Robert Stewart, vikomt Castlereagh a 2. markýz z Londonderry (18. června 1769 – 12. srpna 1822), běžně znám, jako lord Castlereagh, byl irský a britský státník. Jako britský ministr zahraničí (od 1812) byl klíčovou postavou pro koalici, která porazila Napoleona i Vídeňský kongres, který určil další běh dějin. Castlereagh byl také předsedou britské sněmovny v Liverpoolově vládě od roku 1812 až do své sebevraždy v srpnu 1822. Na začátku své kariéry se, jako hlavní správce Irska, zapojil do potírání irského povstání roku 1798 a zajistil průchod smluv o sjednocení Británie a Irska v roce 1800.
Od roku 1814 pracoval na zachování trvalého míru, rovnováhy a tedy status quo v Evropě. U lidu byl velmi neoblíben a v očích veřejnosti nesl mnohem více viny na represivních domácích opatřeních než premiér lord Liverpool.
Kariéra politika
Začátky V roce 1790 byl Castlereagh zvolen do irského parlamentu, jako nezávislý kandidát. Od začátku své kariéry byl podporovatelem britského premiéra Williama Pitta a celoživotním obhájcem rovnoprávnosti katolíků, i když jeho specifický postoj ke katolické emancipaci přinášel různé dopady na jeho další politiku.
Pro pochopení začátků Castlereaghovy kariéry je nutné se vrátit o několik let zpět. Zatímco prostí Irové v Americké válce za nezávislost otevřeně sympatizovali s „nepřítelem“, irský parlament se nechal „přesvědčit“ k podpoře Londýna. Veškeré své síly a finance do války s rebely v zámoří tak dalo i Irsko a nyní bylo vydáno na pospas hrozbě Francouzsko-španělské invaze. Po celém Irsku tak začaly vznikat nekontrolovatelné dobrovolnické spolky a domobrany. Tyto skupiny nespadaly pod ničí velení a brzy se staly všudypřítomnou hrozbou revoluce. Již v roce 1782 se v dungannonském kostele sešli delegáti mnoha těchto sborů a vyjádřili úmysl podporovat legislativní nezávislost Irska.
Psychické zhroucení Jiřího III. znovu rozvlnilo vody irské politické scény a za šest měsíců následující události ve Francii (svolání Generálních stavů) a jejich další revoluční vývoj poskytly irským politikům podporu lidu. Tehdy Castlereagh narukoval k milicím jako důstojník a sloužil jako podplukovník pod velením strýce své ženy; Thomase Conollyho. K jeho povinnostem v milici patřily i dvě cesty do Paříže, ty podnikl v letech 1791 a 1792.
Hnutí v Irsku bylo tak silné, že se i jeho vůdci zalekli a za krátko se dohodly: Irové (i katolíci) získali téměř vše na co měli z morálního hlediska nárok, ale byly zrušeny dobrovolnické spolky a nahrazeny novými milicemi, které financovala a řídila vláda. Tak se stalo v roce 1793.
Situace vně i uvnitř státu se napříč snaze dále vyhrocovala, například roku 1795 došlo k bitvě v Diamondu. Smluvené výtržnosti, v níž proti sobě stanuly asi tři stovky katolíků a podobný počet protestantů, skončila tehdy vítězstvím protestantů, ti zabili přibližně 30 katolíků. Vůdci irských radikálů navíc navázali kontakt s Francií a ta roku 1796 vyslala 14 000 mužů, pod velením generála Hocheho, jednoho z nejlepších revolučních vojevůdců. Invazi zabránilo jen zimní období bouří, které velitelskou loď zahnalo hluboko na oceánu a ostatní lodě rozeselo po pobřeží Francie. V reakci na to byly oficiální irské iniciativy postaveny mimo zákon. Dále byla posílena moc policie: ta například směla vyhlásit stanné právo nad svým okrskem a kvůli omezení občanských práv mohli svobodně pátrat po zbraních a „odzbrojovat“ Irsko. Toto odzbrojování ani zdaleka nebylo nenásilné a zákonné. Castlereagh se stále více obával o budoucnost Irska, v případě, že by se podařilo zlomit britsko-irské spojení. I když mnohé neschvaloval a byl si vědom četných problémů irské politiky i soužití s Brity, začal podporovat britskou vládu jako celek.
