Nafarové nebo Nafaři, Nafar-klan ( Neferler, Nəfərlı Türkləri, Nəfərlılər لون → Nafar) jsou menší turkický klan-rod žijící v Íránu. I když představují jižní sub-etnickou skupinu Ázerbájdžánců, některými výzkumníky jsou přiřazeni k větvi afghánských Oghuzů. Mísí se v nich turecké, arabské a lúrské elementy. Ke konci 20. století žili podle sčítání v počtu 4 100 obyvatel. (Zdroj: Ethnologue 2010). Nafarové mluví jazykem Nafar, což je jižní dialekt jazyka ázerbájdžánského – Torki.Dokumentace pro ISO 639 identifikátor: aze dostupné onlineMultiTree: Digitální knihovna jazykových vztahů The Nafar Dialect of South Azerbaijani (dostupné online) V průběhu vládnutí dynastie Pahlaví v Íránu, se od Nafarů a dalších tureckých národů požadovalo učení v perštině.GÜZEL, Hasan Celâl, "Genel Türk tarihi", Yeni Türkiye, 2002, c. 1, s. 169 (turecky) Jsou přívrženci větve ší'itského islámu.LLMAP: Nafar, a Dialect of Afghanistan Oghuz (dostupné online)
Krátké dějiny Podle Hasan Fasá’iho, Nafarové zahrnovali následující dílčí kmeny: Bádeki, Tátemlu, Čengezi, Dulukánlu, Zamánkánlu, Settárlu, Sandžarlu, Šuli, Tátem, Tá’efa-je Džen, Aráki, Kádlu, Kobádlu, Karabádžaglu, Kejdárlu a Lúr. Nafarové byli úzce spjati s Baharluy. Již dlouho předtím byly tyto dva kmeny několik krát pod vládou společného vládce (kalántar). Jeden známější z nich byl Hadži Hossajn Chán Nafar, který se stal náčelníkem Baharluských a Nafarských kmenů během panování Nádir Šáha (1736–1747). Jeho syn Mohammad Taki Chán, po posloupnosti následovaný synem Ali Akbar Chánem, byl také v čele obou kmenů.Fasāʾi, Hasan „Fārs-nāma-ye nāṣeri“, 2 vols. in 1, Tehran, 1895-96. p. 314, p. 315; repr. Tehran, nd; ed. M. Rastgār, 2 vols., Tehran 1988. p. 1583, p. 1585 (persky) Ačkoli byli Nafarové jeden z největších kmenů provincie Fárs, neustále se rozpadávali, jež nakonec byli absorbováni Kaškajskou kmenovou konfederaci. Již v první polovině 19. století, byla Kaškajská kmenová konfederace tak silná, že byla schopná vzdorovat autoritě ústřední vlády Kádžárovské dynastie. Kaškajové také představovali stálou hrozbu pro právní řád, jejich rozsáhlými nájezdy v jižním Fársu. Perská vláda Kádžárovců byla pod nepřestajným tlakem britských konzulů v Širázu, stejně jako Širázských obchodníků, poskytnout řešení tohoto problému. V létech 1861–62 se guvernér-generál Fársu Soltán-Morád Mirzá snažil omezit moc Kaškajů tím, že založil konkurenční kmenovou konfederaci. Tak se oba kmeny, Baharluové a Nafarové stali členy Chamžské kmenové konfederace (Ilāt-e Kamsa) skládajících se z pěti kmenů: Baharluů, Ajnalluů, Bašeriů, Nafarů a Arabských kmenů. Na přelomu 20. století bylo v této kmenové konfederaci mnoho Nafarů absorbovaných do Bašeriského kmenového svazu což byl založen vládou a pod vedením Alí Mohammada Kawám-al-Molúka, bohatého Širázského obchodníka. Skládali se z tureckých kmenů Ajnalluů, Baharluů a Nafarů spolu s Bašeriy, a arabských kmenů Šajbáníů a Džabbáraů.Barth, Fredrik „Nomads of South Persia: The Basseri tribe of the Khamseh Tribal Confederacy“, Oslo, 1961 pp. 85. (anglicky) Když ještě Nafarové z Fársu byli kočovníky, jejich zimní tábořiště byla v böluku Daráb (: böluk → okres) stejně jako v bölucích Džahrom a Lárestán a letní v distriktu Abade Tašk (distrikt) severně od jezera Nejriz.Demorgny, Gustave „Les réformes administrative en Perse: les tribus du Fārs“, RMM 22, March 1913, pp. 106. (anglicky)
