Francouzský Senát () je horní komora () francouzského parlamentu vedle dolní komory (fr. chambre basse), která se nazývá Národní shromáždění. Senátoři jsou voleni na šest let nepřímo prostřednictvím zhruba 150 000 obecních zastupitelů a dalších lokálních politiků. Počet voličů daného volebního obvodu je proto závislý na počtu obyvatel, ale není proporcionální, takže venkovské regiony mají při volbách více hlasů než města. Senát se ve francouzském politickém systému podílí na přijímání zákonů, ale může být přehlasován Národním shromážděním. Kontrola vlády je jen velmi omezená: Senát má právo vládu interpelovat a zveřejňovat zprávy, ale nemá žádné sankční možnosti. Senát ve své současné formě vychází z ústavy Páté francouzské republiky, která dává zásadní rozhodovací pravomoci francouzskému prezidentovi a vládě a rozhodování parlamentu omezila. Vláda má mnoho možností zasáhnout do vnitřního rozhodování Senátu. Protože je Senát slabší z obou komor francouzského parlamentu, je pravidelně cílem kritiky, která zpochybňuje jeho existenci. Ústavní změna v roce 2001 přiznala Senátu více autonomie, zkrátila funkční období z devíti na šest let a snížila minimální věk senátorů ze 35 na 30 let. Vzhledem ke způsobu volby panovala v Senátu od jeho vzniku v roce 1959 až do senátních voleb v roce 2011 vždy občansko-pravicová většina. Od senátních voleb z roku 2014 má v senátu opět převahu pravice. Sídlem Senátu je Lucemburský palác v Paříži.
Historie Předchůdci Senát Páté republiky vychází z tradice dvoukomorového parlamentu, který se vytvořil již během Velké francouzské revoluce, aby se vyrovnávaly legislativní excesy jediné parlamentní komory. V letech 1795–1799 byla horní komorou Rada starších (Conseil des Anciens), v období Konzulátu a Prvního císařství (1799–1815) existoval Sénat conservateur, během Restaurace Bourbonů (1814–1830) a za Červencové monarchie (1830–1848) působila Komora pairů (Chambre des pairs). V letech 1848–1851 za Druhé republiky ve Francii druhá komora neexistovala. Za Druhého císařství (1851–1870) byla horní komora obnovena pod názvem Senát. Již od dob Prvního císařství byla horní komora konzervativní a monarchistická. Její neexistence v době Druhé republiky závisela jen na tom, že monarchisté nepodporovali republiku. Obdobně fungoval Senát během Třetí republiky (1875–1940). Republikáni získali většinu v horní komoře již v roce 1879, čímž veškeré ambice francouzských monarchistů ztroskotaly. Za Čtvrté republiky (1946–1958) měl být Senát zcela zrušen, ale při referendu byl dosažen opačný výsledek. Proto v období Čtvrté republiky existovala horní komora pod názvem Republiková rada (Conseil de la République). Za Páté republiky byl Senát opět obnoven.
1959–1981: pravicová vláda, pravicový Senát Charles de Gaulle, který Senát v jeho současné podobě sám koncipoval, byl s jeho fungováním postupem času stále méně spokojený. Přestože byli voliči senátorů převážně konzervativní, Senát byl spíše středový a ne vždy spolupracoval s prezidentem a gaullistickou většinou v dolní komoře, přičemž byl podporován levicovými stranami v Národním shromáždění. Ústavní rada (Conseil constitutionnel – francouzský ústavní soud) nicméně podporovala linii prezidenta a odmítala veškeré změny zákonů, které by Senátu přiznaly větší politický vliv.
Dne 27. dubna 1969 chtěl Charles de Gaulle za pomoci referenda odsunout Senát do naprosté politické bezvýznamnosti, mj. by jeho členové byli z větší části jmenováni namísto nepřímých voleb, dále by ztratil většinu svých kompetencí v prosazování zákonů. Když toto lidové hlasování, které obsahovalo i další politické body, ztroskotalo, abdikoval de Gaulle na úřad prezidenta, neboť setrvání ve funkci spojil s přijetím těchto reforem. Otázka kompetencí Senátu tím byla odsunuta a ačkoliv se dolní komora stávala stále častěji terčem kritiky, byl to prozatím poslední pokus o její omezení.
