při sběru podkladů se však neomezoval na oficiální písemnosti, letopisy a literaturu, ale využíval i vlastní poznatky a záznamy, ať už získané v průběhu jeho úřední kariéry, nebo při cestách po zemi, kdy zpovídal znalce lidových pověstí a legend.Lomová (Úvodní studie), s. 62.
Historie a autorství textu S’-ma Čchien sepsal dva rukopisy, které podle svých slov uložil „ve slavných horách“ a „hlavním městě“. Jeden rukopis byl uložen v císařské knihovně, druhý v rodině Jangů, kam se provdala jeho dcera.Lomová (Úvodní studie), s. 42. Exemplář v císařské knihovně byl zničen nejspíše během nepokojů za vlády Wang Manga (9–23).Lomová (Úvodní studie), s. 43. Mimo omezený okruh dvořanů majících přístup do císařské knihovny se dílo začalo šířit až poté, co je za vlády císaře Süana (panoval 73–49 př. n. l.) zveřejnil S’-ma Čchienův vnuk Jang Jün († 54 př. n. l.). Dílo se šířilo opisováním, často i jednotlivých kapitol, týkajících se předků opisovačů. V prvním století našeho letopočtu Zápisky znali historici Pan Piao a Pan Ku, kteří z nich čerpali pro svou Kroniku Chanů a převzali uspořádání díla i celé kapitoly. Velká část kapitol Zápisků týkajících se prvního století dynastie Chan se proto shoduje s analogickými kapitolami Kroniky Chanů, nicméně zůstává nejasné, který text kdo od koho přejímal.
Vzhledem k nemalému množství pozdějších interpolací, redaktorských oprav, doplňků a změn je pro filology obtížným úkolem stanovení původního textu díla. Míra autentičnosti textu Zápisků je proto diskutována už dvě tisíciletí. Pan Piao a Pan Ku v 1. století napsali, že v jejich době bylo ztraceno deset kapitol Zápisků. Podle Čang Jena (, 3. století) to byly biografie císařů Ťinga a Wua (11. a 12.), kapitoly o obřadech, hudbě a vojenství (23., 24. a 25.), tabulka generálů a prvních ministrů z počátků Chanů (22.), biografie tří knížat (60.), Fu Kchuana a Ťin Šea (98.), kapitoly o věštcích a věštění (127. a 128.). Podle historika Liou Č’-ťia (, 661–721) od smrti S’-ma Čchiena do jeho doby celkem patnáct učenců přidalo svůj text do Zápisků. Podle různých teorií větší či menší část ztraceného textu (např. kapitolu 70.) doplnil Čchu Šao-sun (, asi 105 – asi 30 př. n. l.),Krjukov, s. 31. jeho doplňky jsou místy uvedeny slovy „pan Čchu praví“.
Při opisování Zápisků vznikaly komentáře k nejasným nebo nesrozumitelným místům. Nejvýznamnější z nich jsou komentář Pchej Jina z 5. století nazvaný Shromážděná vysvětlení k Š’-ti (Š’-ti ťi-ťie, ), který je nejstarším úplně zachovalým komentářem, a dva tchangské komentáře – Správný význam Š’-ti (Š’-ti čeng i, ) Čang Šou-ťiea z přelomu 7. a 8. století a Hledání skrytého v Š’-ti (Š’-ti suo-jin, ) S’-ma Čena z první poloviny 8. století. Souhrnně jsou označovány za „Tři komentáře“.Lomová (Úvodní studie), s. 44.