náhled|Zimní krajina císaře Chuej-cunga (1082–1135); dnes v chrámu Konči-in, Kjóto Čínská říše Sung (960–1279) byla kulturně bohatý a kultivovaný stát. Sungská kultura byla charakteristická rozkvětem a pokrokem ve výtvarném umění, hudbě, literatuře i filozofii. Úředníci spravující zemi, vybíraní v přísných a rozsáhlých zkouškách, zaměřených především na znalost klasických konfuciánských filozofických textů, dosáhli nových výšek vzdělanosti, zatímco čínská literární kultura byla masově šířena mezi obyvatelstvo pomocí knihtisku a růstu gramotnosti.
V říši Sung mezi džentry vzkvétal respekt a pochopení pro umění, zejména malířství, které bylo mnohými vzdělanci provozováno. Styl malby mezi džentry se významně posunul zejména s přechodem mezi obdobím Severní (960–1127) a Jižní (1127–1279) Sung, částečně ho ovlivnilo postupné oficiální přijetí neokonfucianismu.
Obyvatelé měst se těšili z divadelních her, stravovali se v restauracích, které nabízely různé regionální kuchyně, předváděli se v okázalých oděvech, přičemž měšťané i venkované slavili sezónní slavnosti a náboženské svátky.
Výtvarné umění alt=Na levé straně obrazu stojí bezlistý strom s dlouhými křivolakými větvemi a muž vycházející na jen zpola naznačenou cestu mířící doprava. Vpravo je prázdno, jen kámen u cesty.|náhled|Procházka po jarní cestě, Ma Jüan (asi 1190 – 1279) Čínská malba v říši Sung dosáhla nové úrovně kultivovanosti s dalším rozvojem krajinomalby. Mezi krajináři získal širokou oblíbenost styl šan-suej (doslova „hory a řeky“). Důraz na krajinomalbu v sungském období kořenil v čínské filozofii; taoismus zdůrazňoval, že lidé jsou drobné tečky v obrovském vesmíru; současně neokonfuciánští spisovatelé se snažili následovat vzory a principy, kterými se podle nich řídily všechny sociální a přírodní jevy.
V sungské éře se rovněž dále rozvíjela výroba glazovaného a průsvitného porcelánu a celadonových předmětů s rozsáhlým využitím emailu. V sungském období byly zvláště populární lungčchüanské celadonové výrobky. Černé a červené lakové předměty představovaly krásně vyřezávaná umělecká díla s miniaturními přírodními scénami, krajinkami, nebo jednoduchými dekorativními motivy. Nicméně, přes obdivuhodné bronzy, keramiku a lakové výrobky, řezby z nefritu, sochařská a architektonická díla, portrétní malířství a realistická zpodobnění zvířat (oblíbení byli ptáci na větvích), které byly všechny vysoce ceněné, nejprestižnější postavení měla krajinomalba. Začátkem dynastie Sung vznikl charakteristický krajinářský styl. Malíři se soustředili na složité a realistické scény v popředí, zatímco v pozadí se snažili zachovat dojem obrovského a nekonečného prostoru. Vzdálené vrcholky hor vyrůstaly z vysokých mraků a mlhy, zatímco říční proud se spouštěl z dálek do popředí.Morton, s. 105.
alt=Lahvička s úzkým dnem a hrdlem a širokým tělem, bez uší, z bílého porcelánu, pomalovaná hnědozelenými listy.|náhled|vlevo|Sungská tingčouská lahvička, 11. století. Existoval významný rozdíl ve stylu malby mezi obdobím Severní Sung (960–1127) a Jižní Sung (1127–1279). Obrazy severosungských úředníků byly ovlivněny jejich politickými ideály – vnesení pořádku do světa a řešení největších problémů ovlivňujících celou jejich společnost – a proto jejich díla často zobrazovala obrovské, rozsáhlé krajiny.Ebrey, s. 163. Na druhé straně, jihosungští úředníci byli více zaujatí reformou společnosti zdola nahoru a v mnohem menším měřítku, metodou, která, jak věřili, měla větší šanci na úspěch. Proto se ve svých obrazech často zaměřovali na menší, bližší a intimnější scény, zatímco pozadí nechávali obvykle jen hrubě načrtnuté jako prázdnou oblast bez významu pro umělce i diváka. Tato změna postoje pramenila především z rostoucího vlivu neokonfuciánské filozofie. Přívrženci neokonfuciánství se zaměřili na reformu společnosti zdola nahoru, ne shora dolů, jak to může být viděno například v jejich úsilí o podporu malých soukromých akademií, které do značné míry nahradily velké státem kontrolované školy období Severní Sung.
