náhled|Dorothea Lange: Nezaměstnaný muž před obchodem, Velká hospodářská krize, San Francisco, Kalifornie, 1935 náhled|Lewis Hine: Malá přadlena v přádelně, Jižní Karolína, dokumentace dětské práce, 1908
Sociální fotografie, sociálně dokumentární fotografie nebo sociální dokument je forma fotografie, ve které jsou hlavním motivem lidé a jejich sociální postavení. Často – ale ne vždy – zobrazuje nedobré věci ze života nebo historie. Někdy se s její pomocí jedná o kritiku společnosti, která se zaměřuje na životní situace sociálně slabých či znevýhodněných lidí. Atmosféra na snímku je o událostech a okolnostech, které působí na diváka emotivně.
Prvky sociálně dokumentární fotografie přesahují do dalších oblastí. Je to například válečná fotografie, která odsuzuje válku, válečná neštěstí a utrpení. Další forma fotografie se formovala v prostředí různých sociálních hnutí a poukazovala na určité okolnosti. Například na politické události v roce 1968, snaží se například o zlepšení životního prostředí, protestuje proti jaderným elektrárnám, sportovním kláním a podobně. Fotožurnalismus má často zájem o sociální otázky, ale není chápán v jako společensky angažovaný dokumentarismus, protože většina reportáží vznikala v důsledku jednorázových zakázek. Různé styly pouliční fotografie zahrnuje veřejnou sféru, život na ulicích, v obchodech či kavárnách, zkoumá společenské skupiny nebo jednotlivce, ve formě momentky, ale také jako eseje, série nebo studie prostředí. Všechny tyto žánry mají za úkol dokumentovat, angažovat, kritizovat, zvyšovat povědomí o sociální nespravedlnosti nebo nabádat diváka k činu.
Typicky se zobrazuje horší stránka společnosti. Na fotografiích může být například lidská osamělost, prázdnota, neštěstí, nemoc, jednoduchost nebo hloupost. Často se používá černobílá technika, ale nic nebrání použít barevný materiál. Přesto může sociální fotografie zobrazovat i radosti.
Duchovním otcem sociální dokumentární fotografie je Lewis Hine, mezi ženami patří přední místo Dorotě Langeové.
Historie náhled|Thomas Annan: Slum v Glasgowě, Skotsko, 1871
Život nižších společenských tříd byl předmětem fotografie již v 19. století. Henry Mayhew a John Brinny publikovali knihu London Labour And The London Poor (Práce a chudoba v Londýně), která se věnovala londýnské dělnické třídě. Pro lepší ilustraci skupiny byly přiloženy fotografie. Skotský fotograf Thomas Annan vydal dílo Photographs of the Old Closes and Streets of Glasgow 1868–77 (Fotografie starých ulic a uliček v Glasgowě 1868-77), ve kterém dokumentoval městskou situaci ve slumech v Glasgowě. Dalším anglickým příkladem je knížka Street Life in London (Pouliční život v Londýně) Smitha a Thompsona, vydaná v roce 1877, která též dokumentuje společenský život. V Anglii pravděpodobně byly v té době nejvhodnější podmínky (industrializace a související důsledky) pro zrození sociální dokumentární fotografie.
Ve Spojených státech amerických se ve fotografii lidí na okraji společnosti na přelomu století angažovali dva vynikající autoři: Jacob Riis a Lewis Hine. Fotoaparát využívali jako nástroj obžaloby proti sociální nespravedlnosti. Jacob Riis zdokumentoval v roce 1890 životní podmínky lidí bez práce a bez domova v New Yorku (How The Other Half Lives, Jak žije druhá polovina). Dalším problémem pro něj byl osud přistěhovalců, z nichž mnozí žili v extrémní chudobě v newyorských slumech. Riis jasně stranil lidem, které fotografoval, a apeloval svým dílem na sociální svědomí společnosti. Totéž platilo pro Lewise Hineho, který také upozorňoval na situaci přistěhovalců a jako fotograf společnosti National Child Labor (Národní výbor dětské práce) na počátku 20. století dokumentoval dětskou práci. Oba fotografové se svou prací měli politický vliv. Riisova angažovanost k lidem v okolí Bend Mulberry Street vedla k odstranění celé ulice, která byla skrýší zločinců. Místo ní se postavily školy, park a obytný dům. Práce Lewise Hina vyústila v zákonu, který zakazoval dětskou práci, který však byl krátce nato v důsledku vstupu Spojených států do první světové války opět zrušen.
