Chorvatsko (), plným názvem Chorvatská republika () je stát ve střední a jihovýchodní Evropě na pobřeží Jaderského moře. Na severozápadě sousedí se Slovinskem, na severovýchodě s Maďarskem, na východě se Srbskem, na jihovýchodě s Bosnou a Hercegovinou a Černou Horou a na západě má společnou námořní hranici s Itálií. Krajina je rozmanitá a zahrnuje roviny severní a severovýchodní části, hustě zalesněné hory ve středu země a skalnaté pobřeží podél moře. Většina území má mírně teplé a deštivé kontinentální podnebí, na pobřeží panuje středomořské klima. Chorvatsko se dělí na dvacet jedna žup, na ploše asi 57 000 km² žije 3,9 milionu obyvatel. Jeho hlavním a největším městem je Záhřeb, mezi další významná města patří Split, Rijeka, Osijek a Zadar. Drtivou většinu obyvatel tvoří Chorvati, největšími etnickými menšinami jsou Srbové (3 %) a Bosňáci (1 %). Úředním jazykem je chorvatština, čtyři pětiny obyvatel se hlásí ke katolické církvi.
Chorvati přišli do dnešního Chorvatska koncem 6. století, kdy bylo součástí římské Ilýrie. Do 7. století uspořádali území do dvou knížectví. Chorvatsko bylo poprvé mezinárodně uznáno jako nezávislé v roce 879 za vlády knížete Branimira. Prvním králem se stal Tomislav I., který v roce 925 povýšil Chorvatsko na království. Během nástupnické krize po skončení vlády dynastie Trpimirovců uzavřelo Chorvatsko v roce 1102 personální unii s Uhrami. V roce 1527, kdy Chorvati čelili osmanskému dobytí, zvolil chorvatský sněm na chorvatský trůn Ferdinanda I. Habsburského a země se tak na čtyři století stala součástí Habsburské monarchie. V říjnu 1918 byl v Záhřebu vyhlášen Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů, nezávislý na habsburské monarchii, který se v prosinci 1918 začlenil do Království Jugoslávie. Po invazi Osy do Jugoslávie v dubnu 1941 byla většina území Chorvatska začleněna do nacisty zřízeného loutkového státu Nezávislý stát Chorvatsko. Hnutí odporu vedlo k vytvoření Socialistické republiky Chorvatsko, která se po válce stala zakládajícím členem a součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Dne 25. června 1991 vyhlásilo Chorvatsko nezávislost a následující čtyři roky úspěšně probíhala válka za nezávislost.
Chorvatsko je unitární stát a parlamentní republika s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament. Chorvatsko je rozvinutá země s vyspělou ekonomikou s vysokými příjmy, v indexu lidského rozvoje zaujímá 39. místo. V ekonomice převažují služby, průmysl a zemědělství; sektoru služeb dominuje cestovní ruch, který tvoří asi 20 % hrubého domácího produktu. Do země v roce 2023 přijelo 16 milionů turistů, které láká atraktivní chorvatské pobřeží. Od roku 2000 chorvatská vláda výrazně investuje do infrastruktury, zejména do dopravních tras a zařízení podél panevropských koridorů. Chorvatsko poskytuje sociální zabezpečení, všeobecnou zdravotní péči a bezplatné základní a střední školství a zároveň podporuje kulturu prostřednictvím veřejných institucí a firemních investic do médií a vydavatelství. Je členem Evropské unie, eurozóny, schengenského prostoru, Severoatlantické aliance, Organizace spojených národů, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Světové obchodní organizace, zakládajícím členem Unie pro Středomoří a je kandidátem na členství v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
Historické země náhled|Orientační mapa Chorvatska
Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, ke které z větší částí náleží také Kordun dále pak Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji; přirozeným centrem je Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník, Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ, ke Slavonii však historicky náleží také Sremský okruh v dnešní Srbské autonomní oblasti Vojvodině; přirozeným centrem je Osijek), většina bývalého markrabství Istrie, tj. Istrijského poloostrova na západě Chorvatska, centrem je město Pula, nikoliv však hlavním – tím je město Pazin. Dále pak k Chorvatsku patří ještě původně uherské oblasti Mezimuří k němu patří ještě Chorvatské Záhoří, jižní části Baranje, Banovina, Moslavina, Turopolje a Dalmatské Záhoří.
