náhled|Kimbei Kusakabe: Pohled na horu Fudži, ručně kolorovaná albuminová fotografie, 1880 náhled|Dcera úředníka, portrét připisovaný Adolfu Farsarimu, Kimbeiovi Kusakabemu i Raimundovi von Stillfriedovi náhled|Kazumasa Ogawa: Švadlena, ručně kolorovaná albuminová fotografie, 21,3 x 28,5 cm, asi 1880 náhled|T. Enami: Dívka s deštníkem ve sněhu
Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Japonsku mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění. Fotografie se v Japonsku vyvíjela za silné spoluúčasti a zájmu od počátků tohoto umění k úspěchům značného počtu Japonců ve světě fotografie do dnešních dní. Situaci ovlivnila izolace země, která byla stranou od okolního světa až do roku 1854. Jedním z průkopníků fotografie byl Švýcar Pierre Rossier, kterého na východ poslala londýnská firma Negretti and Zambra. Do tohoto umění zasvětil fotografy jako byli Ueno Hikoma, Kuwadžiró Horie nebo Genzó Maeda. První evropští turisté sem začali připlouvat v 70. letech 19. století a fotografie se začala rozvíjet komerčně. Pečlivě kolorované snímky zobrazovaly nejen staré Japonsko a jeho památky, ale také japonské zvyky, portréty japonských krasavic a samurajů. Přibližně 80. léta v japonské fotografii byla mezníkem, kdy začalo tvořit více japonských fotografů, například Kazumasa Ogawa, Adolfo Farsari, Raimund von Stillfried, Kimbei Kusakabe, Šin’iči Suzuki nebo Kózaburó Tamamura. Byli to oni, kdo připravili cestu pro tuto rychle rostoucí profesi během druhé poloviny 19. století. Fotografie v Japonsku byla časem přijata jako umělecká forma a dnes se japonští fotografové aktivně účastní na klíčových výstavách po celém světě.
V Japonsku se nachází celá řada předních světových výrobců klasických i digitálních fotoaparátů a fotografické optiky, nespočet fotografických organizací a každoročně je udělováno několik fotografických ocenění.
Historie Japonsko se po izolaci otevřelo světu v roce 1854, v sedmdesátých let do země začali připlouvat první Evropané a začínal se tu rozvíjet fotografický průmysl – nové médium, které znázorňovalo Japonsko tak, jak by si ho poté představovali jeho návštěvníci. Za dvacet let vznikl obrovský rozmach zájmu o japonská fotoalba, která zpodobovala nejen staré Japonsko a jeho památky a podobně, ale také japonské zvyky, portréty japonských krasavic a samurajů.
Jako náměty pro svá díla si fotografové vybírali veduty známých míst nebo se věnovali studiovým záběrům představujícím místní tradice i lidské typy. Jejich typickým znakem bylo pečlivé ruční kolorování a albuminový papír opatřený názvem a firemní značkou.
Pierre Joseph Rossier (1829 – mezi 1883 a 1898) byl švýcarský průkopník fotografie a důležitou osobností v rané historii fotografie nejen díky svým snímkům, ale také kvůli zásadnímu vlivu jeho učení v počátcích japonské fotografie. Působil v Asii několik let, produkoval první obchodní fotografie v Číně, Filipínách, Japonsku a Siamu (nyní Thajsko). Byl prvním profesionálním fotografem v Japonsku, kde učil fotografy jako byli Ueno Hikoma, Kuwadžiró Horie (1831–1866), Genzó Maeda (1831–1906), ale i řadu méně známých příslušníků první generace japonských fotografů. Fotografoval převážně na albuminový papír, zhotovoval stereofotografie a carte de visite, komponoval portréty, městské scenérie a krajiny.
Přibližně 80. léta v japonské fotografii byla mezníkem, kdy začalo tvořit více japonských fotografů, například Kazumasa Ogawa (1860–1929), Adolfo Farsari (1841–1898), Raimund von Stillfried (1839–1911), Kimbei Kusakabe (1841–1934), Šin’iči Suzuki (1835–1918) nebo Kózaburó Tamamura (1856–1923?). Přiřazení autorství fotografií autorovi nebo jeho studiu jen podle názvu se ukázalo jako obtížné. Je to částečně způsobeno vzájemným získáváním negativů mezi fotografy, a skutečností, že lidé kupující tyto fotografické suvenýry je sháněli často z různých ateliérů a pak je vkládali do společného alba. Například portrét Dcery úředníka se připisuje zároveň Adolfu Farsarimu, Kimbeiovi Kusakabeovi i Raimundovi von Stillfriedovi.
Ueno Hikoma (1838–1904) byl průkopníkem japonské fotografie známý jako otec japonské fotografie. Je známý svými jemnými portréty, často významných japonských a zahraničních osobností a svými krajinářskými fotografiemi z Nagasaki a okolí. Ueno byl vůdčí postavou japonské fotografie devatenáctého století jak komerčně tak i umělecky úspěšný fotograf a instruktor. Do historie žánru suvenýrové fotografie se významně zapsala celá řada tehdejších fotografů na východě, například Adolfo Farsari, Kimbei Kusakabe, Raimund von Stillfried a řada dalších.
