náhled|upright=1.3|Parthenón – symbol starověkého Řecka
Starověké Řecko, případně antické Řecko, je označení pro období řeckých dějin ve starověku. V širším pojetí zahrnuje dobu od příchodu řeckých kmenů do egejské oblasti v 2. tisíciletí př. n. l. až po dobu nadvlády římské říše a formování říše byzantské (4.–6. století n. l.). V užším smyslu pak období samostatné antické řecké společnosti a kultury v 8.–1. století př. n. l. Ta se dělí na archaickou dobu utváření klasické řecké společnosti, tedy dobu Homéra a kolonizace Středomoří a Černomoří, klasické období (5.–4. století př. n. l.) vrcholící v Periklových Athénách a helénské období po sjednocení řeckého světa Filipem a Alexandrem Makedonským. I po ztrátě samostatnosti se však řecká kultura a vzdělanost dále rozvíjela pod římskou nadvládou.
Antické Řecko vytvořilo mimořádně vyspělou kulturu v nejrůznějších oborech, od výtvarného umění, architektury, divadla, vědy (lékařství, filozofie, matematika, astronomie) až po rétoriku a politiku, kde se stalo kolébkou demokracie. Měla zásadní vliv na utváření římské kultury a jejím prostřednictví i Západní civilizace. Řecká vzdělanost byla uchovávána a pěstována i v Byzanci a arabsko-muslimském světě, měla vliv na formování křesťanství (Nový zákon, tomismus), k řecké kultuře se vracela i renesance a klasicismus.
Starověký řecký svět byl soustředěn do jednotlivých městských států (polis) a jejich kolonií, které se neomezovaly jen na území dnešního pevninského Řecka, ale díky námořní kolonizaci se nacházely i v dalších oblastech Středozemního moře: egejské ostrovy, Kypr, pobřeží Malé Asie (především Iónie), Sicílie a jižní Itálie (Magna Graecia) a také na pobřeží Černého moře, Ilýrie, Thrákie, Egypta, Kyrenaiky, jižní Galie a severovýchodní části Iberského poloostrova.
Egejská kultura
náhled|Lví brána v Mykénách, centru nejstarší řecké civilizace Nejstarší dějiny Řecka spadají do tzv. egejské kultury. V egejské oblasti se v době bronzové vyvinuly tři předřecké vyspělé kultury. Na ostrovech v centrální části kykladská kultura, na jihu na Krétě mínojská kultura, na řecké pevnině jižně od Makedonie se nacházela Heladsko mykénská kultura. Díky rozluštění lineárního písma B je známo, že se jednalo o Řeky. Vznik této kultury bývá spojován s vpádem řeckého kmene Achájů. Tato doba je obdobím řeckých hérojů a mýtů, jako byla trójská válka, známých z pozdějších Homérových eposů.
Kréta Na Krétě jako na prvním místě v Evropě vznikla v 2. tisíciletí př. n. l. civilizace. Kréťané znali tři druhy písma – hieroglyfické, lineární písmo A (dosud nerozluštěno) a lineární písmo B, které se za velké spolupráce mezinárodních odborníků podařilo rozluštit. Okolo roku 2000 př. n. l. se začala na Krétě stavět první města s paláci. Tím začalo první historické období nazývané „období prvních paláců“. Za první paláce jsou považovány Knóssos, Faistos a Malia. Kolem roku 1700 př. n. l. tyto paláce zničilo pravděpodobně obrovské zemětřesení. Následující éra krétské historie se nazývá „období druhých paláců“. V této době zaznamenaly mínojské paláce největší rozkvět.
Temné období (1200–800 př. n. l.)
Kolem roku 1200 př. n. l. se celý řecký civilizační okruh, patrně poměrně náhle, zhroutil. Tato událost je známá jako zhroucení doby bronzové (k uvažovaným příčinám patří výbuch sopky, sucho, útoky nájezdníků – tzv. mořských národů – vybavených pokročilejšími, patrně železnými, zbraněmi, přelidnění nebo komplexní kolaps způsobený souběhem několika příčin). Touto katastrofou začalo v řeckých dějinách tzv. temné období. Pojem odkazuje k civilizačnímu úpadku i nedostatku pramenů o této době. O povaze společnosti v temném období historikové spekulují, nicméně objevené chetitské a egyptské záznamy naznačují existenci jediného státu pod „velkým králem“ se sídlem v pevninském Řecku. Temné období končí v 9.–8. století př. n. l., symbolicky rokem 776 př. n. l., což je legendární datum prvních olympijských her.