V roce 1794 mu bylo nabídnuto vládou kontrolovaný mandát za okres Tregony v Cornwallu, díky jeho napojení na Camdena, a byl zvolen do britské sněmovny. V roce 1796 se přesunul do mandátu za suffolkské voliče v Oxfordu, v tomto okrese měl podporu z matčiny strany rodiny.
Od března 1798 působil jako úřadující hlavní sekretář svého příbuzného hraběte Camdena, lorda poručníka Irska. Hrabě Camden v této funkci neměl setrvat dlouho, jemu svěřená země nevzkvétala a občanská válka byla na spadnutí. V květnu téhož roku policie, především dík tajným službám, pozatýkala většinu představitelů v utajení pracující Dublinské společnosti irské jednoty. Měl to být triumf, který hraběte Camdena a Irsko udrží tam, kde jsou, ale zmíněný aristokratický revolucionář lord Edward Fitzgerald(taktéž příbuzný s lordem Castlereaghem) se při dopadení nechal smrtelně zranit. Na následky tohoto zranění umírá v cele. Právě jeho mučednická smrt zažehla nekoordinovanou rebelii, která dokázala převzít kontrolu jen nad jihozápadem země. Hrabě Camden, již delší dobu podezřelý ze sympatií k liberálům a katolíkům, byl v listopadu nahrazen markýzem Cornwallisem, kterému se z Londýna dostalo veškeré podpory. Nový lord poručník Irska s Castlereaghem navázal dobré vztahy a ještě jej povýšil. Oba se shodovali v nutnosti zachování jednoty Britského impéria, udržení práva a pořádku a předejití revoluci za pomoci policejních akcí.
Britský premiér William Pitt mladší se po potlačení revoluce rozhodl situaci v Irsku rázně vyřešit a to sjednocením obou parlamentů a zemí. Počítal, že se tak do Irska dostane britský kapitál a stoupne životní úroveň i že irští protestanti přestanou tolik brojit proti zrovnoprávnění katolíků, stanou-li se součástí většiny. Následovala dlouhá a korupcí prosycená politická hra, k níž markýz Cornwallis řekl toto: „Moje práce je nyní té nejnepříjemnější povahy, vyjednávání a spolupracování s nejzkorumpovanějšími lidmi pod nebem. Opovrhuji sebou a nenávidím se za každou hodinu, po níž jsem účasten této špinavosti, drží mě při tom jen jedna věc, to že se bez Unie Britské impérium rozpadne“. Roku 1800 byl zákon o unii prosazen oběma komorami parlamentu Irska i Británie.
Cornwallis, William Pitt mladší i Castlereagh věděli, že Unie nedokáže dlouhodobě přežít bez zrovnoprávnění katolíků. Přes odpor krále Jiřího III. změnu ale nedokázali prosadit. Rezignovali tedy, když se jejich úsilí o zrovnoprávnění ukázalo marným, po tom co tentýž rok v lednu 1801 vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska. Zbytky Irského sjednocení se nevzdaly, ale i pro Napoleona již byly na druhé koleji. Proto pokus o povstání z roku 1803 skončil jen šarvátkou v Dublinských ulicích a popravou jejích vůdců.
V roce 1798 měl lord Castlereagh na rukou irskou krev a jeho role zastánce Zákona o Unii mu na popularitě nepřidala, proto mu byly dány „zásluhy“ i za potlačení povstání 1803. Jeho jméno už nikdy nemělo být v Irsku ničím jiným než jménem nejhoršího nepřítele.
Role v parlamentu a ve vládě Roku 1801, kdy se prvně sešel nově sjednocený Parlament, zaujal lord Castlereagh místo v Dolní sněmovně. Jiný úřad tehdy oficiálně neměl, ale Henry Addingtons (ministr pro Irské záležitosti a premiér po Williamu Pittovi mladším) prý velmi dal na jeho rady.
Roku 1802 se začala uvolňovat napjatá atmosféra mezi konzervativci a zbytkem politické scény – řešily se náboženské otázky i nespokojenost s novým uspořádáním sjednoceného souostroví. Také se prvnímu ministru Addingtonovi podařilo uzavřít Amienský mír s Francií.