Adolfo Farsari (1841–1898) byl italský fotograf, který pracoval v Jokohamě. Mezi jeho motivy patří zejména portréty, krajiny a typické stavby japonské architektury. Po krátké vojenské službě, včetně americké občanské války, se stal úspěšným podnikatelem a komerčním fotografem. Jeho fotografická práce byla vysoce ceněna, zvláště jeho ručně kolorované portréty a krajiny, které prodával převážně zahraničním obyvatelům i návštěvníkům země. Farsariho snímky byly široce distribuovány, prezentovány nebo publikovány v knihách a časopisech, někdy také jinými umělci a v jiných sdělovacích prostředcích, které formovaly zahraniční vnímání lidí a míst Japonska a do jisté míry ovlivnily také to, jak Japonec viděl sám sebe ve své zemi. Jeho studio, jedno z posledních pozoruhodných cizích studií v Japonsku, bylo jednou z největších a nejplodnějších komerčních fotografických firem v zemi. Především díky vysoké úrovni technických norem Farsariho a jeho podnikatelské schopnosti měla jeho práce významný vliv na vývoj fotografie v Japonsku.
Kazumasa Ogawa (1860–1929) byl významným publicistou, tiskařem, producentem suvenýrových, krajinářských a portrétních fotografií v Japonsku na konci 19. století. Stal se významným v oboru fotomechanického tisku. V roce 1884 otevřel první fotografický ateliér v Tokiu. O čtyři roky později založil firmu na výrobu suchých fotografických desek, v roce 1889 založil první japonský podnik, který tiskl metodou světlotisku. Pracoval jako editor pro Šašin Šimpó (写真新報, Fotografický časopis) jediný dostupný fotografický časopis v té době a byl zakládajícím členem Japonské fotografické společnosti, která sbírala fotografie amatérů z celého Japonska. V roce 1891 pořídil 100 snímků nejatraktivnějších tokijských gejš u příležitosti oslav otevření mrakodrapu Rjóunkaku. V červenci roku 1891 uspořádal výstavu 100 albuminových portrétů gejš u příležitosti otevření mrakodrapu a návštěvníci hlasovali o nejoblíbenější gejšu. Portréty vytiskl v několika knihách. Jeho žákem a později asistentem byl T. Enami.
T. Enami (1859–1929) v roce 1892 otevřel vlastní fotografické studio v Jokohamě. Jen o několik dveří opodál se nacházelo studio tehdy už dobře známého Kózaburóa Tamamury, autora snímků zvaných Jokohama šašin – velmi úspěšné série ručně kolorovaných fotografií, se kterým v průběhu několika let spolupracoval. Postupně se stal jedním z mála fotografů své doby, kteří pracovali ve všech populárních formátech, včetně výroby velkoformátových fotografií sestavených do takzvaného legendárního alba „Yokohama Albums". Postupem času se z něho stal nejplodnější japonský fotograf v oblasti fotografií malého formátu jako jsou stereofotografie a skleněných diapozitivů. Nejlepší z nich byly ručně jemně kolorované. Jeho snímky se objevovaly v různých knihách a časopisech s miliónovým nákladem. Série japonských stereofotografií nejméně tří velkých amerických vydavatelů se skládá výhradně ze snímků T. Enamiho.
Dalším průkopníkem byl Japonec Jokojama Macusaburó, který se věnoval také litografii a výuce fotografie. Je autorem celé řady autoportrétů a v 80. letech 19. století vymyslel techniku šašin abura-e (寫眞油繪 v dobovém zápisu 写真油絵 v moderním zápisu)Anglický přepis: shashin abura-e neboli fotografický olejový obraz. Při jejich výrobě se odstranila papírová podložka fotografie a na zbývající emulzi se pak malovalo olejovými barvami. Yokoyama s použitím této techniky vytvořil řadu děl.Yokoe, 'Part 3-3. Yokoyama Matsusaburo (1838–1884)', 182, 183Bennett, Terry. Photography in Japan: 1853–1912. Rutland, Vt: Charles E. Tuttle, 2006. , str. 83 Bylo pak těžko rozeznat, zda se jedná o fotografii nebo olejomalbu. Byl prvním japonským fotografem, který vážně usiloval o stereofotografii. Rané snímky zařízení jeho ateliéru ukazují sedm kamer, z nichž dvě jsou stereoskopické.
Katalog fotoateliéru Kimbeie Kusakabeho nabízel výběr z více než dvou tisíc motivů, představoval většinou pohlednice z populárních destinací, ale významnou roli suvenýrových fotografií hrály také portréty. Celkem 416 motivů z katalogu Views & Costumes of Japan. Beautfully Colored Transparencis, Magic Lantern SlidesPoznámka: celý název katalogu zní: Photographic Studio K. Kimbei: No. 7 Honcho Dori, Yokohama. Coloured Photographs, Views & Costumes of Japan. Beautfully Colored Transparencis, Magic Lantern Slides z roku 1893 ukazují tradiční japonské zvyky. Z nich absolutní většinu tvoří výhradně ženy při různých aktivitách, které byly běžné na suvenýrové fotografii. V 60. a na počátku 70. let byl asistentem Felice Beata a pravděpodobně pomáhal také Raimundovi von Stillfriedovi. Ručně koloroval jejich snímky do doby, než si v roce 1881 otevřel svou vlastní dílnu v Jokohamě ve čtvrti Benten-dóri. Kolem roku 1885 získal negativy Felice Beata a Stillfrieda a také Kuičiho Učidy. Kusakabe získal také některé negativy Hikomy Uena města Nagasaki. Od roku 1889 pak působil ve čtvrti Honmači a založil další pobočku v tokijské čtvrti Ginza. Jeho rukopis suvenýrových fotografií kopíruje styl práce Beata i Stillfrieda. V jeho nabídce fotografií však byla nalezena i díla z negativů jiných autorů – Kimbei kopíroval Beata, Stillfrieda i Adolfa Farsariho. Fotografie kopíroval na albuminový papír a ručně koloroval. Mnohé z nich mají na negativu anglicky natištěný titulek a katalogové číslo.