Archaická doba (800–500 př. n. l.) náhled|Klasické Řecko se rodilo v archaické době (tzv. Bazilika v Paestu, 6. stol.) Archaická doba následovala po skončení temného období někdy na přelomu 9. a 8. století př. n. l. a v mnoha směrech položila základy pozdějšího klasického Řecka. Za události, symbolizující počátek této epochy, je pokládáno konání prvních antických olympijských her podle tradice v roce 776 př. n. l. a rovněž vznik homérských eposů Ilias a Odyssea v 8. století př. n. l.
Rozmach městských států V Řecku se v této době zformovala tradiční forma organizace starověké řecké společnosti – polis (městský stát). Původně byla polis neboli obec pravděpodobně zemědělským sídlištěm. Později vedl rozvoj obchodu a řemesel ke vzniku různých forem polis. Z právního hlediska tvořili členové obce pospolitost, která si své vnitřní záležitosti upravovala podle vlastních zákonů.Nejstarší dochovaný ucelený zákoník pochází z Kréty z obce Gortyn (Gortynský zákoník). Hlavním principem, na kterém byla budována, bylo soukromé vlastnictví pozemků a půdy jejími členy, kteří představovali původní obyvatele polis, což je odlišovalo od usedlých cizinců (metoikos) a otroků. Polis nezahrnovala pouze samotné město, nýbrž i zázemí města (chórá) a obyvatelé tohoto zázemí byli taktéž rovnoprávnými členy polis. Velké polis s vlastním rozlehlým územím, jako Athény nebo Sparta, byly spíše výjimkami. Zpravidla každá polis měla hrad (akropolis) a agoru – náměstí, jež sloužilo jako hospodářské a politické centrum obce. Na vrcholu společenské pyramidy stál nejprve král. Královská moc uvnitř obce nespočívala ani tak na šlechtickém původu těchto králů jako spíše na jejich bohatství a společenské autoritě. Rozvinutější polis se vyznačovaly silnou sociální diferenciací, přičemž společnost byla tvořena následujícími skupinami svobodných obyvatel: velkostatkáři, rolníci, řemeslníci, obchodníci a nádeníci. Každá polis, pokud nebyla příliš malá, si střežila svoji autonomii a nebyla ochotná se jí dobrovolně vzdát. Válka byla proto ve starověkém Řecku považována za normální stav.
Velká kolonizace – rozšíření řecké kultury
náhled|upright=1.5|Řecká a fénická kolonizace Přelidnění a výsledný nedostatek potravin, stejně jako potřeba chránit obchodní zájmy ve vzdálených krajích byly hlavními příčinami řecké kolonizace v 8. až 6. století př. n. l. Již na konci 2. tisíciletí př. n. l. přesídlili první Řekové během „iónské kolonizace“ do Malé Asie – například do Mílétu, který byl údajně osídlen v roce 1053 př. n. l. – Řekové zde ale zřejmě žili již předtím). Expanze v letech 750 až 550 př. n. l., která je označována jako „velká kolonizace“, vedla k založení řeckých poleisPoleis je množné číslo od polis. v odlehlých oblastech při pobřeží Černého moře (Pontus Euxinus) a Středozemního moře. Zde to byly především kolonie v jižní Itálii a na Sicílii – například Naxos v roce 735 př. n. l. a Syrakusy v roce 730 př. n. l. Tato oblast byla proto později nazývána Magna Graecia („Velké Řecko“). Pojmu kolonizace však v tomto ohledu nelze přikládat moderní význam, neboť nově založené obce byly zcela nezávislé na svých mateřských městech a usídlování se dělo jenom v těch územích, kde nebylo možné očekávat vážný odpor domorodých kmenů. Kolonie obvykle přebíraly náboženské kulty a ústavu mateřského města.
Vliv řecké kultury se prostřednictvím kolonizace rozšířil z egejské oblasti do celého Středomoří. Po roce 700 př. n. l. zesílily orientální vlivy působící na řeckou kulturu, přičemž důležitou zprostředkující roli sehrála nejprve města na ostrově Euboia a později hlavně Korint. Řekové již v 11. století př. n. l. převzali od Féničanů abecedu a uzpůsobili ji podle potřeb svého jazyka. Nejstarší dochovaný řecký nápis pochází z poloviny 8. století př. n. l. V důsledku prudkého hospodářského a politického rozvoje zažila řecká kultura v archaické době své první období rozkvětu. Své znalosti a objevy sdělovali tehdy světu astronom Thalés z Milétu, matematik Pythagoras nebo filosof Anaximandros.
