První punská válka

První punská válka (264 až 241 př. n. l.) byla první z celkem tří punských válek vybojovaných mezi Kartágem a Římskou republikou. Po dobu 23 let sváděly tyto dvě mocnosti zápas o převahu v západním Středomoří. Kartágo, nacházející se v severní Africe, bylo na počátku války dominantní námořní mocností ve Středozemním moři. Byl to však Řím, kdo nakonec dosáhl vítězství. Poraženým Kartagincům Římané uložili tvrdé mírové podmínky zahrnující vysoké válečné reparace. Punská se tato válka nazývá proto, že v latině byli Kartaginci označováni jako Poeni, což je odvozeno ze slova Phoenici – Féničané (Kartágo bylo původně kolonií města Tyros ve Fénicii).

Tato válka byla velmi významná a stala se předmětem mnoha vážných analýz a studií, třebaže leží tak trochu ve stínu pozdějšího Hannibalova tažení do Itálie za druhé punské války. Byl to ale právě tento konflikt, v jehož důsledku došlo k Hannibalově válce a po jeho porážce ke vzestupu Říma na pozici hegemonní mocnosti ve Středomoří. Řecký historik Polybios, jehož dílo je nejvýznamnějším historickým pramenem této války, si první punskou válku zvolil moudře za počátek svého díla o dějinách římské říše.

Historikové námořní války jsou až do dnešních dnů fascinováni tím, co bylo vskutku největším námořním a zároveň i nejdéle nepřetržitě trvajícím konfliktem starověku. Římské dosažení nadvlády na moři, které bylo rozhodující událostí této války, bylo velkolepým úspěchem srovnatelným s vítězstvím nad Hannibalem, neboť přispělo k expanzi římské moci do celé středomořské oblasti. Současně to byla první válka, jíž vedli Římané mimo území Apeninského poloostrova. Od tohoto okamžiku se však stali námořní silou, což jim připravilo cestu ke světové vládě. Ani jedna z válčících stran nebyla v této válce bezprostředně existenčně ohrožena, neboť pozemní boje se odehrávaly takřka výhradně na Sicílii.

Pozadí

Do poloviny 3. století př. n. l. moc Říma výrazně vzrostla. Po několika staletích vnitřních nepokojů a nepřetržitých válek s okolními městy a kmeny se celý italský poloostrov ocitl v rukou Římanů. Všichni nepřátelé – jako třeba Latinové, Samnité nebo Etruskové – byli poraženi. Římany nedokázala zlomit ani nebezpečná invaze Pyrrha z Épeiru v 70. letech 3. století př. n. l. Tyto úspěchy posílily římskou sebedůvěru a víru ve vlastní politický a vojenský systém.

Po vítězství nad Pyrrhem hledali Římané další oblast, do které by nasměrovali svůj rozmach. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se střetnou s Kartágem, jež již po několik staletí představovalo dominantní námořní a obchodní mocnost, kontrolující většinu obchodních tras v oblasti západního Středomoří. Původně fénická kolonie, založená v severní Africe poblíž dnešního Tunisu, se stala centrem rozsáhlé říše rozprostírající se podél severoafrického pobřeží a zasahující na Pyrenejský poloostrov a Sicílii. Konflikt mezi Kartágem a Římem vzplanul, když se zájmy obou těchto státu zkřížily v rámci vnitřních mocenských bojů na Sicílii.

Která strana nesla hlavní díl viny na rozpoutání první punské války, bylo již podle mínění antických historiků velmi sporné. Prořímsky píšící Řek Polybios staví do popředí údajný imperialistický charakter Punů (myšleno Kartaginců). Toto tvrzení je však silně zpochybňováno faktem, že velikost punského území se v posledních desetiletích před začátkem války s Římany nijak zvlášť nezměnila. Mimoto Kartaginci obsazovali jen zřídkakdy rozsáhlá souvislá území, spíše se omezovali na nepřímou kontrolu jednotlivých pobřežních měst, čímž se snažili podporovat vlastní obchod.

Podle prokartaginského autora Filina z Akragasu byl římský zásah na Sicílii v rozporu s diplomatickou smlouvou mezi Římem a Kartágem, jež stanovila, že hranice sfér zájmů obou mocností se nacházejí v Tyrhénském moři mezi Itálií a na západ od ní ležícími ostrovy. Tímto postupem měli proto Římané tuto smlouvu porušit. Existence takovéto smlouvy není ovšem podle historiků zcela prokázaná, ačkoliv teorii o její existenci potvrzuje mnoho nalezených indicií.