Od doby Jižních a severních dynastií (420–589) se malířství stalo uměním vysoké propracovanosti, spojeným s třídou džentry jako jednou z jejích hlavních uměleckých zábav, když dalšími byly kaligrafie a poezie.Ebrey, s. 81–83. V sungském státě existovali i zanícení sběratelé umění, kteří se scházeli v uměleckých společnostech a s kolegy a přáteli diskutovali o svých výtvorech. Básník a státník Su Š’ a jeho přítel Mi Fu se v metropoli ve své době, koncem 11. století, často podíleli na těchto setkáních, půjčovali si umělecká díla ke studiu a kopírování, nebo v případě, že některý kus opravdu obdivovali, snažili se jej získat výměnou. Malé kulaté malby populární v jihosungském období byly často sbírány do alb, přičemž k nim básníci psali básně odpovídající tématu a náladě obrazu.
alt=Obraz s modrým motýlem po levé straně a bíle kvetoucími wistáriemi v centru.|náhled|Motýl a vistárie, Sü Si (c. 886 – c. 975), kolem roku 970 Ačkoli byli zanícenými sběrateli umění, sungští vzdělanci se mnohdy nedočkali ocenění za díla prodávaná v obchodech nebo na trzích, leckdy byli dokonce kritizováni umělci z renomovaných škol a akademií. Anthony J. Barbieri-Low, profesor čínské historie na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, poukázal na to, že když sungští učenci oceňovali umění vytvořené svými současníky, ignorovali ty, kteří si vydělávali na živobytí jako profesionální umělci:
Během sungského období tvořilo mnoho uznávaných dvorských malířů, kteří byli velmi ceněni císaři a císařskou rodinou. Jeden z největších krajinářů podporovaných sungským dvorem byl Čang Ce-tuan (1085–1145), který namaloval svitkové panoráma Svátek čching-ming na řece, jedno z nejznámějších mistrovských děl čínského výtvarného umění. Císař Kao-cung (vládl 1127–1162) inicioval vytvoření série osmnácti obrazů podle série písní Osmnáct písní flétny nomádů o životě chanské básnířky Cchaj Wen-ťi.
V sungské éře zažil buddhismus částečnou obnovu po pronásledování v závěrečném období říše Tchang. Památkou sungského buddhismu jsou skalní kresby v Ta-cu v provincii S’-čchuan. Stylu kreseb a reliéfů z Ta-cu jsou podobné památky v chrámu Ming-šan v An-jüe také v S’-čchuanu. Zachovalo se zde množství buddhistických soch sungského období, včetně Buddhy a božstev oděných do bohatých císařských a mnišských rouch.
Literatura alt=Čtyři sloupce čínských znaků. Dva levé tvoří jsou psány jedním tahem štětce, kaligrafický ekvivalent kurzívy. Dva pravé jsou psány v běžném stylu čínského písma.|náhled|vlevo|Různé styly kaligrafie sungského básníka Mi Fua (1051–1107) Čínská literatura sungské doby obsahovala mnoho různých žánrů a byla obohacována sociální komplexností sungské společnosti. Přestože v počátcích říše Tchang dosáhla čínská poezie vrcholu (s básníky jako byli Tu Fu, Li Po, Paj Ťü-i a dalšími), i v sungské éře žili významní a slavní básníci. Patřili mezi ně sociální kritik a průkopník „nového subjektivního stylu“ Mej Jao-čchen (1002–1060), politicky kontroverzní ale proslulý Su Š’ (1037–1101), excentrický nicméně brilantní Mi Fu (1051–1107), přední básnířka Li Čching-čao (1084–1151) a mnoho dalších. Přestože byla forma cch’ používána od dob dynastie Liang (502–557), básně tohoto stylu byly v sungské době nejpopulárnější a v této formě skládala svá díla většina sungských poetů. Mezi jinými se svou poezií zvláště proslavili kancléř Fan Čung-jen (989–1052), horlivý neokonfuciánec Ou-jang Siou (1007–1072), velký kaligraf Chuang Tching-ťien (1045–1105) a generál Sin Čchi-ťi (1140–1207).
