náhled|Papežský znak Dějiny papežství jsou historií úřadu papeže jako nejvyššího pozemského představitele katolické církve od sv. Petra (30–64/67) po současnost. Dějiny papežství jsou do značné míry odrazem obecných dějin.
Papež (z lat. papa a řec. παπάς, papas, zdrobnělý výraz pro otce) – římský biskup – je podle katolického učení zástupcem (náměstkem) Ježíše Krista na Zemi a nástupcem svatého apoštola Petra, který je považován za prvního biskupa města Řím.
Za římské říše (30–493) V průběhu 1. století se křesťanství rozšířilo do mnoha asijských i evropských regionů Římské říše. Křesťanské obce vznikaly v Sýrii, Malé Asii, Egyptě, Řecku i v samotném Římě. Zejména v západní polovině římské říše však křesťanství až do konce 3. století patřilo k minoritním náboženstvím a jeho zástupci byli často pronásledováni.
V 1. století se teprve utvářela pevná církevní organizace. Podle biblických příběhů apoštolové putovali po Římské říši a zakládali křesťanské obce. Dohlíželi na dodržování pořádku a pravověrného učení, pro svou misijní činnost spojenou s častými cestami se však nemohli bezprostředně podílet na správě a vedení církevních obcí. Na činnost obcí tak jako její představení dohlíželi podle židovského vzoru osvědčené osoby, tzv. starší (presbyteři) podílející se na organizaci, rozhodování, volbách a soudech. Většinu duchovních úkolů zajišťovali proroci a učitelé. Zatímco proroci vedli modlitby, kázali a mluvili z Božího vnuknutí (prorokovali), učitelé se zaměřili na výuku aktivních členů i kandidátů pro vstup do církve, řešili záležitosti morálky a interpretovali význam křesťanských spisů. Uvádění do úřadu probíhalo vkládáním rukou, jímž shromáždění křesťané prosili Boha o seslání darů Ducha svatého pro vybraného jedince. Ve Skutcích apoštolů se píše: „Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce“. Nový zákon s výkladovými poznámkami - Sk 6, 6-7
Na přelomu 1. a 2. století jsou v písemných pramenech poprvé zmiňováni biskupové (z řeckého έπίσκοπος episkopos – dohlížitel, ochránce, zodpovědný). Původně měli jen málo pravomocí, zejména vykonávání rituálů (křtiny, svatby, pohřby). Volili a světili je presbyteři a v jedné obci mohlo být i několik biskupů současně. Funkce presbyterů a biskupů však někdy splývala, až se biskupové v průběhu 2. – 3. století stali hlavními správci církevní obce, kteří řídili její život, ale také disponovali s pokladnou. Kvůli pronásledování i věroučným sporům přestali být vybíráni presbytery a namísto toho se potvrzovali navzájem – nově zvolený biskup si vyžádal „přijetí do společenství“ (tzv. communio) od okolních biskupů nebo od biskupa spravujícího některou významnou křesťanskou obec. vpravo|náhled|Sv. Petr přijímá klíče od Ježíše Krista (Pietro Perugino, 1481–1482)Ve 3. a 4. století se biskupové v celém Středomoří běžně nazývali papeži (z řeckého slova papas – otec). Postupem času se do popředí dostali biskupové Říma, kteří spravovali křesťanskou komunitu v hlavním městě římské říše a navíc se považovali za přímé nástupce sv. Petra (a tím i Ježíše Krista). Své nadřazené postavení opírali o Matoušovo evangelium, kde se píše: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi“.Nový zákon s výkladovými poznámkami – Mt (16, 18-19) Od 6. století proto označení „papež“ náleželo pouze římským biskupům, přičemž za prvního papeže je v římskokatolické tradici pokládán sv. Petr, ačkoliv se tak sám neoznačoval.
Užití tohoto titulu pro římského biskupa je poprvé doloženo v době sv. Marcellina († 304), který je papežem nazván v epitafu hrobky jáhna Severa v Kalixtových katakombách. Oficiálně se sám jako „papa“ poprvé označil Siricius (384–399), běžné užívání titulu „papež“ se pak objevuje až v době Řehoře Velikého (590–604).
