Peklo je základní sídelní jednotka města Raspenava ležícího na severu České republiky, ve Frýdlantském výběžku Libereckého kraje. Vznikla roku 1780 v místech, kde do té doby hospodařil poplužní dvůr. Mezi roky 1783 a 1850 bylo sice Peklo samostatné, ale jinak spadalo pod Lužec a od roku 1950 je součástí Raspenavy. Rozvoj obce v 19. století měl za následek vznik základní školy a hasičského sboru. Na konci tohoto století zde fungovala i malá porcelánka. Po druhé světové válce ale počet obyvatel poklesl a z Pekla se stala především chalupářská lokalita. Pobýval zde i spisovatel Václav Kaplický, který tu vytvořil některá svá díla.
Osadou protéká Pekelský potok, na jehož přítoku se nachází chovný rybník Petr, a od raspenavské aglomerace ji odděluje Pekelský vrch. Celá oblast je součástí přírodního parku Peklo.
Název Osada pojmenovaná Peklo vznikala z křesťanské představy o místech hrozivých muk a úpěnlivě bědujících zatracených lidí. Toto pojmenování proto nesou například hlučné mlýny v hlubokých údolích nebo hostince či osady s ne příliš lichotivou pověstí. Opakem tohoto místa jsou lokality pojmenované Nebesa nebo Ráj, která se někdy nacházejí v blízkosti Pekla.
Prvotní označení lokality poblíž Raspenavy je Frowergen in Heller (pocházející z roku 1601). Posléze název přecházel přes Höllner Schafferey (1713), Höllner Meyerhof (1780), Karolinenthal nebo Carolinenthal (1784), Karolinthal (1787), Karolinsthal (1790), až po Karolinthal (1834). Tento název platil do poloviny roku 1947, kdy byl na základě vyhlášky tehdejšího československého ministra vnitra Václava Noska změněn na Peklo.
Historie Do 17. století náhled|vlevo|Karolinthal (od roku 1947 Peklo) na mapách druhého vojenského mapování|alt=Otisk černobílé mapy, v jejímž středu je obec „Karolinthal“ Oblast Pekla pokrývaly v 16. století (a možná ještě i na počátku 17. století) temné lesy. Od nich se lokalitě říkalo „Pekelské údolí“, popřípadě jen „v Pekle“. Až zdejší nálezy železné rudy (zřejmě limonitu) měly za následek pronikání lidí do této oblasti. Vytěženou rudu využíval raspenavský hamr a s ukončením jeho provozu skončilo i dobývání rudy v Pekle.Ressel, s. 32. Místa, kde se ruda dolovala, bylo nutné před započetím těžby nejprve vymýtit. Na odlesněných plochách pak vznikaly louky, jejichž trávu spásal dobytek. Po zrušení hamru, ale možná ještě za jeho provozu, vznikl v Pekle statek nazývaný „Pekelský dvůr“. V urbáři (soupisu) zdejšího panství z roku 1631 je uváděno, že místní zemědělské plochy jsou vhodné k obdělávání a sedlákům z Libverdy se stanoví dopravovat zde vypěstované obilí do Hejnic a do dvora v Hajništi. Robotovat na tyto plochy chodili poddaní z blízkých Hejnic. Po roce 1631 také došlo k přeměně dvora na ovčín, jenž je prvně písemně zmiňován k roku 1701. Následující rok (1702) nechala vrchnost okolo ovčína postavit šest domů, které obývali zdejší poddaní, jimž jednotlivé objekty prodala. Každý domek navíc disponoval malým pozemkem. Nájemci těchto objektů pracovali v zemědělství a živili se též ručními pracemi. Lokalita se nazývala Hellen a správně spadala pod rychtáře v Lužci.Ressel, s. 33.
Vznik osady Vrchnostenská přiznávací tabela poplužních dvorů vyhotovená roku 1713 uvádí, že pekelský ovčín obhospodařoval plochu o výměře 51,75 strychu, tedy asi 14,7 hektaru. Zdejší ovčín je roku 1717 zmiňován jako poplužní dvůr, na němž sídlil místní fojt. V roce 1722 zde byl zbudován ještě jeden, sedmý, domek. Protože ale poplužní dvůr nepřinášel očekávaný výnos, došlo ve druhé polovině 18. století, kdy zdejší panství patřilo Kristiánu Filipu Clam-Gallasovi, k jeho zrušení. Pozemky patřící dvoru se roku 1780 v rámci raabizace rozdělily mezi nové osadníky, kteří pocházeli především ze sousedních obcí. Právo prvního výběru parcely, na níž postaví svůj dům, měl údajně bývalý fojt z původního poplužního dvora. Na nových parcelách vzniklo celkem 33 domů. V té době také došlo k vymýcení příkrých úbočí na sluneční straně zdejších kopců a k proměně těchto míst na pole a ovocné sady.
