Slunečná (do roku 1949 Sonneberg, česky Sonneberk)Vyhláška ministerstva vnitra č. 22/1949 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1948. Dostupné online. je obec v okrese Česká Lípa v Libereckém kraji. Leží přibližně pět kilometrů jihozápadně od Nového Boru a devět kilometrů severně od města České Lípy na jihovýchodním svahu zalesněného hřbetu Českého středohoří (německy Sonnebergrücken).
Sousedí s katastrálním územím obcí: na východě Skalice u České Lípy, na jihu Horní Libchava, na jihozápadě Volfartice, na jihozápadě Volfartice - Nová Ves, na severozápadě Nový Oldřichov, na severu Kamenický Šenov a Prácheň. Slunečnou charakterizuje její okrajová poloha v nadmořské výšce 360–460 m n. m. Se sousedními obcemi a spádovými centry (Nový Bor, Kamenický Šenov, Česká Lípa) ji spojují obcí procházející silnice III. třídy.
V roce 1833 se Sonneberg (Slunečná) nacházel přibližně jednu hodinu od správy panství v Horní Libchavě a jeho součástí byla až do roku 1925 osada Emanuelsberg. V 87 staveních žilo tehdy 598 obyvatel. Obec byla rozdělena na Horní a Dolní Slunečnou (Ober- und Nieder- Sonnenberg). Období jejího rozmachu na přelomu 19. a 20. století je spojeno s Habsburskou monarchií, velkopřevorstvím Maltézského řádu, šlechtickým rodem Kouniců a dary zdejších rodáků, z nichž mohl být postaven kostel a nová budova školy. Zásluhou okrašlovacího spolku (Anpflanzungs- und Verschönerungsverein) se Slunečná etablovala již na zač. 20. století jako vyhledávané letovisko s klientelou přijíždějící až z Drážďan a Berlína, což umožnila její blízkost k železničním zastávkám v Kamenickém Šenově, Skalici a od roku 1903 také v Horní Libchavě. Turistický komfort zajišťovalo pět hostinců, letní byty v soukromí a pošta s telegrafem. Po vzniku Československa přibyli čeští turisté a rozmohly se i zimní sporty.
Po druhé světové válce bylo původní německé obyvatelstvo vysídleno a nahrazeno obyvateli z vnitrozemí. Komunistický puč pro obec v konečném důsledku znamenal degradování na chatovou a chalupářskou osadu, v níž žilo v roce 1991 jen 48 obyvatel. Mezi hlavní priority obce patří navýšení počtu trvale usedlého obyvatelstva, vylepšení technické infrastruktury a rozvíjení turistické atraktivity. Na území obce zasahuje nejen CHKO České středohoří, ale je dotčena i několika nadregionálními biokoridory a biocentry. Slunečná je členem Svazku obcí Novoborska, Sdružení Českolipsko a přeshraničního svazku Euroregion Nisa. Žije zde obyvatel.
Historie Nejstarší historie
První písemná zmínka o obci Sonneberg pochází z doby před třicetiletou válkou. Zmíněna je v kupních smlouvách panství Horní Libchava v letech 1611, 1615 a 1623. Svůj název obdržela podle své polohy na jižní a slunné straně horského hřbetu. Podle ústní tradice místních obyvatel se zde měl nacházet ovčín a pod ním na potoce mlýn, jehož základy byly ještě na začátku 20. století. viditelné. První obyvatelé se zabývali těžbou dřeva a výrobou dřevěného uhlí. Farní knihy skalické farnosti (založené r. 1670) zmiňují na Slunečné vlastního rychtáře (Richter), 5 chalupníků a 20 domkářů patřilo k faře do Skalice, zbytek k faře v Horní Libchavě.
Zvonice se v obci nenacházela a tradovalo se, že ji místní nepotřebují, jelikož slyší klekání ze Skalice („weil sie mit eigenen Ohren das Geläute von Langenau hören”). V roce 1833 spadalo 30 stavení se 170 obyvateli k panství Nový zámek (pobělohorský konfiskát získal Albrecht z Valdštejna, po něm sňatkem Kounicové), 57 stavení se 428 obyvateli k panství Horní Libchava (pobělohorský konfiskát získal Maltézský řád). Obě panství zde měla své lesní revíry s hájovnou (Horní Libchava čp. 88, Nový zámek čp. 86)
Franz Hantschel: Heimatkunde des politischen Bezirkes B.-Leipa, Böhmisch Leipa: Selbstverlage, 1911, s. 996 - Sonneberg und Emanuelsberg Velký požár postihl Slunečnou v roce 1795, pak dalších 100 let žádný, ale o to více jich bylo v 19. století (11 stavení nebylo po požárech znovu vystavěno). Válečné hrůzy se Slunečné přímo nedotkly, jen v roce 1809 musel být na Volfartickém potoce (Wolfersbach) zřízen poplašný stožár (Allarmstange).
