Pablo Ruiz Picasso (celým jménem Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Ruiz y Picasso; 25. října 1881 Malaga – 8. dubna 1973 Mougins) byl španělský malíř a sochař. Je jednou z nejvýznamnějších osobností umění 20. století. Společně s Georgesem Braquem je považován za zakladatele kubismu. Odhaduje se, že Picasso vytvořil asi 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací a 300 skulptur a keramických děl. Byl aktivním členem Francouzské komunistické strany.
Jeho obraz Alžírské ženy byl v květnu 2015 v newyorské aukční síni Christie's vydražen za 179,4 milionu dolarů (v přepočtu 4,4 miliardy korun), čímž se stal historicky nejdražším výtvarným dílem prodaným v aukci.
Život náhled|vlevo|José Ruiz y Blasco, 1870 náhled|vlevo|Dům v Malaze, ve kterém se Pablo Picasso narodil Narodil se v Malaze ve Španělsku, byl prvním dítětem José Ruize y Blasco a Maríe Picasso y López. Byl pokřtěn jako Pablo, Diego, José, Francisco de Paula, Juan Nepomuceno, Maria de los Remedios, a Cipriano de la Santísima Trinidad.
Picassův otec José Ruiz byl malířem, jehož specialitou bylo realistické zobrazení ptáků a který byl většinu svého života profesorem umění na škole řemesel a kurátorem v muzeu. Picasso už jako chlapec prokazoval vášeň i cit pro kresbu. Podle jeho matky bylo jeho první slovo „piz“, což je zkrácenina od lápiz, španělsky tužka.
Otec vyučoval Picassa různým technikám, např. kresbě a olejové malbě. V roce 1891 se rodina přestěhovala do A Coruña v Galicii, kde Picassův otec přijal místo učitele umění. Picasso byl přijat na tamní školu výtvarných umění ve věku deseti let. V roce 1895 se rodina usadila v Barceloně, kde Picasso navštěvoval uměleckou akademii La Llotja. Studoval i na Akademii umění (Academia de San Fernando) v Madridu, ale studia nedokončil a po roce ji opustil. V roce 1898 se vrátil do Barcelony. Zde se pohyboval v avantgardních uměleckých kruzích katalánského modernismu. V kavárně a uměleckém centru Els Quatre Gats se setkával s Ramonem Casasem, Carlosem Casagemasem, Isidrem Nonellou a dalšími mladými výtvarníky. V únoru 1900 zde měl první, komerčně nepříliš úspěšnou samostatnou výstavu.
V témže roce podnikl Picasso svou první cestu do Paříže společně se svým přítelem Casagemasem u příležitosti Světové výstavy. V této době se seznámil s dílem Henriho de Toulouse-Lautreca, které ho inspirovalo k vytvoření barvitých zobrazení života ve městě. V Paříži bydlel s novinářem a básníkem Maxem Jacobem, který mu pomohl naučit se francouzsky. Picasso pracoval hlavně v noci, kdy Max spal. Prošli spolu časy chudoby a beznaděje, hodně z Picassova díla se v té době muselo spálit kvůli teplu. Začátkem roku 1901 se vrátil do Madridu, kde založil společně se spisovatelem Solerem časopis Arte Joven. První číslo celé ilustroval sám. Od té doby se Picasso podepisoval jen Picasso, už ne Pablo Ruiz y Picasso.
První léta 20. století trávil Picasso mezi Barcelonou a Paříží. V letech 1904–1909 bydlel spolu s dalšími umělci v Bateau-Lavoir na Montmartru. V roce 1904 začal jeho dlouholetý vztah s modelkou Fernande Olivierovou. Právě ona se objevuje v mnoha obrazech té doby, stala se jeho múzou. Poté, co získal slávu a nějaký majetek, odešel Picasso od Olivierové k Marcelle Humbertové, které říkal Eva. Žili spolu až do její předčasné smrti v roce 1915. Svou lásku k ní Picasso vyjádřil v mnoha kubistických obrazech. náhled|Portrét Pabla Picassa, který namaloval Juan Gris (1912)|vlevoV Paříži poznal osobnosti jako byli André Breton, Guillaume Apollinaire a spisovatelka Gertrude Steinová. V jejím salonu se Picasso seznámil s Henri Matissem, Juanem Grissem, Ernestem Hemingwayem. V roce 1907 upoutal svým obrazem Avignonské slečny pozornost mladého galeristy Daniela-Henryho Kahnweilera, který se stal jeho mecenášem a vystavoval jeho díla. Prostřednictvím Apollinaira se Picasso koncem roku seznámil s malířem Georgesem Braquem, který byl stejně starý; jejich přátelství mělo zásadní vliv na vývoj moderního malířství. V roce 1911 se Apollinaire a Picasso dostali do podezření z účasti na krádeži obrazu Mona Lisa v Louvru, což se však neprokázalo a po dvou letech byl odhalen skutečný pachatel.