náhled|Heinrich Zille: Sběrači dřeva, 1898
Německý malíř a fotograf Heinrich Zille se na přelomu století (1890–1910) věnoval fotografické dokumentaci všedního života v Berlíně. Nešlo o zacílení na sociální kritiku, ale do značné míry dokumentoval životy chudých a lidí na okraji společnosti (doplňující názvy: Ševcovská dílna, Spící bezdomovec, Charlottenburg – sběračka klestí, Žena s kočárkem naloženým dřevem, Podomní obchodník se psím spřežením, hodně snímků zobrazuje pochmurnost berlínských dělnických čtvrtí).
náhled|Arthur Rothstein: Farmář se syny čelí písečné bouři, Cimarron County, Oklahoma, USA, 1936
Roy E. Stryker zachytával americkou tradici opět během poloviny 30. let 20. století pro společnost Farm Security Administration. FSA, založená v roce 1935 jako „Resettlement Administration“ (Správní úřad pro znovuosídlení), byla instituce americké vlády, která měla na starosti ohroženou existenci chudých zemědělců v souvislosti s "kolapsem" amerického zemědělství. Starala se například o finanční úvěry nebo nabízela školení. Stryker, původně profesor ekonomie, byl vedoucím oddělení pro styk s veřejností ve FSA, sám fotografoval a inicioval fotografický dokumentární projekt FSA.
Pro FSA fotografovalo několik významných fotografů z historie fotografie, jako například Walker Evans, Dorothea Lange, Arthur Rothstein a mnoho dalších. Během Velké hospodářské krize dokumentovali stylovým a působivým způsobem situaci chudých zemědělců, jejich rodiny a jejich životní a pracovní podmínky. Na konci jejich práce vznikla sbírka nejméně 130 000 snímků. Byly používány společností FSA pro práci s veřejností a také tvořily základ knihy Land of Free (Země svobody), která dlouhodobě ovlivnila veřejnost ve prospěch postavení amerických farmářů. Vznikly takové ikonické fotografie jako například Migrantka s dětmi, Allie Mae Burroughs, pachtýř Floyd Burroughs nebo Farmář se syny v písečné bouři, které jsou dodnes často publikovány. Tyto práce byly stylovou fotografickou dokumentací sociálních problémů.
V souvislosti s fotodokumentací FSA se začal používat pojem sociálně dokumentární fotografie. Roy Stryker deklaroval cíle dokumentární fotografie FSA větou: "Hlavní rozdíl mezi fotografem, který je mylně nazýván jako "piktoralista", a tím, který je stejně tak chybně nazýván dokumentaristou spočívá v tom, že ten první situaci zkrášluje nebo ji kvůli její kráse fotograficky kopíruje, zatímco snímky tomu druhému slouží jako prostředek k účelu."
Se vstupem USA do druhé světové války v prosinci 1941 však nastala změna: projekt FSA dostal jiné jméno – Office of War Informations (OWI) – a také jiný program. Ve válce musela propaganda ukazovat, jak jsou Spojené státy silné a ne jaké mají potíže. V roce 1948, kdy FSA zanikla, byla dokonce snaha pořízené dokumenty zničit, aby nemohly být použity pro propagandu komunistickou.
V Německu několik let před tím vznikala hnutí takzvané Arbeiterfotografie (dělnická fotografie). V důsledku nacistické diktatury od roku 1933 jí však nebylo dopřáno dlouhého trvání. Její protagonisté byli politicky angažovaní amatérští fotografové. Dokumentovali společenské postavení dělnické třídy a činnosti dělnického hnutí. Známým zástupcem tohoto fotografického směru v Německu byl, i když nečlen hnutí dělnické fotografie, Walter Ballhause, který v Hannoveru na počátku 30. let fotografoval nezaměstnané, válečné invalidy a proletářské děti velkoměsta.
Sociální důraz je kladen také na díla významného německého fotografa Augusta Sandera. V cyklu Lidé 20. století Sander dokumentoval sociologický pohled na německé „stavy“ své doby. Vybral příklady osob nebo skupin reprezentující různé sociální úrovně (od bezdomovce až po bankovního ředitele). Sander se snažil o co největší objektivitu – fotografoval na rozdíl od klasické sociální dokumentární fotografie bez jakéhokoliv obviňování nebo propagandistického zájmu měnit životy zobrazovaných osob.