Role Senátu se změnila s nástupem Valéryho Giscarda d'Estainga. Nyní byl centristický prezident a centristická většina v Senátu v opozici vůči dolní komoře, kterou ovládali gaullisté. Prezident se tak pokusil Senát posílit. Informoval Senát lépe než Národní shromáždění a vyžadoval od něj rady v rozličných záležitostech. Senát se mu revanšoval tím, že ovlivňoval přijetí některých zákonů. Např. prezidentem odmítnutý zákon o financování voleb do Evropského parlamentu odkládal na svém jednání tak dlouho, až evropské volby proběhly a zákon se tak stal bezpředmětným.
1981–1986: socialistická vláda, pravicový Senát V roce 1981 se poměry změnily, když zvítězil ve volbách socialista François Mitterrand a socialistická strana získala většinu v Národním shromáždění. Prezident a dolní komora využívaly všech možností jednacího řádu, aby vliv Senátu minimalizovali, například předkládali návrhy zákonů ve většině jako naléhavé, aby Senátu zkrátili pracovní lhůtu a znemožnili mu tak efektivně pracovat. Senát se pokoušel z nedostatku alternativ stále častěji o destruktivní akce, aby zcela sabotoval proces přijímání zákonů. Vrcholem jeho snah o prosazení byl v roce 1984 zákon o financování soukromých škol, který Senát co nejdéle zdržoval v naději, že o nepopulárním zákonu vznikne veřejná diskuse, která by donutila vládu návrh stáhnout.
Situace od roku 1986 V následujících letech se politická situace změnila. V roce 1986 nastala první kohabitace, kdy proti socialistickému prezidentovi stálo gaullistiscké Národní shromáždění a centristický Senát mohl zprostředkovávat jejich vzájemné vazby. V roce 1988 se socialistická menšinová vláda Michela Rocarda pokusila si Senát zavázat, když jmenovala rekordní počet šesti bývalých senátorů ministry. Brzy nato se ale vztahy opět vyostřily. V roce 1993 vystřídala pravicová vláda Édouarda Balladura socialisty, čímž nastala druhá kohabitace, a v roce 1995 se Jacques Chirac stal novým prezidentem. Došlo tím ke sladění politických stran v legislativních orgánech, což umožnilo jednohlasnou spolupráci.
V roce 1995 došlo k ústavní změně, při které senátoři posílili svou parlamentní imunitu, jednací období obou komor se sjednotilo a prodloužilo se u Senátu ze šesti na devět měsíců v roce. Ústavní změna dále rozšířila kontrolní možnosti Senátu v jeho jednacím řádu a usnadnila interpelace členů vlády.
Současný Senát Při senátních volbách v roce 2011 získaly poprvé v Senátu většinu levicové strany.Francouzský senát ovládla po padesáti letech levice, Česká televize, 25. 9. 2011 V Senátu v současné době zasedají následující frakce: Groupe Socialiste (po volbách 2011 Groupe Socialiste, Apparentés, et Groupe Europe Écologie Les Verts rattaché), která zahrnuje Socialistickou stranu a zpočátku i Zelené, než ti vytvořili vlastní frakci. Groupe Union pour un Mouvement Populaire (zkráceně Groupe UMP) je tvořená pouze senátory UMP. Groupe de l'Union centriste et Républicaine (zkráceně Union centriste) sjednocovala do roku 2007 senátory z liberálně-centristické UDF. Toto uskupení mělo tradičně v Senátu většinu. Od rozdělení strany během prezidentských voleb v roce 2007 tvoří frakci především senátoři za Mouvement démocrate a Nouveau Centre, ke kterým se připojily Alliance centriste a Parti radical valoisien. Groupe Communiste, Républicain et Citoyen (zkráceně Groupe CRC) zahrnuje členy Francouzské komunistické strany a Parti de gauche. Groupe du Rassemblement démocratique et social européen (zkráceně Groupe RDSE) vychází z tradice zaniklé Parti radical a sjednocovala senátory Parti radical de gauche a Parti radical valoisien, které z ní vzešly. Zahrnovala proto senátory z pravicové i levicové části politiky, než Parti radical valoisien přešla do frakce Union centriste. Členy frakcí jsou rovněž bezpartijní senátoři (apparentés) a členové malých politických stran, které vlastní frakce nevytvořily (rattachés).