Picassova díla se postupně stala známými i v zahraničí, především v Německu. Jeho obrazy byly součástí výstavy francouzských postimpresionistů v Londýně. V roce 1913 bylo osm jeho obrazů vystaveno v New Yorku společně s díly Matisse a Braqua.
První světovou válku prožil v Paříži, i když mnoho jeho přátel muselo odejít na frontu nebo do ciziny. Od roku 1917 spolupracoval s ruským baletem Sergeje Ďagileva. V roce 1918 si Picasso vzal balerínu Olgu Chochlovou, která mu představila život ve vyšších vrstvách společnosti. Měli spolu syna Paula, ze kterého se později stal motocyklový závodník a také řidič svého otce. Picasso se s Olgou Chochlovou často hádal. Ona trvala na společenském chování, zatímco on měl spíše sklony k chování bohémskému. Od roku 1918 ho po celém světě zastupovali obchodníci s uměním Paul Rosenberg a Georges Wildenstein, kteří nakupovali značné množství jeho obrazů. Picassovo spojení s Rosenbergem trvalo do roku 1939, spojení s Wildensteinem do roku 1932. Díky své rostoucí slávě mohl Picasso věnovat více času vývoji svého formálního jazyka. Hodně experimentoval a kladl nový důraz na svou sochařskou tvorbu. Sblížil se se surrealisty v čele s André Bretonem, kteří v časopise La Révolution surréaliste představovali jeho práce vč. Avignonských slečen.
V roce 1927 Picasso poznal sedmnáctiletou Marie-Thérèse Walterovou a začal si s ní tajnou aféru. Jeho manželství s Olgou Chochlovou brzy skončilo rozloučením. Rozvod Picasso nechtěl, protože podle francouzského práva by Chochlové připadla polovina jeho majetku. Zůstali tedy svoji až do roku 1955, kdy Chochlová zemřela. Picasso dlouho pokračoval ve vztahu s Walterovou a měl s ní dceru, kterou pojmenovali Maya. Walterová po zbytek života žila v naději, že si ji Picasso jednou vezme, oběsila se 4 roky po jeho smrti. Picasso namaloval celou řadu jejích portrétů.
Od konce 30. let měl Picasso vztah také s fotografkou a malířkou Dorou Maarovou, která mu často seděla jako model (např. obraz Dora Maarová s kočkou z roku 1941). Byla to ona, kdo zdokumentoval obraz Guernica, který byl od 12. července 1937 vystaven jako nástěnná malba ve španělském pavilonu na Světové výstavě v Paříži. Během španělské občanské války Picasso podporoval republikánskou vládu z Paříže. V roce 1937 byl republikánskou vládou Španělska jmenován ředitelem muzea umění Prado v Madridu.
Během druhé světové války žil v Paříži, jako odpůrce Frankova režimu a představitel moderního umění nesměl vystavovat. Picassova žádost o francouzské občanství v roce 1940 byla zamítnuta, protože v dokumentech z roku 1905 byl klasifikován jako anarchista. Muzeum moderního umění v New Yorku věnovalo Picassovi v letech 1939–1940 úspěšnou retrospektivu, která ho proslavila v Americe a mezi současnými uměleckými kritiky a kolegy umělci. V roce 1944 se Picasso stal členem francouzské komunistické strany a zůstal jím až do konce svého života.
náhled|Françoise Gilotová a Pablo Picasso (1952) Po osvobození Paříže roku 1944 Picasso začal žít s mladou studentkou umění Françoise Gilotovou. Měli spolu dvě děti – Clauda a Palomu. Jako jediná z Picassových žen Gilotová Picassa roku 1953 opustila, údajně kvůli hrubému zacházení a nevěře. Picasso tím byl zdrcen a prošel těžkým obdobím, kdy si uvědomil, že ve svých 70 letech už není pro mladé ženy atraktivní a vypadá vedle nich spíš směšně. Několik kreseb z té doby to jasně ukazuje – znázorňují ošklivého trpaslíka a krásnou mladou ženu. Často spolu pobývali v jižní Francii, především ve Vallauris, kde Picasso pod vedením místních hrnčířů experimentoval s hlínou a glazurami v manufaktuře Madoura.