Vzhledem k tomu, že k soupisu smluv o rozdělení parcel a domů na nové nájemníky došlo především ke dni 1. prosince 1780, je tento den považován za den založení zdejší osady. Její pojmenování – Peklo – se nelíbilo Kristiánu Filipu Clam-Gallasovi, a proto jej roku 1784 nechal změnit na (tedy Karolinino údolí) vycházející ze jména Clam-Gallasovy manželky Karoliny, rozené Šporkové.Nevrlý, Vinklát, s. 100 Intenzita růstu sídla vedla roku 1783 k jeho odtržení od Lužce a jmenování vlastního rychtáře.Ressel, s. 35. Tím se stal Johann Christoph Demuth, jemuž patřil objekt původního poplužního dvora (dům čp. 11Ressel, s. 90.). O dva roky později objekt koupil Josef Tschiedel, syn učitele z Arnoltic, a stal se tak zdejším rychtářem. Jeho syn, Josef Tschiedel ml., se stal posledním obecním rychtářem.Vinklát, Filipová, s. 18. Během let 1832 a 1833 pobýval v Pekle na handlu, tedy výměnném pobytu, Antonín Zeman, otec spisovatele Antala Staška a děda Ivana Olbrachta. Žil zde v německé rodině, jejíž potomek zas ten čas trávil u Zemanů ve Stanové. Zeman se zde učil německy, zatímco německý chlapec ve Stanové zase česky. Ve svých vzpomínkách Zeman popisoval, jak chodil do místní školy, dále zmiňoval život v chalupě, cesty s – jak uvádí – německým tatínkem na trhy do Žitavy a další vzpomínky. Zeman se zmiňuje také o zdejším hojném počtu zvěře, o pytlácích, ale popisuje též, že se ve svém životě již nikdy tak dobře neměl jako tehdy v Pekle. Domů chodil jen na velké svátky a na konci školního roku. Cestoval tenkrát pěšky přes Smědavu trasou dlouhou 40 kilometrů.
Závěr 19. století a světové války Roku 1850 se osada opět stala součástí Lužce, ale své číslování domů si i přes to ponechala. Od roku 1857 navštěvovaly zdejší děti místní školu.Ressel, s. 135. Do té doby chodily do Raspenavy.Ressel, s. 156. Od května roku 1892 mělo Peklo svůj hasičský spolek,Ressel, s. 321. pro který zbudovalo hasičskou zbrojnici. Stála v místech, kde se silnice od Lužce ostře lomí k západu.Nevrlý, Vinklát, s. 101 Zbourána byla nejpozději po druhé světové válce a na jejím místě vyrostla plechová stodola. Sbor žil bohatým společenským životem, pořádal osvětové akce, plesy či výroční oslavy.
náhled|Dům, v němž tvořil spisovatel Václav Kaplický|alt=Asfaltová komunikace, nalevo od níž se nachází zapuštěný přízemní dům se šikmou střechou Období před první světovou válkou představovalo pro Peklo, Raspenavu, Luh i Lužec hospodářský rozvoj. Fungovaly zde soukromé živnosti, v provozu byly hostince či obchodyVinklát, Filipová, s. 9. a od 3. května 1900 jezdí vlaky po železniční trati z Raspenavy do Bílého Potoka, která jižně od Pekla prochází také Lužcem. Tento rozvoj ukončila až válka. Po ní došlo 28. října 1918 k vyhlášení Československa. Zdejší pohraničí obývané především Němci se ovšem pokusilo od nově vzniklého státu odtrhnout. Vyhlásilo samostatnou provincii nazvanou , tedy Německé Čechy, jejímž centrem se stal Liberec. Obdobné provincie se v té době vytvořily i v pohraničních oblastech severní Moravy a Slezska, dále na jižní Moravě a v jižních Čechách. Československá vláda vyslala k obnově svrchovanosti země armádu, která území během prosince 1918 obsadila. Rozhodnutí Pařížské mírové konference (1919) a ustanovení Saint-germainské smlouvy (1919) přisoudila pohraniční oblasti obývané převážně Němci Československu.
Po válce začali do pohraničí přicházet noví obyvatelé české národnosti. Vedle vojáků a příslušníků policie a četnictva mezi ně patřili úředníci či drážní zaměstnanci. Rozpad Rakouska-Uherska však znamenal ztrátu tradičních odbytišť zdejších průmyslových podniků, které se tak z válečných útrap vzpamatovávaly jen pozvolna. Mezi nejpostiženější patřily textilní továrny. To vedlo k radikalizaci místní společnosti, jež vyústila ve vítězství sociálních demokratů v prvních poválečných obecních volbách v roce 1919. Starostou se stal zdejší truhlář sociální demokrat Julius Scholz. Následující rok (1920) se zastupitelé Lužce (15 členů), kam patřilo i Peklo, sešli se zastupiteli Luhu (24 zastupitelů) a Raspenavy (30 zastupitelů) na společné schůzi a odsouhlasili sloučení těchto tří obcí v jeden celek. Následně žádost podali na ministerstvu vnitra, jež ji ale nevyřídilo a k sloučení tehdy nedošlo.