Vypuknutí války náhled|upright=0.6|vpravo|Mamertinská mince s bojovníkem V roce 288 př. n. l. obsadili Mamertini – skupina řeckých žoldnéřů z Itálie původně najatých syrakuským tyranem Agathoklem k útoku na Kartágo – město Messanu (dnešní Messina) v severovýchodním cípu Sicílie. Přitom zabili nebo vyhnali veškeré mužské obyvatelstvo a jejich ženy pojali za manželky. Odsud pak podnikali pustošivé nájezdy do okolní krajiny, takže se brzy ocitli ve sporu s regionální mocností řecké části Sicílie – Syrakusami. Syrakuský tyran Hierón II. Mamertiny porazil a přistoupil k obléhání Messany. Aby zabránili své porážce, spojili se Mamertini s Kartágem, které chtělo svému odvěkému soupeři překazit vítězství a v roce 269 př. n. l. poskytlo Mamertinům vojenskou ochranu, čímž přinutilo Hieróna zastavit postup.

Když o několik let později (264 př. n. l.) zaútočil Hierón na Messanu podruhé, obrátili se Mamertini se žádostí o pomoc na římský senát, přičemž doufali, že tak získají spolehlivějšího spojence, než jakým se ukázalo být Kartágo. Římané se však zpočátku zdráhali pomoci žoldnéřům, kteří se chopili moci na úkor právoplatných vládců. Navíc se museli po Pyrrhově odchodu z Itálie vypořádávat se vzpourou žoldnéřů v Rhegiu (dnešní Reggio di Calabria) a zdálo se proto velmi nepravděpodobné, že by nyní jiným žoldnéřům pomáhali. Avšak nebezpečí upevnění kartaginské moci na Sicílii se nakonec ukázalo dostatečně přesvědčivým motivem k tomu, aby Římané vstoupili do aliance s Mamertiny. V roce 264 př. n. l. se tak římské legie vylodily na Sicílii (bylo to poprvé, co se Římané zapojili do války mimo Apeninský poloostrov).

Počáteční římská vítězství ukončila spojenectví mezi Hierónem a Kartaginci a přinutila váhající Syrakusy k přejití na stranu Římanů. Zpočátku lokální konflikt se tak rychle proměnil v souboj Římanů a Kartaginců o vládu nad Sicílií.

Průběh války Počáteční římský postup na Sicílii

Sicílie je velmi hornatý ostrov, jehož povrch činí zdejší komunikační linie těžko hájitelné. Z tohoto důvodu hrály pozemní boje v první punské válce pouze podružnou roli. Pozemní operace se často omezovaly na pouhé drobné přepady a nájezdy a jen zřídkakdy docházelo k regulérním bitvám. Obě armády se věnovaly především obléhání a blokování klíčových komunikačních center protivníka. Hlavní cíle blokád představovaly důležité námořní přístavy, protože obě válčící strany byly životně závislé na pravidelném přísunu zásob a posil ze svých domovských základen z pevniny.

náhled|Příchod Římanů, neutralizace Syrakus Boje propukly po vylodění Římanů na Sicílii v roce 264 př. n. l. Přestože Kartágo disponovalo silnou námořní flotou, nedokázalo zamezit Římanům v proniknutí na ostrov. Prvotním římským cílem byla eliminace nepřátelských Syrakus. Římané vedení konzulem Appiem Claudiem Caudexem vyrazili z Messany směrem na jih a zaútočili na města Hadranon a Kentoripa, ležících při silnici táhnoucí se podél Etny. Obsazením těchto měst si Římané zabezpečili své pravé křídlo. Neprodleně poté uzavřelo s Římany mír město Catania. Ti pokračovali dále na jih a záhy se probojovali až před hradby Syrakus. Od útoku na město samotné ale upustili, protože nedisponovali dostatečným obléhacím zařízením. Ovšem o rok později vytáhlo proti Syrakusám nové římské vojsko v čele s konzuly Maniem Valeriem Messalou a Maniem Otaciliem Crassem. Nedostatečná kartaginská podpora Syrakusám nakonec Hieróna II. přiměla změnit strany a přidat se na stranu Římanů. Po tomto římském úspěchu se vzdala rovněž města Halaisa a Enna, nacházející se v centrální části ostrova.