První dochovaný seznam římských biskupů sestavil biskup Irenej z Lyonu kolem roku 180. Uvádí v něm jména 12 osob od sv. Petra po sv. Eleutheria. O mnohých římských biskupech z prvních tří století křesťanské éry však není známo téměř nic. Často se zachovaly jen nejasné zmínky, není přesně známá doba, po kterou vykonávali svůj úřad a není jisté ani místo jejich posledního odpočinku. Zatímco u prvních biskupů se předpokládá pohřbívání v blízkosti hrobu sv. Petra (nyní pod Svatopetrskou bazilikou), ve 3.–4. století byli často ukládáni v Kalixtových katakombách.
Římští biskupové neměli žádnou světskou moc a část z nich podlehla mučednické smrti nebo byla donucena odejít do vyhnanství. Pronásledování někdy ústilo v delší období sedisvakance, kdy nový biskup nemohl být zvolen (např. po smrti sv. Fabiána, sv. Sixta II. a zejména sv. Marcellina). V této době vznikala první nařízení, týkající se organizace církve i liturgie. Také však docházelo k rozporům, objevovaly se různé názorové proudy i hereze (gnosticismus, montanismus, markionismus) a ze 3. století jsou známé i první dva případy vzdoropapežství (217–235 sv. Hippolyt, 251–258 Novacián).
Pozdní antika Pontifikátem papeže Miltiada skončilo mučednické období prvních křesťanů. Právě tehdy vládl císař Konstantin I. Veliký, který přistoupil ke křesťanství a zajistil konec pronásledování. V únoru roku 313 vydal Milánský edikt, kterým zrovnoprávnil křesťanství s dalšími náboženstvími a zajistil ve své říši náboženskou svobodu.
Ostrogótské papežství (493–537) Moc západořímských císařů byla úplně zlikvidována ostrogótským dobytím Říma roku 476 a sesazením Romula Augusta. Absence světské moci vedla ke zmatkům. Obyvatelé města prosili reprezentanty jediné existující moci, k níž měli důvěru, tj. papeže, aby se ujali i světské vlády nad Římem. Prvním papežem, kterému tento úkol připadl, byl v 5. st. sv. Lev Veliký.
Sv. Lev Veliký byl nucen bránit město před útoky Hunů a Vandalů, nikoliv zbraní, ale vyjednáváním. Podařilo se mu odvrátit nebezpečí vyplenění Říma a odvlečení obyvatel do otroctví. Tento papež patří k vynikajícím organizátorům a proslul také jako autor mnohých teologických spisů. Sv. Lev posílil autoritu římských biskupů po všech stránkách. Římské biskupství se stalo autoritou politickou vedle autority duchovní a morální.
Francké papežství (756–857) V polovině 8. st. se vytvořil těsný svazek mezi papežem a franskými králi. Tento národ byl první, který přijal křest v katolické církvi. Král Chlodvík byl pokřtěn biskupem sv. Remigiem. Papežové posvěcovali vládu franských králů a ti pomáhali papežům upevnit jejich postavení. V roce 751 prohlásil papež Zachariáš králem franské říše Pipina. Požehnal svržení královské dynastie Merovejců a Pipina uznal jako ochránce náboženství a papežského stolce. Král na oplátku štědře obdaroval církev a pomohl papeži proti Langobardům. Pipin proti nim podnikl dvě výpravy a donutil je platit mu daně a postoupit mu řadu měst. Získaná území, včetně provincie římské, věnoval Pipin papeži. Tím byl položen základ samostatnému tzv. Církevnímu státu.
Papež Lev III. slavnostně pomazal a korunoval Karla Velikého v roce 800 za římského císaře. Tím začíná doba napětí mezi dvěma nositeli autority, císařem a papežem. Papež přestává být pouhou duchovní hlavou církve a stává se zároveň i představitelem světské moci. Tento proces probíhal už od 5. st. do roku 756, kdy Pipin uděluje papeži Štěpánovi kus území jako tzv. Církevní stát. Papež a císař se stávají rivaly, kteří si navzájem do svých kompetencí zasahují a nerespektují je. MALÝ, Radomír. Církevní dějiny. – str. 78
Od začátku svého zvolení se musel Hadrián I. (772–795) potýkat s výpady krále Desideria. Karel nemohl připustit, aby Langobardi papežský stát obsadili, proto roku 774 vpadl do Itálie. Papež jej žádal, aby navrátil papežskému stolci téměř celou Itálii s výjimkou jihu, který byl v moci Byzance. Karel přes všechny sliby severní a střední Itálii připojil ke svému království. Papež byl tedy nucen spokojit se s částí, kterou mu předtím daroval Pipin. Papežství bylo odkázáno na Franskou říši a král měl právo vměšovat se do vnitřního života papežského státu.