Historiografie zůstala prominentním literárním žánrem stejně jako v předešlých i nsledujících staletích. Sung Čchi byl společně s esejistou a historikem Ou-jang Siouem zodpovědný za sestavení Nových dějin Tchangů roku 1060, věnující se dějinám říše Tchang. kancléř S’-ma Kuang (1019–1086), politický nepřítel Wang An-š’a (1021–1086), vedl tým učenců, který zkompiloval rozsáhlé historické dílo C’-č’ tchung-ťien sestavené roku 1084 a obsahující přes 3 milióny znaků v 294 svazcích. Jejich práce popisovala dějiny Číny od roku 425 př. n. l. do počátku 10. století. Roku 1189 Ču Si sestavil zhuštěnou verzi C’-č’ tchung-ťien v 59 svazcích, tuto práci dokončili jeho žáci o desetiletí později, v době Ču Siho smrti.
alt=Černá, obdélníková kamenná destička. Horní čtvrtina obsahuje řezbu ryby, zbytek zabírá mělký kruhový důlek s rovným dnem pro inkoust.|náhled|Sungský kámen na roztírání tuše, ze sbírky Nantojósó, Japonsko Sungští autoři sestavovali také velké encyklopedie, k předním patřily Čtyři velké knihy Sungů sestavené zprvu Li Fangem v 10. století a upravené a dokončené v době Cche-fu jüan-kuej v 11. století. Největší z nich byla Cche-fu jüan-kuej publikovaná roku 1013, obsáhlé dílo z 9,4 miliónu znaků v 1000 svazcích. Pro básníky vznikly slovníky rýmů, jako roku 1037 Ťi-jün. I když v říši Sung neokonfucianismus dominoval nad buddhismem, byla nemalá část literatury buddhistická. Kupříkladu roku 1125 vznikla kolekce zen-buddhistických kóanů Zápisky z Modrého útesu, rozšířená Jüan-wu Kche-čchinem (1063–1135). „Zápisky z cest“ (jou-ťi wen-süe), vyprávění o cestovních zážitcích, byla v sungské době také populární kategorie literatury, například zápisky Fan Čcheng-taa (1126–1193). Předním příkladem sungských cestopisů jsou Zápisky z hory kamenných zvonů Su Š’a (1037–1101).
V sungské době se zrodilo i mnoho technických a vědeckých prací. Dva nejvýznamnější autoři na poli vědy a techniky byli Šen Kua (1031–1095) a jeho současník Su Sung (1020–1101). Šen Kua zveřejnil své Eseje víru snů (Meng-si pi-tchan) roku 1088, byla to rozsáhlá encyklopedická sbírka pojednávající o řadě oborů vědy a techniky, včetně literatury, umění, vojenské strategie, matematice, astronomii, meteorologii, geologii, geografii, metalurgii, konstrukci strojů, hydraulice, architektuře, zoologii, botanice , agronomii, medicíně, antropologii, archeologii a dalších. Neméně brilantní učenec Su Sung sestavil nebeský atlas z pěti hvězdných map, napsal roku 1070 farmaceutické pojednání Pen-cchao tchu-ťing (Ilustrovaný lékopis), které obsahovalo související informace z botaniky, zoologie, metalurgie a mineralogie a roku 1092 napsal slavný hodinářský spis Sin-i siang-fa-jao, ve kterém detailně popsal hodinovou věž, kterou postavil v Kchaj-fengu.
alt=Dvoulist knihy, levou polovinu levé stránky zabírá kresba rostliny, zbytek je zaplněn sloupci čínského textu.|vlevo|náhled|Pen cchao, čínská kniha o léčivých rostlinách tištěná z dřevěných desek, 1249 Tyto dva největší technicky zaměřené autory následovalo mnoho dalších. O textilním průmyslu psal Čchin Kuan v Cchan Šu (Kniha hedvábnictví) vydané roku 1090, kde popisuje navíjecí mechanický stroj, nejstarší známý stroj používající pohon řemenem.Needham (1986d), s. 107–108. Zemědělským postupům se věnovalo Ťiou chuang chuo min šu (Záchrana lidí, pojednání o předcházení a pomoci při hladomoru) sestavené Tung Wejem ve 12. století, Čcha-lu (Zápisky o čaji) Cchaj Sianga z roku 1060, Ču-c’ cchang-fa (Mistr Ču o spravování obecních sýpek) Ču Siho z roku 1182 a řada dalších.Needham (1986f), s. 623.