V souladu s Britsko-ruskou smlouvou z roku 1907, byl Širáz v neutrálním pásmu. Soupeření mezi Kawámy a Kaškajy byla nadále zhoršena jejich výběrem opačných stran v první světové válce. Britové potřebovali zabezpečením ve Fársu ochránit své ropná pole v Chúzistánu, a přístupové cesty do Mezopotámie, kde napadající britské síly pochodovaly k hornímu Tigrisu. V roce 1914 vládla rodina Kawámů v Bašeriské kmenové konfederaci až 16 000 stanům, dokud tato politická struktura nebyla rozbita Rezá Šáhem Pahlavím (1925–1941) v roce 1930. Tvrdé vládnutí Rezá Šáha dále podkopávalo jednotu a soudržnost kmene, když dvě koloniální mocnosti, Rusko a Británie, soupeřily o zóny vlivu v jednotlivých regionech. Šlo o druhou, méně intenzivní fázi Velké hry mezi Ruskem a Británii, v které se Nafarové přiklonili k spolupráci s Velkou Británii. Protikomunisticky orientovaný Rezá Šáh si brzy získal podporu Británie, která si nepřála expanzi ruských bolševiků směrem na jih.
V roce 1940 Ráhdár Chán, zeť nafarského kalántaře Sardar Chána, se svými muži napadl a zabil Abd al-Ghaffár Behruze, náčelníka širázské větve Bánk-e Melli a celou jeho skupinou, jež byl v čele kolony směrující k Laru, jako specifický protivník, vedoucí činitel, který byl očividně na nesprávné straně. Po několika marných pokusech zatknout Ráhdár Chána mu ústřední vláda nabídla plochu úrodné země v blízkosti Perského zálivu, výměnou za slib, že se jeho strana zdrží jakýchkoliv dalších násilných činů.
Slovy Olivera Garroda:
Některé odhady počtu obyvatel Nafarů z Fársu jsou následující: Lady Mary Leonora Sheil (1849), 850 rodin,Sheil, Lady M. L. „Glimpses of Life and Manners in Persia“, London, 1856. Aleksandr Grigorovič Tumansky (1896), 2,500 rodin,Tumansky, A. G. „Ot Kapiiskago morja k Hormuzdskomu prolivu i obratno“, Sbornik Materialov po Azii 65, 1896, p. 79. Gustave Demorgny (1918), 3 500 rodin,Demorgny, G. „Les réformes administrative en Perse: les tribus du Fārs“, RMM 22, March 1913, p. 106. Masʿud Kayhān (1932), 3 500 rodin,Kayhān, M. „Joḡrāfiā-ye mofaṣṣal-e Irān“, 2 vols., Tehran, 1932-33. p. 87 Arthur Cecil Edwards (1953), 450 rodin.Edwards, A. C. „The Persian Carpet“, London, 1953. p. 288
Rozmístění Nafarové jsou usídleni v obrovské oblasti jihovýchodního Fársu. Podstatná skupina z nich se také usadili v okresu Ramžerd severně od Šírázu. Dnes jsou Nafarové rozptýleny v regionu Teherán, okrese Kavar jižně od hlavního města a v Alborzských horách.Hosayn Ali Razmara, „Farhang-e joḡrāfiāʾi-e Irān. Ābādihā“, Vol. II, Tehran, 1949-54, s. 111. (persky)
Poznámky
Reference
Literatura Fredrik Barth, “Nomads of South Persia: The Basseri tribe of the Khamseh Tribal Confederacy“, Oslo, 1961. Gustave Demorgny, “Les réformes administrative en Perse: les tribus du Fārs“, RMM 22, March 1913. Arthur Cecil Edwards, “The Persian Carpet, London“, 1953. Lady Mary Leonora Sheil, “Glimpses of Life and Manners in Persia“, London, 1856.
Související články Seznam turkických dynastií a zemí Insignie prezidenta Turecka Pišagči Turci
Externí odkazy Gospel materiály – Display by lang (dostupné online)
Kategorie:Turkické kmeny Kategorie:Dějiny Ázerbájdžánu Kategorie:Dějiny Íránu Kategorie:Národy Asie