Roku 1923 nechala Okresní správní komise vybudovat spojovací silnici mezi Lužcem a Peklem,Ressel, s. 307. jejíž stavba byla dokončena roku 1926. Projekt pro ni vytvořil okresní cestmistr Alfred Scholz a zbudovali ji stavitelé Rudolf Kollitz z Frýdlantu spolu s Karlem Suskem z Nového Města pod Smrkem.
Vypuknutí světové hospodářské krize na počátku třicátých let 20. století mělo za následek snižování počtu zaměstnanců ve zdejších průmyslových podnicích či dokonce zastavování výroby. Následný vzestup fašismu v sousedním Německu vedl německé obyvatelstvo žijící na československém území ke snaze získat autonomii pro příhraniční oblasti osídlené především Němci. Například majitelé textilky v Luhu, bratři Richterové, se tajně ještě s dalšími průmyslníky z okolí scházeli v Dolním Polubném a spolu s představiteli Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP) plánovali společný postup proti Československu.Vinklát, Filipová, s. 10.
V komunálních volbách konaných roku 1938 se do patnáctičlenného lužeckého zastupitelstva dostalo 11 příslušníků Henleinovy Sudetoněmecké strany. Následkem Mnichovské dohody opustili příslušníci Stráže obrany státu (SOS) i československé armády zdejší oblastVinklát, Filipová, s. 12. a 2. října 1938 ji obsadily jednotky německé armády. Stala se tak součástí Sudetské župy. Následně začalo probíhat zatýkání názorových odpůrců fašistů, včetně sociálních demokratů a komunistů. Když 2. prosince 1938 navštívil Adolf Hitler Liberec, objevila se nad Raspenavou a jejím okolím v rámci propagačního letu vzducholoď Graf Zeppelin.
Po druhé světové válce Během války zůstali zdejší obyvatelé ušetřeni průchodu válečné fronty. Po válce zde byl v červnu 1945 ustaven Sbor národní bezpečnosti (SNB)Vinklát, Filipová, s. 20. a své domovy muselo v rámci odsunu opustit německé obyvatelstvo.Vinklát, Filipová, s. 13. Následkem odsunu přestal existovat pekelský hasičský sbor. Jeho požární stříkačku převzali hasiči z Lužce. V tu dobu také skončilo vyučování v pekelské základní škole.Vinklát, Filipová, s. 107. Roku 1947 se navíc změnil dosavadní název osady z „“ na „Peklo“ a o tři roky později se Raspenava, Luh a Lužec sloučily do jedné obce, která byla roku 1965 povýšena na město. Po dalších jedenácti letech (1976) získala Raspenava svůj městský znak. Na počátku roku 1980 (k 1. lednu)Vinklát, Filipová, s. 31. proběhlo v Luhu, Lužci i Pekle přečíslování domů na jednotnou číselnou řadu a své jméno dostaly i jednotlivé ulice. V polovině osmdesátých let 20. století (1986) vybudoval Petr Krumphanzel v pekelském údolí v místech původních rašelinných luk rybník Petr. V těchto místech se dříve do rašeliny při morových epidemiích ukládala těla zemřelých.
náhled|vlevo|Novostavba pekelské chalupy|alt=Dřevěný srub se šikmou střechou. Kolem domu se zelená louka. Před domem stojí automobil Dacia Duster Po sametové revoluci se začalo v Pekle rozbíhat soukromé podnikání. Sídlí zde například grafická společnost Arteport nebo zemědělská Farma Raspenava, na níž od roku 1995 hospodaří Jan Chytil (od roku 1998 v ekologickém režimu). Jeho společnost se řadí mezi největší soukromé zemědělce v celém městě.Vinklát, Filipová, s. 63. Na sklonku léta roku 2011 vyrostly v Pekle tři dřevěné stojany, na něž byly následně instalovány informační tabule popisující historii i současnost lokality. V osadě je po roce 1989 trvale obydleno pouze osm domů. Zbylé slouží jako chalupy k rekreaci. Další chaty si lidé postavili na rozvalinách původních domů.Vinklát, Filipová, s. 33.
Přírodní poměry náhled|Dům číslo 20 stojí v části Pekla zvané Nebe|alt=Přízemní červeně zbarveným dřevem obložený dům se šikmou střechou. Před ním se nacházejí vzrostlé listnaté či jehličnaté stromy, které zmíněný domek mírně zakrývají.