náhled Domácí násilí je násilí, k němuž dochází mezi blízkými osobami žijícími ve společné domácnosti. Jedná se o vztah, kdy jedna osoba (násilník) získává nad druhou osobou (obětí) moc, přičemž intenzita násilí se časem stupňuje. Dochází k němu téměř zásadně v soukromí. Proto bývá zvenčí často těžké domácí násilí rozpoznat, nepokusí-li se situaci oběť řešit sama vyhledáním pomoci – ať už kontaktováním policie, nebo některé z nevládních organizací, které se na pomoc obětem domácího násilí zaměřují. Ačkoliv se pojem domácí násilí většinou používá jako synonymum pro násilí, ke kterému dochází mezi dvěma lidmi v milostném vztahu, řadí se k němu i násilí páchané na dětech, rodičích nebo jiných členech domácnosti. Může k němu docházet jak ve vztazích heterosexuálních, tak i homosexuálních, mezi sezdanými i nesezdanými jedinci, ale i mezi bývalými partnery.
Domácí násilí nabývá nejrůznějších forem, které se vzájemně často kombinují. Jedná se většinou o násilí nebo útlak fyzické, verbální, psychické, ekonomické, náboženské či reproduktivní povahy, a také o násilí sexuální. Veškeré tyto násilné projevy se mohou pohybovat na škále od mírnějších až po ty extrémní, mezi které patří například znásilnění v manželství a fyzické týrání, ale také ženská obřízka nebo polití kyselinou. Domácí násilí může vyústit ve znetvoření nebo smrt oběti. Ve světě dochází také k ukamenování, upalování nevěsty v případě, že její rodina odmítne zaplatit dodatečné věno, vraždám ze cti nebo také vraždám či dohnání k sebevraždě kvůli věnu, kdy se manželka stává obětí svého manžela či jej a jeho rodiny, když věno nesplňuje jejich očekávání. K domácímu násilí dochází často v případech dětských sňatků a sňatků z donucení. Povědomí o domácím násilí, jeho vnímání i definice se v jednotlivých zemích liší.
Oběťmi domácího násilí jsou všude po světě především ženy, které obvykle také zažívají jeho krutější podoby. Ve srovnání s muži se ženy k páchání domácího násilí častěji uchylují v sebeobraně. V některých částech světa bývá domácí násilí považováno za oprávněné nebo legální, a to obzvlášť v případech, kdy se žena dopustí nevěry nebo je z ní podezřívána. Výzkum prokázal, že existuje přímá a významná souvislost mezi mírou domácího násilí a rovností mezi muži a ženami ve společnosti. Čím je v zemi nižší úroveň rovnosti mezi těmito dvěma pohlavími, tím je míra domácího násilí vyšší. Bez ohledu na pohlaví obětí je však domácí násilí jeden z nejméně často nahlašovaných trestných činů na světě. V důsledku sociálních stigmat týkajících se mužské viktimizace existuje vyšší pravděpodobnost, že u nich budou poskytovatelé zdravotní péče znaky domácího násilí přehlížet.
K domácímu násilí se většinou pachatel začne uchylovat tehdy, když věří, že jej k tomu něco opravňuje, že je akceptovatelné nebo odůvodněné, a když považuje za nepravděpodobné, že by jej oběť nahlásila. Násilí jednoho jedince v rámci domácnosti může vyústit v mezigenerační násilný cyklus, kdy nejčastěji děti (ale může jít i o jiné členy domácnosti) začnou vnímat násilí jako přijatelné a omluvitelné. To, že se stali obětí nebo i pachatelem domácího násilí mnoha lidem trvá si uvědomit, protože tyto incidenty často nejdřív považují pouze za rodinné konflikty, které se vymkly kontrole.