Lord Castlereagh tehdy získal pozici President of the Board of Control a jeho úkolem se stalo uklidnit rozbroje mezi generálním guvernérem Indie, Richardem Wellesleyem, a ředitelem Východoindické obchodní společnosti. Díky své diplomatické obratnosti uspěl, spory urovnal a ještě stihl fakticky podpořit politiku lorda Wellesleyho, čímž získal nového spojence. V kabinetu si navíc pro svou energičnost a inteligenci získal výsadní postavení.
V roce 1804, po znovuvypuknutí války s Napoleonem, se na nátlak lorda Castlereagh a dalších dlouhodobých podporovatelů vrátil do úřadu prvního ministra lord William Pitt mladší. Lord Castlereagh byl povýšen na ministra války a kolonií. Již roku 1805 vypravil expediční sbor, který se vylodil v Hannoveru, a ač téhož roku v prosinci skončila prohrou bitva u Slavkova, do té doby jen na loďstvo sázející britské velení si začalo věřit i na pozemní operace, což bylo nakonec pro pád Napoleona klíčové.
Jako jediný zástupce Pittovy vlády měl Robert Stewart v Dolní sněmovně měl mimořádně silnou pozici a fungoval zde jako vyslanec vlády. S tím jak se zhoršoval zdravotní stav prvního ministra, přebíral lord Castlereagh stále větší zodpovědnost. Po smrti lorda Pitta roku 1806 se politická scéna Velké Británie začala propadat do chaosu. Castlereagh se stal na krátko hlavním mluvčím opozice, co se zahraniční politiky a války týče, než vznikla vláda tzv. “Ministry of All the Talents”. Ta se snažila překlenout vzniklou politickou krizi a sjednotit do té doby protichůdné tábory. Jejím základem byla stará vláda lorda Pitta- bez jeho osoby ovšem nedokázala přetrvat. Než se roku 1807 zhroutila, stihla pouze v témže roce zakázat otroctví. Své hlavní cíle – mír s Francií, konsolidaci vnitřních problémů – však splnit nedokázala a osudnou se jí stal spor o zrovnoprávnění katolíků, který již před sjednocením nabyl osudového rozměru pro celé soustátí. Kariéra lorda Castlereaghe zkáze unikla a on na stejné pozici pokračoval ve vládě vévody z Portlandu. Pod jeho vedením se pak Spojené království vrhlo opět do války na kontinentě tentokrát s již zcela dominujícím Napoleonem. Ve stejnou dobu také provedl zásadní vojenskou reformu a když o rok později ve Španělsku propukla vzpoura proti Napoleonovi, akceschopnější britská armáda neprodleně na jeho rozkaz vyrazila a povstání podpořila – Napoleon jej až do konce svého císařství nedokázal potlačit, ač do základů vypálil mnoho měst.
Souboj s Canningem Jako ministr války se dostal do sporu s ministrem zahraničí Georgem Canningem ohledně neúspěšné expedice na Walcheren (ostrovní provincie Nizozemí), která byla roku 1809 součástí boje proti-napoleonské koalice. Spor obou mužů po vojenském debaklu ještě zesílil a ochromil vládu lorda Portlanda. Canning donutil prvního ministra ke slibu, že jak to bude politicky možné Castlereagha odstraní. Lord Castlereagh se to ale zavčas dozvěděl a požadoval nápravu. Vyzval Canninga k souboji palnou zbraní na první krev (nikoliv na smrt) a ten přijal. Castlereagh v tomto souboji zvítězil. Po tomto souboji ovšem oba dva prohráli i boj s veřejným míněním a oba přicházejí o svá ministerská křesla.
Vídeňský kongres Castlereagh chtěl proti případné nové expanzi Francie postavit silné Nizozemí a Německý spolek, v němž by hlavní úlohu hrála vzájemně se vyvažující dvojice Rakousko-Prusko. Dále proti expanzi Rakouska do Itálie počítal se silným Královstvím obojí Sicílie a zapojením Osmanské říše do koncertu velmocí (tento bod nevyšel). Přičemž tyto znaky budoucího Vídeňského systému byly prakticky předznamenány již smlouvou ze Chaumontu.
Velká Británie – resp. Castlereagh – měla na Vídeňském kongresu volné ruce, neboť její tradiční zájmy ležely v zámoří a o územní zisky na kontinentě neusilovala. Jako neutrální síla tak mohla působit na vznik nového rovnovážného a mírového stavu. Největší překážkou v těchto snahách byla Sasko-Polská otázka.