Znaky hlavních zemí jsou vyobrazeny i ve složeném znaku dnešního Chorvatska, který obsahuje kromě červenostříbrného šachovnicového štítu vlastního Chorvatska též znaky Slavonie (černá kuna mezi dvěma řekami), Dalmácie (tři zlaté korunované lví hlavy na modrém poli), Istrie (zlatá koza na modrém poli), Dubrovníku (stříbrné vodorovné pruhy na červeném poli) a Středního Chorvatska (půlměsíc s hvězdou).
Starší úřední názvy Chorvatska 7. století–925 Chorvatské knížectví (Kneževina Hrvatska) 925–1868 Chorvatské království (Kraljevina Hrvatska) 1868–1918 Království chorvatsko-slavonské (Kraljevina Hrvatska i Slavonija) – v rámci Rakouska-Uherska 1939–1941 Chorvatská bánovina (Banovina Hrvatska) – v rámci Jugoslávského království 1941–1945 Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska) 1945–1963 Chorvatská lidová republika (Narodna Republika Hrvatska) – v rámci Federativní lidové republiky Jugoslávie 1963–1990 Chorvatská socialistická republika (Socijalistička Republika Hrvatska) – v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie
Historie
náhled|vlevo|upright|Artefakt Vučedolské kultury náhled|Ruiny Salony náhled|Amfiteátr v Pule Před 130 tisíci lety žili na chorvatském území významné komunity neandrtálců. Pozůstatky na kopci nad obcí Krapina objevil v roce 1899 paleontolog Dragutin Gorjanović-Kramberger a spolu s nimi osm opracovaných drápů orla mořského, které archeologové v roce 2015 prohlásili za nejstarší šperky světa.
Existenci rozvinutého, ba inovativního zemědělství a chovatelství již v období 5000 př. n. l. dokázal průlomový objev v roce 2018, kdy během zkoumání hrnčířských výrobků ze dvou archeologických nalezišť v Pokrovniku a Danilo Bitinu badatelé objevili stopy sýra, jehož stáří odhadli na nejméně sedm tisíc let, díky čemuž museli dosud odhadované stáří této potraviny posunout o celých čtyři tisíce let.
Významnou eneolitickou kulturou (asi 3000 př. n. l.) na chorvatském území byla Vučedolská kultura. Byla proslulá především vyspělými měděnými výrobky a nástroji.
V dobách před naším letopočtem žily v dnešním Chorvatsku ilyrské kmeny, které se později stáhly na území dnešní Albánie. Již Ilyrové založili město Salona, nedaleko dnešního Splitu. Starořecké kolonie byly založeny zejména na pobřeží a na ostrovech. Patřily k nim Tragyrion (dnešní Trogir), Aspálathos (Split), Pharos (Stari Grad), Kórkyra Mélaina na Korčule, Issa na Visu nebo Dimos na Hvaru. byl šestým největším v Římské říši. Roku 9 území ovládli Římané. Vytvořili na Balkáně rozsáhlou provincii nazývanou Illyricum, která zahrnula také dnešní chorvatské území. Později chorvatské území spadalo také do provincií Dalmácie a Panonie, posléze Horní Panonie a Dolní Panonie. Císař Dioklecián (vládl 284-305) pocházel ze Salony a nechal ve Splitu postavit velký palác, ve kterém po své abdikaci v roce 305 dožil. Poslední západořímský císař Julius Nepos vládl zbytkům říše z tohoto paláce, po svém útěku z Itálie v roce 475.
Nájezdy Avarů antickou civilizaci v Chorvatsku rozvrátily, téměř všechna města byla zničena. Uprchlíci z jednoho takového města (dnešní Cavtat) založili město Dubrovník. Z římských časů přežila též latina, velmi důležitá pro chorvatskou identitu a pozdější prozápadní orientaci.
