náhled|Metoděj na Sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci Svatý Metoděj (řecky Μεθόδιος, Methodios; latinsky Methodius) (813 (prameny uvádějí i 815) v Soluni – 6. dubna 885 na Moravě) byl byzantský právník, státník, mnich, biskup, teolog, světec a jeden z nejvýznamnějších učenců 9. století. Spolu se svatým Cyrilem je hlavním patronem Moravy a spolupatronem Evropy. V barokních textech se vyskytuje i slovanská podoba jeho jména: Strachota; původně se však jmenoval Michal.
V Byzanci Michael-Metoděj, byl starší bratr sv. Konstantina-Cyrila, nejstarší ze sedmi dětí drungaria Lva a jeho ženy Marie. Oba rodiče pocházeli z řecké patricijské rodiny. Podle Konstantina Bonise byla Marie dcerou byzantského císaře Konstantina VI. Michael (Metoděj) byl urostlé postavy a velmi inteligentní. Studoval v Soluni a v Cařihradu (Konstantinopoli). Právě zde v Cařihradu na studiu práv se pod dohledem otce připravoval po jeho vzoru k vojenské a státní správní službě. Pro své nadprůměrné schopnosti byl mezi učiteli oblíben. Není tedy divu, že vlivem otce a jeho přátel byl brzy v roce 835 pověřen vysokým a odpovědným úřadem archonta, císařského místodržitele v Strymonském kraji severně od Soluně, obývaném Slovany.
Slované v Makedonii a Thesálii se snažili využít každé příležitosti, aby se vymanili z vlivu Byzance. Do zmatků kolem nastoupení císařovny Theodory II. na trůn zasáhli i Bulhaři pokusem sdružit balkánské Slovany do jednoho státního útvaru. Okolo roku 842 odstředivé snahy Slovanů vůči Byzanci zaznamenaly určitý úspěch.
Tato nepokojná doba měla vliv na změnu filozofického názoru Michaela. Znelíbil se mu byzantský způsob vlády vůči Slovanům, jejichž obyčejům navykl již v raném mládí. Vzhledem ke svému postavení měl totiž příležitost z bezprostřední blízkosti sledovat, kterak hrubé nepořádky, nepoctivost a nespravedlnost prorůstají byzantskou státní správu. Nemohl nepostřehnout, že taková politika je příčinou odstředivých tendencí Slovanů nejen od Byzance, ale i od křesťanství jako takového. Podle Michaelova mínění byzantští Řekové zdaleka nepostupovali v souladu s křesťanskými zásadami. Bylo mu tedy zatěžko se s klidným svědomím spolupodílet na tomto způsobu vládnutí a táhlo ho to do samoty.
Při vhodné příležitosti se kolem roku 845 zřekl vysokého státního úřadu a uchýlil se do maloasijské mnišské oblasti s mnoha kláštery, pod bithýnský Olymp (turecky Keşiş Dağı, dnes Uludağ, 2543 m n. m.), „kde žijí svatí otcové“. Podle Vladimíra Vavřínka se mohlo jednat o klášter Polichnion na úpatí hory Sigriane v předhůří Olympu. Tam teprve přijal mnišské jméno Metoděj (Methodios) a věnoval se bohosloví, opisování starých knih a jejich studiu. Po deseti letech právě sem, do jednoho z větších klášterů na Olympu, přišel za Metodějem jeho nejmladší bratr Konstantin. Časem se bratrská dvojice uchýlila na olympské úbočí, kde měla větší soukromí. Na jejich útěk do samoty měla s největší pravděpodobností vliv nepřehledná situace, která se v těch dobách odehrávala v Cařihradu v souvislosti s vládními a církevními převraty.
Období politických a náboženských zvratů (od roku 855 do roku 860) Zbožná císařovna-matka Theodora II. vládla za podpory logotheta (kancléře) Theoktista místo svého nezletilého syna Michaela III. jako císařovna-zástupkyně. Císařovnin bratr Bardas, Theoktistův nepřítel, byl sice schopný a učený muž, avšak nemravný. Mladého Michaela III. vychovával k nevázanosti a dovoloval mu téměř vše. Bardas se neštítil žádných prostředků k dosažení svého. Se závistí a značnou nevolí pozoroval důvěrnou spolupráci císařovny a jejího kancléře. Theoktisovi se podařilo na nějaký čas vyhnat Bardu z Cařihradu. Bardovi se však podařilo mladého císaře natolik ovlivnit, že nakonec dosáhl toho, že byl na přání rozmařilého mladého Michaela povolán nazpět do Cařihradu. Nastal otevřený konflikt, jehož důsledkem bylo spiknutí Michaela III. a jeho strýce Bardy proti kancléři Theoktistovi. Theoktistos, ochránce Konstantina Filozofa, byl uvržen do žaláře, kde byl okolo r. 855 zavražděn. Spiknutí Bardy a Michaela III., proslulého coby oddaného pijana, se teď obrátilo proti Theodoře. Nestačilo jim, že se v roce 856 vzdala vlády, ale donutili ji, aby i se svými třemi dcerami vstoupila roku 857 do kláštera.