Anglickým průkopníkem společensky angažované fotografie se stal umělec Bill Brandt. Brandt se v roce 1931 usadil v Anglii a pracoval pro několik časopisů, kterým kromě jiného poskytoval obrazové zprávy o Velké hospodářské krizi zobrazující osudy postižených osob. V roce 1936 vydal knihu The English at Home (Angličané doma), ve které ostře ztvárnil britskou třídní společnost. Při cestování do Midlandsu a severní Anglie fotografoval účinky Velké hospodářské krize. S touto prací Bill Brandt vytvořil samostatnou sociální dokumentární práci vysoké hodnoty.
Jedním z nejdůležitějších holandských fotografů zabývajících se sociální fotografií byl Ed van der Elsken.
Sociální fotografie po roce 1945 náhled|Danny Lyon: Tři chlapci a grafiti, Brooklyn, New York, 1974, cyklus DOCUMERICA, archiv NARA
Po roce 1945 se již nemohla angažovaná, kolektivně organizovaná sociální dokumentární fotografie uchytit – až na Anglii, kde se tradice držela trochu déle. Násilnický antikomunismus McCarthyho éry označil levicovou angažovanou sociálně dokumentární fotografii jako zlou. Velcí dokumentární fotografové poválečného období, jako byli například William Eugene Smith, Diane Arbusová, Robert Frank, William Klein nebo Mary Ellen Mark byli buď osamocení bojovníci, nebo byli nuceni pracovat jako dodavatelé příběhů pro velké ilustrované časopisy (zejména Life). V důsledku hospodářské logistiky stoupajícího počtu výtisků nedostávali političtí outsideři zvenku žádný prostor. Přesto se věnovali v druhé polovině 20. století fotografové sociálním problémům. Tak dokumentoval například William Eugene Smith na konci 60. let osud obyvatel japonské rybářské vesnice Minamata, kteří v důsledku otravy rtutí těžce onemocněli a zůstala jim zdravotní postižení.
Během 70. let se v Německu zvýšilo povědomí o sociálních otázkách, které se odrazilo také ve fotografii. Názorným příkladem této společensky angažované dokumentární fotografie je skupina Rettet Eisenheimretten – spasit, zachránit, osvobodit, která představovala angažmá (včetně fotografického) proti demolici hornické obce v Oberhausenu.
DOCUMERICA byl program sponzorovaný americkou Agenturou pro ochranu životního prostředí (EPA), jehož úkolem bylo pořídit „fotografický dokument subjektů z hlediska životního prostředí“ na území Spojených států během období od roku 1972 až do roku 1977. Snímky pořizovalo přibližně 70 známých fotografů, například John Vachon, Danny Lyon, Gene Daniels, David Hiser, Arthur Greenberg, Marc St. Gil, Gary Miller, Doug Wilson, Charles O'Rear, Dennis Cowals, Tomas Sennett, Anne LaBastille, Paul Sequeira, Erik Calonius nebo John H. White. Podobně jako dřívější federální fotografický projekt Farm Security Administration během Velké hospodářské krize, někteří fotografové DOCUMERICA pochopili své poslání spíše zeširoka, někdy i umělecky. Mnoho z nich zachovalo výrazný vizuální záznam o čase a místě. Některé z fotografovaných objektů jsou každodenní život v malých i velkých městech, scény přírodních krás, znečištění ovzduší a znečištění vody, průmyslu a samozřejmě také portréty lidí. Byly fotografovány oblasti jako národní parky a lesy, jezero Tahoe, Velká jezera, Aljašský ropovod, Havaj, Washington, D. C. a další města po celých Spojených státech. Projekt dokonce zahrnul i některé fotografie z Kanady, ale i z Jugoslávie a Rakouska.
Jedním z nejvýznamnějších sociálně dokumentárních fotografů současnosti je Brazilec Sebastião Salgado, který publikoval například ve svém díle Workers (1993) působivou dokumentaci industriální práce. Dalším nosným tématem jeho práce je globální fenomén migrace, který předložil v knize The Children: Refugees and Migrants (2000) a Migrations (2000) se snímky z 39 zemí. V těchto knihách zachycuje téměř nepopsatelnou bídu uprchlíků v mnoha zemích po celém světě a přispívá k sofistikovanému povědomí veřejnosti a podpoře práce společnosti UNICEF.
náhled|Manuel Rivera-Ortiz: Sklizeň tabáku, Valle de Viñales, Kuba, 2002