Chorvatské království náhled|Příchod Chorvátů k Jadranu, Oton Iveković Asi od 7. století se v oblasti začali usazovat Slované. Vztah Slovanů usazených v dnešním Chorvatsku a tzv. Bílých Chorvatů, žijících původně snad na území dnešního Polska, je předmětem mnoha odborných sporů. Jisté je, že Slované vytvořili v průběhu 7. století Chorvatské knížectví. Podléhalo zprvu Franské říši, později Byzanci. V roce 845 se moci v knížectví ujal rod Trpimírovců. Roku 886 přišli do Ninu žáci moravsko-panonského arcibiskupa Metoděje. Roku 925 si Tomislav I., poté co porazil Bulhary a Maďary, vymohl u papeže Jana X. uznání za krále a vzniklo Chorvatské království. Svého vrcholu dosáhlo v 11. století za vlády Petara Krešimira IV. (1058–1074) a Dmitara Zvonimira (1075–1089). Smrtí Štěpána II. vymřel rod Trpimírovců. Šanci vycítili Maďaři, ale místní šlechta si nakonec prosadila a uhájila lokálního vůdce, Petara Svačiće. Maďaři však nakonec stejně dosáhli svého a roku 1102 přinutili Chorvaty k personální unií s uherským státem (Pacta Conventa).
Nejvlivnějšími rody za uherské nadvlády se staly Frankopani a Šubićové. Na chorvatské území měli zálusk Benátky a Osmani. Benátčané ovládli většinu Dalmácie do roku 1428, kromě městského státu Dubrovník, který se stal nezávislým. Osmanské výboje vedly v roce 1493 k bitvě na Krbavském poli, jíž začala stoletá válka s Turky. Její součástí byla v roce 1526 i bitva u Moháče, jež skončila osmanským vítězstvím. V roce 1527 se na Cetinském hradě sešel chorvatský parlament a zvolil Ferdinanda I. z rodu Habsburků novým vládcem Chorvatska, pod podmínkou, že ochrání Chorvatsko před Osmanskou říší.
V habsburské říši náhled|Mikuláš Šubič Zrinský v bitvě o Szigetvár|vlevo Proti turecké hrozbě byla vytvořena vojenská hranice. Chorvatský šlechtic Mikuláš Šubič Zrinský, který roku 1566 zahynul s celou svou posádkou při obraně pevnosti Szigetvár proti padesátinásobné přesile Turků, se stal po své smrti chorvatským národním hrdinou. Osmanský postup se ale podařilo zastavit až v bitvě u Sisaku v roce 1593. Nakonec byla oblast znovu vybojována, ale Chorvatsko ztratilo západní Bosnu.
V letech 1797 až 1809 První francouzské císařství postupně obsadilo celé východní pobřeží Jaderského moře, čímž skončil benátský vliv v oblasti. Francouzi založené Ilyrské provincie byly dobyty Rakušany v roce 1813 a definitivně připojeny po Vídeňském kongresu v roce 1815. To vedlo ke znovuzačlenění chorvatského přímoří do Chorvatského království. náhled|226x226pixelů|Josip Jelačić Za habsburské vlády nicméně bylo Chorvatsko zejména pod uherskou nadvládou a čelilo maďarizačním hrozbám. Vůči nim se postavilo chorvatské národní obrození v 19. století. Národní hnutí bylo nazýváno ilyrismus. Během maďarské revoluce v roce 1848 se Chorvatsko postavilo na stranu centrální vlády ve Vídni. Chorvatský bán (místokrál) Josip Jelačić pomohl porazit maďarské síly v roce 1849.
Po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 a dualizaci habsburské monarchie se komplikované vztahy Uherska a Chorvatska vyřešily chorvatsko-uherským vyrovnáním (nagodba) z roku 1868. Zejména ekonomicky zůstalo Chorvatsko na Uhersku závislé, ale politicky se emancipovalo – chorvatské země získaly vlastní zákonodárství, církevní i civilní správu, zcela samostatné byly i v otázkách školství a soudnictví. Chorvatština byla uznána za oficiální jazyk a v celém Uhersku měla statut rovnocenný s maďarštinou. K Chorvatsku byla připojena Slavonie (vzniklo tzv. Království chorvatsko-slavonské), avšak Dalmácie zůstala v rakouské části monarchie (Předlitavsku). Rostoucí emancipace a sebevědomí plynoucí z tohoto uspořádání brzy vedly k tomu, že se začalo vážně jednat o federalizaci či trializaci habsburské monarchie. Avšak tyto úvahy zadusila první světová válka. V ní se celá monarchie dostala do vleku Německa, válku prohrála a na jejím konci se rozpadla.
Jugoslávské království
náhled|Stjepan Radić 1. prosince 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS), a to spojením jihoslovanských území Rakousko-Uherska (Centrální Chorvatsko, Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina, Kraňsko a Dolní Štýrsko) a Srbského království, které se v letech 1913–1918 rozšířilo o Vardarskou Makedonii, Kosovo, Vojvodinu a Černou Horu.