Konflikt se teď přenesl na církevní půdu. Mladý císař všemožně ztrpčoval život patriarchovi Ignatiovi stejně, jako jeho komplic Bardas. Ignatios byl kvůli kritice Bardova pohoršlivého způsobu života vyhnán z Cařihradu, nepodlehl však útočnému nátlaku, aby se zřekl patriaršího stolce. Bardas neměl trpělivost čekat, až by byl Ignatios souzen a sesazen zákonným způsobem a neotálel s ustanovením učeného Fotia, muže světského stavu, novým patriarchou. Během pouhých šesti dnů přijal Fotios veškerá církevní svěcení a na Vánoce roku 858 byl vysvěcen na biskupa a ustanoven patriarchou. Církevní sněm biskupů však nadále podporoval Ignatia a Fotia odsoudil. Fotios tedy v roce 859 svolal svůj církevní sněm a vládním nátlakem dosáhl sesazení Ignatia a zahájil pronásledování jeho přívrženců.
Misie u Chazarů Oba bratři, vzdáleni těchto politických tahanic, se však ze samotářského způsobu života netěšili dlouho. Po státním a církevním převratu v Byzanci přišli okolo roku 860 k císaři Michaelovi III. chazarští poslové, kteří prostřednictvím listiny od svého vladaře žádali o mudrce, který by v učené disputaci dovedl oponovat arabským a židovským misionářům. Proto byli oba bratři vysláni Michaelem III. na misijní a diplomatickou cestu k Chazarům, tradičním spojencům Byzance, na černomořské, azovské a kaspické pobřeží.
Metoděj přijal úkol doprovázet svého mladšího bratra s vřelostí jemu vlastní. Cestou k Chazarům výprava přezimovala v Chersonésu na pobřeží Krymu, kde významnou událostí byla archeologická činnost, jejímž výsledkem bylo nalezení ostatků sv. Klimenta, v pořadí čtvrtého římského papeže, kterého u Chersonésu okolo roku 101 zastihla mučednická smrt. Část ostatků nechali bratři v Chersonésu, část vzali s sebou. Legenda uvádí i diplomatickou příhodu s chazarským vojvodou, který upustil od obléhání města obývaného křesťany. Na další cestě doprovod bez úhony vyvázl z nepříjemné situace, když byl napaden maďarským oddílem. Cesta pokračovala po souši od ústí Donu směrem ke Kaspickému moři. Po diplomatické misi a křesťanské misii u chazarského kagana působila výprava misijně i na zpáteční cestě.
Události v Cařihradu kolem roku 860 Mezitím došlo opět ke konfliktům mezi novým patriarchou Fotiem a přívrženci dřívějšího patriarchy Ignatia. Fotios tedy v roce 861 znovu svolal církevní sněm a na cařihradském synodě byl Ignatios opětovně odsouzen a sesazen a s ním i větší počet biskupů. Císařský a patriarší dvůr proto hledal muže způsobilé pro uprázdněná biskupství. Byly známy správní schopnosti Metodějovy, ten dostal proto nabídku, aby se ujal úřadu arcibiskupa v Byzanci.
Tu ale odmítl a přijal pouze hodnost igumena, tedy představeného kláštera Polychron na asijském břehu Marmarského moře rovněž v byzantské zemi, maloasijské Bithýnii. Zde však dlouho nepobyl. O právních a správních schopnostech Metoděje, o misionářských schopnostech Konstantina a o jejich jazykových znalostech bylo brzy slyšet i za hranicemi Byzantské říše.
Situace na Moravě kolem roku 862 Vládce Moravy Rostislav ve snaze vymanit se zcela z vlivu Franské říše, která využívala křesťanství a církevní správu pro své politické cíle, usiloval o vytvoření vlastní církevní organizace, nezávislé na Franské říši. Protože Rostislav neuspěl u papeže Mikuláše I. s žádostí o vyslání biskupa, který by ve srozumitelném jazyce vysvětlil domácímu moravskému lidu veškerou křesťanskou víru, obrátil se s toutéž žádostí do Cařihradu. Nebylo tedy divu, že císař Michael po poradě se svými rádci nenašel k tomuto úkolu nikoho schopnějšího, než osvědčenou misionářskou dvojici. Přestože Rostislav žádal o vyslání biskupa, byli bratři pověřeni císařem Michaelem III. k moravskému králi pouze misií. Metoděj se vydal na cestu pouze jako jáhen, což v situaci, kdy nebyla rozhodnuta otázka církevních pravomocí, se ukázalo jako prozíravé.