Tím se Římanům uvolnila cesta k důležitému řeckému přístavu Agrigentum (Akragás) na jižním pobřeží Sicílie. V roce 262 př. n. l. sevřelo Agrigentum velké římské vojsko čítající celkem čtyři legie. Obléhání se protáhlo na několik měsíců, čehož využili Punové k vyslání vyprošťovacího vojska pod velením vojevůdce Hanna, kterému se podařilo přetnout římské zásobovací linie. Římané odříznutí od podpory ze Syrakus nyní sami upadli do obklíčení. Po několika drobných potyčkách se obě vojska střetla v bitvě u Agrigenta, v níž Římané zvítězili, načež se zmocnili města a jeho obyvatele prodali do otroctví.

Kartaginci, kteří se doposud účastnili bojů jen velmi vlažně, se pokusili přenést válku na italský poloostrov a jejich loďstvo začalo napadat a drancovat italské pobřeží. To Římany přivedlo k poznání, že k poražení Kartága nestačí pouze legie, ale že je třeba postavit vlastní námořnictvo.

náhled|vlevo|Kartaginský protiútok Na Sicílii zatím Římané postupovali dále na západ od Agrigenta. V roce 260 př. n. l. prolomili obležení měst Segeste a Makella, která se předtím připojila na jejich stranu a byla proto napadena Kartaginci. Po vítězství v námořní bitvě u Mylae v témže roce pronikli Římané na severním pobřeží ostrova až k městu Thermae. Tady byli však poraženi Kartaginci vedenými vojevůdcem Hamilkarem (nezaměňovat se stejnojmenným Hannibalovým otcem). V roce 259 př. n. l. se konzul Lucius Cornelius Scipio vylodil na Korsice a po krátkém boji jí dobyl. Kartaginci poté ztratili také část Sardinie. Nicméně na Sicílii podnikli protiútok a znovu ovládli Ennu. Hamilkar postoupil dále na jih ke Camarině na syrakuské území, čímž zřejmě zamýšlel přimět Syrakusy k obnovení dřívějšího spojenectví s Kartágem.

Přesto již v následujícím roce se Římané znovu chopili iniciativy a získali zpět Ennu i Camarinu. Přitom obsadili také město Mytistraton, které se již dříve neúspěšně pokoušeli dobýt. Odsud se Římané vydali na sever a podél pobřeží postoupili až k městu Panormos (dnešní Palermo), kterého se ale zatím nebyli schopni zmocnit.

Válka na moři

Většina rozhodujících bitev první punské války byla svedena na moři. Na samém počátku války měli Římané jen velice omezené zkušenosti s vedením námořního boje. Naproti tomu Kartaginci těžili ze svých dobrých znalostí, po staletí nabývaných provozováním námořního obchodu. Expandující římská republika ovšem záhy pochopila, jak významné je ovládnutí Středozemního moře v probíhajícím konfliktu.

Svoji první flotu postavili Římané po vítězství u Agrigenta v roce 261 př. n. l. a již v následujícím roce došlo k prvnímu námořnímu střetu mezi Kartaginci a Římany v bitvě u Liparských ostrovů. Ta ale skončila pro Římany ostudnou porážkou, v níž byl zajat i samotný římský konzul.

Podle některých historiků je možné, že Římané, kteří postrádali jakékoliv znalosti o stavbě lodí a nebyli vůbec dobrými námořníky, vytvořili své první válečné lodě tak, že jednoduše okopírovali zajaté kartaginské trirémy a quinqueremy, případně napodobili lodě, které ztroskotaly na italském pobřeží v důsledku bouří. Jiní historikové naopak tvrdí, že Římané již disponovali určitými zkušenostmi týkající se konstruování lodí, neboť chránili své pobřeží před piráty. Eventuálně mohli Římané obdržet technickou výpomoc od svého sicilského spojence, Syrakus. Bez ohledu na stav své námořní technologie na počátku války se Římané Kartagincům poměrně rychle vyrovnali.

Aby vyvážili vlastní nezkušenost, rozhodli se v námořních bojích uplatňovat pozemní taktiku. Proto opatřili paluby svých lodí speciálním zařízením nazývaným corvus (havran), což byl úzký můstek o délce kolem pěti metrů. Místo náročného manévrování za účelem proražení nepřátelských lodí, případně zlomení vesel, mohli lodě vybavené havranem přirazit k nepřátelskému plavidlu. Následně byl corvus spuštěn na protější palubu, kde jej pevně zachytil železný hrot, upevněný pod vnějším koncem tohoto můstku. Přes něj pak vyrazili legionáři, kteří na palubě nepřítele sváděli regulérní pozemní boj, v němž Římané tolik vynikali.