Katar

Katar, plným názvem Stát Katar, je stát v jihozápadní Asii. Zabírá Katarský poloostrov na severovýchodním pobřeží Arabského poloostrova na Blízkém východě; na jihu má jedinou pozemní hranici se Saúdskou Arábií, zbytek území obklopuje Perský záliv. Bahrajnský záliv, zátoka Perského zálivu, odděluje Katar od nedalekého Bahrajnu. Většinu rozlohy země tvoří rovinatá, nízko položená poušť, podnebí je pouštní, v létě horké a v zimě velmi mírné. Na ploše 12 000 km² žije 3 miliony obyvatel, hlavním městem je Dauhá, v jehož aglomeraci žije více než 80 % obyvatel země. Necelých 50 % obyvatel jsou Arabové, největšími etnickými menšinami jsou Indové, Bangladéšané a Pákistánci; úředním jazykem je arabština, dvě třetiny obyvatel vyznávají státní náboženství islám, dále 15 % hinduismus, 14 % křesťanství.

Osídlení dnešního Kataru lidmi se datuje do doby před 50 000 lety, kdy zde byla objevena tábořiště a nástroje z doby kamenné.Toth, Anthony. „Qatar: Historical Background.“ A Country Study: Qatar (Helen Chapin Metz, editor). Library of Congress Federal Research Division (January 19693). This article incorporates text from this source, which is in the public domain. V období neolitu byla v oblasti jako první přítomna civilizace Mezopotámie. Během prvních let osídlení poloostrov spadal pod správu několika různých říší, včetně Seleukovské, Parthské a Sasánovské. V 7. století n. l. většina arabských kmenů v regionu konvertovala k islámu; v 8. století se stal centrem obchodu s perlami. V abbásovské éře vzniklo několik osad. Poté, co Bani Utbah a další arabské kmeny dobyly Bahrajn v roce 1783, dynastie Ál Chalifa nastolila svou moc nad Bahrajnem a pevninským Katarem. V následujících staletích byl Katar místem sváru mezi wahhábity z Nadždu a Ál Chalifou. Roku 1868 Mohammed bin Thání podepsal dohodu s Velkou Británií, která uznala samostatný status Kataru. V roce 1871 rozšířili Osmané svou říši do východní Arábie, z oblasti se stáhli v roce 1915 po začátku první světové války. V roce 1916 se Katar stal britským protektorátem a Abdalláh ibn Džasim Al Sání podepsal smlouvu, podle níž může Britům postoupit území pouze výměnou za ochranu před veškerou námořní agresí a podporu v případě pozemního útoku. Smlouva z roku 1934 poskytla rozsáhlejší ochranu. V roce 1940 byla v Duchanu objevena vysoce kvalitní ropa.„Background Note: Qatar“. U.S. Department of State (June 2008). This article incorporates text from this source, which is in the public domain.

V 50. a 60. letech 20. století přinesly rostoucí příjmy z ropy prosperitu, rychlé přistěhovalectví, značný sociální pokrok a počátky moderní historie země. Poté, co Velká Británie v roce 1968 vyhlásila politiku ukončení smluvních vztahů s šejky Perského zálivu, se Katar připojil k dalším osmi státům, které byly v té době pod britskou ochranou, a plánoval vytvoření federace arabských emirátů. V polovině roku 1971, kdy se blížilo datum ukončení britských smluvních vztahů, se těchto devět států stále nedohodlo na podmínkách unie. Katar proto 3. září 1971 vyhlásil nezávislost.„Background Note: Qatar“. U.S. Department of State (June 2008). This article incorporates text from this source, which is in the public domain. V červnu 1995 se novým emírem stal zástupce emíra Hamad bin Chalífa, který v nekrvavém převratu sesadil svého otce Chalífu bin Hamada. Emír povolil liberálnější tisk a komunální volby jako předstupeň voleb parlamentních. V dubnu 2003 byla ve veřejném referendu schválena nová ústava, která vstoupila v platnost v červnu 2004.„Background Note: Qatar“. U.S. Department of State (June 2008). This article incorporates text from this source, which is in the public domain.