Vědomí společného původu a vzájemnosti mezi Helény bylo až do doby řecko‑perských válek poměrně slabé a projevovalo se hlavně ve vztahu k sousedním, neřeckým národům (barbaři), především ale také společným řeckým náboženstvím (řecká mytologie). Starověký řecký svět byl hluboce zbožný, přičemž jeho náboženství se zakládalo na mýtech a hrdinských příbězích. Jakékoli veřejné nebo soukromé jednání bylo doprovázeno vzýváním bohů. Nejdůležitějším všeřeckým posvátným místem bylo orákulum v Delfách. Ve spojení s různými řeckými náboženskými kulty vznikla celá řada panhelénských slavností, jako byly například isthmické, pýthické, nemejské nebo olympijské hry. Nejvýznamnější byly právě posledně zmiňované olympijské hry, které se měly poprvé konat v roce 776 př. n. l.
Proměna státního založení řeckých obcí Svou roli při kolonizaci sehrály také boje uvnitř poleis. Aristokracie získala postupem času na vlivu, což se odrazilo v oslabování dosavadní královské vlády. Království bylo mezi léty 800 až 650 př. n. l. pozvolna nahrazeno vládou oligarchie, v níž moc spočívala v rukou malé skupinky aristokratů. V některých městských státech se na vládě podílelo i obyčejné obyvatelstvo, avšak demokracie jako například v Athénách se vyvinula teprve v klasickém období. Kolem roku 650 př. n. l. byla oligarchie v některých obcích svržena tyrany, kteří nabyli moc zcela neoprávněně a jejichž vláda tudíž postrádala legitimitu. Tyranem se stával zpravidla mocný aristokrat, který si svoji moc zajistil vojenskou silou. Tyrani se často opírali o podporu neprivilegovaných vrstev, čímž byl zlomen dřívější vliv aristokracie. Mnoho tyranů, jako například Periandros v Korintu nebo Gelón či Agathoklés v Syrakusách, náleželo k výjimečným vůdčím osobnostem.
Nejvýznamnější řecké městské státy: vzestup Sparty a Athén Sparta – nejmocnější stát Řecka
Na Peloponésu byl nejprve dlouhou dobu vůdčím státem Argos. Jeho soupeř – Sparta – se však po dobytí Messénie ve dvou rozhořčených válkách v průběhu 8. a 7. století př. n. l. stala vedoucí mocností poloostrova a celého Řecka. Sparta (nebo také Lakedaimón) byla aristokratickým státem na jihu Peloponéského poloostrova v čele se dvěma králi. Základem spartského státu byla ústava vytvořená polomytickým Lykúrgem, podle níž se celá spartská společnost řídila přísnou vojenskou organizací, což ze Sparty učinilo největší vojenskou moc v Řecku. Svoje postavení vedoucí mocnosti v Řecku stvrdila Sparta někdy kolem roku 550 př. n. l. vytvořením peloponéského spolku, jenž pod vedením Sparty sdružoval většinu řeckých obcí pevninského Řecka.
Spartské vojsko bylo tvořeno těžkooděnými pěšáky – hoplíty. Společnost se členila do tří vrstev: postavení plnoprávných občanů zaujímali spartiaté, jejichž počet byl ale velmi malý (v klasické době snad kolem devíti až desíti tisíc), přičemž vlivem neustálých válek trvale klesal. Svobodní občané bez politických práv se nazývali perioikové. Ti se věnovali především obchodu a řemeslům, kterými spartiaté opovrhovali. Nejnižší vrstvu tvořili heilóti, kteří byli potomky původního podrobeného obyvatelstva a měli postavení státních otroků bez jakýchkoli práv. Vzhledem ke svému relativně nízkému počtu oproti ostatní podmaněné populaci podnikali spartiaté vůči heilótům tzv. krypteie – výpravy za účelem masakrování otroků. Sparťané tak omezovali riziko jejich povstání.
Třebaže králové stáli v čele společnosti, s výjimkou válečných tažení jim nepříslušela nijak zvlášť veliká moc. Úkolem dohlížet na krále byla pověřena pětičlenná rada eforů (dozorců), každoročně volená shromážděním všech plnoprávných občanů (apella). Posledním důležitým orgánem byla gerúsia – sbor 28 stařešinů (gerontů), jehož zasedání se zúčastňovali i oba králové. Byl volený apellou z řad členů aristokracie, kteří dosáhli nejméně 60 let. Lidový sněm pak rozhodnutí sboru starších schválil nebo zamítnul, nesměl jej však měnit.
Athény na cestě k demokracii
náhled|vlevo|Athénská akropole