Senátoři, kteří nejsou členy žádné frakce, tvoří vlastní uskupení zvané RASNAG (Réunion administrative des Sénateurs ne figurant sur la Liste d'aucun Groupe – Administrativní rada senátorů nezúčastněných žádné frakce), které si volí jednoho zástupce k prosazování svých práv a názorů. + Složení Senátu podle voleb 2011 (rozdělení frakcí z 19. března 2012) Frakce Křesla Frakce Mandáty 2008 Mandáty 2011 +/– Složení Předseda frakce Groupe UMP 151 132 –19 UMP: 120Apparentés: 2Rattachés: 10 Jean-Claude Gaudin Groupe socialiste 116 130Bezprostředně po volbách 2011 měla 141 členů (včetně nyní samostatné Groupe Écologiste). +14 PS: 118Apparentés: 12 François Rebsamen Groupe Union centriste 29 31 +2 AC: 9MoDem: 4NC: 11PRV: 5ostatní: 2 François Zocchetto Groupe CRC 23 21 –2 PCF: 19ostatní: 2 Nicole Borvo Cohen-Seat Groupe du RDSE 17 17Bezprostředně po volbách 2011 měla 16 členů, navýšení po doplňovacích volbách 18. března 2012. ±0 PRG: 11ostatní: 6 Jacques Mézard Groupe écologiste — 10Frakce vznikla 11. ledna 2012; předtím byli senátoři za Zelené jako rattachés v rámci Groupe socialiste. +10 Jean-Vincent Placé RASNAG – nezávislí 7 7 0 Delegát: Philippe Adnot Celkem 343 348 +5 7 uskupení Prameny: Stránka Senátu; Seznam členů frakcí ; Volební výsledky Poznámky:
Sídlo náhled|vlevo|Palais du Luxembourg
Senát zasedá v Lucemburském paláci v Paříži v 6. obvodu. Jeho ochranu má na starosti Republikánská garda (Garde Républicaine). Sousedící palác Petit Luxembourg slouží od roku 1825 jako sídlo prezidenta Senátu. K paláci přiléhá Lucemburská zahrada, která je volně přístupným veřejným parkem. V majetku Senátu se rovněž nachází Musée du Luxembourg.
náhled|Senátní knihovna Lucemburský palác byl vybudován v letech 1615–1620 v tradici francouzské renesance pro Marii Medicejskou, která však zde žila jen krátkou dobu. Dalšími obyvatelem byl budoucí král Ludvík XVIII. Za Velké francouzské revoluce zde sídlilo Direktorium a Napoleon Bonaparte, který zde měl sídlo jako konzul. Za revoluce sloužilo i jako vězení, ve kterém byl uvězněn mj. i Georges Danton. Od doby Prvního císařství slouží jako sídlo horní komory parlamentu. Za druhé světové války zde sídlila Luftwaffe a bylo zde pařížské sídlo Hermanna Göringa.
Interiéry paláce jsou velmi bohatě vyzdobené, mj. malbami Eugèna Delacroixe.
Volby do Senátu Senátoři jsou voleni jako zástupci departementů, v současnosti má Senát 348 zástupců. Podle článku 24 francouzské ústavy jsou volby nepřímé. Volby probíhají na departementální úrovni prostřednictvím volebních kolegií (collèges électoraux). Zhruba 5 % volitelů tvoří zastupitelé z departementů nebo vyšších celků: poslanci Národního shromáždění, zastupitelé regionálních rad (Conseil régional) a zastupitelé generálních rad (Conseil général) departementů. Naprosto převažující (95 %) skupinou jsou zastupitelé obcí a měst. Počet zastupitelů odpovídá velikosti obce, ale není celkově proporcionální k počtu obyvatel. Oblasti s nízkou hustotou osídlení mají proto relativně více zástupců než ty silně obydlené. 31 % delegovaných zastupuje 16 % obyvatel, které pocházejí z obcí s méně než 1000 obyvateli, ale jen 7 % volitelů zastupuje 15 % Francouzů žijících ve městech s více než 100 000 obyvateli. Celkově zastupuje více než polovina volitelů jen třetinu voličů. K tomu jsou sami volitelé také ještě určeni rozdílně: v obcích do 9 000 obyvatel určuje volitele obecní zastupitelstvo, ve větších obcích platí poměr podle výsledků voleb, který upřednostňuje větší strany. Navíc hranice volebních obvodů se pravidelně neupravují, čímž se nebere ohled na pohyb obyvatelstva. Ještě volby v roce 2004 se konaly v okrscích stanovených v roce 1976.
náhled|vlevo|Složení Senátu podle voleb z roku 2004 Do roku 2004 byl Senát vždy z jedné třetiny obnoven v nových volbách. Departementy byly z tohoto důvodu rozděleny do tří skupin: skupinu A tvořily departementy s čísly 1–33, skupina B se skládala z departementů č. 34–66 a ve skupině C se nacházely departementy nad č. 67. Volby se po třech letech střídaly postupně v jednotlivých skupinách.