Emanuelsberg V polovině 18. století nechal na svém panství velkopřevor Emanuel Václav Krakowský z Kolowrat zbudovat severně 3 km od Slunečné na severní straně Češky (Tscheschkenstein) podél Skalického potoka osadu nazvanou Emanuelsberg, která sousedila s obcí Prácheň (Parchen). Poprvé je písemně doložena se 4 staveními v roce 1787. V roce 1833 bylo v obci uváděno 61 obyvatel ve 12 staveních. V roce 1850 se Emanuelsberg stal součástí politické obce Slunečná, přifařen a přiškolen zůstával k Práchni. Před první světovou válkou měla obec 16 stavení se 103 obyvateli, z toho jich 99 uvádělo německý obcovací jazyk (český obcovací jazyk nebyl uveden). Poštovně příslušel ke Skalici.Seznam míst v království Českém. Sestaven na základě úředních dat k rozkazu c.k. místodržitelství, Praha: C.k. místodržitelství, 1913, s. 336 Po vzniku Československé republiky se v obci nacházelo 16 stavení, z toho čp. 8 patřilo k dominiu Horní Libchava. Po pozemkové reformě a odprodeji velkostatku Josefu Vranému připadl německý Emanuelsberg v roce 1925 k politické obci Prácheň-Šelty.Reichenberger Zeitung, 22.3.1925, s. 6Živnosti v roce 1923: skláři: Bittner Robert čp. 14, Kreibich Heinrich čp. 12, Ringelhan Karl čp. 11, Tříska Franz čp. 2, podomní prodej: Glanz J., trafika: Bittner Marie čp. 14. In: Adressbuch des Glasindustriegebietes Haida-Steinschönau und Umgebung, Haida: Gustav Köhler, 1923, s. 142. Následným přílivem českých sklářů se zvýšil počet obyvatelstva v obci.
Rakousko-Uhersko Katastrální obec Slunečnou spravoval obecní výbor s 12 členy, k němuž patřily ještě dva virilní hlasy za panskou správu v Horní Libchavě a Novém zámku. Rozpočet obce tvořily před první světovou válkou z 54% poplatky obecní a z 5% poplatky školní. V majetku obce se nacházel lesní pozemek, dluhopisy v hodnotě 400 korun, dvě budovy a vodovod. Zadlužení obce činilo 35 113 korun a 43 haléřů. Ze zalesněného hřbetu Slunečné stékaly horské potoky, které napájely potok Rebenku: jeden pramenící pod Čachovem, druhý na místě zvaném „Boden”, protékal Dolní Slunečnou a Josefsdorfem, a třetí z místa „Stoßflöffel” napájel Horní Slunečnou. Vodovodem opatřila obec nejprve v roce 1903 školu, na podzim v roce 1909 započala s výstavbou obecního vodovodu. Vzhledem k tomu, že studny bývaly často v suchých obdobích bez vody, zřídila též vodní nádrž o velikosti 1 200 hektolitrů. Vodovod dokončila na jaře 1910. Slunečná spadala pod zdravotní obvod Skalice (Skalice, Lammel, Sommerdörfel a Josefsdorf, Schaiba, Sonneberg a Emanuelsberg).
Kostel, fara a hřbitov Sklářský obchodník Johann Georg Jirschik z Bilbaa a místní rodák odkázal obci Slunečné ve své závěti z 2. října 1832 částku 100 000 piastrů na stavbu kostela, jež obec v letech 1846–1850 vybudovala. Na stavební práce přispěl částkou 800 zlatých též Wendelin Breitschneider, další zdejší rodák a později obchodník v Praze, který zakoupil i oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie od malíře A. Lhoty z Prahy, potřebné mešní nádoby a paramenta. Po výstavbě fary, umístěné při okresní silnici do Kamenického Šenova naproti kostelu Nanebevzetí Panny Marie, a zbudování vlastního hřbitova v roce 1880 obdržela Slunečná vlastní farnost s duchovní správou Maltézského řádu v Horní Libchavě. K farnosti patřilo také 7 domů z Josefsdorfu (nyní Svobodné Vsi, odloučené části Skalice). náhled|Bývalá školní budova z roku 1889, nyní Obecní úřad Slunečná náhled|Pomník Josefu Jirschikovi náhled|Informační tabulka k opravě pomníku z Grantového projektu Libereckého kraje
Škola Škola je v obci doložena v roce 1833, roku 1864 v nově postavené budově čp. 94 („frühere Schulgebäude ward 1864 erbaut und dient jetzt als Siechenhaus”). V roce 1873 věnoval českolipský podpůrný spolek „Kreuzer Verein” školní knihovně 40 svazků.Leipaer politisches Wochenblatt, Do 27. Febr. 1873, s. 7 Za novou školní budovu vděčila Slunečná sklářskému obchodníku z Bilbaa Josefu Jirschikovi, synovci Johanna Georga Jirschika. Na základě dokumentu z 22. ledna 1886 byla vdova Doña Florentina de Uriguen y la Concha pověřena poslední vůlí svého zemřelého manžela Don José Jirschick y Gruner (Josef Jirschick aus Sonneberg) zřízením nové školy na Slunečné, k čemuž zesnulý odkázal částku 160 000 pesos. Duchovní a světští učitelé měli obdržet finanční příspěvek 100 až 200 korun ročně. Novou dvoutřídní školu (čp. 104) obec postavila v maurském stylu nedaleko staré školy uprostřed obce v roce 1889. Z obce Josefsdorf byla přiškolena stavení čp. 33 – 50, 52, 54. Pedagogický personál tvořil nadučitel (1900–1921 Josef Richter, po něm Emil Ullrich),Reichenberger Zeitung, 3.6.1931, s. 3 (Langenau) učitel (Franz Seidl), učitelka pro ruční práce (Amalie Laufke, † 21. listopadu 1930)Reichenberger Zeitung, Sa 29. 11. 1930, s. 5, náboženství vyučoval duchovní Maltézského řádu. V meziválečné době fungovala škola už jen jako jednotřídní.