Temné období (904–964) Papežství muselo za upevnění své moci dlouho bojovat. Byli závislí na franských králích, na německých císařích i na římské šlechtě. Papež byl dosazován na papežský stolec šlechtou a císaři. Svrhli a někdy taky zavraždili papeže, který jim nevyhovoval. Asi v polovině 9. st. se ustálil zvyk, kdy papeže jmenoval císař německý a pak ho už jen formálně volili v Římě.
Na konci raného středověku, tedy v 9 st., dochází k úpadku papežství. Ještě na začátku 9. století působil papež Mikuláš I. Veliký, který vystupoval proti pověrám o čarodějnicích, rovněž odmítal užívání útrpného práva. Duchovní, který by se účastnil takového výslechu má být exkomunikován. Mikuláš I. požaduje odstranění tortury (útrpného práva) ze soudnictví a prohlašuje její užívání za hřích. Dalším významným papežem 9. st. byl Jan VIII., v našich dějinách znám tím, že povolal do Říma Konstantina a Metoděje. Jan VIII. byl zavražděn svým příbuzným.
Na konci 9 st. se Říma zmocnil vévoda Quido Spoletský a vynutil si na slabém papeži Štěpánovi V., aby určil za svého nástupce jeho oblíbence Formosa. Papež Formosus byl pouze loutkou v rukou spoletského šlechtického rodu. Formosa byl později zabit rodem Spoletských za to, že vyjednával s Franskou říši. Na papežský stolec byl dosazen další papež Štěpán VI. Toho z trůnu svrhlo povstání římského lidu a ve vězení byl zardoušen. Tímto začíná éra, která je nazývána „saeculum obscurum“ (temné století). MALÝ, Radomír. Církevní dějiny. – str. 92 Zhruba 150 let trvala doba, kdy jsou papeži loutky v rukou římských patricijů, mají nízký věk a nedostatek vzdělání.
Papežové 10. st. mlčí ke hříchům vladařů a římské šlechty, neboť jsou pod jejich mocí. Řím ovládají senátor Teofylakt s manželkou Teodorou a jejich dvěma dcerami. Tyto ženy byly známé svým značně uvolněným sexuálním životem. Kronikáři mluví o tomto úseku papežských dějin jak o „pornokracii“. MALÝ, Radomír. Církevní dějiny. – str. 93 Teodora dosadila na papežský stolec milence své dcery Marozie, Sergia III. a Jana X. Jan X. byl nakonec svržen a zabit ve vězení. Další papežem se stal syn Marozie a papeže Sergia III. Nový papež přijal jméno Jan XI. a bylo mu pouhých 20 let. Později byl dosazen na papežský stolec i Maroziin vnuk, kterému bylo 17 let a přijal jméno Jan XII.
V této době vzniká pověst o papežce Janě. Jako první ji zaznamenal kronikář Luitprand z Cremony. Měla to být satirická narážka na to, že místo mladého Jana XII. vládla jeho babička, tedy že nevládl Jan, nýbrž Jana. Ve 13. st. převzal tuto informaci německý kronikář Martin z Opavy, který legendu dále rozvinul. Jana se podle něj vydávala za muže a byla zvolena papežem. Vše vyšlo najevo až při procesí, kdy porodila dítě.
Období Crescentiů (974–1012) Po Janově smrti nastoupil papež Silvestr II. Byl naprosto odlišný od svých předchůdců, byl vzdělaný, věnoval se především matematice, filozofii a astronomii. Římský císař Oto III. si ho zvolil za rádce. Silvestr II. se snažil v Římě prosazovat reformy, ale nepochodil. Římský lid v něm viděl cizince dosazeného císařskou mocí. Silvestr II. musel z Říma uprchnout a zemřel v roce 1003 ve vyhnanství.
Tuskulské papežství (1012–1048) Poté římské rody opět začaly dosazovat své papeže; nevzdělané, bez většího rozhledu, kteří byli oddáni buď ženám nebo bohatství. Takovým papežem byl například Jan XIX., který byl znám svou zálibou ve zlatě. Po něm nastoupil Benedikt IX., jenž byl dosazen v 18 letech. Vedl rozmařilý život a okrádal římský lid, proto proti němu v roce 1044 vypuklo povstání.