Další Picassovou láskou byla Jacqueline Roque, která pracovala v hrnčířské dílně Madoura. Vzal si ji roku 1961 a byli spolu až do konce Picassova života. Tento sňatek také představoval část pomsty Gilotové. Ta se snažila najít způsob, jak by legitimizovala své dvě děti, které měla s Picassem. Picasso ji podporoval v tom, aby se rozvedla se svým manželem, a tvrdil jí, že si ji poté vezme. Místo toho si ale vzal Roqueovou. Manželství zůstalo bezdětné. V roce 1954 se ve Vallauris seznámil s devatenáctiletou Sylvette Davidovou, která se stala jeho modelkou a kterou během několika měsíců ztvárnil na téměř 60 portrétech. náhled|zámek Vauvernargues pod masivem Mont Saint-Victoire V roce 1955 Picasso koupil vilu La Californie v Cannes. Jeho soukromí ale stále více narušovali turisté a obdivovatelé. V bezprostřední blízkosti vily byly postaveny obytné výškové budovy, které mu blokovaly výhled do krajiny a poskytovaly lidem výhled na jeho majetek. V roce 1958 si koupil zámek Vauvenargues poblíž Aix-en-Provence a zřídil si zde ateliér. Stále se však vracel do vily Californie. Po svatbě s Jacqueline Roqueovou se přestěhoval do statku Notre-Dame de Vie v Mougins, severně nad svahy Cannes. Zámek Vauvenargues využíval jako skladiště pro svou uměleckou sbírku a po vážné operaci v roce 1965 jej navštěvoval jen příležitostně.
V roce 1962 byla Picassovi udělena Mezinárodní Leninova cena míru. V roce 1963 bylo v Barceloně otevřeno Museu Picasso, které později získalo velkou část jeho pozůstalosti. Základem sbírek byl dar 574 děl Picassova přítele a tajemníka Sabartése. V roce 1971 se v Louvru konala retrospektiva u příležitosti Picassových 90. narozenin. Byl prvním umělcem, který toto ocenění za svého života obdržel.
Picasso byl známá osobnost a lidé se zajímali jak o jeho dílo, tak o jeho osobní život. Byl všestranným umělcem, dokonce účinkoval i ve filmu, kde vždy představoval sám sebe. V roce 1955 se podílel na filmu Le Mystère Picasso (Picassovo tajemství), který režíroval Henri-Georges Clouzot. V roce 1960 se objevil ve filmu Jeana Cocteaua Orfeova závěť.
Jeho poslední roky byly poznamenány složitými rodinnými problémy. Při příležitosti vydání pamětí Françoise Gilotové Život s Picassem v roce 1964 došlo k roztržce s jeho dětmi Claudem a Palomou Picassovými, které se z tohoto vztahu narodily. Nestýkal se ani s nejstarší dcerou Mayou, kterou měl se svou dlouholetou milenkou Marií-Thérèse Walterovou.
Pablo Picasso zemřel 8. dubna 1973 v Mougins ve Francii během oběda s přáteli na následky plicní embolie. Jeho poslední slova byla „Připijte si na mě, na mé zdraví, víte, že já už pít nemohu.“ Byl pochován na zahradě zámku Vauvenargues. Jeho manželka nechala na hrob symbolicky umístit monumentální sochu Žena s vázou. O třináct let později si Jacquelin vzala život a byla pohřbena vedle Picassa.
Picasso nezanechal závěť, jeho pozůstalost kromě nemovitostí tvořilo asi 1900 obrazů, 12 000 kreseb, 1300 soch, 3000 keramik a osm koberců. Dědické řízení bylo poznamenáno vleklými právními spory. V roce 1975 byly 3 nemanželské děti (Maya, Claude a Paloma) uznány za právoplatné dědice společně s Paulem Picassem, synem z manželství s Olgou Chochlovovou. Strany se dohodly na podílu z celkového dědictví a na podzim roku 1977 byla pozůstalost rozdělena. Francouzský stát použil na úhradu dědické daně 3800 uměleckých děl, které vybral z pozůstalosti. Staly se základem Picassova muzea v Paříži, otevřeného v roce 1985. V roce 2003 příbuzní slavnostně otevřeli muzeum věnované Picassovi v jeho rodném městě Malaze, Museo Picasso Málaga. Další Picassova muzea jsou v Antibes a Barceloně.
Pacifismus náhled|vlevo|Pablo Picasso, 1953 Picasso zůstal během španělské občanské války, první světové války i druhé světové války nestranný a odmítl bojovat za jakoukoli stranu nebo zemi. Picasso o tom nikdy přímo nehovořil, ale podporoval domněnku, že je pacifista. Někteří z jeho současníků (například Georges Braque) měli za to, že tento postoj vychází spíš ze zbabělosti než z principu.