Katar je unitární polokonstituční monarchií s emírem jako hlavou státu, který má autokraticky v rukou téměř veškerou výkonnou a zákonodárnou moc, i kontrolu nad soudnictvím. Země má čtvrtý nejvyšší hrubý domácí produkt v paritě kupní síly na obyvatele na světě a devátý nejvyšší v přepočtu na obyvatele. V indexu lidského rozvoje zaujímá 42. místo, což je třetí nejvyšší příčka v arabském světě. Má ekonomiku s vysokými příjmy, která se opírá o třetí největší zásoby zemního plynu a ropy na světě. Katar je také druhým největším světovým emitentem oxidu uhličitého na obyvatele. Cizinci tvoří 85 až 90 % katarských obyvatel, přičemž migrující pracovníci tvoří přibližně 95 % pracovní síly. V 21. století jeho ekonomika rychle rostla díky bohatství, které skýtají suroviny, stejně jako jeho geopolitická moc, například mediální skupině Al-Džazíra Katar je členem Organizace spojených národů, Ligy arabských států, Organizace islámské spolupráce, zakládajícím členem Rady pro spolupráci v Zálivu; byl členem Organizace zemí vyvážejících ropu, ale členství ukončil.

Název Římský spisovatel Plinius Starší zaznamenal nejstarší zprávu o obyvatelích poloostrova v polovině 1. století n. l.; označil je jako Catharrei, což je označení, které mohlo být odvozeno od názvu významné místní osady. O století později vytvořil Ptolemaios první známou mapu, na které je poloostrov zobrazen, a označil jej jako Catara. Také na mapě, vytištěné v Římě v roce 1478, založené na Ptolemaiově práci, je uveden název Catara. Na mapě je také zmínka o městě jménem „Cadara“ na východě poloostrova. Výraz „Catara“ (obyvatelé, Cataraei) se používal výhradně až do 18. století, poté se jako nejčastěji uznávaný pravopisný tvar objevil „Katara“. Nakonec se po několika variantách – „Katr“, „Kattar“ a „Guttur“ – jako název země ujala moderní odvozenina Katar.

Ve standardní arabštině se název vyslovuje [ˈqɑtˤɑr], zatímco v místním dialektu, arabštině Perského zálivu, je to [ˈɡɪtˤɑr]. Čeština používá odlišnou přibližnou výslovnost, protože arabská výslovnost používá zvuky, které se v češtině nevyskytují.

Historie vlevo|náhled|Nejstarší známé vyobrazení Kataru na mapě Klaudia Ptolemaia z 2. století

vlevo|náhled|Historická dohoda z roku 1868 vlevo|náhled|Pevnost v Zubaře

vlevo|náhled|Staré město Dauhá v roce 1904 vlevo|náhled|Moderní Dauhá

Území Kataru bylo osídleno lidmi již před 50 000 lety. Na poloostrově byly objeveny osady a nástroje z doby kamenné. V opuštěných pobřežních osadách byly objeveny mezopotámské artefakty obeidské kultury (asi 6500–3800 př. n. l.). Na ostrovech Al Chor byl nalezen archeologický materiál připisovaný Kassitům, kteří ovládli Babylonii po pádu Starobabylonské říše (přibližně v období od 1531–1155 př. n. l.). Usuzuje se z toho, že obyvatelstvo Kataru mělo s Kassity v té době obchodní styky. Mezi nálezy byly i tři miliony rozdrcených šnečích ulit. Existují názory, že jde o důkaz, že Katar je nejstarším známým místem výroby barviv z měkkýšů.

V roce 224 získala nad oblastí Perského zálivu kontrolu Sásánovská říše. Katar hrál roli v obchodu Sásánovců a přispíval nejméně dvěma komoditami: perlami a fialovým barvivem. Za vlády Sásánovců se mezi obyvateli východní Arábie rozšířilo křesťanství, díky vlivu a migraci mezopotámských křesťanů. Bylo postaveno několik křesťanských klášterů. V roce 628 poslal zakladatel islámu Mohamed vyslance k vládci východní Arábie Munzir ibn Sawa Al-Tamimimu a požadoval, aby on a jeho poddaní přijali islám. Munzir jeho žádosti vyhověl a většina arabských kmenů v regionu konvertovala. Poté se místní kmeny podílely na muslimském dobytí Persie, což mělo za následek pád Sásánovské říše.