Starobinec Původní školní budova čp. 94 sloužila nadále jako útočiště nemocným a potřebným (Siechenhaus), v nové republice pak jako chudobinec (Armenhaus). O špitální dům (starobinec) se staral podpůrný spolek „St. Josef” (Svatého Josefa). Spolek nechal také na místním hřbitově umístit pamětní desku Josefu Jirschikovi a u jeho rodného domu čp. 22 vztyčit žulový obelisk s nápisem:
Sklářské dílny Na začátku 20. století se sklářský průmysl v Kamenickém Šenově a v Boru nacházel v těžké krizi. To byl jeden z hlavních důvodů, proč Rudolf Hohlbaum, profesor na c. k. Odborné sklářské škole v Boru, Obchodní a živnostenská komora v Liberci (Reichenberger Handels- und Gewerbekammer) ve spolupráci s živnostenským oddělením c. k. ministerstva obchodu ve Vídni navrhli pro kuliče skla v domácích dílnách na Slunečné a okolí zřízení družstevních dílen.
Dne 28. dubna 1908 se konala schůze ke schválení stavebních plánů, které se účastnili: předseda Franz John, členové představenstva a dozorčí rady sklářského družstva „Werkgenossenschaft der Glaskugker in Sonneberg”, zástupci c. k. ministerstva obchodu – profesor Robert Apitsch a vrchní inspektor Ing. Heinrich Pösendeiner, zástupci Obchodní a živnostenské komory v Liberci – zástupce tajemníka (Sekretär-Stellvertreter) Karl Kostka a za Ústav na podporu živností při Obchodní a živnostenské komoře v Liberci Ing. Ludwig Loos, a nakonec za Svaz sklářů v Boru (Fachverband der Glasarbeiter) profesor Rudolf Hohlbaum.
Pozemek pro výstavbu sklářských dílen naproti nové školní budově poskytla obec zdarma. Stavební plány vypracoval Ing. Ludwig Loos a stavba byla svěřena staviteli Richterovi z Kamenického Šenova, který měl za sebou v Kamenickém Šenově úspěšnou stavbu sklářské továrny pro firmu Palme v roce 1905. Stavbu sklářské družstvo financovalo z poskytnuté půjčky od Zemského jubilejního fondu císaře a krále Františka Josefa I. na podporu malých živnostníků v Praze a z půjčky poskytnuté Jubilejním kreditním fondem Obchodní a živnostenské komory v Liberci. Na zařízení přispěla po intervenci Obchodní a živnostenské komory v Liberci Zemská politická správa v Praze částkou 2000 korun.
Ve stavení sklářského družstva čp. 105 byly dílny pro učně -kuliče. Stavební plány počítaly také s případným rozšířením formou přístavby. . Provoz sklářských dílen na Slunečné byl zahájen v roce 1909, nacházely se zde dílny pro 28-30 kuličů, speciální prostory pro leštění skla, pro výbušné materiály a sklad pro hotové výrobky. Za využívání dílen platili skláři menší nájem, ale jinak zůstávali nadále samostatnými obchodními partnery zdejších sklářských rafinerií. Stroje poháněl benzínový motor, zapůjčený za poplatek c. k. obchodním ministerstvem, což provoz prodražovalo a družstvo počítalo s vlastním motorem na naftu.Reichenberger Zeitung, 1.5.1908, s. 6
Poštovní úřad