Lotyšsko (), plným názvem Lotyšská republika (lotyšsky ), je stát v severní Evropě v Pobaltí. Spolu s Estonskem na severu a Litvou na jihu je jedním ze tří pobaltských států. Na východě sousedí s Ruskem, na jihovýchodě s Běloruskem a na západě má společnou námořní hranici se Švédskem. Většinou rovinatá, nížinná země má podnebí, které je v různých pramenech popisováno buď jako vlhké kontinentální nebo oceánské. Dělí se na 43 regionálních jednotek, na ploše asi 65 000 km² žije 1,8 milionu obyvatel. Hlavním a největším městem je Riga, mezi další velká města patří Daugavpils, Liepāja a Jelgava. Většinu obyvatel země tvoří Lotyši, patřící k etnolingvistické skupině Baltů, největšími etnickými menšinami jsou Rusové (24 %) a Bělorusové (3 %). Úředním jazykem je lotyština.
Po staletích křižácké, švédské, polsko-litevské a ruské nadvlády, která byla uplatňována především prostřednictvím místní baltsko-německé šlechty, byla 18. listopadu 1918 po odtržení od Německého císařství v důsledku první světové války založena nezávislá Lotyšská republika. Po převratu v roce 1934, kdy byla nastolena diktatura Kārlise Ulmanise, se země stávala stále autokratičtější. Faktická nezávislost Lotyšska byla přerušena na počátku druhé světové války, která začala násilným začleněním Lotyšska do Sovětského svazu, následovaným v roce 1941 invazí a okupací nacistickým Německem. V roce 1944 došlo k opětovné okupaci Sovětským svazem, který na dalších 45 let vytvořil Lotyšskou sovětskou socialistickou republiku. V důsledku rozsáhlé imigrace během sovětské okupace se etničtí Rusové stali nejvýznamnější menšinou v zemi. V roce 1987 začala mezi pobaltskými sovětskými republikami poklidná Zpívající revoluce, která skončila obnovením faktické i oficiální nezávislosti 21. srpna 1991.
Lotyšsko je unitární parlamentní republikou s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament. Je vyspělou zemí s vysokými příjmy a vyspělou ekonomikou, které se v indexu lidského rozvoje umístilo na 37. místě. Je členem Evropské unie, Rady Evropy, eurozóny, Severské investiční banky, Schengenského prostoru, NATO a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Účastní se také regionální spolupráce Seversko-baltské osmičky.
Název Jméno Latvija vzniklo z názvu starobylého baltského (indoevropského) kmene Latgalů (lotyšsky Latgali), z něhož vzniklo etnické jádro lotyšského národa. Latinské verze názvu země Lettigallia a Lethia vytvořil ve 13. století Jindřich Lotyšský (Latviešu Indriķis, Henricus de Lettis), autor kroniky Heinrici Cronicon Lyvoniae. Ty pak daly vzejít jménům země v románských jazycích (Lettonie, Letonia) a v němčině (Lettland).
Dějiny
Starověk a křižáci vlevo|náhled|165x165pixelů|Jantarová stezka Území dnešního Lotyšska bylo osídleno po konci poslední doby ledové kolem roku 9000 př. n. l. Během 2. tisíciletí př. n. l. se v oblasti objevili Baltové, kteří do konce 1. tisíciletí vytvořili v Lotyšsku čtyři kmenové celky: Kurové, Latgalci, Sélové a Zemgalové. Hlavní lotyšská řeka Daugava představovala významnou spojnici na cestě ze severního Ruska do jižní Evropy a na Střední východ, čehož využívali jak Baltové, tak posléze i Vikingové a později kupci ze severských států a Německa. Obchodovali především s jantarem, dnešní Rigou procházela proslulá Jantarová stezka. vlevo|náhled|Zbytky prvního lotyšského kostela První křesťanští misionáři vyslaní papežem přijeli do země ve 12. století. Svatý Meinhard roku 1184 v Ikšķile nechal postavit první kostel a v roce 1186 v Rize založil biskupství. On ani jiní misionáři však nebyli tak úspěšní, jak doufali. Zdejší obyvatelé se christianizaci postavili a stali se tak terčem severních křížových výprav. Vyzval k nim papež Celestýn III. roku 1193. V důsledku těchto výprav území osídlili především dolnoněmecky mluvící křižáci ze severního Německa, čímž začala historie tzv. baltských Němců. Založili na území Lotyšska a v jižním Estonsku křižácký stát Terra Mariana zvaný též Livonsko, neboť klíčovou silou kolonizace byl Livonský řád (autonomní větev Řádu německých rytířů).