Misie na Moravě Na jaře roku 863 dorazila výprava na Moravu. Pro Moravu nastalo nové období osvětové a církevní činnosti, které mělo výrazný vliv na situaci ve velké části Evropy.
Věrozvěstové si rozdělili úkoly a začali vyučovat žáky vybrané Rostislavem mezi nadanými moravskými mladíky. Misionáři přeložili do staroslověnštiny bohoslužebné knihy, učili své žáky tyto knihy správně číst a chápat, učili je znát všechny církevní obřady. Založili seminář pro výchovu svých následovníků v misijní činnosti. Pro potřeby semináře přeložili obřadní knihy, napsali učebnice a bez prodlení začali vychovávat kněžský dorost. Putovali rovněž po moravských městech, hradištích i venkově a šířili křesťanskou osvětu, neboť mezi prostým zemědělským lidem dosud převládalo hrubé, povrchní křesťanství nebo přežívalo pohanství. Mezi Moravany totiž dosud působili kněží z Řecka, Itálie, ale především z Bavor, a každý vykládal víru po svém. Pokřtěna byla především vyšší společenská vrstva, nobilita.
Zde se projevil výrazný rozdíl mezi způsobem šíření povrchního křesťanství ze strany německých kněží a slovanských apoštolů. Franští pohraniční biskupové a kněží nikterak nevynikali učeností ani svatostí, účastnili se válek se zbraní v ruce a sloužili hlavně politickým záměrům Franské říše. Slovanským jazykem nevládli dostatečně a jazyková bariéra byla příčinou mizerných výsledků jejich misijní práce. Franští kněží nebyli příliš schopní argumentovat proti přežívajícím pohanským pověrám a v mnoha ohledech byli nemístně tolerantní. Konstantina a Metoděje sice předcházela vynikající pověst učenců, ale teprve nyní, když Moravané měli možnost čerpat poučení i povzbuzení z knih v jim srozumitelném jazyce, mohli naplno ocenit význam knih pro šíření vzdělanosti a ocenit velikost věrozvěstů.
Franský král Ludvík II. Němec nelibě nesl, že jeho leník Rostislav začal upevňovat svou nezávislost. Shromáždil silné vojsko a v srpnu 864 oblehl Rostislava v pevnosti zvané Dowina – Děvín. Rostislav, když poznal, že není úniku z obklíčení, byl okolnostmi přinucen se s Franky porovnat a vydat rukojmí jako záruku, že nevystoupí proti Ludvíku Němci.
I v této nepříhodné době ale pokračovali věrozvěstové v misijní a vzdělávací činnosti. Získali si u Moravanů plnou důvěru a jejich žáci si rychle osvojovali vědomosti. Po čtyřicetiměsíční činnosti nastal čas, kdy bylo potřeba vysvětit žáky na kněze.
Misie v Panonii Někdy na podzim roku 866 se věrozvěstové odebrali na cestu do Akvileje a dále zpět do Konstantinopole, aby tam zařídili potřebné záležitosti. Cestou se asi na půl roku zastavili u knížete Kocela v politicky klidnější Panonii. Ten jim přivedl 50 žáků, aby je bratři připravili pro stav duchovní. Slovanští obyvatelé Panonie přijímali s vděčností křesťanskou misii ve staroslověnštině, slovanském jazyku. Kníže Kocel o této skutečnosti nejednou písemně informoval papeže Mikuláše I. a vychvaloval úspěšnou christianizaci jeho knížectví prostřednictvím obětavých soluňských sourozenců. A jak bylo v povaze bratrské dvojice, odmítali bohaté dary a místo toho vyjednali propuštění 900 otroků. Někdy před polovinou roku 867 věrozvěstové pokračovali v další cestě do Cařihradu.
V Benátkách Na nějaký čas se Konstantin s Metodějem zastavili v Benátkách, kde s akvilejským patriarchou vedli učené disputace o oprávněnosti slovanské bohoslužby. Tyto rozhovory byly důležité z toho důvodu, že jejich úspěch mohl výrazně podepřít další působnost apoštolů u Slovanů a pravděpodobně vytvořil příznivou vyjednávací pozici pro pozdější jednání v Římě. Situace byla o to vážnější, že benátské kněžstvo nebylo nakloněno bohoslužbě ve slovanském jazyku. Konstantin však bystře obhájil slovanské bohoslužby a svými důvody odrazil útočné benátské kněze.