U partnerství, ve kterých jeden z dvojice zneužívá toho druhého často dochází k cyklu domácího násilí, během něhož nejdřív mezi partnery vzrůstá napětí, které vyvrcholí násilným aktem a ten je následován obdobím usmíření a klidu. Situace se pro oběti domácího násilí může stát bezvýchodnou kvůli sociální izolaci, partnerově dohledu a kontrole nebo traumatické vazbě oběti na partnera, která vzniká dlouhodobým týráním a manipulací ze strany násilníka. Mezi další faktory, které mohou obětem snahu násilníka opustit zkomplikovat, patří kulturní normy, nedostatek finančních příjmů, strach, stud nebo snaha chránit děti. Domácí násilí může oběť poznamenat zdravotním postižením, sníženou schopností regulovat agresi, chronickými zdravotními problémy, duševními poruchami, nedostatkem financí a narušenou schopností navazovat zdravé vztahy. Oběti trpívají závažnými psychickými poruchami, například posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Děti žijící v domácnosti s násilím často již od raného věku vykazují psychické problémy. Bývají vyhýbavé, přehnaně ostražité a citlivé vůči hrozbám. Děti, které bývají svědky domácího násilí mají k oběti většinou silné citové pouto, a proto je pro ně situace traumatizující, byť třeba samy přímou obětí násilí nejsou. V důsledku mohou mít potíž s regulací vlastních emocí, sebeovládáním a násilným chováním vůči ostatním.
Faktory přispívající k domácímu násilí Míru výskytu domácího násilí ovlivňuje zejména to, zda je společností považováno za akceptovatelné. Dalšími faktory zvyšujícími pravděpodobnost domácího násilí jsou zneužívání návykových látek, nezaměstnanost, problémy s duševním zdravím, nedostatečná schopnost zvládat různé životní situace a stres, izolace a značná závislost oběti na zneužívajícím.
Převládajícím motivem u vztahů, ve kterých dochází k domácímu násilí, je to, že jsou založené na převaze moci a kontroly jednoho partnera nad druhým.
Morálka násilníků se vymyká zákonným i společenským normám. Výzkumy ukazují, že hlavním důvodem, proč se pachatelé zneužívání dopouštějí je jejich vědomé a úmyslné rozhodnutí ublížit za účelem vlastního uspokojení.
Muži, kteří se dopouštějí násilných činů, mají specifickou charakteristiku. Jedná se o narcisty, kteří postrádají empatii, nemají zájem na tom nic měnit a kteří úmyslně staví své vlastní potřeby nad potřeby ostatních. Díky tomu, že pachatelé se svými oběťmi psychicky manipulují, si oběti domácího násilí obvykle neuvědomují, že násilníkovým cílem je ovládat je a mít nad nimi moc. Násilí vnímají jako důsledek vlastního selhání (jako manželky, milenky, nebo lidské bytosti).
Možnost opustit násilníka Aby došlo k zastavení domácího násilí, je nutné, aby měla oběť možnost násilníka opustit. V tradičních společnostech se však rozvedené ženy často cítí odmítané a ostrakizované. I stigma, strach z vyloučení ze společnosti, přispívají k tomu, že se některé ženy rozhodnou zůstat s manželem, přestože jim ubližuje.
V tom, jak moc je domácí násilí rozšířené, hrají důležitou roli také diskriminující zákony vztahující se k manželským svazkům a rozvodům. Rashida Manjoo, zvláštní zpravodajka OSN pro násilí na ženách, uvedla:
„V mnoha zemích mají ženy přístup k majetku pouze v závislosti na svém vztahu k nějakému muži. Ztráta manžela, ať už v důsledku separace, nebo jeho úmrtí, pro ně tak může vyústit také ve ztrátu domova, půdy, vybavení domu i dalšího majetku. To, že neexistuje rovnost práv na majetek mezi muži a ženami v případě separace nebo rozvodu, ženám znesnadňuje odejít z manželského svazku, navzdory násilí. Často totiž mají na výběr pouze mezi domácím násilím a bezdomovectvím.“
Jedním z faktorů ovlivňujících domácí násilí je, že v některých kulturách ženy nemají právo požádat o rozvod. V kulturách, kde bývá sňatek domlouván rodinami, riskuje manželka, jenž se rozhodne pro separaci nebo rozvod bez souhlasu manžela a širší rodiny, že se stane obětí násilí ze cti.
Zvyk placení za nevěstu, který v některých zemích přetrvává, také může být důvodem, proč je pro manželku těžší manžela opustit. Manžel pak po její rodině totiž může požadovat vrácení peněz, které za ni před svatbou zaplatil.
Ve vyspělých zemích se stává, že má manželka potíže opustit násilného partnera, protože se jí nedaří najít si náhradní bydlení.
Jedním z méně známých aspektů majících vliv na to, zda oběť násilníka opustí je to, zda mají společného mazlíčka. Oběť má strach nechat mazlíčka na starost násilníkovi, a proto s odchodem otálí. Těmto obětem by pomohlo, kdyby útulky pro oběti domácího násilí přijímaly i zvířata, tak tomu ale většinou není.