Dnešní lotyšské hlavní město Riga, které bylo založeno roku 1201 německými kolonisty v ústí řeky Daugavy, se stalo strategickou základnou při dobývání okolního území Livonským řádem. Riga se stala prvním velkým městem na jižním Baltu a vytvořila úzké kulturní vazby se západní Evropou. Po roce 1282 se stala důležitým obchodním centrem Hanzy. Hanzovními městy se staly i Cēsis, Limbaži, Koknese a Valmiera. Od 16. století se německou dominanci v oblasti snažily narušit okolní velmoci.
Polská, švédská a ruská nadvláda vlevo|náhled|Vláda nad oblastí v 16. století: Po Livonské válce (1558–1583) se severní Lotyšsko a jižní Estonsko dostalo pod polsko-litevskou nadvládu. Vzniklo Livonské vévodství (Ducatus Livoniae Ultradunensis), které existovalo v letech 1561–1629. Ačkoli bylo vazalským státem Polsko-litevské unie, zachovalo si značnou míru autonomie a v 16. století prožilo svůj zlatý věk. Prvním guvernérem byl Jan Chodkiewicz, sídlil na hradě Sigulda. Na jihu Lotyšska existovalo v té době Kuronské a zemgalské vévodství. Ač také polsko-litevským vazalem, zprvu si vládu podržela dynastie posledního velmistra Livonského řádu, Kettlerové. Později se ale vévodství stalo přímým lenním území Litvy. Jeho hlavním městem byla nejprve Kuldīga, později byla správa přenesena do Jelgavy.
V 17. a na počátku 18. století se v důsledku své strategické pozice a prosperity lotyšské území stalo ohniskem častých konfliktů mezi několika velmocemi – Pruskem (později Německem), Polskem, Švédskem a Ruskem. Po polsko-švédské válce (1600–1611) se severní Livonsko dostalo pod švédskou nadvládu. Tzv. Švédská Livonie (Svenska Livland) existovala v letech 1629–1721. Riga se stala jejím hlavním městem a největším městem celé Švédské říše. Švédové vládli i ve Vidzeme. V Lotyšsku je švédské období často připomínáno jako dobré časy: bylo uvolněno nevolnictví, byla zřízena síť škol pro rolnictvo a moc regionálních baronů byla zmenšena. Pod švédským vlivem se upevnilo luteránství, ovšem na jihu, kam vliv Švédů nesahal, naopak Latgalové přijali pod polským vlivem katolicismus. náhled|216x216pixelů|Krišjānis Valdemārs Zlaté časy skončily severní válkou (1700–1721). Během ní zemřelo až 40 procent Lotyšů, částečně na mor a částečně v důsledku hladomoru. Plná polovina obyvatel Rigy pomřela. Švédsko se v důsledku prohry ve válce vzdalo svých baltských území, včetně Lotyšska, ve prospěch Ruska. Další dnes lotyšské území Rusko získalo na úkor Polska roku 1772 a další pak během třetího dělení Polska (1795). Rusové z dobytého Švédského Livonska udělali nejprve Rižskou gubernii, po uchvácení Polska, roku 1796, pak Livonskou gubernii.
Pod ruskou nadvládou začalo lotyšské národní obrození. Vyhraňovalo se kulturně vůči němčině, jež byla úředním jazykem, politicky pak vůči ruskému absolutismu. První nacionalistickou silou se stalo mladolotyšské hnutí (Jaunlatvieši), vedené Krišjānisem Valdemārsem. Zpočátku se projevovaly i slavjanofilské tendence, než Rusové zahájili v 60. letech rusifikační politiku. Mladolotyši byli zhruba od 80. let 19. století zastíněni hnutím zvaným Nový proud (Jaunā strāva), v němž vůdčí úlohu hrál Pēteris Stučka (později se přidal k bolševikům) a Rainis. To již koketovalo s radikálními myšlenkami, jak sociálními, tak nacionálními.