Území se takto dostalo pod vládu chálífů. Katar byl znám jako slavné centrum chovu koní a velbloudů během umajjovské éry. V 8. století, za vlády Abbásovců, začal těžit ze své strategické pozice v Perském zálivu a stal se centrem obchodu s perlami. V katarském přístavu zastavovaly lodě mířící z Indie a Číny i směrem opačným. Archeology byl v Kataru nalezen čínský porcelán, západoafrické mince i artefakty z Thajska z této etapy. V Murwabu bylo v té době postaveno více než 100 kamenných domů, dvě mešity a vojenská pevnost. Když prosperita chalífátu poklesla, pokles zaznamenal také Katar. Po 10. století existuje tudíž poměrně málo zpráv, nicméně Katar je zmíněn v knize Mu'džam al-buldán z pera muslimského učence 13. století Jakúta al-Hamawí ar-Rúmího. Ten se zmiňuje o jemně pruhovaných tkaných pláštích Katařanů a jejich dovednostech při ostření kopí.

V roce 1253 kontrolu nad oblastí získali Usfuridé, v roce 1320 se stala součástí Ormuského království. Katarské perly poskytly království jeden z jeho hlavních zdrojů příjmu. V roce 1515 Manuel I. Portugalský učinil z Ormusu svého vazala a v roce 1521 se Portugalsko plně zmocnilo významné části východní Arábie. V roce 1550 se místní obyvatelé dobrovolně podřídili nadvládě Osmanů a dali jim přednost před Portugalci. Osmani však poslali do oblasti jen zanedbatelné množství vojáků, kteří byli v roce 1670 vyhnáni arabskou kmenovou konfederací Bani Chálid.

V roce 1766 se usadila v katarské Zubaře rodina Ál Chalífa, která přišla z Kuvajtu. Konfederace Bani Chálid je nechala bez velkého povšimnutí oblast ovládnout. V roce 1783 rodina získala pod svou kontrolu i Bahrajn, kam také přesunula své sídlo. To vyvolalo odpor místních katarských kmenů. V roce 1867 nespokojenost vyvrcholila povstáním, na nějž Ál Chalífa reagovala vysláním mohutné armády. Výsledkem byla katarsko-bahrajnská válka v letech 1867–1868, v níž bahrajnské a abúzabíjské síly vyrabovaly a vyplenily Dauhá a Al Wakrah. Mír dojednali Britové, přesněji plukovník Lewis Pelly. Bahrajn uznal odlišnost Kataru a jeho právo na nezávislost, ta však byla podmíněna podrobením se Britům. Již při mírových jednáních si Pelly velmi dobře rozuměl se zástupci vlivné místní rodiny Ál Thání. Ta získala posléze rozhodující slovo a převzala lokální vůdcovství.

V roce 1871 se Tháníovci nicméně podrobili osmanskému tlaku, který vyvíjel zejména lokální osmanský vládce Bagdádu Midhat paša. Místní kmeny přijímaly osmanskou hegemonii s nevolí, ale Tháníovci se snažili s Osmany vycházet. Jejich vztahy k mocné říši se však změnily, když v roce 1882 Osmané odmítli pomoci při výpravě do okupovaného Abú Zabí, a když v roce 1888 podpořili Mohammeda bin Abdula Wahába, který se pokusil rodinu Al Thání svrhnout. To nakonec Thániovce dovedlo ke vzpouře proti Osmanům. V srpnu 1892 přestal katarský vládce Jassim bin Mohammed Al Thání platit Turkům daně. Ti reagovali uvězněním jeho bratra a třinácti prominentních katarských kmenových vůdců. Jako výkupné požadovali zaplacení daní. Jassim odmítl, a tak došlo k historické bitvě u Al Wajbahu, v níž Katařané zvítězili. Ačkoli Katar nezískal úplnou nezávislost na Osmanské říši, bitvou si vynutil autonomii. Jassim je dnes národním hrdinou a bitva u Al Wajbahu pevnou součástí národní identity Katařanů.

Britsko-tureckou úmluvou z roku 1913 se Osmané zavázali, že se vzdají svého nároku na Katar a stáhnou svou posádku z Dauhá. Po vypuknutí první světové války však dohodu nedodrželi a turecká posádka zůstala v pevnosti v Dauhá, i když se stále zmenšovala. V roce 1915, za přítomnosti britských dělových člunů v přístavu, Abdullah bin Jassim Al Thání, který byl silně probritsky orientován, přesvědčil zbytek tureckých vojáků, aby pevnost opustili. Následujícího rána do ní vstoupili Britové. Dne 3. listopadu 1916 se Katar stal oficiálně britským protektorátem. Královská rodina se vzdávala samostatné zahraniční politiky, za což jí Británie poskytovala vojenskou ochranu.