Formy domácího násilí náhled|230x230pixelů Domácí násilí může mít formu: Fyzické násilí (bití, škrcení, řezání, odpírání spánku, jídla…) Psychické násilí (zastrašování, psychický nátlak, vyhrožování, nadávání, vytváření pocitu viny, nevhodné zacházení, nerespektování přání, ponižování, snižování důstojnosti, gaslighting) Sociální násilí (snaha oběť izolovat od okolí – rodiny, přátel) Sexuální násilí (znásilnění, vynucování sexuálního styku…) Ekonomické násilí (kontrola nad příjmy a výdaji oběti, neochota poskytovat peníze na společnou domácnost…) Všechny formy násilí lze rozdělit na aktivní a pasivní (viz pasivní agrese), přičemž aktivní je obecně čin vedoucí k cíli, pasivní je nečinnost vedoucí k cíli (mlčení, ignorování, neposkytnutí pomoci, neposkytnutí financí atd.) AktivníPasivníVerbálnínadávky, urážky, ponížení, gaslightingmlčení, ignorace, neochota komunikovat a naslouchatFyzickébití, kopání, tělesné omezováníneposkytnutí pomoci, vyhýbaní se, nepřítomnostSociálnínadměrná kontrola (čtení sms, mailů), zabránění návštěvě přijít, schování klíčůodmítnutí doprovodu do společnosti, nepohlídání dětí, „trest“ za odchod ven jakoukoli pasivní formou (vše s cílem omezit oběti sociální kontakt)Sexuálníznásilněníodepření intimityEkonomickéschování peněz, karty, vybrání účtuodepření prostředků, neposkytnutí pomoci V tomto kontextu je použit termín „verbální“ násilí namísto „psychický“. Termín „psychické“ je zde používán pro psychické utrpení, což mají za důsledek v různé míře všechny formy násilí. Jedná se zde ale pouze o formální výměnu slova.
Cyklus domácího násilí Cyklus domácího násilí se dá rozdělit na 4 fáze: stupňování napětí (většinou psychické týrání oběti) násilí (k psychickému týrání se může přidat i fyzické násilí) usmíření (lítost agresora nad svými činy, prosba o odpuštění) období klidu, líbánky (pokud oběť odpustí agresorovi, následuje klidné období – naděje) V případě, že oběť svému násilnému partnerovi uvěří, že se to již nebude opakovat, dochází postupem času k přesunu ze čtvrté fáze zpět do fáze první. Čím častěji se ale cyklus opakuje, tím větší je brutalita útoků, a zároveň se fáze násilí rozšiřuje na úkor fází usmíření a líbánek.
Uvedený model je zjednodušující. K vyjmenovaným fázím nemusí vždy docházet přesně tak, jak je tu uvedeno. Často se postupně přidávají i další formy násilí, jako sociální či ekonomické. Psychické týrání většinou postupně sílí a krátkodobě odeznívá ve zmíněných fázích „usmíření a líbánek“. Tyto fáze ale nemusejí nutně vždy nastat.
Syndrom týrané osoby Téměř zpravidla se v důsledku domácího násilí u oběti projeví tzv. syndrom týrané osoby. Projevy, které spadají pod tento syndrom, se dají rozdělit do několika kategorií: symptomy posttraumatické stresové poruchy (poruchy spánku, poruchy příjmu potravy, emocionální vyčerpanost, zvýšená nervozita…) naučená bezmocnost (pasivita oběti, vzdává se jakékoli snahy o změnu…) sebezničující zvládací strategie (požívání alkoholu, drogy, možný pokus o sebevraždu…) nebo úniková strategie (viz Stockholmský syndrom).
Podoby sebezničujících zvládacích strategií při dlouhodobě trvajícím týrání: popírání viny útočníka popírání viktimizace minimalizace násilí zlehčování následků odmítání nabízené pomoci uzavření se do sebe. náhled|Existence zákonů proti domácímu násilí (2017)
Právní zakotvení domácího násilí v ČR Dne 1. 1. 2007 nabyl v ČR účinnosti zákon č. 135/2006 Sb., kterým se změnily některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. Tímto zákonem Česká republika postoupila z represe a kriminalizace domácího násilí k jeho prevenci. Zákon se zabývá třemi hlavními myšlenkami:
Prevence