Za ruského panování bylo Lotyšsko v popředí industrializace a odbourávání nevolnických rysů společnosti, takže ke konci 19. století představovalo jednu z nejvíce rozvinutých částí Ruského impéria. Rostoucí sociální problémy a vzrůstající nespokojenost se projevily během revoluce roku 1905, kdy Riga hrála mezi dalšími ruskými oblastmi čelnou roli. V Lotyšsku během revoluce přitom převážily národní požadavky nad politickými a sociálními. náhled|Německé jednotky okupují Rigu První světová válka zasadila Lotyšsku tvrdé rány. 500 000 Lotyšů kvůli německé ofenzivě uprchlo na východ. Velká část potravin a domů byla ruskou armádou zničena, aby nepadly do německých rukou. Někteří uprchlíci se usadili ve Vidzeme (Livonsku), ale většina pokračovala do Ruska, kde se museli usadit v primitivních podmínkách. Trpěli hladem a nemocemi. (Mnoho z těchto uprchlíků se vrátilo do Lotyšska po roce 1920, část však v Rusku zůstala. V novém bolševickém státě řada z nich dosáhla vysokých armádních a stranických postů, avšak Lotyši se posléze stali jedním z hlavních terčů Stalinových čistek v letech 1937–1938 a většina byla popravena.) Bilance války byla děsivá. Počet obyvatel klesl z 2,55 milionu na 1,59 milionu. Lotyšsko nedosáhlo počtu obyvatel z roku 1914 už nikdy (v současnosti na jeho území žijí necelé 2 miliony lidí). Bylo zničeno 87 700 budov a 27 % orné půdy. Průmysl byl v troskách.
Brestlitevský mír mezi bolševickým Ruskem a Německem z 3. března 1918 předával Lotyšsko Němcům. Němci rychle zavedli okupační režim, který trval do 11. listopadu 1918. Během této doby se neúspěšně snažili vytvořit Spojené baltské vévodství, které by podléhalo pruskému trůnu. Tento projekt (stejně jako podobné Litevské království) se však zhroutil spolu s pádem Německá říše 9. listopadu a příměřím, jež podepsalo 11. listopadu.
První republika vlevo|náhled|První prezident Jānis Čakste (vlevo) s finským prezidentem L. K. Relanderem Lotyšsko se ocitlo v unikátní historické situaci: Rusko se ho oficiálně zřeklo a Německo se právě zhroutilo. Nadšení pro samostatný stát se rozšířilo do všech skupin obyvatel a přimělo je se konečně sjednotit. 17. listopadu 1918 tak vznikla jednotná Lidová rada (Tautas padome), která sjednotila sociální demokraty, Demokratický blok a Národní radu. Předsedou se stal pozdější první prezident Lotyšska Jānis Čakste. Lidová rada druhý den, 18. listopadu 1918, vyhlásila Lotyšskou republiku a zformovala prozatímní vládu. Prvním premiérem byl Kārlis Ulmanis. náhled|Litevští střelci očekávající útok bolševiků 26. listopadu 1918 nový stát uznalo Německo, byť místní Němci vytvořili se zbývajícími jednotkami německého císařství Zeměbranu (Baltische Landeswehr), která se proti nově vzniklému státu postavila. Bolševické Rusko neuznalo nový stát vůbec. Několik dní po vyhlášení nezávislosti zahájilo vojenskou intervenci do Pobaltí s cílem toto území připojit k sovětskému Rusku. V Lotyšsku se mohlo opřít o Iskolat (levicové sociální demokraty), který 19. listopadu 1918 vyhlásil, že Lotyšsko se stává součástí Ruské sovětské federace. Do čela bolševické lotyšské vlády se postavil právník Pēteris Stučka. Tím začala Lotyšská osvobozenecká válka. Zeměbranu Lotyši porazili v bitvě o Cēsis. S bojem proti Rusům pomohli Poláci. Spojené vojsko Poláků a Lotyšů se postavilo bolševické armádě v bitvě u Daugavpilsu, kde dosáhli drtivého vítězství. Rusko bylo nuceno požádat o klid zbraní a stáhlo se z území Lotyšska. vlevo|náhled|Podpis Rižské mírové smlouvy V červnu byl podepsán mír s Německem a 11. srpna 1920 oficiálně válka skončila i s Ruskem Rižským mírem. V jeho 11. části se Rusko dokonce zavazovalo platit lotyšskému státu válečné reparace, což ilustruje, jak drtivá ruská prohra byla. náhled|První lotyšský parlament (1922)